21 Cdo 2786/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci zástavního věřitele V. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem,
advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská č. 4, proti zástavním dlužníkům 1)
ZVK CENTRUM spol. s r.o. se sídlem v Jeseníku, Nádražní č. 288/1, IČO 42766575,
zastoupenému JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2,
Záhřebská č. 33/577, a 2) K. Z., o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního
soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 174/2009, o dovolání zástavního dlužníka 1)
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února
2011 č.j. 69 Co 328/2010-113, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka 1) proti výroku usnesení krajského soudu,
kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení okresního soudu, se odmítá.
II. Usnesení krajského soudu ve výrocích, kterými bylo potvrzeno usnesení
okresního soudu o nařízení prodeje zástavy a rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem 1), a usnesení Okresního
soudu v Jeseníku ze dne 13. května 2010 č.j. 5 C 174/2009-84 (s výjimkou výroku
o nařízení soudního prodeje pozemku parc. č. 1760/9 v katastrálním území
Jeseník) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k
dalšímu řízení.
Zástavní věřitel se žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 5.6.2009
domáhal, aby soud nařídil k uspokojení jeho pohledávky ve výši 2.950.000,- Kč s
úrokem ve výši 12% ročně ode dne 5.2.1996 do zaplacení prodej zástavy, a to
"stavby: Jeseník, č.p. 288 na pozemku parc.č. 1760/1, pozemku parc.č. 1760/1,
pozemku parc.č. 1760/9 a pozemku parc.č. 1761" v katastrálním území a obci
Jeseník, které jsou ve vlastnictví zástavního dlužníka 1). Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že má vůči zástavnímu dlužníku 1) podle smlouvy o půjčce ze dne
2.1.1996 pohledávku ve výši 2.950.000,- Kč, že k zajištění této pohledávky
uzavřel se zástavním dlužníkem 1) téhož dne zástavní smlouvu, podle níž bylo
vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo k označeným nemovitostem, a že
zajištěná pohledávka dosud nebyla uspokojena, ačkoliv se stala splatnou.
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 13.5.2010 č.j. 5 C 174/2009-84 nařídil
"k uspokojení pohledávky vůči zástavnímu dlužníku 1) ve výši 2.950.000,- Kč s
úroky ve výši 12% p.a. z částky 2.950.000,- Kč za období od 5.2.1996 do
zaplacení prodej zastavených nemovitostí: budovy čp. 288 na pozemku parc.č.
1760/1, pozemku parc.č. 1760/1 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc.č.
1761 - ostatní plocha a pozemku parc.č. 1760/9 - zastavěná plocha a nádvoří,
vše v k.ú. Jeseník". Při svém rozhodování vycházel z toho, že zástavní věřitel
má ze smlouvy o půjčce ze dne 2.1.1996 vůči zástavnímu dlužníku 1) splatnou
pohledávku ve výši 2.950.000,- Kč (právo zástavního věřitele na uspokojení ze
zástavy vzniklo dnem 1.1.2006) a odmítl názor zástavního dlužníka 1), podle
kterého je smlouva o půjčce ze dne 2.1.1996 neplatná. Za zástavního dlužníka 1)
smlouvu uzavřel zástavní dlužník 2) jako jediný jeho společník a jednatel,
který tak vykonával působnost valné hromady, a smlouva je dostatečně určitá i v
označení smluvních stran. K zajištění pohledávky z půjčky byla uzavřena rovněž
dne 2.1.1996 mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem 1) jako tehdejším
vlastníkem všech označených nemovitostí (zástavy) zástavní smlouva (jako
"součást smlouvy o půjčce"), podle které byl proveden vklad zástavního práva k
nemovitostem do katastru nemovitostí (s účinky ke dni 30.5.1996). Tím k nim
vzniklo zástavní právo, a proto je žaloba na soudní prodej této zástavy ve
smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. důvodná. Vlastníkem zástavy je ke dni
rozhodnutí soudu ohledně pozemku parc.č. 1760/9 zástavní dlužník 2) a ostatní
nemovitosti nadále patří zástavnímu dlužníku 1).
K odvolání zástavního dlužníka 1) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
usnesením ze dne 24.2.2011 č.j. 69 Co 328/2010-113 rozhodl tak, že se odmítá
odvolání zástavního dlužníka 1) "v části, v níž napadá nařízení prodeje pozemku
parc.č. 1760/9 v k.ú. Jeseník k uspokojení pohledávky vůči zástavnímu dlužníku
1) ve výši 2.950.000,- Kč s úroky ve výši 12% p.a. z částky 2.950.000,- Kč za
období od 5.2.1996 do zaplacení"; ve zbylém rozsahu (o nařízení prodeje
ostatních nemovitostí k uspokojení pohledávky z půjčky) usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl, že zástavní dlužník 1) je povinen zaplatit
zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
14.173,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.223,- Kč, vše k rukám
advokáta JUDr. Josefa Sedláčka, a s tím, že "tato náhrada nákladů řízení může
být cestou výkonu rozhodnutí uspokojena jen z výtěžku prodeje zástavy", a
rozhodl, že zástavní dlužník 2) a zástavní věřitel nemají vůči sobě právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předně uzavřel, že zástavní
dlužník 1) není subjektivně legitimován k podání odvolání proti usnesení soudu
prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o nařízení prodeje pozemku
parc.č. 1760/9 v k.ú. Jeseník, který je ve vlastnictví zástavního dlužníka 2). Ohledně zbylého rozsahu napadeného výroku usnesení soudu prvního stupně vyšel z
toho, že v řízení o soudní prodej zástavy ve smyslu ustanovení § 200z odst.1
o.s.ř., jako první fázi soudního prodeje zástavy, zkoumá soud jen to, zda
zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž
prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto okolnosti nemusí být
za řízení prokázány (postaveny najisto), nýbrž pouze osvědčeny, tedy že
postačuje, jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako
pravděpodobné. Vzhledem k tomu, že při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní
právo k zástavě, přihlíží soud k důvodu neplatnosti smluv, jen vyšel-li z
obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, že zástavní věřitel doložil
zajištěnou pohledávku zástavní smlouvou a smlouvou o půjčce datovanou dnem
2.1.1996, v níž zástavní dlužník 1) potvrzuje převzetí předmětu půjčky, a
výpisem z katastru nemovitostí doložil i zástavní právo a osobu zástavních
dlužníků, a že "z obsahu spisu nejsou zřejmé bez dalšího skutečnosti, které by
způsobovaly neplatnost zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce ze dne 2.1.1996",
odvolací soud uzavřel, že "z obsahu spisu nevyplývají skutečnosti, z nichž by
bylo možno usoudit na opodstatněnost tvrzených důvodů neplatnosti zástavní
smlouvy a smlouvy o půjčce a jejich další zkoumání je nad rámec první fáze
řízení o soudním prodeji zástavy".
K námitkám zástavního dlužníka 1) uvedl, že
neplatné ujednání o možnosti zástavního věřitele převést vlastnictví k zástavě
na jinou osobu nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy, že, byly-li na jednom z
písemných vyhotovení smlouvy datovaném dne 2.1.1996 učiněny ověřené podpisy až
dne 30.5.1996, šlo o vyhotovení "podepsané dodatečně pro účely řízení u
katastrálního úřadu", které posloužilo jako podklad vkladu zástavního práva do
katastru nemovitostí katastrálním úřadem, což nepůsobí neplatnost zástavní
smlouvy, že z obsahu spisu se nepodává důvod neplatnosti zástavní smlouvy a
smlouvy o půjčce spočívající v tvrzeném porušení smlouvy o založení zástavního
dlužníka 1), podle níž měla o uzavření smlouvy rozhodnout valná hromada
společnosti, a že z obsahu spisu není zřejmé, zda ke dni 2.1.1996 (ještě) byl
zástavní věřitel společníkem zástavního dlužníka 1), nebo zda tato společnost
měla v té době již jen jediného společníka [zástavního dlužníka 2)], když ve
spise je založena smlouva datovaná dnem 30.12.1995 o převodu obchodního podílu
zástavního věřitele na zástavního dlužníka 2) a není zřejmé, kdy byla
předložena zástavnímu dlužníku 1).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník 1) dovolání.
Vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že odmítl jeho odvolání v části, v níž
napadal nařízení prodeje pozemku parc.č. 1760/9 v k.ú. Jeseník, ačkoliv - s
ohledem na to, že jde o zástavní právo zajišťující totožnou pohledávku, zřízené
jednou smlouvou na několika nemovitostech - "rozhodnutí o prodeji zástavy tvoří
jednotný celek", a jedná se proto (na straně zástavních dlužníků) o procesní
společenství nerozlučné, kdy účinek rozhodnutí se musí vztahovat na ně všechny.
Zástavní dlužník 1) dále nesouhlasí se závěrem soudů, že by zástavní věřitel
doložil zajištěnou pohledávku. V průběhu řízení byly doloženy dvě totožné
smlouvy, jedna datovaná dnem 2.1.1996 s neověřenými podpisy a druhá, rovněž
datovaná dne 2.1.1996, avšak (úředně ověřené) podpisy na ni byly připojeny až
dne 30.5.1996. Podle smlouvy podepsané dne 30.5.1996 byl proveden vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí a je v ní "znovu" uvedeno, že došlo k
předání předmětu půjčky. S touto smlouvou je rozporné, jestliže "soud uvádí, že
ke vzniku pohledávky došlo na základě smlouvy z 2.1.1996". Soud podle názoru
dovolatele "v podstatě došel k závěru, že závazek vznikl podle smlouvy z
2.1.1996 (kdy došlo i k předání půjčky) zástavní právo podle smlouvy podepsané
dne 30.5.1996 (která zajišťuje závazek z půjčky předané dne 30.5.1996)".
Zástavní dlužník 1) dále odmítá závěr odvolacího soudu, že se z obsahu spisu
nepodává neplatnost zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce v důsledku porušení
ustanovení smlouvy o založení zástavního dlužníka 1) tím, že smlouvy nebyly
schváleny valnou hromadou. Poukazuje na to, že smlouva o převodu obchodního
podílu mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem 2), obsažená ve spise,
"byla prokazatelně podepsána až 12.2.1996, což lze ve spise zjistit pohledem na
ověřovací doložku". K datu 2.1.1996 tedy museli být společníky zástavního
dlužníka 1) zástavní věřitel i zástavní dlužník 2) bez ohledu na to, kdy byla
smlouva o převodu obchodního podílu předložena společnosti. Zajištěná
pohledávka, která byla co do jistiny splatná do 31.12.2005, má i dohodnuté
příslušenství - úroky, jež byly splatné měsíčně, vždy k 5. dni následujícího
měsíce. Proto se "nárok zástavního věřitele, minimálně co do své části, stal
splatným přede dnem 1.1.2001 (před účinností zákona č. 367/2000 Sb.) a dokonce
i před účinností zákona č. 165/1998 Sb.". Soudy proto použily "v neprospěch
zástavních dlužníků tzv. pravou retroaktivitu", když způsob uspokojení celé
pohledávky zajištěné zástavním právem posuzovaly podle právní úpravy účinné od
1.1.2001 (správně od 1.1.2002), tj. dle ustanovení §§ 200y a násl. o.s.ř.
Přípustnost dovolání zástavní dlužník 1) dovozuje z ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil
a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Proti usnesení odvolacího soudu, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, je
dovolání přípustné v případech, které jsou (taxativně) vyjmenovány v ustanovení
§ 238, § 238a a § 239 o.s.ř.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
zástavního dlužníka 1) proti usnesení soudu prvního stupně, není přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř. a přípustnost dovolání nelze úspěšně dovozovat
ani z ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., protože napadeným
usnesením soudu nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně
vyjmenovaných. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení § 239 odst. 3
o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o.s.ř.
odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv
rozhodoval-li odvolací soud o odmítnutí odvolání, jak tomu bylo v posuzovaném
případě. Protože dovolání zástavního dlužníka 1) směřuje v rozsahu, v němž bylo
podáno proti výroku usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání, proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud ČR je
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání zástavního dlužníka 1) proti výroku usnesení odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil). Dovolání
zástavního dlužníka 1) proti výrokům usnesení odvolacího soudu ve věci samé
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud v napadeném usnesení mimo jiné řešil právní otázku, kdy se - z
pohledu doložení zástavním právem zajištěné pohledávky ve smyslu ustanovení §
200z odst.1 o.s.ř. - z obsahu spisu podává neplatnost smlouvy, na jejímž
základě měla vzniknout zajištěná pohledávka. Při svém rozhodování současně
aplikoval na projednávanou věc - z hlediska nároku na uspokojení celé zajištěné
pohledávky s úrokem z prodlení - nyní platnou právní úpravu řízení o soudním
prodeji zástavy obsaženou v ustanoveních § 200y až § 200za občanského soudního
řádu (ve znění účinném od 1.1.2002), protože splatnost jistiny zajištěné
pohledávky nastala dnem 31.12.2005, i když část úroků z jistiny byla splatná
již v době do 31.8.1998. Protože uvedené otázky dosud nebyly dovolacím soudem
ve všech zmíněných souvislostech vyřešeny a protože byly pro právní posouzení
věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší
soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání zástavního dlužníka 1) proti výroku
usnesení odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, 3
o.s.ř. [výrok usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání zástavního
dlužníka 1) dovoláním přípustným proti potvrzujícímu výroku napaden není, neboť
nejde o žádný případ, který by byl uveden v ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř.,
protože zástavní dlužníci, kteří jsou vlastníky odlišných zástav, mají
postavení samostatných společníků v řízení], které provedl bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolacímu přezkumu
nepodléhá - srov. § 241a odst.3 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že mezi zástavním
věřitelem a zástavním dlužníkem 1) byla uzavřena "zástavní smlouva a smlouva o
půjčce" datovaná dne 2.1.1996, podle níž zástavní věřitel přenechává zástavnímu
dlužníku 1) a ten přebírá peněžní půjčku 2.950.000,- Kč; zástavní dlužník 1) ve
smlouvě "prohlašuje a svým podpisem potvrzuje, že půjčenou peněžní částku
osobně od věřitele dnešního dne převzal". Ve smlouvě datované dnem 2.1.1996
byla splatnost půjčky sjednána do 31.12.2005 a byly v ní dohodnuty úroky z
půjčky "ve výši 12% ročně z nesplacené částky", které "jsou splatné měsíčně,
vždy k 5. dni následujícího měsíce", a které je dlužník povinen platit hotově
věřiteli. K zajištění pohledávky z půjčky s příslušenstvím bylo touto smlouvou
sjednáno zřízení zástavního právo na předmětných nemovitostech ve vlastnictví
zástavního dlužníka 1). Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s
právními účinky vkladu ke dni 30.5.1996, a to na základě stejnopisu uvedené
smlouvy (datovaného rovněž dne 2.1.1996) s ověřenými podpisy smluvních stran,
jež však byly učiněny (podle ověřovací doložky) dne 30.5.1996; jako důvod
zástavního práva je v katastru nemovitostí označena "smlouva o zřízení
zástavního práva ze dne 2.1.1996". Kromě tohoto stejnopisu smlouvy existují
další stejnopisy (datované dnem 2.1.1996), opatřené neověřenými podpisy
smluvních stran. Vlastníkem zástavy - pozemku parc.č. 1760/9 v k.ú. Jeseník je
zástavní dlužník 2), vlastníkem ostatních zastavených nemovitostí je nadále
zástavní dlužník 1). Podle smlouvy o založení zástavního dlužníka 1) ze dne
20.12.1991 podléhalo rozhodnutí valné hromady mimo jiné "přijímání a
poskytování úvěrů, přebírání ručení a poskytování zástav a hypoték, jejichž
výše přesáhne 500.000,- Kčs". Mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem 2)
jako dvěma společníky zástavního dlužníka 1) - každého z nich o velikosti
obchodního podílu 50% - byla uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu
zástavního věřitele v uvedené společnosti na zástavního dlužníka 2) datovaná
dne 30.12.1995, na níž byly úředně ověřeny podpisy dne 12.2.1996; v obchodním
rejstříku byla uvedená změna zapsána, k návrhu podanému soudu dne 13.2.1996, až
na základě usnesení bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne
3.7.1997. Na uvedenou smlouvu odkazuje "protokol o vypořádání ostatního
majetku" podepsaný zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem 2) a datovaný dne
2.1.1996, v němž zástavní dlužník 2) uznává svůj závazek vůči zástavnímu
věřiteli "na základě vzájemného vypořádání" ve výši 2.950.000,- Kč s tím, že
"toto uznání dluhu bude zajištěno zástavním právem na nemovitosti hotelu MORAVA
v Jeseníku".
Dovolací soud se předně neztotožnil se závěrem soudů, že věc je třeba v celém
rozsahu zástavním právem zajištěné pohledávky s příslušenstvím posuzovat jen
podle právní úpravy uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy účinné od
1.1.2002, tedy podle ustanovení § 200y až § 200za o.s.ř. Podle ustálené
judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999
sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21
Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo
1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003) totiž, i když bylo zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí
se uspokojení zajištěné pohledávky v době po 1.1.2002 právní úpravou účinnou od
1.1.2002, vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998. V
případě, že právo (nárok) na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo
do 31.8.1998, spravuje se toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od
1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998.
V projednávané věci se pohledávka zástavního věřitele za zástavním dlužníkem 1)
zajištěná předmětným zástavním právem stala splatnou (vznikl nárok na
uspokojení ze zástavy) co do jistiny dnem 31.12.2005, v části příslušenství
(sjednaných úroků) však již v době do 31.8.1998, neboť jejich placení bylo
sjednáno "měsíčně, vždy k 5. dni následujícího měsíce", přičemž je dlužník měl
platit "hotově věřiteli." Placení sjednaných úroků představuje nepochybně
dělitelné plnění, a proto jeho uspokojení ze zástavy může být řízeno odlišným
právním režimem. Za této situace bylo namístě tvrzený nárok zástavního věřitele
na uspokojení ze zástavy pro úroky splatné do 31.8.1998 posoudit dle právní
úpravy účinné do 31.8.1998, tedy podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Jen ohledně nároku na uspokojení
(ze zástavy) jistiny zástavním právem zajištěné pohledávky a úroků splatných po
31.8.1998 bylo namístě použít právní úpravu účinnou od 1.1.2002. Proto,
jestliže soudy obou stupňů vycházely z toho, že při rozhodování o žalobě
zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky s úroky z prodlení
(včetně těch, které se staly splatnými do dne 31.8.1998) je třeba postupovat
podle nyní (tj. v době od 1.1.2002) účinné právní úpravy, je jejich právní
posouzení věci nesprávné. Otázku vzniku zástavního práva k předmětným
nemovitostem, zřízeným na základě zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce ze dne
2.1.1996, je pak samozřejmě třeba posoudit podle právní úpravy v té době účinné.
Podle ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do
31.12.2000) slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel
oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na
zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou
oddělené.
Podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do
31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní
věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka
je promlčena.
Na rozdíl od nynější právní úpravy, podle níž k nařízení soudního prodeje
zástavy postačuje, aby byly rozhodné skutečnosti (jen) doloženy, tedy, jinak
řečeno, osvědčeny (jeví se jako pravděpodobné) [srov. například právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2007 sp. zn. 21 Cdo
3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí s
stanovisek, roč. 2008], právní úprava účinná do 31.8.1998 vyžaduje, aby byly
vždy prokázány (postaveny na jisto); po uložení povinnosti k uspokojení ze
zástavy totiž neumožňuje (s ohledem na bezvýjimečnou závaznost pravomocného
rozhodnutí soudu v tomto směru), aby byly znovu posuzovány.
Současná právní úprava uspokojení zástavního věřitele ze zástavy je
představována řízením o soudním prodeji zástavy, které se skládá ze dvou
samostatných fází, nebo prodejem zástavy ve veřejné dražbě (srov. § 165a odst.
1 občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 200y odst. 1 o.s.ř. řízení o soudním prodeji zástavy je
zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní
prodej zástavy.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li
zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je
zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení
jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy,
jsou-li skutečnosti uvedené v odst.1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými
státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení
prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí
prodejem zástavy.
Podle ustanovení § 261a odst.4 o.s.ř. lze výkon usnesení o nařízení prodeje
zástavy nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy
a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
Soudní prodej zástavy podle nyní platné právní úpravy se uskutečňuje - jak
správně soudy uvedly - ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním
prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel
domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž
bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy,
přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno
z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením
nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem
(z pohledu ustanovení § 2 o.s.ř. jde o "jinou právní věc"), jehož smyslem je -
jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst.1 občanského zákoníku -
dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl)
uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1
o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí
být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro
nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy
osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň
jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami
vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může
soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez
slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až
spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno
pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje
jen pouhé jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji
zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich
osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o
soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v
rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení
tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména
prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268
odst. 3 o.s.ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst.1 o.s.ř. Judikatura soudů proto již
dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí
prodejem zástavy (§ 267 odst.1 o.s.ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku
kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004,
které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2005).
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě uzavřenou smlouvou o
zřízení zástavního práva (zástavní smlouvou), je nepochybné, že je vždy
významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o
platný právní úkon; na základě neplatné smlouvy o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouvy) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy
došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný
modus zástavního práva - jen tedy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v
ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000
nebo v ustanovení § 161 odst.1 občanského zákoníku (nyní platného) anebo v
jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla
k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve
smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. doloženo zástavní právo k zástavě,
přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak
za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Obdobná úvaha - jak správně dovodil
odvolací soud - platí i pro zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem
zajištěná pohledávka. I zde tedy soud - má-li být právním titulem zajištěné
pohledávky smlouva - přihlíží k důvodu její neplatnosti, avšak jen vyšel-li z
obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo. To, že důvod neplatnosti smlouvy
vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu
spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně
zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje tak potřebu provádění dokazování
ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy. Povaha řízení o
soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností
uvedených v ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř., totiž soudu neumožňuje provést
dokazování k takovým sporným tvrzením.
Podle dovolatele je zástavní smlouva a smlouva o půjčce datovaná dnem 2.1.1996
neplatná proto, že měla být porušena smlouva o založení zástavního dlužníka 1)
ze dne 20.12.1991. Zástavní věřitel oproti tomu tvrdí, že k takovému porušení
nedošlo, neboť v důsledku smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti
uzavřené dne 30.12.1995 měla společnost ke dni 2.1.1996 již jen jednoho
společníka, jenž vykonával působnost valné hromady. Oba účastníci však
přehlížejí, že na smlouvě o převodu obchodního podílu (datované dne 30.12.1995)
byly učiněny a ověřeny podpisy účastníků [zástavního věřitele a zástavního
dlužníka 2) jako jednatele zástavního dlužníka 1)] - jak se podává z
legalizační doložky Městského úřadu v Jeseníku - až dne 12.2.1996 a že na
stejnopisu zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce (datovaném dne 2.1.1996) byly
podpisy týchž subjektů učiněny a ověřeny - jak se podává z legalizační doložky
Městského úřadu v Jeseníku - až dne 30.5.1996.
Podle (tehdy platného) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 41/1993 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) legalizací "pověřený pracovník" ověřuje, že fyzická osoba
v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině již
uvedený před ním uznala za vlastní. Legalizace se vyznačí na listině formou
ověřovací doložky, obsahující stanovené náležitosti [srov. § 4 odst. 3 zákona
č. 41/1993 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]. Ověřovací doložka má povahu
veřejné listiny a je vybavena atributem presumpce správnosti údajů v ní
uvedených. Tyto údaje mohou být vyvráceny, jen je-li prokázán opak, jinak je z
nich namístě vycházet (srov. § 134 o.s.ř.). Vyšly-li proto soudy ze závěru, že
tyto smlouvy (datované dnem 30.12.1995 a dnem 2.1.1996) byly uzavřeny v jiný
den, než který je uveden v legalizační doložce, aniž byla presumpce dne
uzavření podávající se z legalizační doložky spolehlivě vyvrácena, je jejich
právní posouzení věci nesprávné. Ve vztahu k dovolatelem tvrzenému důvodu
neplatnosti zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce (datované dne 2.1.1996) bude
namístě - při případném závěru, že v době jejího uzavření měl zástavní dlužník
1) (stále) dva společníky - zohlednit skutečnost, že tuto smlouvu uzavíral v
postavení zástavního věřitele jeden z těchto společníků a druhý ji uzavíral
jako jednatel zástavce. Nelze proto ponechat stranou úvahu, zda takové projevy
vůle společníků (jednoho z nich jménem společnosti) nepředstavují současně
jejich rozhodnutí přijaté mimo valnou hromadu ve smyslu ustanovení § 130
obchodního zákoníku ve znění do 30.6.1996, aby společnost takový úkon učinila.
Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce považována za tzv. reálný
kontrakt. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě
dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným
odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Z pohledu doložení zajištěné pohledávky
v řízení o soudním prodeji zástavy ve smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. z
toho vyplývá, že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel
smlouvu o půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo
jiné věci určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho, že by bylo
doloženo odevzdání předmětu půjčky dlužníku, nelze považovat tvrzenou
zajištěnou pohledávku z půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na
jisto), ani za osvědčenou (pravděpodobnou) [srov. též právní názor uvedený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které
bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2008]. Za takové doložení odevzdání předmětu půjčky dlužníku lze považovat -
jako v projednávané věci, kdy zástavní věřitel předložil soudu písemnou
zástavní smlouvu a smlouvu o půjčce datovanou dne 2.1.1996, v níž zástavní
dlužník 1) "prohlašuje a svým podpisem potvrzuje, že půjčenou peněžní částku
osobně od věřitele dnešního dne převzal" - prohlášení a potvrzení zástavního
dlužníka 1), že převzal předmět půjčky.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve věci není správné,
neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České
republiky je proto ve výroku ve věci samé a v akcesorických výrocích o náhradě
nákladů řízení mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem 1) podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí (s výjimkou výroku o nařízení soudního prodeje pozemku parc.č.
1760/9 v katastrálním území Jeseník, který již samostatně nabyl právní moci) a
věc v tomto vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jeseníku) k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.). K zaplacení náhrady nákladů řízení soud však v
případě procesního úspěchu zástavního věřitele nestanoví lhůtu k plnění;
přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může ve výkonu rozhodnutí
nebo exekuci domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy, dosaženého jejím
prodejem, a nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) k uspokojení
náhrady těchto nákladů řízení z jiného majetku zástavního dlužníka je
nepřípustné (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 51 v časopisu
Soudní judikatura, roč. 2011).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu