Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. K., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 5 Co 210/2000 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 C 282/98, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
I. Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 5 Co 210/2000 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 C 282/98. Tímto rozsudkem Okresní soud v Písku rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovatelům v daném právním sporu, R.K. a M. K. (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), 163 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Podle odůvodnění soudu z provedeného důkazního řízení vyplynulo, že stěžovatel jako nájemce bytu v Praze 4 uzavřel bez souhlasu pronajímatele (ministerstva vnitra) s vedlejšími účastníky smlouvu o podnájmu předmětného bytu a zároveň s nimi ústně sjednal smlouvu o smlouvě budoucí, kterou měl být tento byt převeden do jejich vlastnictví (spoluvlastnictví), přičemž ani jedna z těchto smluv nebyla uzavřena platně.
Následně stěžovatel od vedlejších účastníků, kteří mu jako právníkovi a tehdejšímu zaměstnanci ministerstva vnitra plně důvěřovali, převzal ve splátkách celkovou částku ve výši 163 000 Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu bytu. Jednalo se tedy o plnění bez právního důvodu a stěžovatel tak přijal bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Okresní soud proto návrhu vedlejších účastníků vyhověl v souladu s § 456 a § 458 občanského zákoníku. Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal důvodným.
Konstatoval, že okresní soud úplně a správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry. Za správný považoval odvolací soud i závěr, že na straně stěžovatele došlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení a objektivní promlčecí lhůta je proto v daném případě desetiletá., která do dne podání návrhu neuplynula. Vedlejší účastníci poskytovali stěžovateli platby v přesvědčení, že jde o zálohy na koupi bytu, která bude v budoucnu realizována, přičemž stěžovateli muselo být od počátku jednání s nimi známo, že byt prodávat nemůže, jelikož není jeho vlastníkem.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvedl, že soudy některé důkazy jím předložené vůbec neprovedly (zejména výslech svědkyně V. H.), jiné důkazy nesprávně zhodnotily a krajský soud prý vůbec nereagoval na argumenty v jeho rozsáhlém odvolání. Podle stěžovatele se závěry soudů obou stupňů v důsledku těchto vad dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30.
6.
2000 uvedl, že v soudním řízení byla respektována procesní práva stěžovatele a pokud nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu, stanovisko soudu o nadbytečnosti takového návrhu bylo řádně odůvodněno. V podrobnostech soud odkázal na stížností napadený rozsudek a uzavřel, že jelikož je toho názoru, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena, navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Rovněž Okresní soud v Písku ve svém vyjádření poukázal na obsah svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že v rozsudku podrobně odůvodnil, proč v daném případě uvěřil výpovědi vedlejších účastníků, důvěřujících stěžovateli, že vyřizuje "převod bytu", třebaže Ministerstvu vnitra platili platby za užívání bytu a proč naopak neuvěřil skutkovým tvrzením stěžovatele.
Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních činností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, pokud by se případně sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Byl by povinen tak učinit pouze tehdy, kdyby došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
O takovou situaci se však v daném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná. Na této skutečnosti nemůže samozřejmě nic změnit ani subjektivní názor stěžovatele, který v ústavní stížnosti tvrdí opak. Právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu, kterého se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, jako by jednotlivci zaručovalo úspěch v řízení a tedy právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům. Zmíněné základní právo garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, rozhodujícího v souladu se všemi zásadami spravedlivého soudního řízení, zakotvenými především v příslušných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení práva na soudní ochranu, jakož ani jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele však Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 28. března 2001
JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu