Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti X, zastoupené JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2021 sp. zn. 70 Nt 35/2021 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality ze dne 29. 7. 2021 č. j. KRPB-122830-7/TČ-2021-060282-MLČ, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že si poškozená společnost u ní žádné auta neobjednala a předmětem kontraktu bylo dodání 16 kusů zařízení ASIC Antminer S19 Pro na těžbu kryptoměn. Toto své tvrzení doložila emailovou korespondencí s poškozenou. K tomu uvedla, že policejnímu orgánu nepřišlo divné, že by si někdo objednal 103 kusů vozidel bez náležité specifikace. Proti nepravdivému tvrzení poškozené stojí dle stěžovatelky doložená elektronická komunikace mezi ní a poškozenou. S touto skutečností se orgány státní moci nijak nevypořádaly a jejich rozhodnutí tak není řádně odůvodněno.
Ve věci nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení § 79a odst. 1 tr. ř., tedy že by zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že peněžní prostředky zajištěné na účtu stěžovatelky mohou být výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka v rámci podaného vysvětlení popřela, že by faktury předložené společností Y vystavila, neboť tyto nejsou ani vedeny v účetním programu FakturaOnline.cz, kterou stěžovatelka používá. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem stížnostního soudu, že proti sobě stojí dvě rozporná tvrzení.
Důkazy předložené společností Y neprokazují její tvrzení, to na rozdíl od důkazů předložených stěžovatelkou.
S ohledem na podstatu tvrzených zásahů do základních práv stěžovatelky považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12
, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05
). Tento zmíněný "odstup" a zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k meritornímu přezkumu přípravného řízení trestního je logickou konsekvencí a průmětem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je v těchto případech prostředkem ultima ratio.
V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že se orgány činné v trestním řízení, zejména pak stížnostní soud, řádně vypořádaly s důvody, pro které lze mít hypoteticky za to, že se v případě zajištěných peněžních prostředků jedná o výnos z trestné činnosti. Je pravdou, že stěžovatelka předložila na podporu svých tvrzení důkazy svědčící o jí popsaném skutkovém stavu, nelze však přehlédnout, že stejně si počínala též poškozená. Zmíněný rozpor v předložených důkazech pak vedl orgány činné v trestním řízení k závěru, že je ve věci dáno podezření o spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) tr.
z. Je tak věcí orgánů činných v trestním řízení, aby se věcí dále zabývaly. V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že zajištění peněžních prostředků je opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Stížnostní soud závěrem odůvodnil své rozhodnutí též poukazem na nebezpečí z prodlení, což lze s ohledem na předmět zajištění považovat za dostatečně reálné.
Za nastalé důkazní situace nelze orgánům činným v trestním řízení vytknout, že dospěly k závěru o zajištění shora uvedených peněžních prostředků.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu