Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., t. č. Věznice Drahonice, zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 74/2024-36 ze dne 30. května 2024 a usnesení Okresního soudu v Lounech č. j. 3 PP 8/2024-17 ze dne 6. února 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Lounech ("okresní soud") byla zamítnuta žádost stěžovatelky o podmíněné propuštění z výkonu sedmnáctiletého trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 4/2011-988 ze dne 4. ledna 2013 za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zamítly její žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zejména kvůli tomu, že nedostatečně projevila lítost nad svým jednáním, když nepřikročila k popisu trestné činnosti, za níž byla odsouzena, tedy že se k trestné činnosti nedoznala. Za nestandardní považuje hodnocení své histriónské povahy, které do napadeného usnesení zahrnul krajský soud, a krajskému soudu vytýká, že neřešil, jaké budou její postoje po propuštění z výkonu trestu. Jelikož je její povaha důsledkem vrozené poruchy, postoj krajského soudu by tak podle ní vylučoval možnost podmíněného propuštění u všech osob trpících takovou poruchou. Za nestandardní označuje rovněž zmínku krajského soudu, že jí byla znalkyní indikována dlouhodobá psychoterapie, a uvádí, že podle vězeňského psychologa taková terapie není potřebná. Poukazuje na své dosavadní bezproblémové chování ve věznici a na potvrzení o možnosti bydlení a zajištění práce, která předkládala v předchozích žádostech o podmíněné propuštění. Závěr obecných soudů, že není splněna podmínka spočívající v předpokladu vedení řádného života, rozporuje tvrzením, že se nikdy nedostala do konfliktu se zákonem, a to ani ve formě přestupku.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 284/01
ze dne 20. září 2001,
sp. zn. III. ÚS 1280/08
ze dne 10. června 2008,
sp. zn. III. ÚS 458/09
ze dne 26. března 2009 nebo
sp. zn. III. ÚS 338/10
ze dne 25. února 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
7. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
8. Ústavní soud nesouhlasí, že obecné soudy zamítly žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zejména proto, že stěžovatelka neučinila doznání ke skutku, za který byla odsouzena. Ostatně krajský soud v bodě 25 výslovně uvedl, že po ní v žádném případě není vyžadováno doznání. Poukázal však na to, že její dosavadní postoj ke spáchanému činu, konkrétně její odmítání o činu hovořit, brání vyhodnotit její následný vývoj a učinit prognózu jejího dalšího chování. Nedostatečné uvědomění si příčin vlastní trestné činnosti krajský soud spojoval s odmítavým postojem stěžovatelky k psychoterapii (srov. body 26 a 27 usnesení krajského soudu, k tomu viz dále).
9. Ústavní soud v těchto úvahách a argumentaci neshledává žádné pochybení, natož takové, které by mělo ústavněprávní rozměr. Jakkoli lze pochopit motivaci stěžovatelky nehovořit o činu, náhled odsouzeného na trestnou činnost představuje základní předpoklad pro soud rozhodující o podmíněném propuštění k posouzení rizika možné recidivy, a tak předpokladu vedení řádného života. Dospěly-li tedy obecné soudy k závěru, že popsaný postoj stěžovatelky znemožňuje adekvátní posouzení uvedené podmínky pro podmíněné propuštění, nemá Ústavní soud, co by tomuto závěru vytknul.
10. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky nespatřuje nic nestandardního na tom, jak krajský soud hodnotil histriónskou poruchu osobnosti stěžovatelky a potřebu psychoterapie. Krajský soud v bodě 20 napadeného usnesení vysvětlil, jaká rizika mohou z uvedené poruchy osobnosti vyplývat, a v bodech 23 a 24 připomněl stěžovatelčin dosavadní negativní postoj k psychoterapii. Uvedené faktory krajský soud logicky nemohl opomíjet při vytváření prognózy budoucího chování stěžovatelky z hlediska předpokladu vedení řádného života. Z úvah krajského soudu nevyplývá, že by u osob trpících touto poruchou osobnosti bylo automaticky vyloučeno podmíněné propuštění. Ve stěžovatelčině případě k této poruše ale přistoupily další okolnosti - postoj ke spáchanému činu i k potřebě psychoterapie (srov. bod 26 usnesení krajského soudu).
11. Zmiňuje-li stěžovatelka, že v předchozích žádostech doložila, že by měla při podmíněném propuštění zajištěno bydlení a zaměstnání, odkazuje Ústavní soud na bod 33 napadeného usnesení okresního soudu, z něhož vyplývá, že v rámci žádosti zamítnuté napadenými usneseními tato potvrzení nedoložila. V kontextu výše popsaných zásadních důvodů, jež vedly obecné soudy k zamítnutí její žádosti o podmíněné propuštění, šlo nicméně o druhořadý problém.
12. Pokud stěžovatelka zdůrazňuje, že se před spácháním činu, za nějž byla odsouzena, nedostala do konfliktu se zákonem, nelze v této souvislosti přehlížet samotný trestný čin, pro který aktuálně vykonává sedmnáctiletý trest odnětí svobody. Tímto trestným činem byl promyšlený pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, jehož se dopustila vůči své tehdy šestileté dceři. Tato skutečnost společně s popsanou povahovou charakteristikou stěžovatelky a jejím postojem ke spáchanému činu a potřebě psychoterapie má z hlediska posuzování předpokladu vedení řádného života v budoucnu jistě podstatnější význam než to, že se stěžovatelka před tímto činem nedopustila ani přestupku.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy závěr o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dovodily ústavně konformním způsobem a řádně jej odůvodnily. Nebyly tedy splněny předpoklady pro kasační zásah.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu