Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: M. K., zastoupeného advokátem Mgr. Pavolem Kehlem, sídlem Panská 6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. srpna 2025 č. j. 10 Azs 113/2025-40 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2025 č. j. 13 A 15/2025-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ministerstvo vnitra napodruhé zamítlo žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Žádost stěžovatel opíral o to, že jeho děti jsou občany ČR. Zamítavé rozhodnutí ministerstva stěžovatel napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl (napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2025 č. j. 13 A 15/2025-46). Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, protože ji shledal nepřijatelnou (napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2025 č. j. 10 Azs 113/2025-40). Rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího správního soudu napadá stěžovatel ústavní stížností.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 1, čl. 2, čl. 4 a čl. 10a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Ústavní stížnost, jakkoli argumentačně obsáhlá, je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily nejlepší zájem dítěte a nezjistily názory stěžovatelových dětí prostřednictvím znaleckého posudku. Stěžovatel také tvrdí, že rozhodnutí soudů je neproporcionální, resp. že soudy test proporcionality vůbec neprovedly. Také zpochybňuje, že by stěžovatel mohl být aktuálním a závažným ohrožením společnosti. Stěžovatel též namítá, že došlo k porušení presumpce neviny. Konečně tvrdí, že mu byla odepřena soudní ochrana tím, že Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost. V tomto pořadí se Ústavní soud bude námitkami zabývat.
6. První námitka stěžovatele se týká toho, že není v nejlepším zájmu jeho dětí, aby byla rodina rozdělena, tedy aby mu nebyl umožněn pobyt na území České republiky. Ústavní soud nepochybuje o tom, že rozdělení rodiny je závažným zásahem do základních práv jejích členů, a musí se tak opírat o dostatečně pádné zákonné argumenty. Rozdělení rodiny může být přípustné za předpokladu, že nad nejlepším zájmem dítěte setrvat se svým rodičem převáží veřejný zájem na tom, aby rodič v daném státě nesetrval. I pokud by bylo v nejlepším zájmu dítěte setrvání jeho rodiče na území daného státu, je rozhodnutí vedoucí k ukončení pobytu jeho rodiče přípustné, pokud dojde k naplnění zmíněného předpokladu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sarközi a Mahran proti Rakousku, stížnost č. 27945/10 z 2. 4. 2015, body 64 a 72, a usnesení sp. zn. I. ÚS 2027/22 z 6. 12. 2022, bod 21).
7. V řízení o povolení pobytu rodiče nemají orgány veřejné moci absolutní povinnost rozhodnout jen v souladu s nejlepším zájmem jeho dítěte. Musí vždy zvažovat i další, konkurující zájmy. Je též nutné rozlišovat, zda se rozhodnutí týká práv dítěte přímo, či jen zprostředkovaně. Rozhodnutí týkající se pobytu rodiče patří právě do kategorie rozhodnutí, která mají spíše zprostředkovaný vliv na právní sféru dítěte (nález ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 , N 70/99 SbNU 362, body 52 a 53).
8. Obecné soudy v tomto směru vzaly v úvahu, že děti stěžovatele jsou primárně v péči své matky a stěžovatel s nimi nesdílí společnou domácnost (relevance této okolnosti vyplývá i z citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 , bodu 55). Dále dospěly k závěru, že stěžovatel může své děti finančně podporovat ze země původu a jejich kontakt nebude zcela vyloučen. Zejména však obecné soudy shledaly, že nad soukromým a rodinným životem stěžovatele a jeho družky i nejlepším zájmem jejich dětí převáží zájem státu na ochraně bezpečnosti a předcházení kriminality.
9. Stěžovatel stručně řečeno namítá, že soudy musely provést jím navržené důkazy, aby vůbec byly schopné zohlednit nejlepší zájem dítěte. Nejlepší zájem dítěte, jako jedno z důležitých kritérií, které soudy posuzovaly, však nezakládá povinnost vyhovět všem důkazním návrhům. Soudy souladně se stěžovatelem tvrdí, že v nejlepším zájmu dítěte by bylo setrvání jejich otce na území ČR. Nad tímto zájmem pouze převážil zájem jiný.
10. Stěžovatel také tvrdí, že rozhodnutí orgánů veřejné moci (ministerstva a poté soudů) způsobí finanční problémy jeho rodině (zasáhne do jeho rodinného života a nejlepšího zájmu dětí). Podstatou argumentace soudů však není to, že bude mít stěžovatel v zemi původu stejný příjem jako v České republice nebo pro něj bude stejně snadné si tento příjem obstarat. Soudy pouze došly k závěru, že výdělečná činnost stěžovatele je možná i na území jiného státu a může tedy svou rodinu finančně podporovat. Navíc vlastníkem svých společností může být i ze zahraničí. Na tomto závěru Ústavní soud neshledává nic protiústavního.
11. Kromě toho stěžovatel podrobně rozebírá judikaturou dovozená kritéria, která je nutné zohlednit při zvažování nejlepšího zájmu dětí. Pomíjí však, že i při zohlednění těchto kritérií může jiný zájem nad zájmem dětí převážit.
12. I další námitka stěžovatele, že soudy rozhodly neproporcionálně, se týká zohlednění nejlepšího zájmu dětí. Obecné soudy se však v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele a vysvětlily, proč v případě stěžovatele převážil zájem na ochraně veřejného pořádku nad rodinným životem stěžovatele a nejlepším zájmem jeho dětí. Jak Ústavní soud uvedl v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 , nelze se vyhnout negativním dopadům určitého rozhodnutí jen proto, že jeho adresát je rodič nezletilého dítěte (bod 65). A to ani v situaci, když má dítě k rodiči citový vztah, jak tvrdí stěžovatel.
13. K námitce, že obecné soudy rozhodly neproporcionálně nebo vůbec neprovedly test proporcionality, lze uvést následující. Obecné soudy v poměřování vyšly z kombinace faktorů: předchozích několika odsouzení stěžovatele, které doplnily o aktuálnější informace z probíhajícího trestního řízení a z protokolů, které prokazují odsouzení stěžovatele v Polsku. V kontextu kombinace důkazů je pak potřeba chápat vyjádření Nejvyššího správního soudu, že negativní důsledky pro sebe a svou rodinu si stěžovatel "způsobil sám," tedy že si je způsobil svou činností, kterou orgány veřejné moci vyhodnotily jako ohrožení veřejného pořádku. Ze samotného tohoto vyjádření nelze dovodit, že by soudy vůbec neprováděly test proporcionality, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, soudy zohlednily řadu relevantních faktorů a rozhodly v souladu s povinností hodnotit přiměřenost zásahu do právních poměrů stěžovatele.
14. Stěžovatel také zpochybňuje, že by jeho setrvání na území mohlo představovat aktuální a závažné ohrožení společnosti. Poukazuje na to, že nikdy nespáchal násilný trestný čin a v České republice byl naposledy odsouzen před dlouhou dobou. Orgány veřejné moci však vzaly v souladu se zákonem v potaz trestní minulost stěžovatele, včetně odsouzení za trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných (což je klíčový zájem, který nyní převážil nad zájmem stěžovatele a jeho dětí) a odsouzení v Polsku. Závažné ohrožení společnosti nemusí spočívat jen v násilné trestné činnosti. Ani v tomto ohledu tedy soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele.
15. Ústavní soud neshledal důvod k zásahu, ani co se týče namítaného porušení presumpce neviny. Důkazy z probíhajícího trestního řízení použilo ministerstvo jako podklad pro své rozhodnutí, aniž hodnotilo vinu stěžovatele. Vinu stěžovatele nehodnotily ani soudy v rámci svého přezkumu. Presumpce neviny neznamená, že správní orgány mají ignorovat skutečnosti, které by pro jejich rozhodování mohly být relevantní. Orgány veřejné moci nesměly posuzovat vinu stěžovatele, což nedělaly. Měly si ale o situaci učinit komplexní představu, což v této věci učinily. Co se týče důkazů o trestné činnosti v Polsku, protokoly o výslechu zachycují souhlas stěžovatele s uděleným trestem a vydáním trestního příkazu bez nařízeného hlavního líčení. Ministerstvo i soudy v důsledku toho vzaly za prokázané, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti v zahraničí.
16. Porušením presumpce neviny nemohlo být ani to, že orgány veřejné moci zohlednily předchozí odsouzení pachatele za několik úmyslných trestných činů, včetně trestného činu proti pořádku ve věcech veřejných (padělání a pozměnění veřejné listiny). Předchozí odsouzení sice nesmí být kritériem, které vede k automatickému závěru o neudělení povolení k pobytu (srov. rozsudek SDEU ze dne 17. 11. 2011 ve věci C-430/10 Christo Gajdarov, § 38), na druhou stranu je jistě relevantním faktorem. Tím, že předchozí odsouzení stěžovatele orgány veřejné moci vzaly v potaz v kombinaci s ostatními faktory, neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele.
17. Nakonec stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Ani v tomto ohledu mu nelze přisvědčit. Obecné soudy se dostatečně zabývaly námitkami stěžovatele a vypořádaly je. Nejvyšší správní soud právo stěžovatele na soudní ochranu neporušil ani tím, když jeho kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Pouze nepřijal konstrukci stěžovatele, že kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho zájmy, jak vyžaduje soudní řád správní. Na tomto jeho závěru neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
18. Lze shrnout, že je to právě kombinace různých důkazů a faktorů, která vedla soudy k závěru, že stěžovatel je skutečným a aktuálním ohrožením zájmů České republiky. Ústavní soud přezkoumal postup, kterým k tomuto závěru dospěly, včetně poměřování konkurujících zájmů, a uzavřel, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu