USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 8. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný S. M. K. stíhaný jako uprchlý podle § 302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 To 111/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 18/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný S. M. K., odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 46 T 18/2023-564, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedený zločin byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na pět let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, na kterou Nejvyšší soud s ohledem na obsahové zaměření dovolání obviněného ve stručnosti odkazuje.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními. Z podnětu těchto odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 8 To 111/2024-604, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o náhradě škody, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž své dovolání zaměřil výhradně proti naplnění podmínek pro řízení proti uprchlému. Nejprve připomněl svá základní procesní práva a zdůraznil, že k odsouzení v nepřítomnosti lze přistoupit pouze za zcela výjimečných okolností a po vyčerpání všech prostředků, které právo poskytuje k zajištění přítomnosti obviněného. Poukázal na zákonné i judikaturní podmínky vedení řízení proti uprchlému a akcentoval, že vedení tohoto řízení bude namístě tehdy, kdy není známo, kde se stíhaná osoba v cizině zdržuje. Pokud je známá její adresa, pak jen za podmínek, že není možné předat trestní stíhání do tohoto státu, případně vyžádat z ciziny či jiného státu EU. Namítl, že jestliže nemůže v cizině rozhodovat o svém pobytu, pak nelze dovodit, že se vyhýbá trestnímu řízení, přičemž soud musí v každém stadiu zkoumat, zda nadále trvají zákonné podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. Soudy přitom nevyčerpaly všechny dostupné prostředky k zajištění jeho přítomnosti, když mohly použít i jiné prostředky, např. komunikaci na dálku, případně mohly předat trestní věc na Ukrajinu, což obviněný v průběhu řízení navrhoval. Rovněž namítl, že v průběhu trestního řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že se vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině. Naopak se trestního řízení hodlá aktivně účastnit a opuštění České republiky v prosinci 2020 považuje za špatné rozhodnutí. Poukázal na to, že na Ukrajině došlo k vyhlášení válečného stavu a všeobecné mobilizace, která mu aktuálně neumožňuje vycestovat a významně tak omezuje jeho možnost se dostavit osobně k soudu do České republiky. Navíc mu nebyla doručena obsílka k veřejnému zasedání odvolacího soudu, ačkoli byla jeho adresa na Ukrajině známá.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň obviněný navrhl odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil. Konstatoval, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, jež by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Připustil, že řízení proti uprchlému je sice nezanedbatelným zásahem do práv obviněného, avšak zároveň nelze vyloučit možnost konat řízení in absentia, aby nedošlo k ochromení průběhu trestního řízení, ztrátě důkazních prostředků a uplynutí promlčecích dob. Taktéž připomněl tzv. minimální záruky s tím, že obligatorní zastoupení obhájcem, v kombinaci s postupem podle § 306a tr. ř., takové záruky zajišťuje, když toto ustanovení jde navíc nad rámec požadavků vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
7. Konkrétně k projednávané věci pak poukázal na časovou osu, z níž má vyplývat zjevná neochota obviněného účastnit se projednávání jeho trestní věci. Akcentoval, že pokud by obviněný v rozporu se svými závazky a omezeními protiprávně neuprchl na Ukrajinu v úmyslu se skrývat a vyhýbat se trestnímu řízení, nebylo by zasaženo do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti a osobní možnosti se vyjádřit ke každému důkazu. Proto považuje další okolnosti nastalé až po jeho útěku za v podstatě nerozhodné, když si nemožnost účastnit se hlavního líčení zapříčinil sám svým protiprávním jednáním. Taktéž poukázal na to, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly reálně možné úsilí za účelem zajištění přítomnosti obviněného u hlavního líčení a připomněl i sdělení obviněného, který vyjádřil strach z hrozícího trestu. Je proto přesvědčen, že podmínky pro vedení řízení proti uprchlému byly splněny a práva obviněného byla zachována, neboť byl po celé řízení zastoupen obhájcem, a stále mu zůstává možnost postupu podle § 306a odst. 2 tr. ř.
8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., případně § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání obviněného, pak navrhl, aby jej Nejvyšší soud zamítl podle § 265j tr. ř.
9. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku. K návrhu státního zástupce na odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., nejsou podle obviněného k tomuto postupu dány podmínky. Projednání dovolání by totiž podle jeho názoru mohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, neboť pokud by soudy použily všechny dostupné prostředky k zajištění jeho přítomnosti, mohl například využít svého práva prohlásit vinu a zajistit si příznivější trest. Taktéž uvedl, že řešená otázka není v aplikační praxi jednoznačná a vyvolává výkladové potíže, a zopakoval některé části své dovolací argumentace. S poukazem na již uplatněné námitky konstatoval, že jeho dovolání nemůže být shledáno ani zjevně neopodstatněným. K tomu opětovně zdůraznil, že v jeho případě nejsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, nebyly vyčerpány všechny dostupné prostředky k zajištění jeho přítomnosti při hlavním líčení, a pokud by jeho přítomnost u hlavního líčení nebylo možno zabezpečit, přichází v úvahu možnost předat jeho trestní věc na Ukrajinu.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze podat v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedený důvod tak dopadá na situace, kdy postupem soudu bylo kráceno právo obviněného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”) a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva”). Za takové porušení ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze přitom považovat i případ, kdy je konáno řízení proti uprchlému podle ustanovení § 302 a násl. tr. ř. v rozporu s podmínkami, které pro takové řízení zákon stanoví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 479/2004).
12. V rámci nyní projednávaného dovolání obviněný brojí proti tomu, že bylo předmětné řízení vedeno proti němu jako proti uprchlému, ačkoli k tomu nebyly dány zákonné podmínky. Tím mu mělo být odepřeno právo se účastnit řízení před soudem prvního i druhého stupně a porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tato argumentace je s ohledem na uvedené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřaditelná.
13. Konkrétně obviněný namítl, že nebylo dostatečně prokázáno, že by se vycestováním na Ukrajinu snažil vyhnout trestnímu stíhání, když samotná skutečnost, že se zdržuje v místě bydliště v cizím státě, jehož je občanem, nemůže být hodnocena jako vyhýbání se trestnímu řízení. K tomu je namístě připomenout, že podle § 302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Je tedy zřejmé, že pobyt v cizině musí být motivován snahou vyhnout se trestnímu řízení. V případě obviněného však Nejvyšší soud naplnění této podmínky shledal, k čemuž je namístě poukázat na chronologii řízení, chování obviněného a na jeho prohlášení.
14. Obviněný byl jako osoba podezřelá zadržen dne 8. 12. 2020, tedy v den spáchání projednávaného skutku. Tentýž den mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a byl k věci vyslechnut. Následně proběhlo dne 10. 12. 2020 vazební zasedání na jehož závěr bylo rozhodnuto o propuštění obviněného na svobodu podle § 77 odst. 2 tr. ř. V rámci vazebního zasedání dal obviněný soudu písemný slib podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a rodiče obviněného podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. převzali záruku za jeho další chování a za to, že se na výzvu orgánů činných v trestním řízení dostaví.
Nad obviněným byl dále stanoven dohled probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a bylo mu taktéž podle § 73 odst. 1 písm. d), § 73 odst. 5 tr. ř. uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a byl vyzván, aby ve lhůtě jednoho týdne vydal svůj cestovní doklad. Jelikož obviněný cestovní doklad v rozporu s touto výzvou nevydal, soud dne 21. 12. 2020 nařídil odnětí jeho cestovního pasu podle § 77a odst. 2, § 79 odst. 1 tr. ř. Obviněný však již dne 17. 12. 2020 uprchl na Ukrajinu, a to při plném vědomí uvedených podmínek, přes složený písemný slib a záruku, zákaz vycestování do zahraničí i uloženou povinnost odevzdat cestovní doklad.
15. Dále byl obviněný (po delší době zapříčiněné jeho útěkem a komplikovanější realizací mezinárodní právní pomoci mj. i v důsledku v mezidobí vzniklé mezinárodní situace) dne 22. 5. 2023 na Ukrajině vyslechnut. Při tomto výslechu odmítl vypovídat a odpovídat na otázky. Dále sdělil, že do České republiky nemůže přicestovat z důvodu válečného stavu a kvůli tomu, že poskytuje péči a je jmenován asistentem osoby vyžadující stálou externí péči, přičemž se taktéž stará o dalšího příbuzného se zdravotním postižením a vykonává dobrovolnickou činnost. Obviněný však v rámci tohoto výslechu taktéž výslovně uvedl, že ani v budoucnu do České republiky přicestovat neplánuje. Z tohoto prohlášení tedy vyplývá, že se i nadále chce trestnímu řízení v České republice vyhýbat, a to i kdyby měl možnost vycestovat. V tu dobu přitom byl jeho spolupachatel V. R. již cca rok pravomocně odsouzen (soud prvního stupně rozhodl dne 6. 5. 2022 a odvolací soud dne 11. 8. 2022). Na toto prohlášení obviněného přitom soud prvního stupně řádně poukázal při svém rozhodování o postupu podle § 302 a násl. tr. ř. Taktéž lze připomenout, že obviněný více než dva a půl roku s českými orgány činnými v trestním řízení nekomunikoval. Poté se dne 28. 8. 2023 ozval prostřednictvím e-mailové zprávy a v návaznosti na tuto zprávu se podařilo obviněného telefonicky kontaktovat úředníkovi Probační a mediační služby (viz č. l. 398 a násl.). Jakmile se však obviněný dozvěděl o tom, jak vysoký trest mu hrozí, sdělil, že je to pro něj nepředstavitelné, že chce věc řešit, ale bojí se trestu. Dále byl poučen o následcích, kterým se svým pobytem v cizině vystavuje a byl informován o tom, že může kontaktovat státní zastupitelství, což však již neučinil. Prostřednictvím žádosti o mezinárodní právní pomoc ze dne 16. 1. 2024 byla obviněnému doručena obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení. Byl mj. vyzván, aby své vyjádření soudu zaslal ve lhůtě deseti dnů od doručení těchto písemností. Ty mu byly doručeny dne 1. 5. 2024, avšak reagoval až dne 25. 6. 2024, tedy pouhý den před konáním hlavního líčení. Ve svém vyjádření pouze uvedl, že se chce řízení účastnit, je kontaktní na Ukrajině, žádá o předání trestního stíhání na Ukrajinu a do České republiky se nedostaví kvůli válečnému stavu, dalším důvodům a lidem, které má na starosti.
16. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 26. 6. 2024, č. j. 46 T 18/2023-534, rozhodl podle § 305 tr. ř., že se řízení proti obviněnému povede jako řízení proti uprchlému. V tomto usnesení soud zrekapituloval výše uvedené okolnosti a konstatoval, že skutečnost, že obviněný nemůže aktuálně přijet z důvodu válečného stavu a své dobrovolnické činnosti, stejně jako poskytování péče příbuzným, nemůže změnit nic na závěru, že opustil Českou republiku zcela svévolně, ve zřejmém úmyslu se vyhýbat probíhajícímu trestnímu stíhání. Pokud by tak neučinil, žádné překážky v jeho účasti na trestním řízení vedeném v České republice by vůbec nevznikly. S argumentací soudu prvního stupně se přitom Nejvyšší soud ztotožnil.
17. Dále pro doplnění kontextu Nejvyšší soud poukazuje i na to, že obviněný do svého útěku žil dlouhodobě s rodiči v České republice, studoval zde a později i pracoval na brigádách a dále se vzdělával. V rámci vazebního zasedání také zpochybnil své vazby na Ukrajinu a výslovně sdělil, že jeho rodina žije v České republice, na Ukrajině má toliko prarodiče, ale moc tam nejezdí, spíše oni jezdí sem, přičemž naposledy byl na Ukrajině dva a půl roku před konáním vazebního zasedání. I tyto okolnosti tak dokreslují závěr, že pokud obviněný jen pár dní po propuštění odcestoval na Ukrajinu, ačkoli do té doby žil v České republice s rodiči, na Ukrajinu měl minimum vazeb a téměř tam necestoval, bylo jeho rozhodnutí vedeno snahou vyhnout se trestnímu stíhání v České republice.
18. K uvedené námitce lze tedy shrnout, že si obviněný byl zcela jasně vědom, že je proti němu vedeno v České republice trestní řízení pro závažný trestný čin a že nesmí vycestovat. V obviněného byla soudem vložena důvěra s tím, že jeho vazba byla nahrazena několika instituty ji nahrazujícími. Obviněný však tuto důvěru jen týden po propuštění porušil a uprchl na Ukrajinu, na kterou měl v té době podle vlastního tvrzení mnohem menší vazby než na Českou republiku. Z uvedených okolností je zcela zřejmé, že se obviněný vycestováním na Ukrajinu pokoušel vyhnout trestnímu řízení vedenému proti jeho osobě. Navíc obviněný vyjádřil svůj strach z trestu a podle vlastního prohlášení ani do budoucna do České republiky přicestovat nechce, z čehož vyplývá jeho trvající snaha se trestnímu řízení vyhýbat. Tuto námitku proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
19. Co se dále týče námitky obviněného, že se neskrývá, protože jeho pobyt v cizině je znám, ani tuto nelze shledat jakkoli relevantní. Ustanovení podle § 302 a násl. tr. ř. je totiž použitelné jak v případě skrývání se na území České republiky, tak při vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině, kdy podmínka skrývání se nemusí být naplněna, což je právě případ obviněného (rovněž srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03; usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 517/03).
20. Obviněný taktéž namítl, že aktuální situace na Ukrajině, tedy válečný stav s mobilizací, omezuje jeho možnost vycestovat do České republiky. Tato skutečnost však sama o sobě nevylučuje vedení řízení proti uprchlému. Nejvyšší soud k uvedenému především poukazuje níže na judikaturu související s obdobnými případy, kdy byla možnost pohybu uprchlého obviněného taktéž nějakým externím faktorem omezena.
21. Podle rozhodovací praxe je rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému obviněnému, který se zdržuje v cizině, okolnost, že důvodem takového jeho pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem. Je-li tato podmínka splněna, pak konání řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na osobní svobodě orgány trestního řízení cizího státu, ve kterém se zdržuje. Přitom není rozhodné, zda k omezení osobní svobody uprchlého obviněného došlo vydávací vazbou, nebo zda se nachází ve vazbě v souvislosti s podezřením, že se v cizím státě dopustil (jiné, resp. další) trestné činnosti. Za rozhodující je totiž třeba považovat, že důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v České republice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 426/2016; usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 553/21; usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2809/23). Jestliže je tedy obviněný v cizím státě omezen na osobní svobodě, mohou být stále splněny podmínky § 302 tr. ř. pro konání řízení proti uprchlému, protože i za takové situace se obviněný vyhýbá trestnímu stíhání ve státě, který stíhání vede. Jde tedy o zcela odlišnou skutečnost, než když je osobní svoboda osoby trestně stíhané omezena vězením v cizině, v níž obviněný pobýval nikoli proto, aby se vyhýbal trestnímu stíhání, ale přebýval v ní ze zcela jiných důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012). Lze proto konstatovat, že pro posouzení správnosti rozhodnutí o vedení řízení proti uprchlému, který vycestoval do zahraničí a jeho možnost návratu byla dočasně omezena, je nutné především hodnotit důvod, proč obviněný do zahraničí odjel, tedy zda odcestoval kvůli vyhýbání se trestnímu stíhání, i jeho chování a snahu k návratu, resp. naopak tendenci se trestnímu stíhání vyhýbat (a to i do budoucna), příp. i jeho snahu o spolupráci s českými orgány činnými v trestním řízení. Pro úplnost je přitom možné k argumentaci obviněného poukázat i na skutečnost, že po jeho uprchnutí na Ukrajinu ještě další rok a čtvrt neprobíhal ozbrojený konflikt s mobilizací, který by jakkoliv omezoval jeho možnost volně vycestovat. Obviněný se tak mohl v této době kdykoli vrátit do České republiky, pokud by chtěl, což však neučinil.
22. Jak již Nejvyšší soud uzavřel výše, není pochyb o tom, že obviněný do zahraničí odjel za účelem vyhnout se trestnímu stíhání před soudem v České republice, přičemž z jeho prohlášení vyplývá trvající neochota se do České republiky vrátit, a to i do budoucna. Ačkoli je tedy v současné době omezena možnost obviněného vycestovat, s ohledem na vše uvedené tato skutečnost nevylučuje jeho stíhání jako uprchlého podle ustanovení § 302 tr. ř. a násl.
23. Dále obviněný namítl, že soudy jeho trestní věc nepředaly na Ukrajinu, přestože o to požádal. K tomu je však namístě připomenout, že soud prvního stupně na tuto žádost obviněného řádně reagoval a zdůvodnil, proč pro tento postup neshledal podmínky. Soud poukázal na to, že všechny důkazy, zejména svědci, se nachází na území České republiky, i na probíhající válečný konflikt, který by mohl způsobit průtahy řízení a odejmout poškozenému možnost se efektivně domoci svých práv (srov. odpověď soudu na podnět obviněného na č. l. 453). S těmito závěry soudu prvního stupně se přitom Nejvyšší soud plně ztotožnil. Pouze na okraj pak lze doplnit, že tyto okolnosti značně limitují, neúměrně prodlužují či zcela vylučují i použití dalších obviněným zmíněných možností vedení řízení. Na základě uvedených skutečností tedy lze konstatovat, že předání trestního řízení na Ukrajinu není namístě, když by zkomplikovalo, a ještě i prodloužilo probíhající trestní řízení.
24. Nejvyšší soud dále považuje za důležité se vyjádřit i k rozhodnutím, která obviněný uvedl na podporu své dovolací argumentace. Obviněný především poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 82/2002, podle kterého „jestliže obviněný po určitou dobu nemůže v cizině svobodně rozhodovat o svém pobytu (např. nachází se ve výkonu vazby či ve výkonu trestu odnětí svobody), pak nelze dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. Po tuto dobu nelze proti němu konat řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.“ K tomuto poukazu však Nejvyšší soud zdůrazňuje rozdíl mezi trestní věcí v uvedeném rozsudku a nyní projednávaným případem obviněného. V porovnávané věci totiž pachatel odcestoval bezprostředně po spáchání činu do Polska, nikoliv z důvodu skrývání, ale za odlišných okolností, když následně byl v tomto cizím státě omezen na osobní svobodě (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 8 Tdo 704/2023, ve kterém Nejvyšší soud na tento rozdíl taktéž konkrétně poukázal). Stejně tak není přiléhavým ani odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 5 Tz 79/2000, když v porovnávaném případě se obviněný rovněž nenacházel na území cizího státu kvůli vyhýbání se trestnímu řízení (k tomu taktéž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012). Rovněž ani poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 Tdo 73/2022 a usnesení ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 433/2018, nelze shledat relevantním, když v obou případech se obvinění vrátili na Ukrajinu z jiných důvodů, než kvůli vyhýbání se trestnímu stíhání (v prvním citovaném rozhodnutí dokonce na základě výjezdního příkazu). Žádné z uvedených rozhodnutí tak nelze vztáhnout na nyní projednávanou věc, jelikož se netýkají případu, kdy by obviněný z území České republiky uprchl za účelem vyhýbání se probíhajícímu trestnímu stíhání.
25. Pokud jde o obviněným nastíněnou otázku základních procesních práv, lze připustit, že řízení proti uprchlému může do určité míry omezit jeho možnosti v plném rozsahu využívat všech svých procesních práv. Je však namístě zdůraznit, že v trestním řízení mají obě strany (stát i obviněný) práva a povinnosti, přičemž vyváženost poměru jejich práv a povinností zajišťuje a chrání ústavní princip „rovnosti zbraní“. Toto řízení má kontradiktorní povahu a každá z jeho stran musí dostat rozumnou možnost předložit svou věc za podmínek, jež ji nestaví do zřejmě nevýhodné situace v poměru ke druhé straně (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 517/03). Právo na obhajobu tak je sice významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno je vykládat tak, že prostřednictvím jeho výkonu by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky zmařeno tím, že by se obžalovaný trestnímu řízení vyhýbal (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2037/19). Stát přitom musí rovněž zajistit i spravedlivou ochranu práv a zájmů poškozeného, a to právě i v případech, kdy se obviněný své trestní stíhání snaží mařit.
26. V nyní projednávané věci byl obviněný od počátku řízení řádně zastoupen obhájcem (srov. ustanovení obhájce ze dne 8. 12. 2020, č. l. 23). Prostřednictvím svého obhájce měl možnost se po celou dobu trestního řízení k věci vyjadřovat, podávat opravné prostředky atp., čehož také využíval. Obviněný přitom byl se svým obhájcem v aktivním kontaktu, jak sám uvedl (srov. zprávu od obviněného na č. l. 523) a měl tedy možnost s ním koordinovat svoji obhajobu. Nelze proto hovořit o tom, že by vedením řízení proti uprchlému nebylo šetřeno podstaty jeho práva na účinnou obhajobu či práva na spravedlivý proces jako celku (viz taktéž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2809/23). Obviněný přitom tím, že si zvolil místo pobytu v cizině, přivodil pro sebe ty důsledky, které kritizuje, tedy, že je proti němu vedeno trestní řízení, aniž by mohl vykonávat svoji obhajobu osobně. Jeho postavení je odlišné od postavení jiných uprchlých obviněných, kteří zpravidla nemají žádné informace o průběhu trestního řízení, neboť o něm ve většině případů ani neví. Obviněný tedy měl – na rozdíl od jiných uprchlých – možnost průběžně se prostřednictvím svého obhájce s průběhem trestního řízení seznamovat, postup obhajoby konzultovat, navrhovat prostřednictvím obhájce důkazy, jež považoval za potřebné provést, rozhodovat samostatně o tom, kterých vyšetřovacích úkonů se jeho obhájce má účastnit, krátce řečeno svoji obhajobu, byť v nepřítomnosti, plně a aktivně realizovat. Za to, že obviněný rezignoval na své právo vykonávat svoji obhajobu osobně, nebyl tedy penalizován; právo obviněného bylo zachováno v takové míře, jakou jeho pobyt v cizině reálně dovoloval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03; usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 517/03).
27. Co se pak týče námitky obviněného, že nebyl informován o konání veřejného zasedání, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 306 tr. ř. se v rámci řízení proti uprchlému doručují písemnosti jeho obhájci, který byl v nyní projednávané věci o konání veřejného zasedání vyrozuměn. Podle uvedeného ustanovení se předvolání k veřejnému zasedání také vhodným způsobem uveřejní, což soud řádně učinil vyvěšením na úřední desku (srov. č. l. 592).
28. Pro posouzení respektování práv obviněného v trestním řízení je dále namístě akcentovat, že odpadnou-li důvody vedení trestního řízení proti uprchlému, bude mít právo podle § 306a tr. ř. žádat o zrušení odsuzujícího rozsudku a o opakování celého hlavního líčení. Tím je zajištěno, že obviněný není v předmětném trestním řízení zkrácen na svých základních právech (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 553/21). Jak navíc připomněl Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2809/23, i judikatura ESLP v této souvislosti konstatuje porušení Úmluvy spíše ve výjimečných případech. Těmi mohou být např. situace, kdy nepřítomnost obviněného pro něj měla závažné následky, pokud jde o možnost využití opravných prostředků či práva na právní pomoc (srov. rozsudky ESLP ze dne 12. 10. 1992, Lala proti Nizozemsku, č. 14861/89; ze dne 13. 5. 2001, Krombach proti Francii, č. 29731/96; ze dne 21. 1. 1999, Geyseghem proti Belgii, č. 26103/95; ze dne 14. 12. 1999, Khalfaoui proti Francii, č. 34791/97 a ze dne 23.11.1993, Poitrimol proti Francii, č. 14032/88). Navíc, v situaci, kdy obviněný uprchne v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení, neplyne mu právo na nové projednání věci ani z čl. 6 Úmluvy. Skutečnost, že ustanovení § 306a tr. ř. jde nad rámec požadavků Úmluvy, pak potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 371/07 (z judikatury ESLP k tomu taktéž rozsudky ESLP ze dne 14. 6. 2001, Medenica proti Švýcarsku, č. 20491/92; ze dne 1. 3. 2006, Sejdovic proti Itálii, č. 56581/00; ze dne 22. 5. 2012, Idalov proti Rusku, č. 5826/03).
29. Je tedy namístě konstatovat, že práva obviněného byla v průběhu řízení v maximální možné míře šetřena a nedošlo tak k porušení jeho práv ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Obviněný byl po celou dobu řízení zastoupen obhájcem, se kterým byl v kontaktu a prostřednictvím nějž aktivně vykonával svoji obhajobu. Navíc obviněnému v případě, že pominou důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, zůstává zachována možnost postupu podle § 306a odst. 2 tr. ř.
30. S ohledem na vše uvedené proto Nejvyšší soud neshledal porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení či veřejném zasedání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolací námitky obviněného tak Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí obviněného uprchnout z České republiky, a tím se vyhnout trestnímu stíhání, bylo zcela vědomé a informované. Obviněný se z vlastní vůle rozhodl znemožnit, resp. značně znesnadnit vedení tohoto řízení, a to útěkem na Ukrajinu, na kterou podle svých vlastních slov neměl v té době ani zdaleka takové vazby, jako na Českou republiku. Obviněný přitom měl až do vypuknutí ozbrojeného konfliktu dostatek možností se do České republiky vrátit, přičemž měl taktéž možnost aktivně spolupracovat s českými orgány, k čemuž byl i vyzván. Rovněž výslovně sdělil, že ani do budoucna do České republiky neplánuje přicestovat, z čehož jasně vyplývá jeho rozhodnutí se i nadále vyhýbat trestnímu řízení v České republice. Protože se tedy obviněný svým odcestováním na Ukrajinu úmyslně vyhnul trestnímu řízení vedenému proti němu v České republice, byly podmínky pro vedení řízení proti uprchlému splněny. Z uvedených okolností i prohlášení obviněného přitom lze k závěru o správnosti vedení řízení proti uprchlému dospět i přesto, že je aktuální možnost obviněného vycestovat do České republiky omezena.
V. Závěrečné zhodnocení
31. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
32. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. odklad výkonu rozhodnutí, a pokud obviněný dal podnět k postupu podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k odkladu výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu