Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013
o dovoláních obviněného Ing. R. K., a obviněného Ing. P. S., proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T
6/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. K. a
obviněného Ing. P. S. o d m í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 40 T
6/2007, byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným organizátorstvím trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) k §
255 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný Ing. P. S. trestným činem porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jichž se
společně se spoluobviněným M. K. dopustili skutkem tam popsaným v bodě I.
Za tento čin spáchaný jednáním popsaným v bodě I. byli odsouzeni tak,
že obviněnému R. K. byl za uvedené organizátorství trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku a za sbíhající se dva trestné činy
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm.
c) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze
dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, a zločin podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, uložen
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný
trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl uložen trest propadnutí majetku a podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu osmi
let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku
Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006,
a z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2
To 98/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla
podkladu. Obviněný P. S. byl za uvedený trestný čin porušování povinnosti při
správě cizího majetku odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro
výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. l tr. zák.
mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na
dobu pěti let a podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve
výměře 1.000.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody na šest měsíců.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu a o náhradě škody ohledně
spoluobviněného M. K., který si dovolání nepodal.
Výrokem pod bodem II. byli obvinění R. K. a P. S. zproštěni podle § 226
písm. b) tr. ř. obžaloby státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v
Praze č. j. 2 VZV 1/2003-2931 pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok
pokračujícího trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
alinea první a druhá tr. zák. a pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §
8 odst. 1 k § 250b odst. 2, 5 tr. zák., spáchaného ve prospěch zločinného
spolčení ve smyslu § 43 tr. zák., a jeho organizátorství ve smyslu § 10 odst. 1
písm. a) tr. zák., kterých se měli dopustit tam popsaným jednáním.
Pod bodem III. byli obžaloby zproštěni spoluobvinění Z. K. a J. P.,
ohledně nichž dovolání podáno nebylo.
V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2012,
sp. zn. 9 To 75/2011, pod bodem I. z podnětu odvolání státní zástupkyně
podaného v neprospěch obviněných R. K., P. S., M. K., a odvolání podaných
obviněnými R. K. a P. S. rozhodl tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu
prvního stupně ohledně obviněných R. K., P. S. a M. K. zrušil v celé odsuzující
části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,
že obviněného R. K. uznal vinným organizátorstvím zvlášť závažného zločinu
zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. a), § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
obviněného P. S. zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že
obviněný R. K. v první polovině roku 2002 vymyslel plán na ovládnutí
společnosti Technology Leasing, a. s., se sídlem P., U K. (dále jen
„společnost Technology“), a na zmocnění se disponibilní části jejích
majetkových hodnot, konkrétně jejích finančních prostředků pocházejících z
podnikatelských aktivit kumulovaných na jejích bankovních účtech, a to jejich
vyvedením prostřednictvím dalších ovládaných obchodních společností s využitím
leasingových operací s jednostranným tokem finančních prostředků – totiž s
úhradou kupních cen za předstíraný nákup předmětů leasingu společností
Technology, aniž by následně byly této společnosti hrazeny leasingové splátky
za zpětný leasingový pronájem těchto předmětů. Následně se za účelem realizace
tohoto plánu spojil s M. R., a buď sám, nebo jeho prostřednictvím vyhledal ty,
kteří měli na základě jeho pokynů a instrukcí provádět jednotlivé kroky
směřující k naplnění sledovaného záměru (mezi nimi i obviněné P. S. a M. K.,
zemřelého J. K. a M. K.), a v průběhu roku 2002 pak zorganizoval v několika
etapách realizaci daného plánu, když
- nejdříve spolu s M. R. zosnoval nákup akcií společnosti Technology
prostřednictvím Ing. J. F., a Ing. P. G., a její faktické ovládnutí, dne 24. 6. 2002 do představenstva této společnosti dosadil spoluobviněného P. S. a jeho
prostřednictvím v součinnosti s M. R. svými pokyny a instrukcemi řídil
vyvádění finančních prostředků z bankovních účtů společnosti Technology,
- obviněný P. S. pak v postavení jediného člena představenstva společnosti
Technology v rozporu s povinností řádně spravovat majetek této společnosti –
spočívající v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře,
vyplývající pro něj z § 135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. – v zájmu naplnění uvedeného záměru vyvedl v průběhu měsíců července až
listopadu roku 2002 volné disponibilní finanční prostředky společnosti
Technology z její dispozice bez poskytnutí jakékoliv protihodnoty, a to tím
způsobem, že navenek deklaroval financování nákupů předmětů leasingu
společností Technology od společnosti EB Komodity, a. s., se sídlem Č., n. (dále jen „společnost Comodity“), a od společnosti ORIX, s. r. o., se sídlem v
B., Ú.
(dále jen „společnost ORIX“), a zpětný leasingový pronájem těchto
předmětů těmto společnostem, aniž by tyto společnosti ve skutečnosti vlastnily
a disponovaly s těmito předměty, vyvíjely jakoukoliv podnikatelskou činnost,
měly nějaký použitelný kapitál a byly připraveny hradit navenek sjednané
leasingové splátky, takže přitom ani nedocházelo k faktickým předávkám předmětů
leasingu specifikovaných v uzavíraných kupních a leasingových smlouvách, které
by korespondovaly platbám společnosti Technology společnostem Comodity a ORIX
prezentovaným jako úhrady sjednaných kupních cen, a s vědomím těchto
skutečností informoval M. R. a obviněného R. K. o volných finančních
prostředcích společnosti Technology a o platbách z nich realizovaných ve
prospěch společností Comodity a ORIX tak, aby mohly být průběžně v hotovosti
vybírány z bankovních účtů těchto společností a podle předem připraveného plánu
děleny mezi obviněného R. K. a ostatní osoby podílející se na realizaci tohoto
plánu, a to v poměru 85 % pro obviněného R. K. a 15 % pro ostatní participující
osoby,
- načež samotné výběry daných finančních prostředků takto vyvedených z majetku
společnosti Technology uskutečnili s vědomím jejich původu a s vědomím toho, že
za ně společnost Technology neobdrží žádné protiplnění, jednak blíže
neztotožněná osoba vystupující pod jménem jednatele společnosti Comodity J. L.,
jednak jednatel společnosti ORIX obviněný M. K. v součinnosti s J. K. a
obviněným M. K., kteří ho fakticky řídili, konkrétně
1. v měsících červen až září roku 2002 obviněný P. S. podle scénáře
připraveného obviněným R. K. a podle jeho instrukcí předávaných mu M. R. uzavřel jménem společnosti Technology se společností Comodity jednající osobou
vydávající se za J. L. šestnáct leasingových smluv (konkrétně ve výroku
specifikovaných podle jejího čísla a datace) a k těmto leasingovým smlouvám
přináležející kupní smlouvy (rovněž konkrétně určených číslem a datem) znějící
vesměs na předměty leasingu ve formě dílčích částí důlního stroje K 300, které
neměla společnost Comodity ve svém držení ani vlastnictví, a které tedy od ní
nemohla nabýt a zpětně jí je pronajmout ani společnost Technology, a na základě
těchto smluv převedl postupně v období od 30. 7. 2002 do 12. 9. 2002 třinácti
bankovními transfery (ve dnech 30. 7., 1., 2., 5., 6., 7., 20., 29. 8., 6., 9.,
11., 12. 9.) z bankovních účtů společnosti Technology u České spořitelny, a. s., v P. a u Komerční banky, a. s., v P. na bankovní účty společnosti Comodity
v CZK a v EUR u Československé obchodní banky, a. s., pobočky v B., založené
za tímto účelem osobou vydávající se za J. L. v červnu 2002, finanční
prostředky ve výši 53.560.440,- Kč a 706.719,20 EUR, což v korunovém
ekvivalentu činilo 21.427.726,- Kč, tedy celkem částku 74.988.166,- Kč, z níž
bylo prostřednictvím dosud neztotožněné osoby prokazující se občanským průkazem
na jméno jednatele společnosti Comodity J. L. v období od 30. 7. 2002 do 23. 9. 2002 v hotovosti vybráno 50.508.000,- Kč a 506.624,68 EUR, a to 30. 7. –
6.500.000,- Kč, 2. 8. – 8.000.000,- Kč, 5. 8. – 4.000.000,- Kč, 8. 8.
–
6.500.000,- Kč (téhož dne převedl z EUR účtu na účet v CZK 200.000,- EUR, tj. 6.025.800,- Kč), 13. 8. – 8.000.000,- Kč a 100.000,- EUR, 16. 8. – 196.643,94
EUR, 23. 8. – 201.280,27 EUR, 3. 9. – 7.000.000,- Kč, 11. 9. – 6.500.000,- Kč,
13. 9. – 4.000.000,- Kč a 7.161,86 EUR, 18. 9. – 1.008,61 EUR, 23. 9. – 8.000,-
Kč, 400,- EUR a 130,- EUR, bezhotovostně převedeno dne 23. 9. 2002 na neznámý
účet do Union banky, a. s., 48.743,- Kč a dne 20. 9. 2002 na účet Technology u
České spořitelny, a. s., 6.664.360,- Kč, a k datu 23. 9. 2009 tak činil
zůstatek na účtech Comodity 5.796,40 Kč a 121,69 EUR,
2. v měsíci říjnu roku 2002 obviněný R. K. v součinnosti s M. R. vtáhl do
realizace připravené operace obviněného M.K., jenž podle jeho instrukcí za
účelem vyvedení dalších finančních prostředků ze společnosti Technology s
využitím leasingových obchodů oslovil J. K., který k tomuto účelu dal k
dispozici společnost ORIX sídlící v jedné ze zahrádkářských kolonií v B. a
fakticky jím řízenou prostřednictvím nastrčené osoby M. K. vykonávajícího v ní
formálně funkci jediného jednatele, následně pak obviněný M. K. na základě
instrukcí obviněných R. K., M. R. a P. S. usměrňoval veškeré kroky J. K. a M. K. související s vyváděním finančních prostředků ze společnosti Technology,
platil všechny výdaje společnosti ORIX, J. K. a M. K. související s touto
činností, instruoval J. K. a M. K. jakým způsobem mají kooperovat s obviněným
P. S. a jak se mají chovat v případě jakýchkoliv komplikací, a specificky pak
kdyby vznikl problém s policií, a za tuto součinnost jim postupně vyplatil
odměnu v celkové výši nejméně 30.000,- Kč, oni pak společně zařídili pro
společnost ORIX pronájem kanceláře se službou podatelny v budově na Š. v B. a
pro plánované převody finančních prostředků ze společnosti Technology na
společnost ORIX založili u Československé obchodní banky, a. s., pobočky v B. firemní bankovní účty v měně CZK a v měně EUR, načež obviněný P. S. sjednal
jménem společnosti Technology se společností ORIX zastoupenou M. K. čtyři
leasingové smlouvy (konkrétně uvedené číslem a datací) a k nim přináležející
kupní smlouvy (konkrétně označené číslem a datem) znějící vesměs na předměty
leasingu v podobě různých stavebních strojů, které neměla společnost ORIX ve
svém držení ani vlastnictví, a zároveň nechal M. K. podepsat za společnost ORIX
čtyři faktury, smlouvu o vyplňovacím právu směnečném, čtyři nevyplněné směnky a
předávací protokoly k předmětům leasingu, a na základě těchto dokumentů
poukázal společnosti ORIX postupně v období od 11. 11. 2002 do 29. 11. 2002
formou devíti bezhotovostních bankovních převodů (ve dnech 11., 12., 13., 14.,
21., 22., 28., 29. 11.) z účtů Technology u České spořitelny, a. s., v P. a u
Komerční banky, a. s., v Praze na bankovní účty ORIX v CZK a v EUR u
Československé obchodní banky, a. s., pobočky v B. finanční prostředky ve výši
18.292.640,- Kč a 280.844,- EUR, což činilo v korunovém ekvivalentu 8.586.805,-
Kč, tedy celkem 26.879.445,- Kč, ze kterých v období od 13. 11. 2002 do 6. 1. 2003 vybral M. K. v hotovosti v B.
a v B., když specifikaci příslušných účtů,
termínů výběrů a výše vybíraných částek dostával podle informací poskytnutých
obviněným P. S. od obviněného M. K., celkovou částku 14.614.000,- Kč a
206.400,- EUR, a to 13. 11. – 3.159.000,- Kč, 15. 11. – 3.549.000,- Kč, 18. 11. – 206.400,- EUR, 2. 12. – 500.000,- Kč (26. 11. převedl z účtu v EUR na účet
CZK 73.444,- EUR, tj. 2.225.353,20 CZK), 4. 12. – 1.000.000,- Kč, 6. 12. –
930.000,- Kč, 17. 12. – 62.000,- Kč, 23. 12. – 8.000,- Kč, 3. 1. – 11.000,- Kč,
6. 1. – 2x 500.000,- Kč, z účtu u Komerční banky, a. s., v B., který založil, a
na který ve dnech 6. a 11. 12. 2002 bezhotovostně převedl z účtu ORIX v CZK
celkem 4.400.000,- Kč, vybral v hotovosti dne 6. 12. 2002 částku 3.000.000,-
Kč a 11. 12. 2002 částku 1.395.000,- Kč a dne 6. 12. 2002 bezhotovostně převedl
z účtu ORIX v CZK na účet Technology u Komerční banky, a. s., částku
5.900.000,- Kč, takže zůstatek na účtech ORIX činil k 6. 1. 2003 částku 911,65
Kč a k 22. 11. 2002 částku 27,12 EUR, a dále obviněný P. S. nechal proplatit
prostřednictvím tří šeků, které vlastnoručně podepsal, M. K. dne 6. 11. 2002, z
účtu Technology u České spořitelny, a. s., pobočky v P. téhož dne částku
6.000.000,- Kč,
a celkově tak obvinění R. K. a P. S. způsobili společnosti Technology škodu ve
výši nejméně 107.867.611,- Kč a obviněný M. K. škodu ve výši 26.979.445,- Kč.
Odvolací soud obviněnému R. K. za toto organizátorství a za dva trestné činy
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3
písm. c) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné
ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, a zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To
98/2007, uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst.
1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve
výměře 500 celých denních sazeb po 6.000,- Kč, celkem 3.000.000,- Kč. Podle §
69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a
šest měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil rovněž trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena
statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu pěti let. Současně
podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního
soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, a
z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002,
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2
To 98/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla
podkladu.
Obviněnému P. S. uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v
trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do
věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena
statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému R. K. a P. S. povinnost zaplatit
na náhradě škody částku 95.303.251,- Kč a to co do částky 26.979.445,- Kč s
nimi i obviněnému M. K., a to všichni společně nerozdílně poškozené společnosti
Amádeus Real, a. s., se sídlem P., s úrokem z prodlení 10,75% od 11. 11. 2008
do 31. 12. 2008, 9,25% od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5% od 1. 7. 2009 do 31.
12. 2009, 8% od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a 7,75% od 1. 7. 2010 do zaplacení.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána na řízení ve
všech občanskoprávních a podle § 229 odst. 3 tr. ř. per analogiam byla odkázána
s nárokem na náhradu škody Česká spořitelna, a. s.
Odvolací soud rozhodl o vině a trestu obviněného M. K., který si dovolání
nepodal.
Pod bodem II. odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání státní
zástupkyně podané v neprospěch obviněných Z. K. a J.P.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu druhého stupně podali
obvinění R. K. a P. S. dovolání.
Obviněný R. K. své dovolání podal prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola a
opřel je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.
Dovoláním podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadá rozsudek Vrchního soudu v
Praze proto, že ač soudci senátu tohoto odvolacího soudu ve složení JUDr. Miroslav Pavrovský, JUDr. Jana Kantorová a JUDr. Petr Píša byli z projednávání
jeho trestní věci vyloučeni, odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 1. 2010 rozhodl, že tomu tak není, a přitom se opřel o výklad ustanovení § 30
odst. 1 tr. ř. v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro
lidská práva. Obviněný se především neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že
vyloučení soudce z projednávaní a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a
ze skutečně závažných důvodů. Tento názor je podle obviněného výrazem toho, že
tak je možné postupovat nikoliv, když podjatost pouze hrozí, ale když je již
téměř jistota, že tomu tak je. V této souvislosti obviněný odkázal na
judikaturu Ústavního soudu, s níž je uvedený názor v rozporu (sp. zn. III. ÚS
2523/2010 a I. ÚS 167/1994). Obviněný svůj závěr o podjatosti uvedeného senátu
dovozuje z okolností a průběhu trestního řízení, a to zejména s poukazem na
neshody, které se v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně projevovaly ve
vztahu ke způsobu, jakým státní zástupkyně v tomto řízení přistupovala k plnění
svých povinností jako zástupce veřejné žaloby, když při její nečinnosti soud
prvního stupně trval na své roli nestranného arbitra, zatímco odvolací soud
zaujal opačný přístup a ukládal soudu prvního stupně pokyny, aby suploval úlohu
státního zástupce při prokazování viny obviněných. Odlišné postoje soudu
prvního a druhého stupně i k procesním vadám, kvalitě a projednatelnosti
obžaloby, hodnocení důkazů a právnímu posouzení věci se projevily v trojím
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. V této souvislosti
obviněný R. K. vytýká odvolacímu soudu, že aniž by sám provedl dokazování, v
době, kdy ještě nerozhodoval o odvolání ve věci samé, dal soudu prvního stupně
výslovný pokyn, že má obviněného uznat vinným trestným činem zpronevěry. K tomu
obviněný uvedl konkrétní citace z nyní napadeného rozhodnutí soudu prvního
stupně, jimiž soud prvního stupně glosoval (vyjadřoval výhrady) proti
požadavkům odvolacího soudu vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010. Uvedeným způsobem vyjádřené pokyny dovolatel považoval za přímý
příkaz k tomu, že jej má soud prvního stupně uznat vinným. Obviněný tuto
situaci přirovnal k té, která byla řešena ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 11
Tvo 36/2003, kde vyjádřil při srovnatelné situaci, že bylo v rozporu s
Protokolem č. 7 Úmluvy o lidských právech, když soud v předchozím řízení k
věci vyjádřil tak jednoznačně právní názor, že by jinak správné skutkové
zjištění mělo vést k odsouzení obviněných. Jednoznačně vyjádřený postoj
odvolacího soudu k tomu, že má být obviněný shledán vinným, považuje dovolatel
v rozporu i s dalšími rozhodnutími, např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne
23. 8. 2007, sp. zn.
8 Tdo 853/2007, v němž bylo vyjádřeno, že „ani za
situace, kdy není skutečný stav věci řádně zjištěn, odvolací soud může toliko
upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno nebo
čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí samotnému způsobu hodnocení
důkazů nalézacím soudem udělovat jakékoliv zásadní pokyny…“. Dále poukázal na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/2006, z něhož
kromě jiného vyplynulo, že „instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní
hodnocení důkazů.“ Obviněný v této souvislosti s odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/2007 (rovněž i sp. zn. II. ÚS
336/2006) též zdůraznil, že soudu nepřísluší stavět se do pozice pomocníka
veřejné žaloby usilujícího o odsouzení, neboť tím, kdo nese odpovědnost za to,
aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy
potřebnými pro rozhodnutí o vině a trestu, je primárně státní zastupitelství.
Obviněný v souvislosti s těmito právními názory (též i s odkazem na výhrady
vyjádřené soudem prvního stupně v napadeném rozhodnutí) k projednávané věci
zdůraznil, že v průběhu jejího přezkoumávání byla zřejmá neúspěšnost státní
zástupkyně při zastupování veřejné žaloby, v obžalobě užitá právní kvalifikace
byla nesprávná a postup státního zastupitelství zcela netečný. Změna právní
kvalifikace byla iniciována odvolacím soudem, což obviněný považuje v rozporu
s názory vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 826/22007 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1026/2004, podle nichž je třeba změnu
právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby. Pokud v
projednávané věci soud prvního stupně ve svých rozhodnutích opakovaně při
pasivitě státní zástupkyně tvrdil, že obviněné nehodlá uznat vinnými z
trestného činu podvodu a pro jiné právní posouzení nejsou dostatečné důkazy,
odvolací soud nedostál úloze nestranného arbitra a postupoval v rozporu i se
zásadami obžalovací, rovnosti stran a kontradiktornosti. K této výhradě
obviněný citoval části rozhodnutí Ústavního soudu, a to nálezu ze dne 14. 3.
2005 sp. zn. IV. ÚS 343/2004, a pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp.
zn. Pl. ÚS 15/2001, které se vysvětlení uvedených zásad věnují. Navíc poukázal
na některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (nyní
přezkoumávaného), kde nalézací soud poukazoval na neschopnost státní zástupkyně
prokázat vinu obviněného, a nebýt odvolacího soudu, tak by na základě usnesení
soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2009, č. j. 40 T 6/2007-7665, byla věc
vrácena státní zástupkyni k došetření.
Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný
namítal porušení jeho práva na osobní účast u jednání před soudem tím, že bylo
proti němu vedeno řízení proti uprchlému. Za nesprávné považoval (a to i s
odkazem na výhrady soudu prvního stupně uvedené na straně 32 napadeného
rozsudku), že byl vzat do vydávací vazby v JAR, a policejní orgán i přesto, že
mu tato okolnost byla známa, na ní nereagoval, a pokračoval v řízení proti
uprchlému, bez součinnosti obviněného pokračoval v úkonech směřujících k jeho
postavení před soud, především k ukončení vyšetřování bez seznámení obviněného
s trestním spisem a podání obžaloby, což je opět skutečnost, kterou soud
prvního stupně považoval za nezákonnou, což odvolací soud nerespektoval, ač v
judikatuře Nejvyššího soudu již bylo konstatováno, že když se obviněný v cizině
nemůže svobodně rozhodovat o svém pobytu (např. z důvodu vazby), nelze dovodit,
že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení a po tuto dobu nelze
konat řízení proti uprchlému. V takovém případě totiž tato osoba podléhá režimu
vydávacího řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 79/2000 a též
sp. zn. 6 Tdo 1426/2003). Podle obviněného nebyly v jeho případě splněny
podmínky pro konání řízení proti uprchlému a soud o tom, že se takové řízení
bude konat, nerozhodl v souladu s § 305 tr. ř. Obviněnému byla znemožněna účast
na veřejném zasedání před odvolacím soudem, který nerespektoval ustanovení § 2
odst. 12 tr. ř., aby bylo přihlédnuto jen k důkazům, které při tomto jednání
byly provedeny. Nelze přehlédnout ani to, že obviněný byl v květnu 2012 držen
ve vazbě v JAR.
V další části dovolání obviněný R. K. vznesl argumenty vztahující se k
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve shrnul v průběhu
prováděného dokazování měnící se názory soudů na právní posouzení činu od
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák. použitého v
obžalobě přes organizátorství trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 255 odst. 1, 3 tr. zák.
užité soudem prvního stupně, až k poslední právní kvalifikaci použité v
napadeném rozsudku odvolacím soudem jako organizátorství zvlášť závažného
zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. a), § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku, které považoval za nesprávné. Obviněný na podporu jejího odmítnutí
poukázal na argumentaci použitou soudem prvního stupně na straně 42, 47, 128
odůvodnění jeho rozsudku, jenž ji ve shodě s postojem obviněného též
nepovažoval za dopadající na čin, pro který se toto řízení vede. Obviněný dále
s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 669/2008, 3 Tdo
571/2009, 5 Tdo 870/2010, 5 Tdo 94/2006, 5 Tdo 1256/2007-I. a č. 14/2006 Sb.
rozh. tr., setrval na názoru, že podle úpravy platné do 1. 7. 2006 nebylo možné
ve smyslu § 89 odst. 13 tr. zák. za cizí věc považovat prostředky na účtech,
vklady na vkladních účtech, ale toliko peníze v hotovosti. Tuto ustálenou
soudní praxi však podle obviněného odvolací soud v nyní posuzované věci (ač jde
o čin spáchaný v průběhu roku 2002) nerespektoval, a zcela nesprávně čin
posoudil jako organizátorství ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm.
a), § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když šlo o bezhotovostní převody
peněz. Navíc se v daném případě nejednalo ani o žádné výběry v hotovosti z
bankovního účtu společnosti Technology, nýbrž o bezhotovostní převody na účty
třetích společností a následné dispozice s finančními prostředky na bankovních
účtech těchto třetích společností. Obviněný připomenul, že pokud by Nejvyšší
soud v nyní zkoumané věci učinil názor odlišný od rozvedených rozhodnutí, měl
by věc postoupit velkému senátu Nejvyššího soudu. Obviněný se neztotožnil ani s
názorem odvolacího soudu, že trestného činu zpronevěry se bylo možné dopustit
tím, že část finančních prostředků byla ze společnosti Technology vyvedena
prostřednictvím tří šeků, které byly vypsány třetí osobě. Obviněný považuje za
nesprávnou především úvahu odvolacího soudu, že šeky, jakožto cenné papíry se
od účinnosti novely trestního zákona pod č. 253/1997 Sb. účinné od 1. 1. 1998
považují za věc. Obviněný v této souvislosti vyslovil opačný názor, že ani
vypsání šeků třetí osobě a jejich následné vyplacení nenaplňuje zákonné znaky
trestného činu zpronevěry, a to zejména proto, že se u šeků nejedná o věc,
která by byla společností Technology obviněnému P. S. svěřena.
Obviněný ze svého tvrzení, že nebylo možné čin kladený mu za vinu
posoudit jako zpronevěru, vychází i pro další výhrady spočívající v tom, že
odvolací soud nesprávně na jeho čin aplikoval ustanovení o časové působnosti z
trestního zákona a trestního zákoníku (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku) a použil
trestní zákoník č. 40/2009 Sb. s argumentem, že je pro obviněného příznivější
právní kvalifikace podle § 206 tr. zákoníku, než je tomu u § 248 tr. zák.
Takové srovnání obviněný odmítá právě proto, že o trestný čin zpronevěry vůbec
jít nemůže. Navíc brojí i proti tomu, že odvolací soud použil oproti soudu
prvního stupně přísnější právní kvalifikaci (trestný čin zpronevěry s vyšší
trestní sazbou) než soud prvního stupně, který skutek kvalifikoval jako
porušování povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný na rozdíl od
odvolacího soudu tvrdí, že jde o přísnější právní posouzení, protože je nutné
pro určení, který zákon je pro obviněného příznivější, srovnávat trestní sazby
trestného činu, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně (porušování při
správě cizího majetku) a tím, který použil odvolací soud. Takto však odvolací
soud podle obviněného uvažoval nesprávně, neboť srovnával trestní sazby
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a § 206 tr. zákoníku. Obviněný
vytýká i nesprávnost právní věty, protože odvolací soud ji v napadeném rozsudku
formuloval způsobem neodpovídajícím ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku § 206 tr. zákoníku, když užil „zosnovat a řídit jiného“, což nemá
vztah k osobě, ale k trestnému činu.
V souvislosti s výhradami proti právní kvalifikaci obviněný poukázal i
na nesrovnalosti ve vztahu k tomu, kdo byl ve věci poškozeným, resp., komu
vznikla škoda, když v obžalobě byla za jediného poškozeného považována Česká
spořitelna, a. s. a teprve až provedením důkazů v závěru hlavního líčení státní
zástupkyně navrhla, aby jako další poškozený subjekt byla akceptována
společnost Amádeus Real, a. s., jako právní nástupce společnosti Technology.
Teprve v průběhu trestního řízení došlo k upozornění na změnu právní
kvalifikace, a možnost posouzení činu jako zpronevěry. Obviněný k tomu vytýká,
že bylo nesprávné, že k ustanovení poškozeného subjektu došlo až v průběhu
řízení před soudem, a byl to soud, který však má být jen arbitrem sporu, ovšem
takto nahrazoval činnost státního žalobce. Obviněný rovněž vyjádřil pochybnosti
o tom, zda za daných okolností byla zachována totožnost skutku a vznesl s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 98/2006, výhrady proti
usnesení o zahájení trestního stíhání, které neobsahovalo všechny náležitosti
nezbytné pro popis skutku.
Ve vztahu k výroku o náhradě škody obviněný namítá nepřesné stanovení
úroků z prodlení, a též i to, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str.
38) absentuje hmotně právní posouzení otázky odpovědnosti za škodu, neboť v
souladu s § 420 odst. 1 obč. zák. není vysvětleno, jakou konkrétní právní
povinnost měl obviněný porušit, a tedy z jakých důvodů za vzniklou škodu
odpovídá, a rovněž poukázal na nesrovnalost částky 95.303.251,- Kč, k jejíž
úhradě byl zavázán, ač ve výroku o vině je uvedena suma 107.867.611,- Kč.
Výhrady obviněný vznesl i ve vztahu k výroku o trestu. Zaměřil je
zejména proti tomu, že uložený trest dostatečně nerespektuje dobu, po niž se
řízení vedlo, a v této v souvislosti zejména odkázal na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 603/2006 a sp. zn. I. ÚS 1305/2009.
Ze všech těchto důvodů Obviněný R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5.
2012, sp. zn. 9 To 75/2011, v plném rozsahu, a poté aby podle § 265l odst. 1
tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Obviněný P. S. dovolání podal prostřednictvím obhájce Mgr. Jaroslava
Fialy s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž
poukázal na dobu téměř deseti let, po níž celá věc trvala a byla podle něj
provázena podivnými a nezákonnými změnami v právní kvalifikaci. Poukázal předně
na napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jemuž vytkl, že pokud vymezil
skutek způsobem, jak je popsán v jeho výrokové části a posoudil ho jako trestný
čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, učinil tak na
jiném skutkovém základě než jak byl tento čin uveden v obžalobě. Obviněný znovu
popsal skutková zjištění prezentovaná v obžalobě a zmínil i původní právní
kvalifikaci jako trestného činu zločinného spolčení podle § 163a odst. 1 tr.
zák. a trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák.
dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. V tomto směru zdůraznil, že Vrchní
soud v Praze opakovaně neakceptoval požadavek Městského soudu v Praze, aby věc
byla vrácena státnímu zástupci k došetření proto, že se nepodařilo rozlišit,
které prostředky, jež měla společnost Technology k dispozici, pocházely z úvěrů
České spořitelny, a. s. a které byly jejími vlastními prostředky. Nakonec však
soud prvního stupně obviněného uznal vinným i přesto, že pro důkazní nouzi,
kterou se nepodařilo ani v hlavním líčení odstranit, měl být zproštěn viny.
Obviněný se zásadně bránil tomu, aby jeho čin byl kvalifikován jako zločin
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť znaky této
skutkové podstaty nenaplnil. Poukázal na to, že soud prvního stupně skutek
kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku,
s čímž se však odvolací soud nespokojil a použil jinou právní kvalifikaci, a to
trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Vedle nesprávného právního posouzení došlo podle obviněného těmito postupy i k
porušení zásad o totožnosti skutku, protože se osoba poškozeného a charakter
vzniklé škody u trestného činu úvěrového podvodu, kdy je spáchána škoda
věřiteli, tj. jinému subjektu, a trestného činu při porušování povinnosti při
správě cizího majetku odlišují. Poukázal i na rozdíl ve formě jejich spáchání,
neboť u úvěrového podvodu se jedná o uvedení v omyl nebo využití omylu, což je
odlišné od zanedbání některé z činností při správě cizího majetku. Jestliže
odvolací soud užil zcela jinou právní kvalifikaci jako trestného činu
zpronevěry, nerespektoval základní pravidla pro totožnost skutku, protože z
dikce skutkové podstaty podle § 206 tr. zákoníku plyne, že pachatel si musí
cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla věřena, přisvojit osobně,
tedy pro sebe. V průběhu celého dokazování však nebylo doloženo, že by obviněný
P. S. měl z uvedené činnosti jakýkoliv prospěch, naopak z nevěrohodné výpovědi
svědka T. B. vyplynulo, že obviněný R. K. měl mít 85%.
Další výtky obviněný zaměřil proti postupu Vrchního soudu v Praze,
který přesto, že doplnil dokazování, neprovedl všechny potřebné důkazy,
především znovu se nepokusil vyslechnout Ing. J. F., jediného akcionáře
společnosti Technology, jenž v přípravném řízení výpověď odmítl, avšak odstupem
doby svůj postup, jak zjistila obhajoba, změnil, a byl ochoten vypovídat, což
však odvolací soud nepovolil, ač se mohlo touto výpovědí prokázat, jak byl
obviněný P. S. jako statutární orgán úkolován, event. mohly být objasněny i
okolnosti rozhodné pro zjištění skutečné výše škody. Za vadné obviněný označil
i to, že odvolací soud při veřejném zasedání dne 18. 4. 2012 ve věci sp. zn. 9
To 75/2011, vyloučil ze společného odvolacího řízení věc obviněného P. S. v
situaci, kdy obhájce obviněného na podkladě doložené pracovní neschopnosti
žádal o odročení veřejného zasedání a nařízené veřejné zasedání ohledně
ostatních spoluobviněných konal. Následně však po provedení tohoto veřejného
zasedání, jehož se obviněný P. S. nemohl zúčastnit, jeho věc znovu ke společné
věci připojil. Podle obviněného tak byly porušeny principy vymezené nejenom v §
23 tr. ř., ale došlo i ke zjevnému oslabení pozice jeho obhajoby, neboť nemohl
být svědkem reakcí a připomínek spoluobviněných. V tomto postupu obviněného
nemohla být zdůrazněna zásada rychlosti, neboť prodleva ve veřejném zasedání by
za daných okolností činila jen nemálo týdnů, což je nepodstatné v procesu
vedeném téměř deset let.
Protože podle obviněného P. S. řízení i rozhodnutí odvolacího soudu
trpí podstatnými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku,
porušení zásady obžalovací a z ní vyplývající povinnost zachování totožnosti
skutku a bylo zkráceno právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě, obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a
podle § 265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, a nebo aby věc vrátil
státnímu zástupci k došetření pro objasnění a prokázání, že jde o úvěrový
podvod nebo o jiný trestný čin, který by byl spatřován v řádně podané obžalobě.
K podaným dovoláním obou obviněných se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který po
stručném shrnutí obsahu napadených rozhodnutí a obou dovolání, ve vztahu k
dovolání obviněného R. K. vyjádřil nesouhlas s výhradami podřazenými pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedl, že k vyloučení
soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. je nezbytné zjištění takových skutečností,
které racionálně odůvodňují pochybnost o jeho nepodjatosti. V daném případě
však takové skutečnosti zjištěny nebyly. Státní zástupce vysvětlil, že procesní
úkony odvolacího soudu v řízení před soudem a mezitímní rozhodnutí, v nichž
nalézací a odvolací soud opakovaně vyjadřovaly protikladné názory na právní
posouzení věci, je třeba považovat pouze za projev odchylného právního názoru
ve věci. Obviněným namítané stanovisko odvolacího soudu je dáno postojem
nalézacího soudu, který zjevně rozhodoval v jeho prospěch, a to i za hranicí
akceptovatelného výkladu zákona, a opakovaně jevil tendenci pokud možno se
vyhnout meritornímu rozhodování o podané obžalobě v této věci, kdežto odvolací
soud kontinuálně vyjadřoval stanoviska vyznívající pro obviněného méně
příznivě. To však k pochybnostem o způsobilosti odvolacího soudu objektivně a
spravedlivě rozhodnout nestačí. Státní zástupce s poukazem na argumentaci soudu
druhého stupně, s níž se ztotožnil, neshledal výhrady obviněného o tom, že byl
odvolací soud z rozhodování v této věci vyloučen a vyjádřil, že obviněný
uvedený dovolací důvod svými námitkami nenaplnil.
Státní zástupce k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že řízení bylo
nesprávně konáno jako proti uprchlému, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1104/2009, kde obviněný vznesl obdobnou kritiku
a v němž Nejvyšší soud uvedl, proč této výhradě obviněného nemohl přisvědčit.
Protože v nyní projednávané trestní věci je procesní situace zcela identická,
nespatřil důvodu se domnívat, že by Městský a Vrchní soud v Praze tím, že vedly
proti dovolateli řízení jako proti uprchlému, narušily jeho zákonné právo být
osobně přítomen projednání své trestní věci. Z námitek obviněného nadto není
patrno, v jakém směru byla porušena jeho práva osobně se účastnit na soudním
řízení, jelikož procesní ustanovení o řízení proti uprchlému nikterak neřeší
možnost osobní účasti obviněného na jednání před soudem, a ani mu v osobní
účasti na jednání nijak nebrání. Bylo proto pouze na vůli obviněného, zda se k
soudu dostaví nebo nedostaví. Konání řízení proti uprchlému podle § 302 a násl.
tr. ř. nelze mít za dostačující k naplnění tohoto dovolacího důvodu.
Ohledně námitek obviněného směřujících vůči právnímu posouzení skutku státní
zástupce konstatoval, že obviněný očividně pomíjí skutečnost, že bezhotovostním
převodem finančních prostředků z účtu společnosti Technology skutkový děj nebyl
ukončen, ale následovaly hotovostní výběry těchto finančních prostředků, které
vedly k jejich „zhmotnění“, jak na to správně poukazuje soud druhého stupně na
str. 36 napadeného rozhodnutí, a jejich předání osobám, jež na ně neměly žádný
právní nárok. Teprve tímto krokem byl naplněn znak „obohacení jiného“ podle
subjektivní představy pachatelů, což je řádně zachyceno ve skutkové větě výroku
o vině. K námitce ohledně částky 6.000.000,- Kč vyvedených z majetku poškozené
společnosti Technology prostřednictvím šeků, o nichž dovolatel uvádí, že nešlo
o prostředky, které by byly poškozenou firmou svěřeny obviněnému P. S., uvedl,
že se tyto šeky týkaly finančních prostředků z majetku poškozené společnosti,
jež byly obviněnému P. S. coby statutárnímu orgánu svěřeny, a v zásadě
nezáleží na tom, jakou formou byly defraudovány (bezhotovostním převodem a
bezprostředně následujícím výběrem v hotovosti nebo prostřednictvím šeků).
Nedostatky v jazykové formulaci právní věty, jakož i proti rozsahu odůvodnění
výroku o náhradě škody (viz § 265a odst. 4 tr. ř.) jsou námitkami
irelevantními, stejně tak i výtky proti usnesení o zahájení trestního stíhání
či některým skutečnostem, jež označuje za procesní vady. K tvrzení o nejasném
určení úroku z prodlení ve výroku o náhradě škody poukázal na nařízení vlády č.
142/1994 Sb., podle něhož se úroky z prodlení stanoví jako roční, což je pro
rozhodování trestních soudů v adhezním řízení závazné pravidlo, a proto není
možné rozhodnout, jak obviněný požadoval.
Státní zástupce se neztotožnil s dovoláním obviněného R. K. ani pokud
napadal výrok o trestu, protože soud dostatečně nezohlednil dobu uplynulou od
spáchání trestného činu a délku trestního řízení, neboť tato námitka neodpovídá
žádnému důvodu dovolání, když zdůraznil, že se na této délce řízení podílel i
sám obviněný svým útěkem do ciziny. Ze zřetele není možno ztrácet ani
skutečnost, že ve dvou nejzávažnějších věcech obviněný způsobil škodu v celkové
výši přes 180 milionů Kč, přičemž soud druhého stupně okolnosti rozhodné pro
ukládání trestu (například absence jakékoli polehčující okolnosti na straně
obviněného) vysvětlil. Dovolání obviněného R. K. považoval za nedůvodné.
K dovolání obviněného P. S. státní zástupce uvedl, že požadavek na
výslech svědka Ing. J. F. ani námitka, že nebyla zachována totožnost skutku,
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
Postupné změny právní kvalifikace skutku, obviněným napadané a označené za
nezákonné, k nimž docházelo v průběhu trestního stíhání, stojí podle státního
zástupce mimo procesní zákonitosti, především jsou v rozporu s volností soudu
ve volbě právní kvalifikace zjištěného skutku ve smyslu § 220 odst. 3 tr. ř.
Pokud soudy této možnosti využívaly, jednaly v souladu se zákonem, nikoli
contra legem. K výhradě obviněného, že výsledky dokazování neosvědčily, že by
měl ze skutku jakýkoli prospěch, odkázal na správný závěr odvolacího soudu k
této otázce uvedený na str. 36 jeho rozhodnutí a upozornil i na chybnost
právních úvah dovolatele, že skutková podstata trestného činu zpronevěry
předpokládá, že hodnota zůstane v rukou toho, kdo si ji neoprávněně přisvojil.
Ve skutečnosti zcela postačí i obohacení jiného, tj. třetí osoby, popřípadě
pouhé zašantročení defraudované věci či hodnoty, aniž by se o ni kdokoli
obohatil, protože pro naplnění znaků skutkové podstaty deliktu podle § 206 tr.
zákoníku je rozhodující způsobení škody, nikoli obohacení pachatele nebo jiného
subjektu. Znak „přisvojení“ v této skutkové podstatě totiž definuje objektivní
stránku defraudačního deliktu, nikoli jeho následek.
Státní zástupce za mimo zákonem stanovené dovolací důvody považoval i
námitku o vyloučení věci k samostatnému projednání, protože soud druhého stupně
využil zákonných možností daných mu trestním řádem k tomu, aby podané opravné
prostředky projednal co nejrychleji a s šetřením zájmů procesní ekonomie. Navíc
jde o námitku ryze procesní povahy a nevyhovuje žádnému z důvodů upravených v §
265b tr. ř., stejně jako u výhrady proti nepřiměřené délce řízení, k níž názor
vyjádřil u dovolání obviněného R. K.
S ohledem na uvedené státní zástupce shledal, že napadené rozhodnutí
není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných R. K. a P. S. podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. pro jejich zjevnou neopodstatněnost odmítl s tím, že zčásti
byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána
osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zřetelem
na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b
tr. ř., zkoumal, zda označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr.
ř., o něž opřel dovolání obviněný R. K., a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jehož prostřednictvím podal dovolání obviněný P. S., lze považovat za důvody
dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené.
Nejvyšší soud konstatuje k námitkám obviněného R. K. uplatněným prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že o něj je možné
dovolání opřít, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze
použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním
řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z
uvedené dikce je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu
spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich
spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a jde o ni, když rozhodnutí
napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda
senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo
rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř., týká se orgánu, který ve věci
samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná
okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo,
že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Nejvyšší soud shledal, že druhé z citovaných hledisek bylo v posuzované věci
splněno, neboť obviněný R. K. námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze
JUDr. Miroslava Pavrovského, JUDr. Jany Kantorové a JUDr. Petra Píši poprvé
uplatnil v rámci odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního
stupně (č. l. 8273 až 8274). Vrchní soud v Praze se jí zabýval a v neveřejném
zasedání usnesením ze dne 31. 1. 2010 sp. zn. 9 To 75/2011 rozhodl, že tito
soudci nejsou v této trestní věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního
řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. (č. l. 8308 až 8310).
Z uvedeného plyne, že před podáním přezkoumávaného dovolání byly obdobné
námitky obviněným uplatněny, uváděná okolnost mu byla známa a byla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Nejvyšší soud proto mohl zkoumat,
zda v dovolání uváděné okolnosti mohly založit podjatost jmenovaných soudců
odvolacího soudu.
Vyloučení soudců upravuje ustanovení § 30 tr. ř., jímž je realizována zásada
nestrannosti soudního rozhodování, která je propojena se zásadou soudcovské
nezávislosti [ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a
č. 243/1998 Sb.) a v čl. 36, 37, 38 Listiny základních práv a svobod
(publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů)] tak, že z
vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní
zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít
pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro
rozhodnutí v trestním řízení. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo
přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v
projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský
zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po
podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v
přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a
pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté
podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a
trestu.
Námitka obviněného R. K. směřovala proti jmenovaným členům senátu odvolacího
soudu v zásadě proto, že tento senát jednak vyslovil ve zrušovacím rozhodnutí
závazný pokyn, jak má odvolací soud postupovat, a jednak nezákonně suploval
povinnosti státní žalobkyně, která neplnila svou roli a věc řádně před podáním
obžaloby neobjasnila a i v řízení před soudem zůstala nadále pasivní. Podjatost
jmenovaných členů senátu obviněný spatřoval v tom, že v době, kdy ještě tento
senát nerozhodoval o odvolání, ale pouze o rozhodnutí o vrácení věci státnímu
zástupci k došetření, dal v usnesení ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010,
soudu prvního stupně přímý pokyn, že má obviněné uznat vinnými, ač soud prvního
stupně takový názor opakovaně odmítal. Dovolatel se v zásadě ztotožňoval s
názory vyslovenými soudem prvního stupně, kdežto postupy odvolacího soudu
považoval za nezákonné a prováděné v rozporu s pravidly spravedlivého procesu a
zejména se zásadou soudcovské nezávislosti. Rovněž reagoval i na opakované
neshodné přístupy a vzájemné invektivy, které se před meritorním rozhodnutím v
odůvodněních postupně vydávaných usnesení soudů objevovaly a jimiž soudy
vyjadřovaly svá kritická stanoviska týkající se názoru na otázku, zda jsou
obvinění opodstatněně stavěni před soud, když se zejména soud prvního stupně
bránil respektovat rozhodnutí nadřízeného stížnostního soudu. Je tedy zřejmé,
že těžiště výhrad obviněného o tom, že odvolací soud nebyl při svém rozhodování
nestranný, pramení mimo jiné i z neshod mezi senátem soudu prvního a druhého
stupně, a proto je nutné z obsahu spisu pro přehlednost věci uvést alespoň ve
stručnosti podstatné skutečnosti.
Obžaloba byla v této věci podána Městskému soudu v Praze dne 31. 12. 2007 (č. l. 6205) mimo jiné i na obviněného R. K. jako uprchlého podle § 302 tr. ř. V
bodě I. byl obžalován pro účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
alinea první a druhá tr. zák., a v bodě II. pro trestný čin úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu
spáchaný ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve
prospěch zločinného spolčení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2007
č. j. 40 T 6/2007-6304 rozhodl, že se celá uvedená věc vrací podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Za důvody pro takový postup v
zásadě považoval skutečnost, že obviněný R. K. byl stíhán jako uprchlý podle §
302 a násl. tř. ř., ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky, z čehož v zásadě
dovozoval porušení práva na obhajobu a další procesní vady, vytýkal i
nedostatky v popisu skutku. Vrchní soud z podnětu stížnosti státní zástupkyně
usnesením ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To 13/2008 (č. l. 6474), ve vztahu k
obviněnému R. K. a dalším obviněným (kromě obviněného J. K., ohledně jehož
skutku trestní stíhání zastavil) uložil, aby soud prvního stupně jednal a
rozhodl, a to s vysvětlením všech důvodů, pro které zjišťované vady neshledal
důvodnými, a požadoval, aby soud prvního stupně obžalobu projednal a na
podkladě provedeného dokazování aby eventuelně precizoval skutek či upravil
právní kvalifikaci. Předseda senátu soudu Městského soudu v Praze po obdržení
tohoto usnesení podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona (č. l. 6491),
který nebyl podle stanoviska Ministerstva spravedlnosti shledán důvodným (č. l. 6511), a proto věc bylo nutné meritorně rozhodnout. Soud prvního stupně nařídil
hlavní líčení v rozmezí od 3. 11. 2008 do 23. 1. 2009, které bylo zahájeno dne
10. 11. 2008 a probíhalo ve dnech 11. a 12. 11. a 11. 12. 2008 a dne 12. 1. 2009, kdy bylo usnesením ze dne 12. 1. 2009, č. j. 40 T 6/2007-6708,
rozhodnuto, že se věc podle § 221 odst. 1 tr. ř. vrací státnímu zástupci k
došetření. Tento opětovný postup volil soud prvního stupně v zásadě proto, že
státní zástupkyně v průběhu prováděného dokazování upřesnila předmět trestního
stíhání a skutková zjištění tak, že již obviněným dále nekladla za vinu čerpání
úvěrových prostředků poskytnutých Českou spořitelnou společnosti Technology,
ale zneužití leasingových splátek od obchodních partnerů ještě dále
profinacovaných, a navrhla, aby jako poškozený v trestním řízení dále
vystupovala společnost Amádeus Real, a. s., jako právní nástupce společnosti
Technology. Soud prvního stupně zejména požadoval, aby byly provedeny důkazy,
které podle něj mohly vést k opodstatnění jiné právní kvalifikace. Vrchní soud
v Praze jako stížnostní soud na základě stížnosti státního zástupce rozhodl
usnesením ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 9 To 29/2009 (č. l. 6737), tak, že soudu
prvního stupně uložil věc projednat a rozhodnout.
Poukázal přitom na zcela
nestandardní postup předsedy senátu soudu prvního stupně, který v rozporu s
trestním řádem vedl namísto provádění důkazů dialog se státní zástupkyní, jakož
i na kategorické závěry Městského soudu v Praze o nutnosti zproštění obviněných
obžaloby za stavu, kdy nevyčerpal všechny nabízející se důkazy. Stížnostní soud
rovněž konkretizoval, v čem spatřuje nedodržení podmínek pro postup podle § 221
tr. ř., a zejména s odkazem na obsah svého prvního rozhodnutí v této věci opět
zdůraznil podstatu ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a vyložil, na základě jakých
dalších důvodů nebyly v této věci splněny podmínky pro postup, který soud
prvního stupně (opětovně) zvolil. Na základě tohoto rozhodnutí Městský soud v
Praze nařídil hlavní líčení, které konal v časovém rozmezí od 18. 8. 2009 do
11. 12. 2009, a následně (již potřetí) usnesením ze dne 11. 12. 2009, č. j. 40
T 6/2007-7665, rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 221
odst. 1 tr. ř., a to v zásadě s argumentací, že se obvinění nemohli dopustit
žalovaného jednání, protože se do podnikatelských aktivit pustili v době, kdy
již všechny úvěry byly vyčerpány a použity. Obžaloby obviněné nezprostil proto,
že hypoteticky by se mohlo jednat při změněném skutkovém zjištění a při
zachování totožnosti skutku o trestné činy poškození věřitele, případně
porušování povinnosti při správě cizího majetku v jednočinném souběhu se
zločinným spolčením, na což také procesní strany upozornil. Přitom vytkl, že
státní zástupkyně byla v předmětné trestní věci nečinná, nepředložila soudem
požadované důkazy a nebyla schopná upřesnit skutky na základě odpovídající
důkazní situace. Poukázal rovněž na změny ve výpovědích obviněných.
Vrchní soud v Praze při tomto již v pořadí třetím vrácení věci státní
zástupkyni k došetření ke stížnosti státní zástupkyně v usnesení ze dne 29. 7.
2010, sp. zn. 9 To 36/2010 (č. l. 7743 až 7751), který opětovně zrušil napadené
usnesení Městského soudu v Praze, odkázal na svá předchozí rozhodnutí, jimiž
naznačoval soudu prvního stupně nutnost rozhodnout věc v hlavním líčení, a to s
odkazem na konkrétní skutečnosti, kterými vytýkal nesprávnost požadavků na to,
aby věc byla vrácena zpět do přípravného řízení. Stížnostní soud trval jako i v
předešlých rozhodnutích na tom, že věc lze rozhodnout i při změněných
skutkových okolnostech a při shledání, že došlo i ke změně v osobě poškozeného.
Stížnostní soud s ohledem na stav, který v projednávané věci, zejména pokud šlo
o postoje soudu prvního stupně, zdůraznil mimo jiné i své názory, jak lze věc
posuzovat ve vztahu k právní kvalifikaci, kterou soud prvního stupně, jak
tvrdil v přezkoumávaném usnesení, nemínil sám na podkladě provedeného
dokazování akceptovat. Stížnostní soud tyto své úvahy konkretizoval na stranách
7 až 9 odůvodnění, kde mimo jiné vysvětlil i důvody, pro které se neztotožnil s
názory soudu prvního stupně o tom, že věc nelze na podkladě provedeného
dokazování právně posoudit a rozhodnout o vině obviněných. Z obsáhlého
odůvodnění lze jen shrnout, že odvolací soud poukázal na rozpory a
nepřezkoumatelnost hodnocení provedených důkazů a rozporuplnost soudem prvního
stupně uváděných skutečností, že „nebylo prokázáno, že by simulované leasingové
smlouvy a zamýšlené obchody s cennými papíry poškodily společnost Technology,
na druhé straně připouští možnost jiné právní kvalifikace, přitom právě
rozhodnutí o tom, zda šlo o simulované smlouvy, je zcela zásadní …“. Dále
stížnostní soud rozvedl, že „vzhledem k tomu, že většina finančních prostředků
byla následně po bezhotovostním převodu fyzicky z banky vybrána,…přicházela by
v úvahu namísto trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 tr. zák. právní kvalifikace jednání obžalovaných jako trestného
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a),
c) tr. zák. Pro rozhodnutí o žalovaném skutku v tomto směru má podle názoru
Vrchního soudu v Praze Městský soud v Praze v již provedených důkazech dostatek
podkladů.“ Vrchní soud však současně zdůraznil, že „pokud pokládá soud prvního
stupně provedení dalších důkazů za nezbytné, připomíná § 2 odst. 5. tr. ř.,
který bude nutné respektovat a doplnit dokazování pouze v rozsahu nezbytném pro
jeho rozhodnutí“. V dalším Vrchní soud rozvedl úvahy směřující k tomu, že věc
lze i s ohledem na další okolnosti rozhodnout již v řízení před soudem, a pro
takový postup s odkazem na konkrétní již provedené důkazy vyjádřil názor, že
lze ve věci za tohoto stavu vydat meritorní rozhodnutí. Poté, co se věc vrátila
soudu prvního stupně, vydal Městský soud v Praze dne 3. 1. 2011 rozsudek pod
sp. zn. 40 T 6/2007 (viz shora), který byl napaden odvoláními, na jejichž
základě vydal Vrchní soud v Praze nyní na podkladě dovolání přezkoumávaný
rozsudek.
K takto učiněným zjištěním o průběhu řízení a o postojích senátu Vrchního
soudu v Praze, který v pořadí třetím usnesením rozhodoval ve složení z předsedy
JUDr. Miroslava Pavrovského a soudců JUDr. Jany Kantorové a JUDr. Petra Píši,
jejichž podjatost je shora vymezeným způsobem napadána, je nutné zmínit, že
nejde o skutečnosti opodstatňující vyloučení jmenovaných soudců podle § 30
odst. 2 tr. ř., ale ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., tj. pro poměr k projednávané
věci. O takový případ by však šlo jen, pokud by byl prokázán osobní vztah
konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci
samotné, anebo by byl výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v
předchozích stádiích trestního řízení (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007
Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo
630/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2005, sešit 16, č. T 800).
Podstatou pro vyloučení soudce pro podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr.
ř. jsou pochybnosti o nestrannosti takového soudce, které musejí vyplývat z
faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za
podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost
dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného, ale jen pokud existují
skutečné a konkrétní okolnosti svědčící pochybnosti o tom, že takový soudce
právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz
rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.).
Za poměr k projednávané věci nelze považovat bez dalšího ani odlišný právní
názor soudce ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z
něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k
věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění
tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní
řád v celé řadě ustanovení (§ 264 odst. 1, § 265s odst. 1, § 270 odst. 4, §
314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce,
jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem
soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 13, č. T 339).
Je rovněž nutné zdůraznit, že okolnosti svědčící o poměru soudce k projednávané
věci nebo osobám zakládající jeho vyloučení je nutné posuzovat výhradně se
zřetelem na okolnosti projednávaného případu, a nikoli s ohledem na
problematiku (byť by zdánlivě obdobnou) v jiných trestních věcech. Důvody pro
vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. pro jeho podjatost lze dovozovat
vždy jen ve vztahu k projednávané věci a okolnosti zjištěné z jiných věcí nelze
zásadně zobecňovat. Každá věc je jedinečná a má zcela jiný obsah, a proto se
zkoumají vždy konkrétní skutečnosti v každé projednávané věci samostatně. Z
těchto důvodů nebyly jako podstatné okolnosti zvažovány ty, na jejichž podkladě
bylo o podjatosti jiných soudců rozhodováno a jichž se obviněný pro závěr o
podjatosti soudců odvolacího senátu v této věci dovolával, a to např. ve věci
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 36/2003, 8 Tdo 853/2007, jež se týkají zcela
jiných okolností, anebo ve věci Ústavního soudu 22. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS
167/1994, či ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2523/10. Lze jen připomenout,
že pokud se v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/1994, konstatuje, že
postačí pochybnost podjatosti, s tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje,
neboť to vyplývá především ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř. Jestliže však
obviněný tímto rozhodnutím argumentuje na podporu svých úvah o vyloučení senátu
odvolacího soudu, srovnávaný nález řešil konflikt mezi soudkyní a právním
zástupcem účastníka řízení, na rozdíl od projednávané věci, kde šlo o
rozdílnost právních názorů nalézacího a dovolacího soudu. Argumentace nálezem
sp. zn. III. ÚS 2523/2010 není v projednávané věci rovněž namístě, protože
tento nález se netýká podjatosti, nýbrž ultima ratio a procesní korektnosti
úkonů orgánů činných v trestním řízení.
Rozhodné proto je, že u každé jednotlivé věci je nezbytné pro podjatost soudců
posuzovat individuálně na základě obecných principů vycházejících z čl. 6
Evropské úmluvy o lidských právech a v čl. 36, 37, 38 Listiny základních práv a
svobod a dalších pravidel stanovených obecnými konkrétními právními normami. Na
podjatost proto nelze usuzovat jen na základě názoru obviněného dovozovaného z
okolností vytržených z kontextu všech skutečností (tj. nejen týkajících se
osoby pachatele a projednávaného činu, ale i všech dalších stojících i mimo
rámec projednávané věci) majících pro takové posouzení význam. Je proto nutné
v případě možných pochybností o podjatosti soudců vždy zvažovat celý komplex
v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní
rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je
možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda zkoumaná námitka zpochybňující
nestrannost soudce svědčí s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem o
podjatosti soudce či nikoli. Je proto vždy nutné vycházet z konkrétních
okolností případu [k tomu srov. např. Hauschildt proti Dánsku, rozsudek pléna,
24. 5. 1989, č. 10486/83, § 49]. Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch
stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestanný [viz. Shalimov
proti Ukrajině, rozsudek, 4. 3. 2010, č. 20808/02, § 69].
Na základě těchto pravidel Nejvyšší soud posuzoval, zda jde v projednávané věci
o podjatost členů senátu 9 To Vrchního soudu v Praze rozhodujících v nyní
napadeném rozsudku ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, ve složení
předseda senátu JUDr. Miroslav Pavrovský a soudci JUDr. Jana Kantorová a JUDr.
Petr Píša, kteří vydali v téže věci předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010. Zejména zkoumal, zda tuto podjatost
mohou zakládat názory, jež v tomto rozhodnutí jmenovaní soudci vyjádřili, nebo
pokyny, jež udělili soudu prvního stupně ohledně toho, jakým způsobem další
řízení vést.
Nejvyšší soud zejména z vytýkaných důvodů posuzoval obsah usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010, jehož některé stručné
pasáže podle obsahu dovolání výše konstatoval. Po vyhodnocení obsahu vytýkaného
usnesení považuje za nutné uvést, že v jeho obsahu neshledal žádné známky
libovůle ani samoúčelnosti sdělení, která v odůvodnění tohoto rozhodnutí
stížnostní soud rozvedl. Je naopak nutné zdůraznit, že tento soud s ohledem na
situaci, o niž se v předmětné věci jednalo, projevil zcela nestranný a
profesionální postoj, uváží-li se vše, co tomuto rozhodnutí předcházelo. Naopak
je potřeba na straně Městského soudu v Praze shledávat projevy jisté
nerozhodnosti hraničící až se zatvrzelostí, neboť není zcela obvyklou soudní
praxí, aby byla věc třikrát vrácena státnímu zástupci k došetření, a to bez
toho, že by byly splněny podmínky pro takový postup vymezené v § 188 odst. 1
písm. e) tr. ř. (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007), a nebo
podle § 221 odst. 1 tr. ř. (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009
a usnesení ze dne 11. 12. 2009), na což byl soud prvního stupně stížnostním
soudem zřetelně a důrazně upozorňován. Za takto zřejmě velmi komplikované, a
lze připustit, že i vyhrocené situace bylo nezbytné, aby stížnostní soud při
vyslovení potřeby dalšího postupu v řízení užil kategoričtější formulace pro
stanovení svých pokynů o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat, což
je plně v souladu s jeho postupem vymezeným v § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jestliže Vrchní soud v Praze s přihlédnutím ke všem uváděným skutečnostem,
které se velmi nepříznivě promítaly do věci komplikované již svou samotnou
povahou, zvolil ty formulace, jež jsou v odůvodnění jím vydaného a v dovolání
zmiňovaného usnesení ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010, rozvedeny,
neshledal v nich Nejvyšší soud žádná striktní a jednoznačná vyjádření, jak má
soud prvního stupně rozhodnout, event. přímo, jak má činy obviněného
kvalifikovat. Neshledal tudíž, že by „instanční cestou vnutil soudu vlastní
hodnocení důkazů“ (nejedná se tedy o situaci obdobnou té, která byla řešena v
nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/2006, týkajícím se
přístupu k hodnocení věrohodnosti výpovědi nepřítomného svědka). Jak se totiž z
obsahu posuzovaného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010 podává,
tento stížnostní soud vytknul soudu prvního stupně, v čem pochybil, pokud
vracel opětovně věc státnímu zástupci k došetření za stavu, kdy předtím provedl
rozsáhlé dokazování.
Nelze proto považovat za poměr k věci vzbuzující pochybnosti o jeho podjatosti,
že současně tímto rozhodnutím soudu prvního stupně instruktivně naznačil (již
potřetí), že rozsah provedeného dokazování postačuje, čímž zdůvodňoval, že není
prostor pro to, aby byla věc vracena do stádia přípravného řízení [když
předchozí dva pokusy o totéž byly nejen vrchním soudem, ale i ministrem
spravedlnosti k podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona podaného
soudem prvního stupně proti předchozímu usnesení vrchního soudu shledány jako
zcela neopodstatněné]. Rozhodně z obsahu předmětného rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze nevyplývá, že by uváděl, jakým způsobem má soud prvního stupně hodnotit
provedené dokazování, neboť naopak zdůraznil, že pokud bude tento soud chtít
důkazy provést, musí tak činit v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Jestliže takový
názor vyslovil, činil tak zcela v souladu s obsahem projednávané věci a se
znalostí toho, co již bylo v předešlých fázích tohoto trestního řízení učiněno
s tím, že poukázal i na neopodstatněnost dalších průtahů v řízení, jehož
přílišné délky si byl již stížnostní soud vědom (takový postup byl v souladu s
právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě vysloveným v mnoha
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva i v nálezech Ústavního soudu, ze
kterých lze zmínit např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS
1305/2009). Stížnostní soud v uvedeném rozhodnutí nedal soudu prvního stupně
ani závazný pokyn ohledně právní kvalifikace, ale pouze se zřetelem a v
návaznosti na skutečnosti, které uvedl s odkazem na vyslovení zásad vymezených
v § 220 odst. 3 tr. ř. (nejen v tomto usnesení, ale i v předchozích svých
vydaných rozhodnutích výše citovaných), soudu prvního stupně možný postup
naznačil slovy „že by přicházelo do úvahy…“, což je slovní spojení, kterým se
naznačuje, že je nutné zkoumanou otázku zvažovat. K tomu, aby soud prvního
stupně posuzoval možnost právní kvalifikace podle § 248 tr. zák., jak tímto
svým názorem vyjádřil, mimo jiné i uvedl, že se „domnívá, že by rozsah
provedeného dokazování postačoval, avšak s tím, že nevylučuje, aby soud prvního
stupně dokazování doplnil“, jak již bylo rozvedeno výše. Tedy ani v tomto směru
Nejvyšší soud nezjistil, že by se jednalo o nespravedlivé a striktní určování
toho, jak má v dalším řízení soud prvního stupně postupovat. Proto ani v tomto
ohledu není přiléhavý ani vhodný odkaz na nálezy Ústavního soudu ve věcech pod
sp. zn. IV. ÚS 343/2004 (věc, v níž byl vytýkán nesprávný postup v případě
odmítavého rozhodnutí Nejvyššího soudu se zřetelem na jeho úvahy o možné jiné
právní kvalifikaci) a IV. ÚS 826/2007 (věc, kde při změně právní kvalifikace
nebyla obviněnému dána možnost uplatnit právo na obhajobu).
Dále byla podjatost jmenovaných soudců vyvozována z okolností, za nichž soud
prvního stupně a státní zástupce realizovali své úlohy v řízení před soudem
prvního stupně, kdy dovolatel v této souvislosti zdůrazňoval i porušení zásady
rovnosti stran vyjádřené zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008,
sp. zn. II. ÚS 2014/2007, spočívající v názoru, že odsouzení pachatele je v
souladu s čl. 80 Ústavy primárně věcí státního zastupitelství, které nese
odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně
použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou
obžalobou, a že se soudy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby
usilující o odsouzení pachatele, a podle kterého ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
je nutné vykládat s ohledem na další ústavní principy tak, že soud je povinen
doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které
nemusí být nutně odsuzující.
Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto nálezu a v něm vyjádřenému názoru považuje za
nutné zdůraznit, že je potřeba jej vykládat v celém jeho smyslu a kontextu a
nelze z něj vyplývající teze paušalizovat, ani z něj dovozovat, že soud po
podání obžaloby nemůže sám provádět důkazy, které považuje za vhodné, anebo sám
změnit skutkový stav věci pro provedení potřebného dokazování, které vychází z
procesu založeného na všech rozhodných principech, a poté rozhodnout o vině či
nevině obviněného. Naopak přímo tento nález uvedenou úlohu nalézacího soudu
podtrhuje právě tím, že uvádí, „že soud je povinen dokazování doplňovat v
potřebném rozsahu spravedlivého rozhodnutí“. V dovětku tento nález roli
nalézacího soudu akcentuje tím, že činnost soudu nemusí směřovat výhradně k
odsuzujícímu rozhodnutí, což vyjadřuje slovy „takové rozhodnutí nemusí být
nutně odsuzující“. Tímto nálezem Ústavní soud zdůraznil, že soud má plnit své
zákonem vymezené pravomoci (např. § 2 odst. 5, 6, § 89, § 220 tr ř. a další),
avšak nemá se stavět do pozice „pomocníka žaloby“ a usilovat, aby byl pachatel
za každou cenu odsouzen zejména tehdy, když na podkladě obžaloby nebyl dostatek
použitelných důkazů potřebných k rozhodnutí o vině. Obdobně jsou tyto názory
vyjádřeny i v dalších dovoláními zmiňovaných rozhodnutích a nálezech Ústavního
soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 336/2006, IV. ÚS 826/2007, IV. ÚS 343/2004, Pl ÚS
15/2001, které však ne zcela odpovídají řešenému problému, ale týkají se jiných
otázek), v nichž je též zásadně rozvedena problematika týkající se rovnosti
stran a rozvržení jejích rolí v rámci fair procesu v trestním řízení.
Ve smyslu uvedených zásad je nutné v projednávané věci posuzovat
činnost a postupy soudů obou stupňů, zda s ohledem na vyjádřené výhrady
obviněného se senát odvolacího soudu, jehož podjatost je zde namítána,
zpronevěřil těmto základním postulátům a projevil svou osobní zaujatost či
porušil nestrannost v tom, že by přehlížel (jak vytýká dovolatel) v řízení před
soudem prvního stupně závažné porušení rovnosti stran, a tím vzbudil
pochybnosti o své nestrannosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
Především je potřeba zmínit, že nestranností soudů se rozumí absence
předsudku nebo předpojatosti, tedy rozhodování bez zájmu na výsledku při
neexistenci konkrétních skutečností zpochybňujících spravedlivé rozhodnutí.
Nejvyšší soud na základě těchto zásad a podle obsahu spisu a odůvodnění
rozhodnutí postupně vydaných Vrchním soudem v Praze v reakci na jednotlivá
uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uvedenou námitku
nelze považovat za důvodnou, neboť v postupu odvolacího soudu ani v jím
vyslovených názorech nejsou patrné známky podjatosti. Naopak tento soud se
znalostí obsahu spisu velmi podrobně a zodpovědně reagoval na nestandardní
chování a přístupy soudu prvního stupně, který nectil pravidla ani pro postup
podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. v pořadí prvním usnesení ze dne 4. 12.
2007, kde pouze polemizoval s právními otázkami, přičemž žádné doplnění
dokazování nenavrhoval, ani ustanovení § 221 odst. 1 tr. ř. v pořadí druhém a
třetím vrácení věci k došetření (usnesení ze dne 12. 1. 2009 a ze dne 11. 12.
2009), a to v obou těchto případech již po provedeném dokazování v rozsáhlém
hlavním líčení. V podrobnostech lze odkázat na argumentaci Vrchního soudu v
Praze, kterou na podporu svých požadavků směřujících k tomu, aby soud prvního
stupně věc meritorně rozhodl, vyjádřil ve svých rozhodnutích ze dne 30. 4.
2008, sp. zn. 9 To 13/2008, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 9 To 29/2009, a ze dne
29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010.
Uváží-li se všechna zjištění a poznatky, které plynou z jednotlivých fází
řízení před soudem, je nutné podotknout, že při posuzování nestrannosti
soudního rozhodování to byl právě Vrchní soud v Praze, který k věci přistupoval
s profesionálním nadhledem a se snahou objektivně a s odkazem na konkrétní
procesní ustanovení [§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., §
220 odst. 1 tr. ř., § 221 tr. ř. a další] a v souladu s nimi vyložit, v čem se
soud prvního stupně mýlí a jak má dále postupovat. Naopak to byl předseda
senátu nalézacího soudu, jak vyplývá z obsahu spisu, jenž vedl polemiky a
diskuse se státní zástupkyní zaměřené na zásadní otázky spojené s jeho názory
na vadnost vymezení skutku a jeho právní kvalifikaci, a takto se projevoval v
průběhu hlavního líčení, kde je role soudu jako soudu prvního stupně, který má
konat řízení a rozhodnout o podané obžalobě, přesně zákonem vymezená v § 180 až
231 tr. ř., a to při využití všech dalších ustanovení, z nichž činnost tohoto
soudu rovněž vychází. Především jeho úkolem podle § 180 a násl. tr. ř. bylo v
trestním řízení vydat spravedlivé meritorní rozhodnutí tak, aby byla dodržena
všechna základní pravidla stanovená obecnými zásadami pro vedení fair procesu
(čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a v čl. 36, 37, 38 Listiny základních
práv a svobod) s přesně vymezenými povinnostmi v rámci dokazování (srov. § 2, §
89, § 188, § 220, § 221 a jiné). Z žádných těchto právních norem a jimi
stanovených pravidel a postupů nevyplývá oprávnění soudu prvního stupně, aby o
postavení či roli své nebo na procesu zúčastněných stran v rámci probíhajícího
dokazování jakkoli diskutoval se stranami či o nich polemizoval, tzn. např.,
aby vedl dialog se státním zástupcem o tom, jaký je jeho názor na podanou
obžalobu či uplatněnou uvedenou právní kvalifikaci. Trestní řád přesně určuje,
jak se má soud zachovat v případech, kdy zjistí nedostatky, a dává soudu
dostatečnou možnost v rámci jeho rozhodovací pravomoci zvolit takový postup,
který považuje za daných okolností za nejvhodnější. Podstata činnosti soudu
spočívá v provádění důkazů a v rozhodnutí. Čím je dokazování soustředěnější a
dostatečně účinně a rychle provedené, tím je větší záruka spravedlivého
rozhodnutí soudu. Pokud existují nejasnosti o správnosti použité právní
kvalifikace v podané obžalobě, je při zachování totožnosti skutku ve smyslu §
220 odst. 1, 3 tr. ř. dána možnost použít právní kvalifikaci jinou, neboť soud
není vázán právním posouzením skutku uvedeným v obžalobě. Jestliže však soud
prvního stupně není v rámci těchto zásad důsledný a vede osobní dialog se
stranami, může takový jeho postoj založit pochybnost o jeho schopnosti věc
spravedlivě a korektně rozsoudit. Z těchto důvodů soud o konkrétních, byť
sporných otázkách, o nichž má ve výsledku rozhodnout (např.
ohledně právní
kvalifikace či rozsahu prováděného dokazování), nemůže vést v průběhu hlavního
líčení diskuze či rozpravy se stranami ani jinak před vlastním rozhodnutím
vyjadřovat své názory, neboť již těmito postoji vyjádřenými jinak než ve
vlastním rozhodnutí, k němuž jeho činnost směřuje, může své následné rozhodnutí
zpochybnit. K takovým výhradám v projednávané věci vůči soudu prvního stupně ze
strany odvolatelů nedošlo, ale i přesto nelze tyto nestandardní postupy
považovat za vhodné, jak správně ve svých rozhodnutích konstatoval i odvolací
soud.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zcela přisvědčil správnosti závěrů
Vrchního soudu v Praze, jehož rozhodnutí v jednotlivých etapách celého procesu
v této trestní věci považoval za zcela správná, nestranná a vyjadřující snahu
po co největší možné soustředěnosti a urychlenosti řízení, o čemž svědčí i to,
že v rámci odvolacího řízení před vydáním nyní dovoláním napadeného rozsudku
sám ve věci doplnil dokazování a zcela nově o skutku při změněných skutkových
okolnostech v duchu svých předchozích pokynů, jež uděloval soudu prvního
stupně, o vině obviněných rozhodl způsobem, který nevzbuzuje jakékoliv
pochybnosti, jak bude uvedeno dále.
V souladu s takto rozvedenými úvahami Nejvyšší soud odmítl námitku obviněného
R. K. o podjatosti jmenovaných soudců odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze,
neboť ji považuje za zcela nedůvodnou.
Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze podat, byla-li porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Prostřednictvím tohoto důvodu proto lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné
zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla
být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedený důvod dopadá na situace,
kdy postupem soudu bylo kráceno právo obviněného na spravedlivý proces
zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6
odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tzn., že
zkrácení práv obviněného spočívá v tom, aby jeho věc byla projednána v jeho
přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jde tak
především o případy, kdy nastane rozpor mezi tím, jak byl obviněný předvolán k
hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání a tím, z jakých důvodů se těchto
jednání soudu neúčastnil, a to převážně proto, že soudy nedodržely podmínky
stanovené pro jejich konání v nepřítomnosti obviněného, pokud jde o hlavní
líčení zejména v ustanovení § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. a u veřejného zasedání
hlavně v § 234 tr. ř., ale i v dalších ustanovení (např. § 204, § 263. apod.).
Za okolnost, která může založit důvod pro porušení zákonem stanovených
zásad pro konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez přítomnosti
obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. d) tr. ř. může
být považována situace, kdy je konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a
násl. tr. ř., avšak jen tehdy pokud je takové řízení provedeno v rozporu s
podmínkami, které pro ně zákon stanoví, což může nastat např. když nebyla
respektována hlediska, za nichž lze řízení proti uprchlému podle § 302 a násl.
tr. ř. vést, anebo pokud soud neučinil rozhodnutí o vedení takového řízení
podle § 305 tr. ř. (srov. např. rozhodnutí č. 57/2005-II. nebo č. 28/2007 Sb.
rozh. tr.). Pokud však jsou zákonem stanovená pravidla pro konání řízení proti
uprchlému dodržena, nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu, jak je
výše zdůrazněno, protože i právo na obhajobu jako významný a neopomenutelný
princip spravedlivého procesu nelze vykládat tak, aby jeho prostřednictvím
mohlo být zmařeno legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost ve věcech
trestních právě tím, že se mu pachatel trestného jednání vyhýbá pobytem v
cizině, který si zvolil, ač ví o probíhajícím trestním řízení (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2006, sp. zn. IV. 590/2003).
Proto je v případě námitky uplatněné s odkazem na uvedený dovolací důvod v
situaci, kdy bylo konáno řízení proti uprchlému a takové důvody nepominuly a
bylo postupováno ve smyslu § 306a tr. ř., vždy nutné nejprve zkoumat, zda byly
splněny podmínky zákonem stanovené pro řízení proti uprchlému podle § 302 až
306 tr. ř.
Tak tomu je i v projednávané věci, v níž obviněný R. K. tvrdí, že proti němu
bylo vedeno řízení jako proti uprchlému v rozporu s uvedenými ustanoveními,
neboť soudy nebraly ohled na to, že byl v J. r. vzat do vydávací vazby, čímž
byla omezena jeho osobní svoboda. Nemohl se svobodně rozhodovat o svém pobytu,
byť v jiném státě, a proto nelze dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá
trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. Nebylo
tudíž proti němu po tuto dobu možné konat ani řízení proti uprchlému podle §
302 a násl. tr. ř., a jestliže takto orgány činné v trestním řízení i přes
absenci zákonných podmínek postupovaly a řízení proti obviněnému vedly jako
proti uprchlému, jedná se o závažnou procesní vadu.
K takto zmíněné námitce je potřeba uvést, že obviněný R. K. ji uplatňoval
opakovaně před soudy nižších stupňů a naposledy se jí zabýval v nyní
přezkoumávaném rozsudku odvolací soud na stranách 24 až 26, kde ohledně této
skutečnosti podal stručnou rekapitulaci postupu orgánů činných v trestním
řízení. Jen pro úplnost lze připomenout, že trestní řízení proti obviněnému R.
K. bylo v projednávané trestní věci zahájeno usnesením Policie České republiky
ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. ČTS:OKFK-514/7-2002 (obviněnému Ing. R. K. bylo
toto usnesení doručeno dne 4. 9. 2003 – č. l. 74 až 78 spisu). Protože však
obviněný v jiné trestní věci při realizaci domovní prohlídky uprchl, vydala v
této nyní projednávané trestní věci státní zástupkyně Vrchního státního
zastupitelství v Praze dne 4. 10. 2005 pod sp. zn. 2 VZV 1/2003, opatření o
tom, že se za podmínek § 302 a násl. tr. ř. vede řízení proti uprchlému (č. l.
4926 až 4928), zejména proto, že obviněný uprchl poté, co proti němu bylo
zahájeno několik trestních stíhání a byl zadržen pro další trestnou činnost. Od
svého útěku s celou rodinou se obviněný R. K., který se prokazoval falešným
cestovním pasem, skrýval a posléze byl zadržen (dne 21. 4. 2007) v J. r., kde
se zdržuje i nyní a kde ze všech jeho konání a postojů je zřejmé, že nemá v
úmyslu se do České republiky vrátit; naopak činí právní kroky směřující k tomu,
aby do České republiky vydán nebyl.
Soud prvního stupně se otázkou řízení proti uprchlému poprvé zabýval v
rámci neveřejného zasedání konaného po podání obžaloby dne 4. 12. 2007, jehož
výsledkem bylo usnesení č. j. 40 T 6/2007-6304, a tato otázka byla i jedním z
důvodů, z nichž byla tato trestní věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
vrácena státní zástupkyni k došetření. Vrchní soud v Praze, který dne 30. 4.
2008 pod sp. zn. 9 To 13/2008 rozhodoval o stížnosti státní zástupkyně podané
proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, na stranách 9 až 10 svého
usnesení (č. l. 6482 až 6483) vysvětlil, z jakých důvodů neshledává porušení
ustanovení § 302 tr. ř. a proč podle § 149 odst. 1 tr. ř. usnesení soudu
prvního stupně zrušil a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněný stejnou námitku uplatnil i v rámci odvolacího
řízení, odvolací soud se jí zabýval a poukázal v přezkoumávaném rozsudku kromě
jiného na snahy České republiky o vydání obviněného R. K. k trestnímu stíhání,
a to zejména na čtyři mezinárodní zatýkací rozkazy, které byly vydány. Ke stavu
vydávacího řízení odvolací soud zjistil, že v lednu 2006 byla příslušným
seychelským orgánům doručena žádost České republiky. Dne 23. 4. 2007 bylo
Ministerstvo spravedlnosti informováno Národní centrálou Interpolu, že obviněný
byl dne 21. 4. 2007 zatčen v J. r. a od tohoto dne do 31. 5. 2007 a od 13. 6.
do 6. 7. 2007 byl omezen na osobní svobodě vazbou. Dne 6. 7. 2007 byl na svou
žádost propuštěn z vazby za současného přijetí různých opatření, mimo jiné i
zákazu opustit provincii G. bez souhlasu soudu. Významné pro posuzovanou otázku
je prohlášení obviněného z října 2007 adresované Obvodnímu soudu v Kempton Park
v Johannesburku, ve kterém shrnuje argumenty a navrhuje, aby žádost o jeho
vydání do České republiky byla zamítnuta, a že soudce Magistrátního soudu v
Kempton Parku dne 1. 2. 2008 nepravomocně tuto žádost o vydání zamítl.
Nadřízený soud však věc vrátil k novému projednání Magistrátnímu soudu v
Kempton Parku, protože věc musí být projednána a rozhodnuta jiným soudcem.
Nejvyšší odvolací soud Jihoafrické republiky dne 23. 1. 2012 zamítl žádost
obviněného R. K. o umožnění podat odvolání proti rozhodnutí Vrchního soudu
Jižního Gautengu. Je tedy zřejmé, že odvolací soud si pro své rozhodnutí o tom,
že nelze námitce obviněného R. K. vyhovět, opatřil potřebné podklady a zvažoval
všechny rozhodné skutečnosti.
Nejvyšší soud stávající situaci rovněž aktuálně posuzoval a ze zprávy
Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 15. 4. 2013 shledal okolnosti
shodné s těmi, z nichž vycházel i odvolací soud, a proto jen opakuje, že
obviněný skutečně vykonával v J. r. pro účely extradičního řízení vazbu v době
od 21. 4. do 4. 6. 2007 a od 13. 6. 2007 do 6. 7. 2007. V obou případech byl
propuštěn na svou žádost, naposledy na kauci ve výši v přepočtu asi 3.000.000,-
Kč za současného uložení dalších opatření, která byla průběžně k žádosti
obviněného zmírňována. Obviněný rovněž navrhoval, aby soudy Jihoafrické
republiky zamítly žádosti České republiky o jeho vydání. Jak již odvolací soud
zjistil, toto řízení probíhalo s velkými problémy, jež není nutné opakovat,
významné však jsou konkrétní aktivity a postupy obviněného, který, když bylo
rozhodnutí o nepřípustnosti vydání jmenovaného do České republiky zrušeno,
podával opakovaně opravné prostředky, jimiž se domáhal toho, aby k jeho vydání
pro český stát nedošlo (dne 31. 8. 2011 byl jeho opravný prostředek zamítnut, s
čímž se obviněný nespokojil a podal mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu
odvolacímu soudu Jihoafrické republiky, jemuž nebylo vyhověno a byl zamítnut
dne 23. 1. 2012). Rovněž je významné i to, že obviněný nejméně od roku 2007
žádá v J. r. o udělení azylu, avšak stále je aktuální i otázka extradičního
řízení, od něhož Česká republika neustoupila a Ministerstvo spravedlnosti stále
provádí další kroky k tomu, aby byl obviněný R. K. do České republiky vydán.
Uváží-li se na základě všech těchto skutečností podmínky, za kterých
lze podle § 302 tr. ř. konat řízení proti uprchlému, tzn. proti tomu, kdo se
vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, je zřejmé, že
obviněný R. K. ode dne 4. 10. 2005, kdy se vede proti němu v této věci řízení
proti uprchlému, se záměrně vyhýbá trestnímu řízení svým dlouhodobým pobytem v
cizině a nejenže se odmítá dobrovolně vrátit, ale činí veškeré kroky k tomu,
aby eventuálnímu návratu na základě donucovacích prostředků státu, tj. naším
státem vyvolaného extradičního řízení, zabránil.
Ze všech těchto důvodů není pochyb o tom, že odvolací soud nepochybil,
jestliže po seznámení se s veškerými dostupnými podklady uzavřel, že obviněný
R. K. byl v době konání celého dosavadního řízení vedeného v této věci při
splnění podmínek § 302 tr. ř. uprchlou osobou. Důvodem jeho pobytu v cizině
byla i tehdy jeho snaha vyhnout se projednání této jeho trestní věci, ale i v
dalších řízeních, v nichž soudy dospěly ke shodným závěrům (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1104/2009, a ze dne
4. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1140/2009, kde byly zkoumány obdobné otázky).
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že byly správně
posouzeny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř.,
neboť je podstatné, že obviněný pobývá v cizím státě právě proto, aby nemusel
stanout před nezávislým soudem, což znamená, že se odmítá podrobit legitimnímu
zájmu státu na jeho trestním stíhání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.
20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 517/2003).
Jestliže za těchto skutečností je obviněný v cizím státě vzat na
základě požadavku domovského státu na vydání takového pachatele do vydávací
vazby a je v cizím státě omezen na osobní svobodě, jsou stále splněny podmínky
§ 302 tr. ř. pro konání řízení proti uprchlému, protože i za takové situace se
obviněný vyhýbá trestnímu stíhání v domovském státě. Jde tedy o zcela odlišnou
skutečnost, než když je osobní svoboda osoby trestně stíhané omezena vězením v
cizině, v níž obviněný pobýval nikoli proto, aby se vyhýbal trestnímu stíhání,
ale přebýval v ní ze zcela jiných důvodů. V nyní projednávané věci se tedy
nejedná o situaci ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000,
sp. zn. 5 Tz 79/2000.
Namítá-li proto obviněný R. K. v podaném dovolání, že mu byla
znemožněna osobní účast při veřejném zasedání (aniž by přitom výslovně
specifikoval, které z veřejných zasedání v této věci konaných má konkrétně na
mysli), čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces, nelze této jeho výhradě
přisvědčit. Pokud se obviněný stále vědomě a chtěně pobytem v J. r. vyhýbá
trestnímu stíhání v České republice a navíc i faktickému vydání na základě
extradičního řízení, pak za těchto okolností ani případná jiná omezení osobní
svobody obviněného v cizině, byť by neměla spojitost s extradičním řízením, ale
došlo k nim v souvislosti s jeho protizákonnou činností na území tohoto cizího
státu, by nemohla na statusu obviněného coby uprchlého cokoli změnit, jestliže
by obviněný i v takovém případě své vydání do domovského státu odmítal, jak
tomu doposud stále je. Pokud tedy obviněný v dovolání k tomuto dovolacímu
důvodu zmiňuje, a to pouze lakonicky, že „dle informací z médií byl v květnu
2012 držen v JAR ve vazbě“, přesto, že tuto informaci nelze ověřit, lze
spolehlivě a jednoznačně uzavřít, že ani tato skutečnost, zakládala-li by se na
pravdě, by nemohla nic změnit na správnosti závěru o nutnosti vést proti
obviněnému řízení jako proti uprchlému.
Pokud obviněný vytýkal nesprávnost řízení proti uprchlému proto, že
orgány činné v trestním řízení ani soud po podání obžaloby nedodržely podmínky
§ 305 tr. ř., je třeba uvést, že podle citovaného ustanovení o konání řízení
proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje soud na návrh státního zástupce
nebo i bez takového návrhu, přičemž návrh může státní zástupce učinit už v
obžalobě. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že se musí vždy rozhodnout, tedy i v
případě, v němž bylo konáno již přípravné řízení proti uprchlému a podmínky pro
jeho konání trvají i v řízení před soudem, přičemž se tak děje vždy samostatným
usnesením. Bez rozhodnutí podle § 305 tr. ř. nelze řízení proti uprchlému před
soudem provést, tedy zejména nelze konat hlavní líčení a veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného jen s ohledem na to, že jde o tento způsob řízení
(srov. rozhodnutí č. 57/2005 Sb. rozh. tr.). Podle § 303 odst. 2 tr. ř. platí,
že vyvstal-li důvod pro konání řízení proti uprchlému až po doručení usnesení o
zahájení trestního stíhání obviněnému do podání obžaloby, státní zástupce o tom
učiní záznam, ve kterém uvede, od kterého dne je proti obviněnému konáno řízení
proti uprchlému; záznam se doručí obhájci.
Podle obsahu spisu v projednávané věci důvod pro řízení proti uprchlému
obviněnému R. K. vyvstal již v přípravném řízení poté, co již bylo proti němu
20. 8. 2003 zahájeno trestní stíhání (viz usnesení o zahájení trestního stíhání
na čl. 74 až 78 spisu). S ohledem na výše konstatovaná rozhodnutí ve smyslu §
303 odst. 2 a § 305 tr. ř. byla i obžaloba na obviněného R. K. podaná ve smyslu
§ 302 tr. ř. a v jejím odůvodnění bylo vysvětleno (č. l. 6218 až 6219), z
jakých důvodů toto zvláštní řízení je nutné konat v rámci řízení před soudem.
Otázka splnění podmínek podle § 302 tr. ř. byla mimo jiné i důvodem postupu
soudu prvního stupně podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz shora). Za stavu,
kdy Městský soud v Praze následně konal dne 3. 11. 2008 první hlavní líčení ve
věci, vyhlásil i usnesení podle § 305 tr. ř. (č. l. 6580 až 6581). Toto
rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil a uvedl v něm i poučení. Vrchní soud v
Praze, který rozhodoval ve veřejném zasedání o odvolání obviněného R. K., dne
28. 5. 2012 rovněž vyhlásil usnesení, že se bude toto řízení konat za podmínek
§ 302 tr. ř. (viz č. l. 8485). V odůvodnění svého rozsudku se touto otázkou
zabýval na straně 24 až 26, jak je výše uvedeno.
Na základě všech těchto zjištění a skutečností Nejvyšší soud shledal,
že orgány přípravného řízení ani soudy v jednotlivých instancích neporušily
postupy předepsané ustanovením § 303 tr. ř. ani § 305 tr. ř. a dodržely všechna
zákonná pravidla pro to, aby mohly ohledně obviněného R. K. vést řízení proti
uprchlému za podmínek § 302 tr. ř., které byly z důvodů již výše uvedených
nepochybně splněny.
Při tomto zjištění nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v
hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a proto není naplněn důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a dovolání obviněného je i v této části
neopodstatněné.
Další námitky obviněného R. K. směřující proti rozsudku odvolacího soudu a jím
použité právní kvalifikaci organizátorství zvlášť závažného zločinu zpronevěry
podle § 24 odst. 1 písm. a), § 206 odst. 1, 5 tr. zákoníku jsou v souladu s jím
označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze
uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž
jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ani jiné procesní
vady, neboť takové výhrady nemají povahu právních nedostatků.
S ohledem na tuto zásadu je nutné posuzovat i výhrady obviněného R. K. o
nesplnění zákonných náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání a
nedostatečném vymezení stíhaných skutků v tomto usnesení, event. o tom, že
nebyly respektovány názory vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2006, sp. zn. 4 Tz 98/2006, ve věci obviněného M. R. Jak je z obsahu těchto
námitek patrné, týkají se skutečností vymezených zejména v procesním ustanovení
§ 160 odst. 1 věta druhá tr. ř. o náležitostech usnesení o zahájení trestního
stíhání, a protože se nejedná o hmotněprávní problematiku, zákonem vymezené
podmínky § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadají. Jestliže se však od
zákonnosti počátku zahájení trestního stíhání odvíjí správnost všech dalších
skutečností rozhodných pro posouzení viny, Nejvyšší soud nad rámec uvedeného
považuje za nutné stručně uvést, že vytýkanými nedostatky usnesení o zahájení
trestního stíhání netrpí, neboť bylo vydáno v souladu s ustanovením § 160 odst.
1 věta druhá tr. ř., tedy zejména, že výrok usnesení obsahuje popis skutku, ze
kterého je obviněný R. K. obviněn, aby nemohl být zaměněn s jiným, i zákonné
označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. K tomu je potřeba
zdůraznit, že odvolací soud na obdobnou námitku obviněného R. K. reagoval v
napadeném rozhodnutí na straně 26, kde vysvětlil, že není důvodná, a uvedl, z
jakých okolností tento závěr dovozuje, a to i s ohledem na závěry, které učinil
jako stížnostní soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To
13/2008, v němž přezkoumával výhradu stejného obsahu shledávanou městským
soudem jako důvod pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření (srov. č. l.
6484 spisu). Výklad, který zde odvolací soud zaujal, plně koresponduje i s tím,
že jsou v předmětném usnesení popsány okolnosti skutku rozhodné pro jeho
prosouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který v něm
byl v uvedeném stádiu trestního řízení shledáván, a jsou v něm obsaženy i
okolnosti důležité pro určení subjektivní stránky tohoto trestného činu (srov.
přiměřeně rozhodnutí č. 6/2008 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud k tomu jen dodává, že ve výroku obsaženém v usnesení o zahájení
trestního stíhání Útvarem pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné
činnosti Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky ze dne
20. 8. 2003, sp. zn. ČTS:OKFK-514/7-2002 (obviněnému R. K. doručeném dne 4. 9.
2003 – č. l. 74 až 78 spisu), jsou uvedeny veškeré potřebné náležitosti, jež
vyžaduje § 160 odst. 1 tr. ř. K tomu je navíc nutné dodat, že s ohledem na
důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po
orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku, jakého se
domáhá stěžovatel. Formulace skutku, který objekt trestného činu, kým a za
jakých okolností měl být popsaným jednáním zasažen, je proto dostatečná (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 369/2005). Skutek je
ve výroku usnesení policejního orgánu popsán tak, že vyjadřuje skutkové
okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu,
pro který bylo v době zahájení trestní řízení vedeno proti obviněnému R. K.
Pokud se obviněný R. K. po převážnou část řízení vedeného před soudem domáhal
obdobného postupu, jaký zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 13. 9. 2006,
sp. zn. 4 Tz 98/2006, vydaného v téže trestní věci, avšak ohledně v ní též
stíhaného M. R., odvolací soud již opakovaně zcela správně uvedl, že jde o
individuální posouzení konkrétních skutečností majících v předmětné věci vztah
výlučně k popisu skutku a jeho nedostatků dotýkajících se pouze této jiné
stíhané osoby (M. R.) a nelze je paušalizovat pro všechny další obviněné, byť
rovněž stíhané v téže věci. S tímto názorem se s ohledem na obsah předmětného
rozhodnutí ztotožnil i Nejvyšší soud.
Ze všech těchto byť jen stručně rozvedených skutečností Nejvyšší soud shledal,
že obviněným R. K. opakovaně vytýkané vady v přípravném řízení nebyly zjištěny,
a tudíž ani další řízení nebylo vedeno v rozporu se zásadami spravedlivého
procesu, a proto bylo možné dále zkoumat správnost uplatněné právní
kvalifikace, u níž je Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu povinen vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně, a teprve v návaznosti
na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové
zjištění učiněná soudem prvního nebo druhého stupně nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS
760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Se zřetelem na podmínky této zásady Nejvyšší soud neshledal extrémní
nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením činu, když tento ani
dovolatelem nebyl namítán, pro své právní závěry vycházel ze skutkových
zjištění, jež učinil odvolací soud v napadeném rozsudku, jak jsou v úvodní
pasáži tohoto usnesení uvedena, která v zásadě spočívala zjednodušeně v tom, že
obviněný R. K. v první polovině roku 2002 vymyslel plán na ovládnutí
společnosti Technology a na to, jak se zmocnit jejích finančních prostředků na
jejích bankovních účtech. Záměrem bylo jejich vyvedení prostřednictvím dalších
ovládaných obchodních společností s využitím předstíraného nákupu předmětů
leasingu společností Technology. Celý postup, jak k tomu došlo, vycházel z
naplánovaných konkrétních kroků uskutečňovaných ve spojení s M. R. a
obviněnými P. S., M. K., M. K. a zemřelým J. K. Tyto osoby měly na základě
pokynů a instrukcí obviněného R. K. provádět jednotlivé aktivity směřující k
naplnění sledovaného záměru, který probíhal v několika etapách založených
nejprve na nákupu většiny akcií společnosti Technology a následném faktickém
ovládnutí této společnosti a dosazením do jejího představenstva obviněného P. S., jehož prostřednictvím v součinnosti s M. R. svými pokyny a instrukcemi
obviněný R. K. řídil vyvádění finančních prostředků z bankovních účtů
společnosti Technology. Jejich odtok zajišťoval obviněný P. S., který v
postavení jediného člena představenstva společnosti Technology v rozporu s
povinností řádně spravovat majetek této společnosti vyvedl v průběhu měsíců
července až listopadu roku 2002 volné disponibilní finanční prostředky
společnosti Technology z její dispozice, a to předstíranými nákupy předmětů
leasingu společností Technology od společnosti Comodity, za níž vystupovala
jako jednatel blíže neztotožněná osoba pod jménem J. L., a od společnosti ORIX
a jejího jednatele M. K., aniž by tyto společnosti ve skutečnosti vlastnily a
disponovaly s těmito předměty, když i tyto společnosti byly jen pro tento účel
formálně ustanoveny, aby mohly být průběžně v hotovosti vybírány z bankovních
účtů těchto společností finanční prostředky, které na ně byly společností
Technology zaslány. Obviněný P. S. tak vyvedl z bankovních účtů společnosti
Technology na bankovní účty společnosti Comodity založené za tímto účelem v
červnu 2002 finanční prostředky celkem v částce 74.988.166,- Kč, z níž bylo v
hotovosti vybráno 50.508.000,- Kč a 506.624,68 EUR, bezhotovostně převedeno dne
23. 9. 2002 na neznámý účet do Union banky 48.743,- Kč a na účet Technology u
České spořitelny, a. s. 6.664.360,- Kč a k datu 23. 9. 2009 tak činil zůstatek
na účtech Comodity 5.796,40 Kč a 121,69 EUR. Dále prostřednictvím společnosti
ORIX obviněný R. K. v součinnosti s dalšími spolupachateli zajistil, že
obviněný P. S. nechal M. K. podepsat za společnost ORIX čtyři nevyplněné směnky
a předávací protokoly k těmto neexistujícím předmětům leasingu, na základě
těchto dokumentů obviněný P. S.
poukázal z účtů společnosti Technology na
uvedené účty společnosti ORIX formou devíti bezhotovostních bankovních převodů
finanční prostředky v celkové výši 26.879.445,- Kč, ze kterých vybral obviněný
M. K. v hotovosti celkovou částku 14.614.000,- Kč a 206.400,- EUR a
bezhotovostně převedl z účtu ORIX 4.400.000,- Kč a v hotovosti vybral
4.395.000,- Kč a dále bezhotovostně převedl z účtu ORIX na účet Technology
částku 5.900.000,- Kč, takže zůstatek na účtech ORIX činil k 6. 1. 2003 částku
911,65 Kč a k 22. 11. 2002 částku 27,12 EUR. Obviněný P. S. dále nechal
proplatit prostřednictvím tří šeků, které vlastnoručně podepsal, M. K. z účtu
Technology 6.000.000,- Kč. Celkově tak obvinění R. K. a P. S. způsobili
společnosti Technology škodu ve výši nejméně 107.867.611,- Kč.
Při těchto skutkových zjištěních se obviněný R. K.
zásadně domáhá toho, že uvedený čin, který byl posouzen jako organizátorství [§
24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nemůže jím být takto spáchán ve vztahu ke
zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, protože u
tohoto základního zločinu nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty,
a to proto, že v době, kdy byl čin uskutečněn, uvedený trestný čin podle § 248
tr. zák. nebylo možné spáchat na finančních prostředcích na bankovních účtech,
neboť to vylučoval v té době v § 89 odst. 13 tr. zák. zastávaný výklad pojmu
„věc“.
K takto uvedeným námitkám je potřeba nejprve uvést, že podle § 24 odst. 1 písm.
a) až c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu
organizátor, návodce nebo pomocník. Trestná činnost účastníka bezprostředně
přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty
trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Účastenství je v
trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné
rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti
hlavního pachatele. Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke
kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovala.
Organizátorem je podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ten, kdo spáchání
trestného činu zosnoval nebo řídil. Za zosnování trestného činu je třeba
považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného
činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob,
které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování
úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené
trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné
činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v
průběhu trestné činnosti apod. Řízení trestného činu jsou úkony spočívající v
usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání
konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. Pro posouzení
organizátorství je nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány,
uvědomují činnost organizátora. Organizátor je odpovědný za všechny činy, které
zosnoval nebo řídil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 347).
Jestliže odvolací soud použil v tzv. právní větě formulaci, že obviněný R. K.
„zosnoval a řídil jiného“, neodpovídá toto slovní vyjádření sice doslovně § 24
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale vyhovuje to shora uvedenému výkladu znak
„řízení trestného činu“, který se vztahuje k osobám, a proto odvolací soud
postupoval v zásadě v souladu s oběma znaky zákonem stanovenými u
organizátorství, což navíc plně koresponduje s činností, kterou obviněný R. K.
ve vztahu nejen k obviněnému P. S., ale ve vztahu k celému činu a okolnostem,
za nichž byl spáchán, vyvíjel, takže výtkám obviněného uvedeným v tomto
kontextu v dovolání nelze přisvědčit.
Organizátorství obviněného R. K. za splnění podmínek § 24 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku směřovalo k tomu, aby byly v materializované podobě vyvedeny finanční
prostředky ze společnosti Technology obviněným P. S., jehož čin byl posouzen
jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se
dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu
byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektivní
stránka spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou
hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí škodu velkého rozsahu.
Obviněný R. K. vytýká, že o zpronevěru se u projednávaného činu nemůže jednat,
a proti této právní kvalifikaci brojí tím, že nebyly naplněny všechny znaky
její skutkové podstaty, zejména pojem „věci“.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v daném případě je při zkoumání takto vymezeného
pojmu věci nutné vycházet z podstaty trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248
odst. 1 tr. zák., který předpokládá, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu
byla svěřena, jestliže s touto věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla
dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel
svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale
vyloučit svěřitele z dispozice s věcí.
V projednávané věci jde o trestnou činnost, při níž byly zneužity obchodně
právní vztahy, jež pachatelé pro splnění svých záměrů, tj. získání velké sumy
finančních prostředků, zneužili. Prostředkem tohoto jejich cíle se stala
společnost Technology, z jejíhož majetku pachatelé odčerpali podstatnou část
finančních prostředků, jež jsou věcí, která byla obviněnému P. S., jakožto
jedinému členu představenstva oprávněnému za společnost Technology jednat,
svěřena (podle výpisu z obchodního rejstříku v době od 17. 7. 2002 do 5. 2.
2003). Akciová společnost Technology byla podle § 154 odst. 1 obch. zák.
obchodní společností, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií
o určité jmenovité hodnotě a je založena na myšlence společného investování
peněžních prostředků a jejich správy osobami zpravidla odlišnými od společníků.
Statutárním orgánem akciové společnosti je podle § 191 obch. zák.
představenstvo, jež řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem, rozhoduje o
všech záležitostech společnosti, přičemž může být u akciové společnosti
představováno i jedinou osobou.
Obviněný P. S. jako jediný člen představenstva byl v souladu s § 194 odst. 5
obch. zák. povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, což vedle
povinnosti loajality ukládá členovi představenstva vykonávat činnost, k níž se
zavázal, v souladu se zájmy této společnosti, tedy jednat v zájmu akciové
společnosti, tzn. nakládat s jejími finančními prostředky ku prospěchu této
společnosti za účelem navyšování jejího zisku.
Jestliže obviněný P. S. na základě pokynů obviněného R. K. takto nepostupoval,
ale podle vymezeného záměru a stanoveného plánu jednal v jednotlivých dílčích
krocích tak, aby velkou část finančních prostředků patřících této společnosti z
jejího majetku „vyvedl“, pak si je zcela v rozporu s tímto svěřením přisvojil,
neboť konal úkony směřující k tomu, aby uvedená společnost nemohla s těmito
prostředky disponovat.
Ve smyslu tohoto výkladu je proto zřejmé, že „svěřenou věcí“, již si obviněný
P. S. v projednávané věci na základě organizátorství obviněného R. K.
přisvojil, byly finanční prostředky společnosti Technology.
K výhradám obviněného R. K., že o zločin zpronevěry nemohlo jít, protože podle
právní úpravy platné v době, kdy byl tento zločin spáchán, se pojem věci
nevztahoval na finanční prostředky uložené na účtech, zaujal své stanovisko již
odvolací soud. Nejvyšší soud pro úplnost při souhlasném stanovisku zdůrazňuje,
že u zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož byl nyní
čin obviněného právně posouzen, je výklad pojmu věci vymezen v ustanovení § 134
odst. 1 tr. zákoníku tak, že „věc“ zahrnuje i peněžní prostředky na účtu, a
proto je možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Podle zásady,
že jednání, které nebylo podle staré právní úpravy trestné, nelze zvažovat jako
součást skutkové podstaty trestného činu podle nového zákona (srov. rozhodnutí
č. 103/1953 Sb. rozh. tr.), není možné bez dalšího novou právní úpravu pojmu
„věci“ vykládat ve smyslu této současné právní úpravy, ale je nutné vycházet z
té, která byla platná v době, kdy byl čin spáchán.
Obvinění skutek výše popsaný spáchali v průběhu roku 2002, kdy se podle tehdy
platného znění ustanovení § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. trestného činu
zpronevěry dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a
způsobil škodu velkého rozsahu.
Trestní zákon neobsahoval a ani nyní neobsahuje legální definici toho, co je
třeba pokládat za věc, resp. za cizí věc, byť ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák.
částečně uvádí, co se rovněž považuje za věc (vedle jiných, blíže nevymezených
předmětů, je to i ovladatelná přírodní síla). Pojem věci byl vykládán podle §
89 odst. 13 tr. zák. v té době platného tak, že věcí se rozuměla i ovladatelná
přírodní síla a ustanovení o věcech se vztahovalo i na cenné papíry. Z této
dikce je patrné, že za věc nebyly považovány peněžní prostředky na účtech, a to
až do 1. 7. 2006, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona č. 253/2006 Sb.,
která pojem věci v § 89 odst. 13 tr. zák. rozšířila mimo jiné i o peněžní
prostředky na účtu.
Obviněný však projednávanou trestnou činnost spáchal v roce 2002, tj. za
účinnosti zákona, který vylučoval, aby byly za věc podle § 89 odst. 13 tr. zák.
považovány peníze na účtech.