25 Cdo 3453/2018-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: E.
E., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se
sídlem Dr. E. Beneše 1497/21, Bruntál, proti žalované: J. M., IČO XY, advokátka
se sídlem XY, zastoupená JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná
811/4, Ostrava - Mariánské Hory, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 81 C 281/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2018, č. j. 56 Co 13/2018-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
100.709,20 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná jako advokátka
zastupovala žalobkyni v řízení u Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 10 C
103/2008, o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“), ve kterém
žalovaná bez souhlasu a přítomnosti žalobkyně u jednání uzavřela smír s
protistranou. Žalobkyně se následně neúspěšně domáhala (již zastoupena jiným
advokátem) zrušení zmíněného smíru v řízení u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 10 C 155/2013, v němž jí vznikly náklady řízení ve výši 101.546,20 Kč,
které v nyní projednávané věci (snížené o 837 Kč po částečném zpětvzetí žaloby)
požaduje po žalované z titulu odpovědnosti advokáta za škodu dle § 24 odst. 1
věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění k době vzniku škody
(dále jen „zákon o advokacii“). Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního
stupně, že odpovědnost žalované není dána, neboť mezi škodou žalobkyně, jejíž
vznik je spojen se soudním řízením sp. zn. 10 C 155/2013, a jednáním žalované v
soudním řízení pod sp. zn. 10 C 103/2008 není příčinná souvislost. Pro případné
uplatnění náhrady škody, která žalobkyni vznikla v řízení o vypořádání SJM,
totiž nebylo nezbytné podávat žalobu na zrušení soudem schváleného smíru.
Žalovaná jako advokátka žádnou právní povinnost v řízení pod sp. zn. 10 C
155/2013 neporušila a ani porušit nemohla, jestliže se tohoto řízení
neúčastnila v žádné procesní roli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v nesprávném právním posouzení otázek dosud dovolacím soudem dle
jejího názoru neřešených, zda má klient vůči svému advokátovi právo na náhradu
škody vzniklé v podobě nákladů řízení, které musel vynaložit v řízení o zrušení
smíru dle § 99 odst. 3 o. s. ř. v případě, jestliže advokát uzavře takový smír
bez jeho vědomí a souhlasu. Dále, zda je dána příčinná souvislost mezi
porušením povinnosti advokáta v nalézacím řízení, ve kterém byl schválen smír,
a škodou, která vznikla jeho klientovi v podobě nákladů, které vynaložil na
zrušení smíru. A v neposlední řadě, zda je v tomto případě posouzení příčinné
souvislosti otázkou skutkovou, či právní. Dovolatelka je přesvědčena, že má
právo na náhradu škody vůči žalované, neboť nebýt uzavření smíru v řízení o
vypořádání SJM, nemuselo být vedeno řízení o žalobě na zrušení tohoto smíru a
náklady s tím spojené by žalobkyni nevznikly. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle
§ 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní
otázka příčinné souvislosti byla za daných skutkových okolností posouzena jinak. Žalobkyně je osobou s bydlištěm ve Spolkové republice Německo, jde tedy o
řízení s cizím prvkem. Rozhodným hmotným právem v projednávané věci je právo
České republiky s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), a to čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 24. Mezinárodní příslušnost
(pravomoc) českých soudů se podává z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu
soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Aplikace
českých procesních předpisů vychází z obecné zásady aplikace právního řádu
místa soudu (lex fori) v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o
mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem
advokacie ve smyslu § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž
jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi
nimi.
Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud
nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného
klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1862/2001, publikován pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor”). Byla-li však
příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou
škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek
nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z
příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o
příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně
(jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být
jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní
příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním
škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce
nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C
979). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila
jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na
původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez
níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, uveřejněný v
Souboru pod C 10104). Časové hledisko pak není jediným ani rozhodujícím
kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť
újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné
události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990,
sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je
požadována náhrada. V posuzované věci žalobkyně požaduje náhradu za náklady,
které jí vznikly v souvislosti s řízením o zrušení soudem schválného smíru. Na
zahájení zmíněného soudního řízení, jeho průběh a náklady z něho vzešlé přitom
žalovaná neměla žádný vliv. Příčinou vzniku škody zde byla skutečnost, že
žalobkyně podala návrh na zrušení usnesení o schválení smíru, neboť se
domnívala, že smír je podle hmotného práva neplatný. Je to právě tato
skutečnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.
Nejde o příčinu
jedinou (této příčině předchází soudem schválený smír, který zapříčinila
žalovaná a žalobkyně s ním nesouhlasila), avšak rozhodující je, že jde o
příčinu podstatnou, která přerušila příčinnou souvislost mezi jednáním žalované
v řízení o vypořádání SJM, neboť na jednání žalované je zcela nezávislá a byla
vyvolána především jednáním žalobkyně, tj. podáním nedůvodné žaloby na zrušení
smíru. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že mezi škodou žalobkyně, jejíž vznik je
spojen s řízením o zrušení soudem schváleného smíru, a jednáním žalované v
řízení o vypořádání SJM není příčinná souvislost, nelze tomuto závěru nic
vytknout. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.