I.ÚS 3043/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele S. M. K., zastoupeného Mgr. Matejem Kozou, advokátem, sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 624/2025-687 ze dne 27. srpna 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 111/2024-604 ze dne 29. ledna 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 18/2023 ze dne 5. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vyplývá, že napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel (nar. 2001) uznán vinným trestným činem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně a k trestu vyhoštění z České republiky na dobu pěti let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil se samostatně odsouzeným mladistvým tak, že fyzicky napadli poškozeného v úmyslu jej usmrtit, několikrát jej udeřili pěstí do obličeje, po upadnutí na zem ho kopali do zad, hlavy a obličeje a následně z místa odešli a nechali poškozeného na místě. Poškozený utrpěl četná pohmoždění a poranění, z nichž drobné nitrolební krvácení pod pavučnici mozku má charakter těžké újmy na zdraví.
3. Z napadeného rozsudku vyplývá, že čin se stal dne 8. 12. 2020 a pachatel byl po něm ihned zadržen, bylo mu doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví a byl vyslechnut. Dne 10. 12. 2020 byl propuštěn na svobodu za současného přijetí písemného slibu, stanovení dohledu probačního úředníka a svěření do péče důvěryhodných osob (svých rodičů). Současně mu bylo uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a byla mu uložena povinnost odevzdat ve lhůtě jednoho týdne svůj cestovní pas, k čemuž však nedošlo. Cestou mezinárodní spolupráce policejní orgán zjistil, že stěžovatel vstoupil dne 17. 12. 2020 na území Ukrajiny a následně byl zjištěn i jeho pobyt. Dne 18. 3. 2021 došlo ke změně právní kvalifikace na zvlášť závažný zločin vraždy (ve stádiu pokusu a ve formě spolupachatelství). Dne 6.
9. 2021 byl vydán příkaz k zatčení a dne 8. 9. 2021 byl na stěžovatele vydán evropský zatýkací rozkaz. Prostřednictvím mezinárodní právní pomoci ve věcech trestních byl dne 22. 5. 2023 proveden výslech stěžovatele, který při něm využil svého práva nevypovídat. Při výslechu sdělil, že nemá v úmyslu přijet do České republiky, neboť na Ukrajině platí válečný stav, on poskytuje pomoc vojenskému personálu a byl jmenován asistentem své babičky. Uvedl, že upřímně lituje toho, co v mládí udělal, své chování přehodnotil a považuje ho za špatné.
Dne 28. 8. 2023 obdržel probační úředník od stěžovatele e-mail, ve kterém se omlouval, že se dlouho neozval, což odůvodnil tím, že byl v situaci ztracený a nevěděl, jak má postupovat. Dne 7. 9. 2023 zaslal stěžovatel poškozenému omluvný dopis, ve kterém uvedl, že svého jednání velice lituje a že je ochoten uhradit mu nemajetkovou újmu. Žádostí o mezinárodní právní pomoc ze dne 16. 1. 2024 byly ukrajinské justiční orgány požádány o doručení obžaloby a předvolání stěžovatele k hlavnímu líčení na 26.
a 27. 6. 2024, včetně poučení stěžovatele o možnosti a podmínkách konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a žádosti soudu, aby stěžovatel jakákoliv svá případná vyjádření zaslal soudu do deseti dnů. Stěžovatel písemnosti převzal dne 1. 5. 2024 a dne 25. 6. 2024 (den před konáním hlavního líčení), městskému soudu e-mailem sdělil, že se do České republiky nedostaví s ohledem na válečný stav a péči o rodinné příslušníky. Usnesením městského soudu ze dne 26. 6. 2024 bylo proti stěžovateli zahájeno řízení proti uprchlému, neboť stěžovatel se stal pro orgány činné v trestním řízení nedostupným.
Městský soud konstatoval, že nemožnost dostavit se k hlavnímu líčení kvůli válečnému stavu, dobrovolnické činnosti a péči o příbuzné nemůže změnit nic na závěru, že stěžovatel opustil Českou republiku svévolně v úmyslu vyhýbat se probíhajícímu trestnímu řízení (§ 302 trestního řádu).
4. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ("dále jen "vrchní soud") byl potvrzen závěr městského soudu, že z chování stěžovatele, který několik dní po svém propuštění na svobodu porušil svůj slib i zákaz vycestování, jasně plyne jeho úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání pobytem v cizině, což potvrzuje i jeho vyjádření při výslechu dne 22. 5. 2023 a přípis zaslaný dne 25. 6. 2023 městskému soudu.
5. Dovolání proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel z důvodu, že v řízení byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání [§ 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu], a zaměřil jej výhradně proti naplnění podmínek pro řízení proti uprchlému. Namítal, že soudy nevyčerpaly všechny dostupné prostředky k zajištění jeho přítomnosti (např. komunikaci na dálku) a nevyužily možnost předat ho k trestnímu stíhání na Ukrajinu.
6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že byly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému.
II. Argumentace stěžovatele 7.
Stěžovatel namítá, že se trestnímu řízen nevyhýbal, s orgány činnými v trestním řízení komunikoval, jeho adresa na Ukrajině byla známá a byl tam procesně vyslechnut, přesto mu však nebyla umožněna osobní účast na trestním řízení alespoň formou videokonference, která byla využita u soudního znalce. Opomenutím méně omezujícího prostředku, který by zachoval bezprostřední kontakt s dokazováním a umožnil stěžovateli reagovat na důkazy a klást otázky, došlo podle stěžovatele k oslabení kontradiktornosti, narušení rovnosti zbraní a deficitu přezkoumatelnosti.
8. Stěžovatel upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colozza proti Itálii (stížnost č. 9024/80) ze dne 12. 2. 1985, podle něhož musí být pro případ, že řízení proběhlo bez obviněného, dostupný účinný prostředek k novému projednání věci v jeho přítomnosti.
9. Stěžovatel dále konstatuje, že Nejvyšší soud jeho námitku ohledně možnosti účasti na hlavním líčení formou videokonference nijak nevypořádal, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a svévolné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů bylo proti stěžovateli vedeno řízení proti uprchlému. Podrobně popsaly chronologii jeho jednání po zadržení a následném propuštění ze zadržení. Zdůraznily, že rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému je okolnost, že se obviněný v cizině zdržuje se záměrem vyhnout se trestnímu stíhání. Za irelevantní označily stěžovatelovu obhajobu, že mu v účasti na trestním řízení brání válečný stav. Připomněly, že stěžovatel opustil Českou republiku v roce 2020 ihned poté, co trestný čin spáchal, a to s vědomím, že porušuje všechny povinnosti, které mu plynuly z institutů nahrazujících vazbu. Pokud by stěžovatel neopustil Českou republiku, překážky v jeho účasti na trestním řízení by nevznikly.
Stěžovatel navíc vycestoval na Ukrajinu v roce 2020, kdy ozbrojený konflikt neprobíhal, a měl možnost se v té době kdykoliv vrátit.
13. Nejvyšší soud pak odkázal na svá rozhodnutí i rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterých je u obviněného nutné hodnotit důvod jeho vycestování do zahraničí, jestliže byla později jeho možnost návratu omezena. Odkázal na vyjádření stěžovatele při vazebním zasedání, že až do svého útěku žil dlouhodobě s rodiči v České republice a na Ukrajinu měl minimum vazeb. S poukazem na usnesení sp. zn. IV. ÚS 590/03 ze dne 9. 3. 2004 Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel se sice neskrývá, jestliže jeho adresa pobytu je známa, trestnímu řízení se však pobytem v cizině vyhýbá.
14. Nejvyšší soud aproboval odůvodnění městského soudu o nemožnosti vyhovět stěžovatelově žádosti o předání jeho věci na Ukrajinu. Odkázal zejména na válečný konflikt, který by mohl způsobit průtahy v řízení a odejmout poškozenému možnost se efektivně domoci svých práv. Nejvyšší soud dodal, že ze stejného důvodu tyto okolnosti limitují, neúměrně prodlužují či zcela vylučují i použití dalších stěžovatelem zmíněných možností vedení řízení, čímž lze rozumět právě i stěžovatelem požadovanou možnost účasti na hlavním líčení formou videokonference.
Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel požadavkem výslechu prostřednictvím videokonference argumentoval až ve svém dovolání, dříve tuto možnost nijak nezmínil. Rozhodování o využití videokonferenčních nástrojů je navíc zcela v rukou předsedy rozhodujícího senátu, nejde o procesní postup, na který by měla kterákoli ze stran řízení nárok a mohla se jej domáhat; soud o nich rozhoduje vždy na základě možnosti a vhodnosti takového postupu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2809/23 ze dne 20.
12. 2023).
15. Jak zmínil Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1751/22 ze dne 14. 2. 2023, právo na obhajobu je sice významným a neopominutelným principem řádného trestního procesu, není však možno je vykládat tak, že prostřednictvím jeho výkonu by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost ve věcech trestních zmařeno tím, že by se obžalovaný trestnímu řízení vyhýbal, což nastalo právě ve věci stěžovatele. V napadeném usnesení Nejvyšší soud s odkazem na četnou judikaturu konstatoval, že pro posouzení respektování práv stěžovatele jako obviněného v trestním řízení je rozhodující, že odpadnou-li důvody vedení trestního řízení proti uprchlému, bude mít právo podle § 306a trestního řádu žádat o zrušení odsuzujícího rozsudku a o opakování celého hlavního líčení.
Tím je zajištěno, že stěžovatel není v trestním řízení zkrácen na svých základních právech, zvláště na právu na projednání věci ve své přítomnosti a na právu vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům. V souladu s judikaturou Ústavního soudu Nejvyšší soud poznamenal, že § 306a trestního řádu jde nad rámec požadavků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože podmínkou nového řízení je pouze žádost odsouzeného, bez ohledu na to, zda by mu bylo možné prokázat, že byl řádně předvolán a řízení se vyhýbal (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007, bod 28). 16.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu