21 Cdo 869/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci zástavních věřitelů 1) K. S. a 2) S. S., obou zastoupených Mgr.
Kateřinou Vaňouskovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Dukelská č. 253,
proti zástavním dlužníkům 1) J. S. a 2) J. S., oběma zastoupeným Mgr. Tomášem
Malinovským, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká č. 2014/89, o
soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C
145/2010, o dovolání zástavních věřitelů proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 16. října 2011 (správně ze dne 19. října 2011) č. j. 20 Co 223/2011-71,
I. Dovolání zástavních věřitelů proti usnesení krajského soudu ve výroku o
náhradě nákladů řízení se odmítá.
II. Dovolání zástavních věřitelů proti usnesení krajského soudu ve výroku,
kterým bylo změněno usnesení okresního soudu tak, že se zamítá žaloba na
nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení úroků z prodlení ve výši
přesahující zákonné úroky z prodlení, tj. od 1. 5. 2010 do 30. 6. 2010
přesahující 8 % p. a., od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011 přesahující 7,75 % p. a. a
od 1. 7. 2011 do zaplacení přesahující úroky ve výši repo sazby stanovené
Českou národní bankou platné pro poslední den kalendářního pololetí zvýšené o
sedm procentních bodů, se zamítá.
III. Usnesení krajského soudu ve výroku, kterým bylo změněno usnesení okresního
soudu tak, že se zamítá žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy k
uspokojení částky 550.000,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Zástavní věřitelé se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – východ dne 7. 6.
2010 (změněnou se souhlasem soudu) domáhali, aby soud nařídil k uspokojení
jejich pohledávky za dlužníkem M. M. ve výši 3.800.000,- Kč s úrokem ve výši
550.000,- Kč a s úroky z prodlení ve výši 18 % p.a. z částky 3.800.000,- Kč od
1. 5. 2010 do zaplacení prodej zástavy, a to „spoluvlastnického podílu o
velikosti jedné ideální poloviny pozemku parc. č. st., zast. plocha a nádvoří o
výměře 526 m2“ a „spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny v
budově č. p. v Brandýse nad Labem, občanská vybavenost, na pozemku parc. č.
st., vše v k. ú. Brandýs nad Labem, obec Brandýs nad Labem – Stará Boleslav,
nemovitosti zapsané v KN u KÚ pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště
Praha - východ na LV č.“, ve společném jmění zástavních dlužníků. Žalobu
zdůvodnili zejména tím, že mají vůči M. M. podle smlouvy o půjčce ze dne 13.
11. 2008 pohledávku ve výši 3.800.000,- Kč s příslušenstvím, které tvoří odměna
za užívání jistiny (úrok) ve výši 550.000,- Kč a úroky z prodlení ve výši 18 %
p. a. od 1. 5. 2010 do zaplacení, že k zajištění této pohledávky uzavřeli se
zástavními dlužníky téhož dne zástavní smlouvu, podle níž bylo vloženo do
katastru nemovitostí zástavní právo ke spoluvlastnickým podílům zástavních
dlužníků na označených nemovitostech, a že zajištěná pohledávka dosud nebyla
uspokojena, ačkoliv se stala splatnou.
Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 10. 2. 2011 č.j. 3 C 145/2010-39
nařídil „k uspokojení pohledávky žalobců jako zástavních věřitelů ve výši
3.800.000,- Kč společně s úrokem ve výši 550.000,- Kč a pro úroky z prodlení ve
výši 18 % p. a. z částky 3.800.000,- Kč od 1. 5. 2010 do zaplacení, dále k
uspokojení nákladů tohoto řízení a nákladů, které prodejem zástavy vzniknou“,
vůči „žalovaným jako zástavním dlužníkům“ prodej „zástavy – spoluvlastnického
podílu zástavních dlužníků ve společném jmění manželů, a to o velikosti jedné
ideální poloviny k souboru nemovitostí, a to pozemku parc. č. st., zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 526 m2, budovy č. p. v Brandýse nad Labem, občanská
vybavenost, na pozemku parc. č. st., to vše zapsané na listu vlastnictví č. pro
katastrální území Brandýs nad Labem, obec Brandýs nad Labem – Stará Boleslav,
vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha
– východ“. Na základě předložených listin (smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy
ze dne 13. 11. 2008 a výpisu z katastru nemovitostí), kterými zástavní věřitelé
doložili zajištěnou pohledávku, její výši, zástavní právo k zástavě a kdo je
zástavním dlužníkem, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Usnesením ze dne
13. 6. 2011 č.j. 3 C 145/2010-53 doplnil usnesení o věci samé o výrok, že „o
nákladech řízení bude rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2011
(správně ze dne 19. 10. 2011) č.j. 20 Co 223/2011-71 změnil usnesení soudu
prvního stupně tak, že žalobu „na nařízení soudního prodeje zástavy k
uspokojení částky 550.000,- Kč a úroků z prodlení ve výši přesahující zákonné
úroky z prodlení, tj. od 1. 5. 2010 do 30. 6. 2010 přesahující 8 % p. a., od 1.
7. 2010 do 30. 6. 2011 přesahující 7,75 % p. a. a od 1. 7. 2011 do zaplacení
přesahující úroky ve výši repo sazby stanovené ČNB platné pro poslední den
kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů“, zamítl, a rozhodl, že
„jinak se potvrzuje“; současně uložil zástavním dlužníkům povinnost zaplatit
společně a nerozdílně zástavním věřitelům na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně 16.778,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.265,- Kč k
rukám advokátky Mgr. Kateřiny Vaňouskové „s tím, že tyto náklady lze uspokojit
jen z prodeje zástavy“. Shledal správným závěr soudu prvního stupně o splnění
podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy pro pohledávku podle smlouvy o
půjčce ve výši 3.800.000,- Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši „zákonné
sazby“ podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Tyto podmínky však
nepovažoval za splněny ve vztahu k části příslušenství pohledávky představované
„odměnou“ ve výši 550.000,- Kč a úroky z prodlení z částky 3.800.000,- Kč od 1.
5. 2010 do zaplacení ve výši přesahující „zákonnou“ výši úroků z prodlení.
Dospěl k závěru, že „z žádného ujednání ve smlouvě o půjčce nevyplývá, že se
účastníci smlouvy dohodli na zaplacení částky 550.000,- Kč jakožto úroků z
půjčky, a pokud to takto mínili, jejich ujednání je zcela neurčité, a tudíž
absolutně neplatné“ podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Ujednání
o úrocích z prodlení v částce převyšující „zákonnou“ výši úroků z prodlení
shledal neplatným pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 a § 41 občanského
zákoníku, neboť v občanskoprávních vztazích je na základě ustanovení § 517
odst. 2 občanského zákoníku výše úroků z prodlení „obligatorně stanovena“ v
ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a „věřitelé nemohou požadovat na
úrocích z prodlení více, než činí zákonné úroky“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu - v jeho měnícím výroku a ve výroku o
nákladech řízení - podali zástavní věřitelé dovolání. Namítají nesprávnost
závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč ve
smlouvě o půjčce, neboť podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku lze
při peněžité půjčce dohodnout úroky, které představují úplatu (odměnu) za
užívání půjčené jistiny. Zdůrazňují, že odvolací soud došel k závěru o
neurčitosti ujednání o odměně (úroku), přestože zástavní dlužníci „nikdy
nezpochybňovali, že by odměna byla něčím jiným než úrokem“, a přestože bylo
možné tento právní úkon vyložit za použití interpretačních pravidel stanovených
v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Dovolatelé nesouhlasí ani se
závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení v části
převyšující „zákonnou“ výši úroků z prodlení. Namítají, že dlužník M. M. je
podnikatelem a že půjčka mu byla poskytnuta „k jeho podnikatelské činnosti“; v
souladu s ustanovením § 369 odst. 1 obchodního zákoníku byl proto sjednán
smluvní úrok z prodlení ve výši 18 % p. a. Ujednání o úrocích z prodlení by
podle názoru dovolatelů nebylo neplatné ani v případě, že by se v dané věci
jednalo o občanskoprávní vztah, neboť ustanovení § 517 odst. 2 občanského
zákoníku není kogentním ustanovením. Dovolatelé nesouhlasí ani se způsobem
určení náhrady nákladů řízení, která jim byla přiznána odvolacím soudem.
Zástavní věřitelé navrhují, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu
a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod
7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že zástavní věřitelé dovoláním napadají rovněž
výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z
ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku
usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k
povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č.
88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Protože dovolání v této části
směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavních věřitelů proti
výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo změněno usnesení
soudu prvního stupně ve věci samé, je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal usnesení
odvolacího soudu v této části bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je částečně opodstatněné.
V projednávané věci bylo doloženo, že zástavní věřitelé, dlužník M. M. a
zástavní dlužníci uzavřeli dne 13. 11. 2008 smlouvu o půjčce a zástavní
smlouvu, na základě níž zástavní věřitelé poskytli dlužníkovi půjčku ve výši
3.800.000,- Kč (dlužník ve smlouvě potvrdil, že půjčku převzal v době od 1. 11.
2008 do 11. 11. 2008 postupně v deseti částkách po 350.000,- Kč a dne 11. 11.
2008 v částce 300.000,- Kč), kterou se dlužník zavázal splatit nejpozději do
30. 4. 2010 „včetně sjednané odměny ve výši 550.000,- Kč“ v pravidelných
měsíčních splátkách ve výši 75.000,- Kč; pro případ, že dlužník nevrátí půjčku
v dohodnuté lhůtě, byl sjednán „úrok z prodlení z nesplacené části půjčky ve
výši 18 % p. a.“. K zajištění pohledávky zástavních věřitelů z půjčky s
příslušenstvím bylo touto smlouvou sjednáno zřízení zástavního práva ke
spoluvlastnickému podílu zástavních dlužníků na pozemku parc. č. st., zastavěná
plocha a nádvoří, o výměře 526 m2 a budově č. p. postavené na pozemku parc. č.
st. v obci Brandýs nad Labem – Stará Boleslav a v katastrálním území Brandýs
nad Labem; zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními
účinky vkladu ke dni 18. 11. 2008.
Podle ustanovení § 200y odst. 1 o. s. ř. řízení o soudním prodeji zástavy je
zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní
prodej zástavy.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li
zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je
zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 200z odst. 2 o. s. ř. ve věci může být rozhodnuto bez
nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. nebo
tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odst. 1 doloženy listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 200za odst. 3 o. s. ř. podle vykonatelného usnesení o
nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon
rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této
pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li
pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své
splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má
zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo
příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského
zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné
dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského
zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje - jak správně uvedl odvolací soud - ve
dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je
zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě
rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej
zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení
upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo
vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu
ustanovení § 2 o. s. ř. jde o „jinou právní věc“), jehož smyslem je - jak bez
pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 občanského zákoníku - dosáhnout
zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit
zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o. s.
ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být
v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení
prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny,
tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako
pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami
vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může
soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez
slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až
spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo
uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy
postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji
zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich
osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o
soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v
rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení
tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména
prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268
odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. Judikatura soudů proto již
dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí
prodejem zástavy (§ 267 odst. 1 o. s. ř.), se rozumí jakékoliv právo, v
důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout)
zástavní právo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.
12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě uzavřenou smlouvou o
zřízení zástavního práva (zástavní smlouvou), je nepochybné, že je vždy
významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o
platný právní úkon; na základě neplatné smlouvy o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouvy) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy
došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný
modus zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v
ustanovení § 161 odst. 1 občanského zákoníku anebo v jiných případech
stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud
v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení
§ 200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k
důvodu neplatnosti smluv, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo
(srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113
v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Obdobná úvaha platí i pro zkoumání
toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná pohledávka. I zde tedy soud
- má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva - přihlíží k důvodu
její neplatnosti, avšak jen vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení
najevo. To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za
řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující
pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že tak
nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím
se platnosti smlouvy. Povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v
řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř.,
totiž soudu neumožňuje provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo
2786/2011).
Zástavní právo se vztahuje – jak bylo uvedeno výše - i na příslušenství
zajištěné pohledávky, kterým jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení
a náklady spojené s jejím uplatněním (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním
peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z
prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši
úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení je – jak vyplývá z citovaného
ustanovení - zákonnou sankcí za jeho prodlení s plněním peněžitého dluhu
(závazku); jejich výši stanoví prováděcí předpis, jímž je nařízení vlády č.
142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení
podle občanského zákoníku. S účinností od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010 byla výše
úroků z prodlení stanovena tak, že výše těchto úroků odpovídá ročně výši repo
sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, a že v
každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je závislá na výši
repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného
kalendářního pololetí (srov. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se
stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku,
ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.). Protože kogentní povaha ustanovení §
517 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v
občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který
toto ustanovení provádí (srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném
pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006), je správný
závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce uzavřená mezi zástavními věřiteli a
dlužníkem M. M. dne 13. 11. 2008 svým obsahem v části, ve které byl dohodnut
vyšší úrok z prodlení, než stanoví § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým
se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., odporuje zákonu a že je
proto v této části podle ustanovení § 39 a § 41 občanského zákoníku neplatná.
Na správnosti tohoto závěru odvolacího soudu nemůže nic změnit ani dovolateli
namítaná okolnost, že dlužník M. M. je podnikatelem a že půjčka mu byla
poskytnuta k jeho podnikatelské činnosti, neboť smlouva o půjčce uzavřená podle
ustanovení § 657 občanského zákoníku zakládá občanskoprávní vztah mezi
věřitelem a dlužníkem bez ohledu na postavení dlužníka a účel poskytnuté
půjčky; samotná skutečnost, že dlužník je podnikatelem a že poskytnutou půjčku
použil pro účely své podnikatelské činnosti, nemůže vést k závěru o vzniku
obchodního závazkového vztahu mezi ním a věřitelem ve smyslu ustanovení § 261
obchodního zákoníku, v němž by bylo možné výši úroků z prodlení dohodnout podle
ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v části, v níž bylo
změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že žaloba na nařízení soudního
prodeje zástavy k uspokojení úroků z prodlení ve výši přesahující zákonné úroky
z prodlení byla zamítnuta, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by usnesení odvolacího
soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavních věřitelů proti usnesení
odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Důvodné je však dovolání zástavních věřitelů proti usnesení odvolacího soudu v
části, v níž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se zamítá
žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení částky 550.000,- Kč,
kterou se dlužník M. M. zavázal ve smlouvě o půjčce splatit zástavním věřitelům
jako „odměnu“ spolu s půjčkou ve výši 3.800.000,- Kč.
Podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze
dohodnout úroky.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Judikatura soudů i právní literatura se shodují v tom, že úroky dohodnuté při
poskytnutí peněžité půjčky podle citovaného ustanovení § 658 odst. 1 občanského
zákoníku představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 33 Odo
657/2005 a Fiala, J., Kindl, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1.
vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1262). Dispozitivní povaha
ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku umožňuje úroky dohodnout nejen
stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně,
měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu
jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této
lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do
její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve
sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí. Není-li ujednání o úrocích při
poskytnutí peněžité půjčky vyjádřené slovy samo o sobě jednoznačné, neboť není
srozumitelné (z hlediska způsobu vyjádření tohoto projevu vůle nelze dovodit,
jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určité (projev vůle je sice srozumitelný,
ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci)
projevu vůle podle pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského
zákoníku. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat
jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při
výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního
úkonu. Závěru o tom, že ujednání o úrocích je nesrozumitelné nebo neurčité,
musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost tohoto
projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit
všechny pochybnosti o jeho obsahu.
V posuzovaném případě se dlužník M. M. ve smlouvě o půjčce ze dne 13. 11. 2008
zavázal půjčku poskytnutou mu ve výši 3.800.000,- Kč vrátit zástavním věřitelům
do 30. 4. 2010 „včetně sjednané odměny ve výši 550.000,- Kč“. Vzhledem k tomu,
že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky jsou odměnou za užívání
půjčené jistiny a že mohou být dohodnuty - jak vyplývá z výše uvedeného – také
pevnou částkou, nelze ze samotného ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč
obsaženého ve smlouvě o půjčce, v níž není výslovně uvedeno, že tato odměna
představuje dohodnutý úrok, dovozovat neurčitost tohoto ujednání, a tedy jeho
neplatnost podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by takovému
závěru předcházela interpretace projevu vůle podle pravidel uvedených v
ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud měl vzít v úvahu, že
smlouvu jakožto výsledek projevů vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z
ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - nejen podle jazykového vyjádření
použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle
účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo
jaké tu byly další skutečnosti rozhodné pro výklad projevu vůle ve smyslu
ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, je třeba usuzovat především podle
okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle
účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu
s jazykovým projevem), a že za neplatnou lze pokládat jen takovou smlouvu
(popřípadě její část ve smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku), jejíž
nejasnosti se nepodařilo odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle.
Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že ujednání o odměně ve výši
550.000,- Kč ve smlouvě o půjčce ze dne 13. 11. 2008 je pro neurčitost neplatné
(§ 37 odst. 1 občanského zákoníku), aniž by učinil pokus o odstranění
nejasnosti tohoto ujednání pomocí výkladu projevu vůle a aniž by vůbec pro
výklad projevu vůle měl (mohl mít) zjištěny všechny potřebné skutečnosti, neboť
povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných
okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., mu neumožňovala
provést k objasnění takových skutečností dokazování.
Protože z obsahu smlouvy o půjčce nevyplývá a ani jinak nevyšel v řízení najevo
důvod neplatnosti ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč, který by byl z obsahu
spisu zřejmý, evidentní a nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně
zpochybnit tvrzeními účastníků a že tak nevyžaduje potřebu provádění dokazování
ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti tohoto ujednání, nebylo
možné v souladu se zákonem uzavřít, že by tato část zajištěné pohledávky nebyla
ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. doložena. Závěr odvolacího soudu,
že ve vztahu k této části pohledávky zástavních věřitelů nejsou splněny
podmínky pro nařízení soudního prodeje zástavy, proto nemůže být správný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v části, v níž odvolací
soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na nařízení soudního
prodeje zástavy k uspokojení částky 550.000,- Kč zamítl, správné; Nejvyšší soud
České republiky je proto v této části (spolu s akcesorickým výrokem o náhradě
nákladů řízení) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s.
ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.
s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá a § 226 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Jiří
Doležílek, v. r.
předseda senátu