USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. E, zastoupený
Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti
žalovanému: Jan Kalvoda, IČO 66201535, advokát se sídlem Bělohorská 238/85,
Praha 6, zastoupený JUDr. Kateřinou Preiningerovou, advokátkou se sídlem
Celetná 598/11, Praha 1, o 61 327 207 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 20 C 191/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 11 Co 236/2024-392, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení 69 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky
JUDr. Kateřiny Preiningerové.
soud pro Prahu 6 zamítl žalobu o zaplacení 61 327 207 Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu
škody, kterou měl žalobci způsobit žalovaný při výkonu advokacie nepodáním
dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 30 Co
20/2015-216, vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný
zastupoval žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 19/2012 (proti 1. České republice – Ministerstvu zemědělství, 2. Státnímu
podniku Bílý kostel, státní podnik v likvidaci, 3. Ing. Ondřeji Komendovi,
správci konkurzní podstaty žalobce, a 4. České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu) o zaplacení 97 731 541 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy
sestávající z částek 23 796 330 Kč za škodu v důsledku ztrátového hospodaření
na základě znaleckého posudku, 35 822 211,69 Kč za škodu vzniklou prohlášením
konkurzu na jeho majetek a jeho zpeněžením, 2 500 000 Kč za pohledávku
Finančního úřadu v Liberci na vrácení poskytnuté dotace a daňové pohledávky z
období 1991 až 1996 a 35 613 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku
toho, že musel nést veškeré nepříznivé následky tohoto řízení. V tomto původním
řízení dospěly soudy obou stupňů k závěru, že ani stát, ani statek neporušily
žádnou povinnost, ani se nedopustily neoprávněného zásahu. Rozsudek odvolacího
soudu v této věci byl žalobci doručen dne 4. 6. 2015 a i přes poučení soudu o
možnosti podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců žalovaný za žalobce podal rovnou
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2395/15, pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které žalobci
zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně posoudil nyní projednávané nároky podle § 16 a § 24 zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii, a uzavřel, že se sice neztotožňuje s nalézacím soudem v
otázce počátku promlčecí doby (kterou obvodní soud počítal od 4. 8. 2015, kdy
uplynula lhůta pro podání dovolání), to však nic nemění na jeho správném
závěru, že žalobci nárok na náhradu škody vůči advokátovi nevznikl, neboť i
když žalovaný porušil povinnosti při výkonu advokacie, dovolání v původním
řízení by nebylo důvodné, i kdyby žalobu podal včas (před uplynutím promlčecí
lhůty). Žalobce by pak v řízení před Ústavním soudem nebyl úspěšný ani v
případě, že by ústavní stížnost nebyla nepřípustná pro nevyčerpání opravných
prostředků, neboť by byla i tak zjevně neopodstatněná. Pochybením žalovaného
tak nemohla žalobci vzniknout jím tvrzená škoda, která by byla v příčinné
souvislosti s jeho neúspěchem v původním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost
odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
otázky, zda je soud povinen každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden a
vztahující se k relevantnímu tvrzení účastníka, učinit předmětem svých úvah a
hodnocení; zda je povinností soudu v případě, kdy nepřijme právní argumentaci
účastníka řízení, se s ní adekvátním způsobem vypořádat tak, aby bylo zcela
zřejmé, jaké důvody jej k tomuto postupu (závěru) vedly; zda by ústavní
stížnost žalobce ze dne 4. 8. 2015 byla v případě její přípustnosti shledána
úspěšnou. Dovolatel podrobně vysvětluje argumentaci, kterou vedl v původním
řízení a s četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu dovozuje, že v něm byla
porušena jeho základní práva, což by Ústavní soud vyslovil, pokud by ústavní
stížnost nemusela být odmítnuta. Vytýká soudům obou stupňů nepřezkoumatelnost
rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením věci odvolacím soudem a navrhl
dovolání odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není
přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní
odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou
pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud
nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného
klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1862/2001, uveřejněný pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor”). Byla-li však
příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou
škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek
nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z
příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o
příčinu podstatnou.
Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně
(jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být
jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní
příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním
škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce
nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, Soubor C 979,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3453/2018). K
přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako
výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní
škodní událost. Zůstala-li původní škodní událost tou skutečností, bez níž by k
následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, Soubor C 10104). Odvolací soud v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
shledal nedostatek příčinné souvislosti mezi škodou a pochybením advokáta
spočívajícím v nepodání dovolání, což podložil podrobně odůvodněným závěrem
(zejména bod 16 odůvodnění), že i pokud by žalovaný advokát podal dovolání,
žalobce by nebyl v dovolacím řízení úspěšný a neuspěl by pak ani s ústavní
stížností, která by byla i po vyčerpání všech opravných prostředků zjevně
neopodstatněná. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první
o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v
dovolání uplatněných. Dovolatel ovšem nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku
odpovídající požadavkům ustanovení § 237 o. s. ř. (k nezbytnosti vymezení
konkrétní právní otázky zakládající některý z předpokladů přípustnosti dovolání
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo
4119/2017) a nelze ji zjistit ani z obsahu podaného dovolání. Dovolatel uvádí,
že podává dovolání z důvodu, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku
vypořádání důkazů provedených před soudem prvního stupně a vztahujících se k
tvrzení žalobce o úspěchu ústavní stížnosti. Namítá-li žalobce nesoulad
skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy, uplatňuje
nezpůsobilý dovolací důvod, případně vznáší námitku, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní lze však
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li
dovolání jinak přípustné, což v projednávané věci splněno není. Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1803/2014).
Výhrady dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu se upínají pouze ke kritice
skutkových zjištění bez provázání s konkrétní otázkou hmotného či procesního
práva, kterou by měl dovolací soud řešit. Úkolem Nejvyššího soudu je v rámci
dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, řešit pouze právní otázky,
nikoliv se zabývat přezkumem skutkových zjištění nalézacích soudů (srov. § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Vymezené dovolací námitky se navíc týkají
jen hypotetického postupu Ústavního soudu, aniž relevantním způsobem a za
použití způsobilých dovolacích důvodů zpochybňují závěr odvolacího soudu, že by
žalobce v původním řízení neuspěl v dovolacím řízení, pokud by žalovaný
dovolání podal. Dovolací námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce
odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).