Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 276/2023-171 ze dne 26. října 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ("nalézací soud") sp. zn. 4 T 139/2020 ze dne 30. prosince 2020 bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele, neboť stíhaný skutek nebyl trestným činem. Stížnost státní zástupkyně Městský soud v Praze ("odvolací soud") zamítl usnesením sp. zn. 5 To 36/2021 ze dne 10. února 2021.
2. V důsledku vydání uvedených rozhodnutí se stěžovatel domáhal proti státu (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jako žalovaná) náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."
3. Rozsudkem č. j. 18 C 449/2021-68 ze dne 12. července 2022 uložil nalézací soud žalované povinnost zaplati žalobci - stěžovateli - (I) 35 325 Kč s příslušenstvím a (II) na náhradě nákladů řízení 20 196,51 Kč. K odvolání žalované odvolací soud usnesením č. j. 53 Co 378/2022-98 ze dne 1. prosince 2022 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem č. j. 18 C 449/2021-141 ze dne 30. května 2023 nalézací soud (I) uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 18 325 Kč s příslušenstvím, (II) zamítl žalobu stěžovatele co do částky 17 000 Kč a (III) žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalované změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že (I) žalobu v rozsahu odvolání zamítl, (II) žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem a (III) uložil stěžovateli povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení 900 Kč.
4. Podle stěžovatele žalovaná v civilním řízení nesporovala odpovědnost státu za způsobenou škodu ani účelnost vynaložených nákladů, domáhala se však vystavení faktury obhájkyní a jejího proplacení stěžovatelem. Nalézací soud rozhodl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2678/2020-162 ze dne 29. září 2021, v němž se uvádí, že náhrada podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb. zahrnuje nejen skutečně vynaložené náklady (v tomto případě na obhajobu), ale i platný závazek (stěžovatele vůči obhájkyni). Proto nalézací soud uložil ve smyslu § 2952 obč. zák. správně žalované povinnost zprostit stěžovatele dluhu - a přiznal mu náhradu škody (15 325 Kč) i nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (20 000 Kč).
5. Odvolací soud se ohledně náhrady škody s nalézacím soudem ztotožnil, rozsudek však zrušil s odkazem na nepřiměřenost výše přiznané nemajetkové újmy. Za této situace nalézací soud znovu stěžovateli přiznal náhradu škody v plné výši a nemajetkové újmy již jen 3 000 Kč. Žalovaná se pak odvolala jen proti výroku o povinnosti nahradit stěžovateli škodu, nikoli již proti povinnosti nahradit nemajetkovou újmu.
6. Odvolací soud nejprve vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání; žalovaná na rozdíl od stěžovatele s rozhodnutím bez jednání nesouhlasila. Z toho stěžovatel vyvodil, že v odvolacím řízení nebudou prováděny žádné důkazy, postup podle § 115a o. s. ř. je vyloučen, zejména za situace, kdy odvolací soud již dříve původní závěry nalézacího soudu potvrdil. Nařízeného ústního jednání se zástupkyně stěžovatele nezúčastnila, neboť musela dát z důvodu nutné obhajoby přednost jinému jednání, stěžovatel sám nechtěl zvyšovat náklady řízení ani oddalovat rozhodnutí ve věci samé, a proto souhlasil s tím, že řízení proběhne i v jeho nepřítomnosti. Takový postup by stěžovatel ani jeho zástupkyně nezvolili, sdělil-li by odvolací soud, že na základě obsahu spisu je ještě důvod poučit stěžovatele podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Přesto odvolací soud žalobu na náhradu škody zamítl s tím, že v řízení nebyl prokázán vznik dluhu stěžovatele vůči jeho obhájkyni.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud neměl věc dostatečně nastudovanou a změna jeho postoje nastala až po důkladnějším seznámení se spisem těsně před jednáním. Jde-li o námitku neprokázání dluhu, má stěžovatel za to, že odvolací soud si protiřečí, souhlasí-li s existencí reálného dluhu (odst. 10) a současně zpochybňuje uzavření ústní dohody mezi stěžovatelem a jeho obhájkyní (odst. 13). Obhájkyně byla již dříve seznámena s jeho rodinnou situací, mohla odhadnout vývoj trestního řízení, a proto byli domluveni, že nebude-li stěžovatel odsouzen, bude uplatněna náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb. u žalované. Řízení probíhalo dlouho s ohledem na covidovou pandemii, stěžovatel byl v nejistotě ohledně výsledku řízení, a proto jej obhájkyně nezatěžovala platbou za obhajobu a sama nesla celé náklady - písemná smlouva uzavřena nebyla. Odvolací soud ale takové jednání označil za nelogické a nárok stěžovateli odepřel.
8. Nalézací soud provedl dokazování obsahem trestního spisu a opakovaně rozhodl správně, odvolací soud však stěžovateli upřel právo domáhat se zproštění jeho dluhu. V postupu a rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 7 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a proto navrhuje zrušit napadený rozsudek.
9. Ústavní stížnost podal stěžovatel řádně zastoupený podle § 30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a návrh není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
10. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli obecným soudem dalšího stupně ani běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, není-li současně porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud zasáhne při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li svévole.
11. Z vyžádaného spisu se podává průběh řízení. Nalézací soud nejprve vydal platební rozkaz (č. j. 18 C 449/2021-14 ze dne 9. listopadu 2021), po podání odporu nařídil na 12. července 2022 jednání, na kterém byly strany po provedení listinných důkazů poučeny o koncentraci řízení v souladu s § 118 odst. 1 až 3 o. s. ř. K výši nemajetkové újmy byl navržen důkaz výslechem svědkyně (stěžovatelovy partnerky) a z procesní opatrnosti i stěžovatele. Po vyslovení právního názoru nalézacího soudu a poučení podle § 119a odst. 1 ve spojení s § 118b odst. 2 o. s. ř. uvedla žalovaná, že požaduje prokázání škody, nikoli nezbytně dokladem o zaplacení obhajného, ale o vyúčtování (například fakturu). V závěrečném návrhu žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť nebylo prokázáno, že mimosmluvní odměna nebyla nižší, než tvrzená škoda; obdobně se vyjádřila v odvolání proti rozsudku č. l. 83 verte.
12. Odvolací soud zrušil první rozsudek nejen pro nepřesvědčivé odůvodnění výše přiznané nemajetkové újmy, ale rovněž pro neprokázání vzniku škody - výše pohledávky obhájkyně a účelnosti jí vynaložených nákladů (bod. 14), přičemž sdílel judikované závěry, že za škodu lze považovat i existující závazek (bod 13). Nalézacímu soudu uložil doplnit tvrzení a důkazy k nemajetkové újmě i k náhradě nákladů obhajoby (bod 20).
13. Teprve v novém projednání nalézací soud provedl výslech svědkyně, znovu poučil účastníky podle § 119a odst. 1 ve spojení s § 118b odst. 1 o. s. ř. a poskytl stěžovateli deset dnů k doplnění tvrzení a označení dalších důkazních návrhů. Ve vztahu k náhradě škody považoval stěžovatel provedené důkazy za dostatečné, nic dalšího nenavrhl a z jednání nalézacího soudu dne 30. května 2023 se omluvil on i jeho zástupkyně. Nalézací soud žalovanou znovu poučil podle § 119b odst. 1 ve spojení s § 118b odst. 1 o. s. ř., provedl důkaz trestním spisem, aby ověřil účelnost úkonů provedených obhájkyní stěžovatele. V závěrečné řeči žalovaná znovu namítla, že nebyl prokázán vznik škody (závazku stěžovatele k obhájkyni) a navrhla žalobu zamítnout; nato nalézací soud vyhlásil rozsudek.
14. V novém odvolání žalovaná brojila jen proti výroku o náhradě škody a odkázala na usnesení odvolacího soudu, podle kterého náhrada škody náleží za vzniklý závazek, "avšak za podmínky, že se poškozený platně k úhradě nákladů právního zastoupení zavázal", k čemuž nalézací soud neprovedl žádný důkaz (účastnická výpověď).
15. Žalovaná v průběhu celého řízení požadovala, aby stěžovatel prokázal vznik škody (č. l. 65, 83 verte, 123, 138, 155 a č. l. 163 verte). Stěžovatel poukazoval jen na ústní dohodu, podle které bylo "dohodnuto i to, že dojde k vyúčtování odměny po skončení dané věci..." (viz protokol z jednání konaného dne 4. dubna 2023; č. l. 125), ale neprokázal, že vyúčtováno skutečně bylo a odkazoval pouze na (nesporné) provedení úkonů obhájkyní v trestním řízení.
16. Odvolací soud se nejprve dotázal účastníků, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání (č. l. 159), s čímž stěžovatel souhlasil, nikoliv již žalovaná. Z nařízeného jednání se zástupkyně omluvila pro účast na jiném jednání, aniž by zajistila substituci, stěžovatel se nedostavil, neboť nechtěl, jak sám uvedl v ústavní stížnosti, protahovat řízení ani zvyšovat jeho náklady.
17. Odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel z judikátů k § 2952 obč. zák., podle kterého poškozenému přísluší nejen náhrada skutečně uhrazené škody, ale i právo na zproštění existujícího dluhu. V konkrétním případě nebylo povinností stěžovatele náklady obhajoby zaplatit (odst. 10), odvolací soud však požadoval, aby stěžovatel prokázal vznik dluhu. K tomu nalézací soud žádné dokazování neprovedl a spokojil se s opakovaným tvrzením o uzavření ústní dohody s tím, že vyúčtováno bude až po skončení trestního řízení a odměna bude požadována od žalované. Stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by vůči němu byl učiněn jakýkoliv krok k vyúčtování odměny, tedy ke vzniku povinnosti (dluhu) stěžovatele k obhájkyni (odst. 11).
18. Proto odvolací soud uzavřel, že nemohlo být vyhověno nároku stěžovatele na náhradu skutečné škody ve smyslu § 2952, věty druhé, obč. zák.; nevznikl-li stěžovateli dluh, není žalovaná odpovědná za škodu. Dohoda stěžovatele s obhájkyní, že náklady obhajoby budou vymáhány po žalované, není potvrzením vzniku dluhu, tím spíše, že v době uzavření dohody (počátek trestního řízení) nemohlo být jasné, že trestní stíhání bude zastaveno (odst. 13).
19. Kvalifikovaně zastoupený stěžovatel byl poučen podle § 118a o. s. ř. toliko na začátku civilního řízení, nikoli již po vrácení věci odvolacím soudem, který hodlal stěžovatele poučit, že v řízení nebyl dosud prokázán vznik škody (dluh stěžovatele jeho zástupkyni), ani že by obhájkyně učinila jakýkoli krok směřující k vyúčtování nákladů obhajoby. Opakované poučení je však možné poskytnout pouze přítomnému účastníkovi řízení, přičemž je jeho věcí, bude-li se jednání (aktivně) účastnit.
20. Na základě uvedeného nelze přisvědčit stěžovateli, tvrdí-li, že odvolací soud nečekaně změnil názor za situace, kdy původní rozsudek nalézacího soudu zrušil výhradně pro nedostatky ve vztahu k nemajetkové újmě - i napodruhé tedy posoudil existenci škody shodně jako v prvním případě. Odvolací soud uzavřel, že na základě nalézacím soudem zjištěného skutkového stavu není možné vyslovit závěr o prokázání dluhu stěžovatele vůči obhájkyni, který by byla žalovaná povinna zaplatit. Tento odlišný právní názor byl stěžovateli znám z původního usnesení odvolacího soudu. Jak je však z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel nepovažoval důvod zrušení prvního rozsudku i v části týkající náhrady škody za podstatný, ačkoli odvolací soud mohl zrušit pouze tu část výroku, která se vztahovala k nemajetkové újmě. Odlišný právní názor mohl stěžovatel zjistit i z jeho opakované prezentace žalovanou.
21. Jak je ze zvukového záznamu patrné odvolací soud byl připraven postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4792/2008 ze dne 18. února 2010 a znovu seznámit účastníky řízení ve veřejném zasedání se svým odlišným právním názorem a poskytnout jim poučení podle § 118a o. s. ř. o neprokázání vzniku škody, což se pro neúčast stěžovatele a jeho zástupkyně u jednání nestalo. Ačkoli lze připustit, že odvolací soud měl stěžovatele jednoznačněji informovat o úmyslu poučit jej podle § 118a o.
s. ř. při nařízeném jednání, nelze s ohledem na okolnosti případu takové pochybení považovat za zásah do práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Uvedené právo, stejně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), zaručuje účastníkovi řízení projednání jeho věci před nezávislým a nestranným soudem, neznamená však, že jeho přístup k řízení (neúčast u jednání) vyvolá účinky, které budou odpovídat jeho očekávání. Ve věci bylo nařízeno jednání, stěžovatel i jeho zástupkyně vyhodnotili, že jejich přítomnost u jednání není nutná, takže nemohli tedy těžit z benefitu poučení podle § 118a o.
s. ř.
22. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný, i s přihlédnutím k tomu, že ve věci jde o zaplacení bagatelní částky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu