Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Roberta Erlebacha, zastoupeného Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025 č. j. 25 Cdo 673/2025-472, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Jana Kalvody, advokáta se sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel žaloval vedlejšího účastníka o zaplacení 61 327 207 Kč z titulu náhrady škody. Vedlejší účastník jako právní zástupce (advokát) stěžovatele nepodal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 zamítnuta žaloba stěžovatele proti státu na náhradu škody. Přes poučení soudu o možnosti podat dovolání byla podána rovnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 21. 8. 2015.
2. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli nárok na náhradu škody vůči vedlejšímu účastníkovi nevznikl. Dovolání v původním řízení by nebylo důvodné, i kdyby bylo podáno. Nemohla tedy vzniknout škoda, která by byla v příčinné souvislosti s nepodáním dovolání (neúspěchem v řízení).
3. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž vymezil 3 právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí: 1. zda je soud povinen každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden a vztahující se k relevantnímu tvrzení účastníka, učinit předmětem svých úvah a hodnocení; 2. zda je povinností soudu v případě, kdy soud nepřijme právní argumentaci účastníka řízení, se s ní adekvátním způsobem vypořádat tak, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomuto postupu (závěru) vedly; 3. zda by ústavní stížnost žalobce byla v případě její přípustnosti, shledána úspěšnou.
4. Nejvyšší soud dovolání napadeným rozhodnutím odmítl. Stěžovatel podle něj nevymezil žádnou konkrétní právní otázku odpovídající požadavkům ustanovení § 237 o. s. ř. Stěžovatel namítal nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, což nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Kritika skutkových zjištění nebyla provázána s žádnou konkrétní otázkou hmotného či procesního práva.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání mělo být přípustné. Stěžovatel do dnešního dne nezná konkrétní úvahy obecných soudů k celé řadě důkazů, na které odkazovala původní ústavní stížnost. Napadené rozhodnutí vykazuje znaky přepjatého formalismu, a proto porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, a v důsledku toho také právo vlastnit majetek. Dle stěžovatele obecné soudy v původním řízení neposkytly ochranu legitimnímu očekávání stěžovatele, které vzniklo na základě výslovného písemného slibu orgánu státu, že bude odškodněn. Obecné soudy tím porušily princip právní jistoty a zákaz svévole, který je ústavním principem demokratického právního státu.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Argumentace v ústavní stížnosti směřuje v zásadě jen k tomu, že Nejvyšší soud měl dovolání věcně přezkoumat - shledat je přípustným. Ústavní soud se však ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že otázky, které stěžovatel vymezil v bodě 3 dovolání, resp. v bodě 13 ústavní stížnosti, neodpovídají požadavkům dle § 237 o. s. ř. Z pohledu ústavního je závěr o nepřípustnosti dovolání v posuzované věci konformní. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není v žádném rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje, a kterou navíc místy mylně vykládá - mnohé odkazované nálezy jsou pro stěžovatelovu věc nepoužitelné, jelikož se týkají odmítání dovolání pro vady, a nikoli pro nenaplnění předpokladů přípustnosti, jako tomu je ve zde posuzovaném případě (srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 1585/23
,
III. ÚS 3085/23
,
IV. ÚS 2071/20
). Nejvyšší soud neposuzoval dovolání formalisticky, ale posoudil je dle jeho pravého obsahu; tím byl nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů, který však není dovolacím důvodem.
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu