4 Tz 98/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13.
září 2006 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. P. Š. a JUDr.
D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České
republiky ve prospěch obviněného M. R., proti usnesení státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt
3/2003, a usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně
ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, a podle § 268 odst. 1, odst. 2, §
269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
I. Usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne
16. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, a v řízení předcházejícím b y l p o r u š
e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) a § 160
odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného M. R.
Napadené usnesení s e z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství v Brně s e p ř i k a z u
j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Ohledně usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v
Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, se podle § 268 odst. 1 písm. c)
tr. ř. stížnost pro porušení zákona z a m í t á.
Usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné
hospodářské trestné činnosti, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení
vyšetřování, pracoviště Brno, ze dne 18. 2. 2003, ČTS: OKH-514/11-2002, bylo
podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného M. R. pro pomoc
k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst.
2, odst. 5 tr. zák., kterého se dopustil tím, že na základě pokynů a instrukcí
dosud neustanovené osoby a v součinnosti se Z. K., J. P., M. B., J. K., M. K. a
dalšími dosud neustanovenými osobami úmyslně poskytl pomoc ke spáchání
trestného činu úvěrový podvod podle § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák. obviněnému
ing. P. S., trestně stíhanému pro jednání, že jako jediný člen představenstva
akciové společnosti T. L., a.s., se sídlem v P., U K. n., (dále jen TL, a.s.)
oprávněný jednat jménem této společnosti, použil finanční prostředky poskytnuté
Českou spořitelnou, a.s., se sídlem P., O. (dále jen ČS, a.s.), v rozporu s
uzavřenými úvěrovými smlouvami mezi těmito subjekty a tyto peníze použil na
jiný než sjednaný účel, a to takovým způsobem, že na základě jím iniciovaných
fiktivních leasingových smluv datované dne 22. 10. 2002, datované dne 25.
10. 2002, datované dne 29. 10. 2002 a datované dne 31. 10. 2002 a k nim
přináležejících kupních smluv mezi společností TL, a.s., a společností O.,
s.r.o., se sídlem v B., Ú. o. (dále jen O., s.r.o.), převedl postupně v období
od 6. 11. 2002 do 27. 11. 2002 formou bankovních převodů a šeků na společnost
O., s.r.o., částku ve výši celkem 32.879.445,- Kč, přičemž od počátku věděl, že
se jedná o fingované obchodní případy, které jsou podloženy fiktivními a k
tomuto účelu vyhotovenými doklady, a to tak, že k realizaci těchto fiktivních
obchodních případů prostřednictvím řetězce výše jmenovaných osob zajistil spol.
O., s.r.o., s tím, aby tato vykazovala znaky řádně fungující společnosti
(pronájem kanceláře, zřízení služby podatelny, založení bankovních účtů), a
následně koordinoval činnost tohoto řetězce osob za účelem navenek řádné
realizace těchto fiktivních obchodních případů, poté, co ing. P. S. v měsíci
listopadu 2002 bezhotovostně převedl z úvěrových prostředků ČS, a.s., na spol.
O., s.r.o., částku ve výši 26.879.445,- Kč a dále společnosti O., s.r.o.,
vyplatil formou 3 ks šeků částku kolem 6.000.000,- Kč, stanovoval termíny a
výši částek, které mají být prostřednictvím řetězce výše jmenovaných osob
vybrány, a takto vybrané finanční prostředky přebíral a dále předával dosud
neustanovené osobě, a to vše s vědomím, že se od počátku jedná o fingované
obchodní případy, které jsou podloženy fiktivními a k tomuto účelu vyhotovenými
doklady, jejichž cílem bylo od počátku vyvedení finančních prostředků ČS, a.s.,
poskytnutých jako úvěry spol. TL, a.s. Tedy poskytl pomoc ing. P. S. ke
spáchání výše uvedeného úmyslného trestného činu tím, že v době před a v době
při páchání tohoto trestného činu opatřoval prostředky a vytvářel podmínky, aby
pachatel mohl trestný čin spáchat.
Proti výše citovanému usnesení podal obviněný M. R. v zákonné lhůtě stížnost.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 16.
9. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, výše uvedenou stížnost podle § 148 odst. 1 písm.
c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství v Brně mimo jiné uvedl, že v případě
namítané nedostatečné srozumitelnosti výroku napadeného usnesení lze připustit,
že policejním orgánem zvolené formulace nejsou nejvhodnější, když zdůrazňují
skutečnost, že hlavním pachatelem stíhaného trestného činu je obviněný ing. P.
S., přičemž obviněný M. R. je stíhán pro účastenství ve formě pomoci. Ovšem z
celkového znění výroku a odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, pro jaký
skutek je obviněný M. R. stíhán a co je mu kladeno za vinu. Dále uvedl, že
pokud je poukazováno na stanovisko Obvodního soudu pro Prahu 4 k důvodnosti
trestního stíhání při rozhodování o propuštění obviněného M. R. ze zadržení,
týká se toto stanovisko pouze rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí
obviněného do vazby. Posuzování důvodnosti trestního stíhání v přípravném
řízení je plně v kompetenci příslušného státního zástupce.
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7.
11. 2003, sp. zn. 2 Vzv 1/2003, bylo podle § 30 odst. 1 tr. ř. ve spojení s
ust. § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že státní zástupce Vrchního státního
zastupitelství v Praze JUDr. L. B. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení ve věci obviněného M. R., stíhaného pro trestný čin úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák., spáchaného ve formě organizátorství a
pomoci podle § 10 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve
stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění usnesení státní zástupce
Vrchního státního zastupitelství v Praze uvedl, že nemá k trestní věci
obviněného M. R., která je předmětem řízení ve věci sp. zn. OKFK-514/7-2002 a v
níž vykonává v přípravném řízení dozor vymezený § 174 a násl. tr. ř., žádný
osobní vztah, a nemá žádný osobní vztah k obviněnému M. R. ani ke komukoliv z
dalších devíti spoluobviněných v této trestní věci. Z výpisu obchodního
rejstříku společnosti A., a.s., lze zjistit, že společnost A., a.s., v P.,
byla zapsána jako vlastník společnosti A., a.s., dne 30. 11. 1998 a k témuž dni
byl i proveden rejstříkový výmaz JUDr. L. B. z funkce člena dozorčí rady
společnosti A., a.s. Podstatou námitky podjatosti státního zástupce JUDr. L. B.
bylo jeho členství v dozorčí radě A., a.s., zapsané v obchodním rejstříku
vedeného Městským soudem v Praze. Jediným akcionářem A., a.s., byla T. L.,
a.s., pod předchozí obchodní firmou A., a.s. Přitom trestná činnost obviněného
M. R. měla spočívat v pomoci ke spáchání úvěrového podvodu obviněného ing. P.
S. v rámci výkonu jeho funkce předsedy představenstva T. L., a.s.
Proti výše citovanému usnesení podal obviněný M. R. v zákonné lhůtě stížnost.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 16.
12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítl jako nedůvodnou.
Proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze
dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003 (ad. I)) a dále proti usnesení státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn.
5 NZt 3/2003 (ad. II)), podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost
pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. R. Vytkl v ní, že v případě
usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 16.
9. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, byl zákon porušen v ustanoveních § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 147 odst. 1 a §
160 odst. 1 tr. ř., v případě usnesení státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství v Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, byl zákon
porušen v ustanoveních § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení
předcházejícím též v ustanovení § 30 odst. 1, § 31 odst. 1 a § 147 odst. 1 tr.
ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl:
Ad. I) Popis skutku uvedený v usnesení Policie České republiky, Útvaru pro
odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, služby kriminální
policie a vyšetřování, oddělení vyšetřování, pracoviště Brno, ze dne 18. 2.
2003, ČTS: OKH-514/11-2002, je velmi nejasný a není z něj zřejmé, co je
obviněnému kladeno za vinu. Z výroku usnesení lze podle stěžovatele nepochybně
dovodit, že policejní orgán ve skutku spatřoval pomoc k trestnému činu
úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 2, odst. 5 tr.
zák. Trestný čin úvěrového podvodu je úmyslným trestným činem, kdy v popisu
skutku musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, a
také zákonné znaky přináležející tomuto trestnému činu. Popis skutku tak musí
definovat ke škodě koho, jakého cizího majetku, byl skutek spáchán. Nic
takového usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje. Rovněž zcela
absentuje popis subjektivní stránky trestného činu. Pokud posoudíme jednotlivé
složky nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 2 tr. zák., zjistíme, že je usnesení o zahájení trestního
stíhání vůbec neobsahuje. Dále je ve stížnosti pro porušení zákona uvedeno, že
v usnesení o zahájení trestního stíhání není obsažena žádná konkrétní forma
pomoci hlavnímu pachateli.
Ad. II) Co se týká usnesení státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství v Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, neuplatnil
obviněný v dané věci námitku podjatosti vybudovanou na subjektivních pocitech o
podjatosti z chování státního zástupce JUDr. L. B., ale na objektivním zjištění
aktivit jmenovaného státního zástupce před jeho příchodem na státní
zastupitelství. Zjištění členství JUDr. L. B. v dozorčí radě pak není
osamocenou zjištěnou skutečností svědčící pro jeho podjatost. Je zde také
několik stížností na jeho postup ve věci, které byly shledány vrchním státním
zástupcem jako oprávněné. Jedná se o závažná pochybení v činnosti státního
zástupce, mající základ v neodůvodněných průtazích v řízení. Předmětné
rozhodnutí, jímž bylo zamítnuta stížnost, kterou obviněný M. R. napadl usnesení
státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, je proto nutno
považovat za nezákonné.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 9. 2003, sp. zn.
5 NZt 3/2003 a usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v
Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, byl porušen zákon v neprospěch
obviněného M. R., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. obě napadená usnesení zrušil a
dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona
podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které jim
předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
Ad. I) Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zákonnosti
trestního stíhání. Tato zásada je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř.,
podle něhož nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů
a způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. Tato zásada je také
ústavně garantována, neboť v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je
stanoveno, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a
způsobem, který stanoví zákon.
Podle § 160 odst. 1 tr. ř. věty druhé musí výrok usnesení o zahájení trestního
stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl
být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku
spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen
stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120
odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které
odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Z obsahu předloženého vyšetřovacího spisu bylo zjištěno, že usnesením ze dne
18. 2. 2003, ČTS: OKH-514/11-2002, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno
trestní stíhání obviněného M. R. pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu
podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák., jehož se měl
dopustit výše popsaným jednáním. Trestný čin úvěrového podvodu podle ustanovení
§ 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Proto je třeba
přisvědčit stěžovateli, že v usnesení musí být uvedena i subjektivní stránka
trestného činu. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť v usnesení o
zahájení trestního stíhání je uvedeno, že obviněný M. R. „na základě pokynů a
instrukcí dosud neustanovené osoby a v součinnosti se Z. K., J. P., M. B., J.
K., M. K. a dalšími dosud neustanovenými osobami úmyslně poskytl pomoc ke
spáchání trestného činu úvěrový podvod podle § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák.
….. a to vše s vědomím, že se od počátku jedná o fingované obchodní případy,
které jsou podloženy fiktivními a k tomuto účelu vyhotovenými doklady, jejichž
cílem bylo od počátku vyvedení finančních prostředků ČS, a.s., poskytnutých
jako úvěry spol. TL, a.s.“. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve
formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním trestném činu. Pomocník
na trestném činu úvěrového podvodu musí mít tedy vědomost o naplnění znaků
skutkové podstaty tohoto trestného činu u jeho pachatele. V napadeném usnesení
však o zmíněné vědomosti pomocníka není nic uvedeno.
Ustanovení § 250b tr. zák. obsahuje dvě základní skutkové podstaty (odst. 1,
odst. 2)a v závislosti na způsobených následcích další tři kvalifikované
skutkové podstaty (odst. 3, odst. 4, odst. 5). U základních skutkových podstat
se sice nevyžaduje, aby úvěrovým podvodem byla způsobena škoda nikoli nepatrná
nebo aby úmysl pachatele byl orientován ke způsobení škody anebo získání
majetkového prospěchu pro sebe nebo pro jiného, avšak způsobení škody je jedním
ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. V daném případě
musí být uvedeno, komu byla trestnou činností způsobena škoda. Z usnesení o
zahájení trestního stíhání však nevyplývá, komu byla skutkem škoda způsobena
ani ke škodě kterého poškozeného měl skutek směřovat. Pokud tedy posoudíme
jednotlivé složky nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák., musíme dojít k závěru, že v
usnesení o zahájení trestního stíhání chybí jeden z formálních znaků uvedených
v zákonném ustanovení, a to způsobení škody. Obviněnému musí být obvinění
sděleno způsobem, z něhož je zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech je
spatřováno naplnění všech znaků trestného činu. Mělo-li být zákonným způsobem
vedeno trestní stíhání obviněného M. R., mělo být v záznamu o sdělení obvinění
uvedeno, komu byla trestným činem způsobena škoda. Z výše uvedeného záznamu je
však zřejmé, že vyšetřovatel ve sdělení obvinění otázku týkající se škody zcela
pominul. Nejvyšší soud je toho názoru, že v záznamu o sdělení obvinění chybí
podstatná náležitost a nelze ho proto považovat za právně relevantní akt, který
by zakládal účinky předpokládané v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. Zde je na
místě odkázat především na právní názor a závěry nálezů Ústavního soudu ČR ze
dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96 a ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99
a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 7
Tz 125/2001.
Ministr spravedlnosti dále namítl, že obviněný M. R. je stíhán pro účastenství
na trestném činu jiné osoby (konkrétně pro pomoc k trestnému činu úvěrového
podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák.), proto
musí popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat kromě
popisu jednání hlavního pachatele (Ing. P. S.), také přesné vymezení jednání
obviněného jako pomocníka. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že je usnesení o
zahájení trestní stíhání v tomto směru zcela vágní. V citovaném usnesení je
uvedeno, že obviněný „úmyslně poskytl pomoc ke spáchání trestného činu úvěrový
podvod podle § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák. obviněnému ing. P. S. tak, že na
základě pokynu neustanovené osoby k realizaci fiktivních obchodních případů
prostřednictvím řetězce výše jmenovaných osob zajistil spol. O., s.r.o., s tím,
aby tato vykazovala znaky řádně fungující společnosti (pronájem kanceláře,
zřízení služby podatelny, založení bankovních účtů), a následně koordinoval
činnost tohoto řetězce osob za účelem navenek řádné realizace těchto fiktivních
obchodních případů…, …stanovoval termíny a výši částek, které mají být
prostřednictvím řetězce výše jmenovaných osob vybrány a takto vybrané finanční
prostředky přebíral a dále předával dosud neustanovené osobě…“ Toto jednání
obviněného M. R. lze při naplnění subjektivní stránky trestného činu posoudit
jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), §
250b odst. 2, odst. 5 tr. zák. (opatřil pachateli prostředky k užití úvěru na
jiný než určený účel). Pro úplnost je možné odkázat i na zveřejněnou judikaturu
– srov. rozh. č. 27/2001 Sb. rozh. tr.
Dále je ve stížnosti pro porušení zákona ministra spravedlnosti uvedeno, že k
tomu, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání obviněného, by zde musely být
konkrétně doložené skutečnosti odůvodňující závěr, že to byl právě on, kdo
spáchal trestný čin, avšak v projednávaném případě konkrétní skutečnosti nejsou
a nebyly. Ke stejnému závěru dospěla podle stěžovatele i soudkyně Obvodního
soudu pro Prahu 4 ve svém usnesení ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. Nt 4331/2003,
když propustila obviněného M. R. podle § 77 odst. 2 tr. ř. ze zadržení. S touto
námitkou nelze dle názoru Nejvyššího soudu souhlasit. Závěry soudu se v daném
stadiu trestního řízení týkaly pouze důvodnosti návrhu státního zástupce na
uvalení vazby, a nikoli posuzování důvodnosti trestního stíhání obviněného v
přípravném řízení, které je plně v kompetenci státního zástupce, jež vykonává
dozor dle § 174 tr. ř. v přípravném řízení.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že pokud státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003,
zamítl stížnost obviněného M. R. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodnou, porušil zákon v ustanovení § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) a
§ 160 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného M. R.
Pro úplnost zbývá dodat, že v trestní věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 60/2003
Nejvyšší soud konstatoval, že není přípustná stížnost pro porušení zákona proti
usnesení státního zástupce o stížnosti proti rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání, ovšem za situace, kdy nápravu nezákonného stavu lze dosáhnout jinými
procesními prostředky (v citované situaci to byla cesta vrácení věci státnímu
zástupci k došetření). Tak tomu však v posuzovaném případě není, nezákonný stav
bylo možno napravit jen cestou stížnosti pro porušení zákona.
II. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm
služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými
osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. o důvodech vyloučení z vykonávání úkonů
trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen
osobního vztahu konkrétního soudce, státního zástupce, policejního orgánu nebo
osoby v něm služebně činné k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo
k věci samé, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích
stadiích trestního řízení.
Ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. jednoznačně definuje materiální předpoklad,
jehož existence může pochybnosti o nestrannosti státního zástupce odůvodnit, a
tím je „poměr k projednávané věci nebo osobám“. Pod tento pojem jsou v praxi
podřazovány dvě situace. První z nich – poměr k věci – lze označit jako
„konflikt zájmů“, v němž nejde o subjektivní pocit výše vyjmenovaných osob
samotných, nýbrž o objektivní skutečnost, že konkrétní osoba má zájem na tom,
aby konkrétní spor dopadl určitým způsobem. V posuzované věci by tak muselo jít
o případ, že státní zástupce není schopen dodržet základní zásady trestního
řízení, jež jsou uvedeny v ustanovení § 2 tr. ř., a má konkrétní zájem na
výsledku trestního řízení, jež je proti obviněnému vedeno. Druhá situace
nastává tehdy, pokud se jedná o objektivně existující „poměr k účastníkům“. Z
tohoto důvodu bude vyloučen státní zástupce, který je k uvedeným osobám zejména
v poměru příbuzenském nebo obdobném (např. vztah druha a družky), ale
též ve vztahu úzce přátelském či naopak nepřátelském.
Stížností pro porušení zákona je namítáno, že usnesení státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt
3/2003, je nutno považovat za nezákonné, neboť zjištění členství JUDr. L. B. v
dozorčí radě není osamocenou zjištěnou skutečností svědčící pro jeho podjatost,
ale jsou zde i další skutečnosti. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze této
námitce přisvědčit. V daném případě je třeba uvést, že z vyšetřovacího spisu č.
ČTS OKFK-5/4-2004 a dále z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného
Městským soudem v Praze bylo zjištěno, že JUDr. L. B. byl členem dozorčí rady
společnosti A., a.s., v době od 20. 12. 1996 do 30. 11. 1998 (dle zápisu v
obchodním rejstříku). Dne 30. 11. 1998 byla jako vlastník společnosti A., a.s.,
zapsána společnost A., a.s., a k témuž dni byl v obchodním rejstříku proveden
výmaz JUDr. L. B. z funkce člena dozorčí rady společnosti A., a.s.
Co se týká námitek stěžovatele ohledně průtahů v řízení, a to nepředložení
stížnosti obviněného do usnesení o zahájení trestního stíhání a dále
nepředložení stížnosti obviněného do usnesení o zamítnutí žádosti o zrušení
zajištění finančních prostředků k rozhodnutí Nejvyššímu státnímu zastupitelství
v Brně po dobu delší než 6 měsíců, tyto byly také předmětem stížnosti
obviněného proti rozhodnutí státního zástupce o jeho podjatosti. V odůvodnění
napadeného usnesení je konstatováno, že stížnosti obviněného do usnesení o
zamítnutí žádosti o zrušení zajištění finančních prostředků a do usnesení o
zahájení trestního stíhání byly předloženy se značným prodlením, což bylo
postoupeno vrchnímu státnímu zástupci v Praze k dalšímu opatření v rámci jeho
kompetence dle § 16b zákona o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Podané stížnosti byly řešeny příslušným státním
zástupcem s tím, že dne 10. 12. 2004 byla tato trestní věc odňata JUDr. L. B.
a byla přidělena k výkonu dozoru v přípravném řízení státní zástupkyni Vrchního
státního zastupitelství JUDr. P. P. K uvedenému zbývá dodat, že státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se s citovanými námitkami v
odůvodnění napadeného usnesení vypořádal a Nejvyšší soud se s jeho odůvodněním
plně ztotožňuje, neboť tyto námitky byly řešeny procesním způsobem v souladu s
trestním řádem a nemohou odůvodňovat podjatost státního zástupce.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že ke spáchání trestné činnosti došlo v
období od 6. 11. 2002 do 27. 11. 2002, tedy až 4 roky poté, co bylo ukončeno
členství státního zástupce JUDr. L. B. v dozorčí radě společnosti A., a.s.
Závěrem je třeba uvést, že nebyla nalezena žádná okolnost, která by svědčila o
vztahu státního zástupce JUDr. L. B. k projednávané věci či o jeho poměru k
účastníkům.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství v Brně, který usnesením ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt
3/2003, zamítl stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodnou, nepochybil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr.
ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
v Brně ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, a v řízení předcházejícím byl
porušen zákon v ustanovení § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) a § 160
odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch obviněného M. R. Poté podle § 269 odst. 2 tr.
ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno státnímu zástupci
Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, přičemž orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním
názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní
úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.). Dále
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona týkající se
usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne
16. 12. 2003, sp. zn. 5 NZt 3/2003, není důvodná, proto ji podle § 268 odst. 1
písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.