Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Ing. Bc. Františka Ryneše, zast. Mgr. Robertem Valou, advokátem, sídlem Dolní Česká 345/32, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2012, č.j. 30 Cdo 1866/2011-393, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21.12.2010, č.j. 54 Co 144/2010-365, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu, ani postupem těchto soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Je však zřejmé, že pro úspěch jeho žaloby na určení vlastnického práva třetí osoby musí být naplněny procesně právní i hmotně právní podmínky. V dané věci je zcela evidentní, že stěžovatel setrvale nesouhlasí se závěry krajského soudu týkajícími se posouzení postupu předsedy okresního soudu při určení rozhodujícího soudce. Přitom odůvodnění rozsudku krajského soudu je v tomto bodě zcela přesvědčivé a vychází ze zjištěného a ověřeného postupu.
Setrvání na svém stanovisku lze považovat za zástupný problém. Ústavní soud nemůže považovat za relevantní ani další stěžovatelovy námitky, především ty, které formuluje vůči hodnocení přípustnosti jeho dovolání Nejvyšším soudem. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání (viz č.l. 377-379 soudního spisu) žádnou otázku zásadního právního významu neoznačil (srov. odůvodnění napadeného usnesení, strana druhá, čtvrtý odstavec). Stěžovatel se proto mýlí, že takové otázky v dovolání formuloval.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. v soudním spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že vlastníkem konkrétních nemovitostí je město Třebíč, s odůvodněním, že dvě kupní smlouvy, kterými tyto pozemky město prodalo kupující obchodní společnosti LIMA REAL, a.s., jsou neplatné pro rozpor se zákonem. Žaloba byla doručena okresnímu soudu dne 7.9.2007 a řízení ve věci bylo vedeno pod sp.zn. 11 C 95/2007. Ve věci činil úkony předseda senátu 11 C Mgr. Pech (srov. usnesení ze dne 11.9:007, č.j. 11 C 95/2007-70, jednání dne 26.11.2007 aj.), posléze činila úkony Mgr.
Leona Sukaná (viz usnesení ze dne 16.1.2009, č.j. 11 C 95/2007-264, jednání dne 4.11.2009 aj.). Na č.l. 263 soudního spisu je založen záznam předsedy okresního soudu ze dne 14.1.2009, podle něhož z důvodu dlouhodobé stáže Mgr. Pecha přiděluje spis k vyřízení Mgr. Leoně Sukané. Okresní soud rozsudkem ze dne 4.11.2009, č.j. 11 C 95/2007-317, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Prvostupňový rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž, kromě jiných námitek, též upozorňoval, že ve věci rozhodoval jiný než zákonný soudce.
Krajský soud v průběhu odvolacího řízení zjišťoval důvody změny předsedy senátu, na žádost reagoval předseda okresního soudu vysvětlením odkazujícím na jeho rozhodnutí přijaté ve smyslu § 44 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. Poté vydal krajský soud dne 21.12.2010 rozsudek č.j. 54 Co 144/2010-365, kterým potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění se krajský soud obsáhle zabýval stěžovatelovou námitkou o porušení zásady zákonného soudce a neshledal ji důvodnou; shodný závěr formuloval i vůči dalším odvolacím námitkám (vedlejší účastenství města Třebíče, absence stěžovatelova naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví města Třebíč, též ve vazbě na jeho aktivní legitimaci).
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.5.2012, č.j. 30 Cdo 1866/2011-393, odmítl jako nepřípustné, a to po zjištění, že stěžovatel v dovolání žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neoznačil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu