USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve
věci žalobce P. K., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Lasákem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované M. B., bytem v XY,
zastoupené Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě,
Stodolní 7, o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 140 C 99/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2016, č. j. 57 Co 716/2015-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 20.086,- Kč k rukám JUDr. Jana Lasáka, advokáta.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje
obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná (dále též
„dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“]; o tuto
náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí
pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby
dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní,
znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního
práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího
soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve
vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Ačkoli dovolatelka obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve
vztahu k právním otázkám, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno,
nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ohlašuje-li přípustnost dovolání argumentem, že „rozsudek odvolacího soudu
závisel na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též
částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena,“
pomíjí, že o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2
o. s.
ř., jde jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní
otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky
odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). Označila-li dovolatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu spisovými značkami bez
toho, že by označila, od jakých v nich vyřešených právních otázek se rozhodnutí
odvolacího soudu odchyluje, nesplnila tím požadavek § 237 o. s. ř.; podstatou
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání není totiž požadavek uvádět spisové
značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž vymezit řešení konkrétní otázky ať
již hmotného nebo procesního práva, která zakládá jeden ze čtyř předpokladů
přípustnosti dovolání (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, a ze
dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1226/17). Ostatně závěry, na nichž spočívají
odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, usnesení ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012, a
rozsudek ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008) nedopadají na nyní
souzenou věc s ohledem na zásadně odlišné skutkové okolnosti těchto věcí. Otázku dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dovolatelka vůbec
neformuluje. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného
rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatelky. Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu nedostatky odůvodnění jeho rozsudku a
procesní pochybení, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, na němž je
rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li
jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-
li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Jelikož dovolatelka požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostála, a způsobilé
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu
dovolání, Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1
o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle
ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 věty
druhé, § 11 odst. 1 písm. k), vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb - dále jen „advokátní
tarif“), tj. částkou 16.300,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady
za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3
advokátního tarifu) a částka 3.486,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění
uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu