Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 sp. zn. 4 Tdo 650/2022, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 sp. zn. 7 To 54/2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. prosince 2021 sp. zn. 39 T 72/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že v období od 4. 3. 2018 do 24. 3. 2019 po delší dobu zle nakládal se svou družkou poškozenou Pavlou A. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená"), se kterou sdílel společnou domácnost, zneužívaje přitom své jednoznačné fyzické převahy, a to dílčími útoky podrobně specifikovanými ve výroku daného rozsudku. Za to mu byl uložen podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvacet čtyři měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku bylo stěžovateli současně uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla dále uložena povinnost zaplatit Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, částku ve výši 5 382 Kč za způsobenou majetkovou škodu. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Nutno dodat, že šlo již o druhé rozhodnutí obvodního soudu v posuzované věci. Nejprve byl stěžovatel rozsudkem obvodního soudu ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 39 T 72/2020 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Tento rozsudek byl však k dovolání příslušné státní zástupkyně podaného v neprospěch stěžovatele v celém rozsahu zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 7 To 218/2021 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud shledal, že obvodní soud nedostál své povinnosti provést všechny právně významné důkazy předepsaným způsobem a tyto důkazy náležitě zhodnotit, čímž porušil § 2 odst. 6 trestního řádu, proto danou věc vrátil obvodnímu soudu k doplnění dokazování. Obvodní soud po kasačním zásahu městského soudu v hlavním líčení zejména detailně opětovně vyslechl poškozenou, přičemž ji i konfrontoval s její výpovědí z přípravného řízení. Po doplnění dokazování a řádném a logickém zhodnocení všech důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu dospěl k závěru, že jednání stěžovatele, které má v kontextu všech provedených důkazů za prokázané, naplňuje týrání poškozené a všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku.
4. Proti v pořadí druhému rozsudku obvodního soudu podali odvolání stěžovatel i poškozená. Městský soud shora označeným usnesením obě podaná odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná. Po posouzení věci uzavřel, že závěr obvodního soudu o vině stěžovatele vytýkaným jednání má v provedených důkazech plnou oporu a že obvodní soud vzal důvodně za prokázané, že poškozená byla obětí týrání ze strany stěžovatele.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. K námitce tzv. opomenutého důkazu, konkrétně CD s fotografiemi a videonahrávkou pořízenou začátkem roku 2019, kde je zachycena konverzace stěžovatele s poškozenou, Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud zmíněnou videonahrávku (na záznamu nelze identifikovat osobu, která hovoří se stěžovatelem) provedl jako důkaz a že z dané nahrávky není zřejmé, kdy a za jakých okolností byla pořízena, s kým byla pořízena a zda se to, co během oné konverzace zaznělo, nějak vztahuje k posuzovanému případu.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že daná nahrávka nemohla zpochybnit vypovídající hodnotu svědectví poškozené, které korespondovalo s ostatními provedenými důkazy. Nešlo tak o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, neboť byl řádně proveden a rovněž soudem hodnocen. Nejvyšší soud dodal, že i kdyby na nahrávce skutečně šlo o rozhovor stěžovatele s poškozenou ze začátku roku 2019, tak ani v takovém případě by nebylo možno uvedené videonahrávce přiznat vyšší důkazní sílu, která by měla rozhodující vliv na posouzení celé věci, neboť z dokazování vyplynulo, že v předmětném období měla poškozená tendence stěžovatele omlouvat a vše mu odpouštět, jak bývá u obětí těchto trestných činů obvyklé.
Za podstatné považoval Nejvyšší soud to, že výpověď poškozené nestojí v kontextu všech ostatních důkazů osamoceně, ale naopak s nimi tvoří uzavřený řetězec důkazů, který vinu stěžovatele bez pochybností prokazuje. Nejvyšší soud ve věci neshledal ani žádný zjevný (extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako v dovolání proti usnesení městského soudu) namítá, že v řízení byl opomenut stěžejní důkaz vypovídající o jeho nevině, a to CD s fotografiemi a videonahrávkou pořízenou začátkem roku 2019, kde je zachycena jeho konverzace s poškozenou, která uvádí, že ji stěžovatel nikdy nemlátil, nijak jí neubližoval a že si vše vymyslela, avšak městský soud ani Nejvyšší soud se s tímto důkazním prostředkem náležitě nevypořádaly. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Orgány činné v trestním řízení podle jeho přesvědčení založily své závěry na skutkových zjištěních, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Rovněž podotýká, že městský soud první rozhodnutí obvodního soudu ve věci, kterým byl zproštěn obžaloby, zrušil, aniž by provedl jakékoliv další dokazování, a že obvodní soud při svém novém rozhodnutí automaticky převzal hodnotící závěry městského soudu, čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Jak vyplývá z podané ústavní stížnosti, stěžovatel v jejím odůvodnění vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Stěžovatel ústavní stížností brojí zejména proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Zásadně jsou to příslušné obecné soudy, které hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku obvodního soudu a usnesení městského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Ač stěžovatel tvrdí, že se vytýkané trestné činnosti nedopustil, obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily jeho obhajobě a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině.
Městský soud rovněž řádně provedl jako důkaz stěžovatelem předložené CD s fotografiemi a videonahrávkou pořízenou začátkem roku 2019, kde je zachycena jeho konverzace s osobou, o které stěžovatel tvrdí, že je poškozenou, tudíž nešlo o žádný tzv. opomenutý důkaz, jak opakovaně uvádí. Městský soud dostatečně podrobně vysvětlil, že z dané nahrávky nelze jednoznačně seznat, s jakou osobou stěžovatel konkrétně hovoří, o jaké situaci spolu hovoří a kdy o tom hovoří (sub bod 5). Je zřejmé, že již jen z tohoto důvodu takový důkaz není způsobilý vyvrátit řetězec důkazů, který potvrzuje vinu stěžovatele.
Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Má-li stěžovatel za to, že rozhodující soudy postupovaly nesprávně, když městský soud původně zrušil zprošťující rozhodnutí obvodního soudu ve věci, aniž by provedl jakékoliv další dokazování, a že obvodní soud při svém novém rozhodnutí automaticky převzal hodnotící závěry městského soudu, ani v tomto jeho mínění mu nelze přisvědčit.
13. Z § 259 odst. 3, věty první, trestního řádu vyplývá, že neztotožní-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout.
14. Podle § 263 odst. 7 trestního řádu z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
15. V nyní posuzované věci městský soud nejprve zrušil zprošťující rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k doplnění dokazování a na jeho základě k novému projednání a rozhodnutí. Ve svém zrušovacím rozhodnutí nestanovil či neukládal obvodnímu soudu, jakým způsobem má v řízení provedené důkazy hodnotit, resp. nehodnotil souhrnně důkazy jinak než soud obvodní, nýbrž pouze obvodní soud upozornil na potřebu doplnit dokazování za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci. Pohyboval se tak zcela v rámci své pravomoci.
16. Po vrácení věci městským soudem k novému projednání obvodní soud v hlavním líčení zejména detailně opětovně vyslechl poškozenou, přičemž ji i konfrontoval podle § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu s její výpovědí z přípravného řízení ze dne 12. 7. 2019, včetně vyjádření k e-mailu ze dne 14. 1. 2019, což v předcházejícím řízení neučinil. Na základě doplněného dokazování, ale i řádného a logického zhodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, dospěl k závěru, že byla vina stěžovatele bez důvodných pochybností prokázána (§ 2 odst. 5 trestního řádu), což bylo plně v jeho kompetenci. Změnu názoru obvodní soud učinil v důsledku nového a komplexního hodnocení provedeného dokazování po získání impulsu daného zásahem odvolacího soudu ve smyslu § 259 odst. 1 a § 264 odst. 1 trestního řádu, přičemž jde o běžný postup obecných soudů vyplývající z dvojinstančnosti trestního řízení.
17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
18. Ústavní soud považuje za potřebné dodat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (viz např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu