Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Františka Rotha a Radka Rotha, zast. JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou, sídlem Sadová 531, Velká Bíteš, proti postupu Okresního soudu Brno-venkov ve věci sp.zn. 6 C 317/2008, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost doručili stěžovatelé okresnímu soudu, na adresu Ústavního soudu ji odeslali až 30.9.2013. I přes toto pochybení žádají o její projednání.
Dále pro úplnost citovali ta ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, a uvedli skutkové okolnosti, kterými jejich základní práva měla být porušena.
V závěru stěžovatelé uvedli, že tuto stížnost směřují do postupu soudu I. stupně, kdy tento soud na jejich návrh o ustanovení soudního znalce jinak nereagoval, a že lhůtu pro obstarání geometrického plánu prodloužil, avšak nikoliv usnesením, ale pouhým přípisem; s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2178/2009 nepovažují tento postup za správný. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil přípis okresního soudu ze dne 28.8.2013, č.j. 6 C 317/2008, uložil soudu, aby o prodloužení lhůty rozhodl usnesením a vyslovil se alespoň v odůvodnění k protiústavnímu postupu ohledně usnesení č.j. 6 C 317/2008-271. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 2 odst. 2:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 4 odst. 1:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovateli namítaných porušení základních práv, přitom vycházel především z vlastního obsahu stížnosti, nikoliv z jejího záhlaví, a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu návrhu stěžovatelů tvoří polemika s procesními úkony okresního soudu zaměřenými na upřesnění žalobního návrhu a s navazujícím procesním postupem týkajícím se jejich návrhů v podání ze dne 31.7.2013. Pokud stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil přípis okresního soudu ze dne 20.8.2013, jde o zcela zřejmé nepochopení role Ústavního soudu při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Tímto přípisem, kterým bylo stěžovatelům oznámeno, že soud vyhovuje jejich žádosti o prodloužení soudcovské lhůty, byť by jeho vydání neodpovídalo judikatuře Nejvyššího soudu (v této souvislosti nelze přehlédnout, že dovolací soud považuje odlišný postup za relevantní vadu řízení jen tehdy, pokud měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - o takovou situaci ve sporu stěžovatelů zjevně nejde), nemohlo dojít k žádnému zásahu do základních práv stěžovatelů. Navíc, přípis nemá povahu rozhodnutí, tudíž absentuje předmět případné kasace.
Také další procesní postup, tj. vyhovění, či zamítnutí návrhu na ustanovení soudního znalce, vydání rozhodnutí o základu nároku, nemůže být samo o sobě předmětem ústavní stížnosti. Přesto Ústavní soud upozorňuje, že okresní soud podle napadeného usnesení okresního soudu není geometrický plán jediným prostředkem ke zpřesnění žalobního návrhu, a že v geometrickém plánu nemůže být provedeno "oparcelování jednotlivých staveb samostatnými parcelními čísly, přičemž každá z jednotlivých staveb bude mít samostatné parcelní číslo" (jak stěžovatelé navrhli ve svém podání navrhujícím ustanovení soudního znalce) a že jejich návrh nemůže být rozhodnutím o základu, tj. mezitímním rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 obč. soudního řádu (srov. bohatou učebnicovou a komentářovou literaturu, příp. též judikaturu).
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem okresního soudu nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Stěžovatelé, v pozici žalobců domáhajících se odstranění části staveb ze svého pozemku, však musí respektovat svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní a nést případně nepříznivé následky spojené s neunesením břemen stíhajících nesplnění některé z uvedených povinností.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu