Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LOUREN, s.r.o., sídlem Branická 213/53, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. 26 Cdo 1483/2021-343, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 26 Co 98/2020-314 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. října 2019 č. j. 13 C 308/2016-266, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by okresní soud vedlejším účastníkům, paní Natalii Sokolovové [dále jen vedlejší účastnice 1)], panu Iakovovi Karchevovi [dále jen vedlejší účastník 2)] a paní Tatianě Sokolovové [dále jen vedlejší účastnice 3)] uložil povinnost vyklidit v žalobě blíže specifikované nemovitosti a zároveň povinnost zaplatit mu částku ve výši 720 000 Kč představující bezdůvodné obohacení, které mělo na straně vedlejších účastníků vzniknout, když užívali předmětné nemovitosti stěžovatelky bez právního důvodu.
4. Tato žaloba byla rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 13 C 308/2016-266 zamítnuta (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům a České republice náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.). Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastníci užívají předmětné nemovitosti na základě smlouvy o výpůjčce, kterou stěžovatelka uzavřela se všemi vedlejšími účastníky [z nichž vedlejší účastnice 1) a 3) jsou menšinovými společníky stěžovatelky a vedlejší účastník 2) je manžel vedlejší účastnice 1) a bývalý jednatel stěžovatelky] a rovněž s panem Alexanderem Sokolovem, který je majoritním společníkem stěžovatelky, otcem vedlejší účastnice 1) a bývalým manželem vedlejší účastnice 3). Dle této smlouvy jsou přitom vedlejší účastníci oprávněni předmětné nemovitosti bezplatně užívat, a to až do doby splacení úvěru, který na pořízení těchto nemovitostí poskytla PPF banka a.s., tedy do 15. 12. 2026. Okresní soud proto uzavřel, že vedlejší účastníci užívají předmětné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky nikoliv bezdůvodně, nárok stěžovatelky na jejich vyklizení a zaplacení bezdůvodného obohacení tedy není důvodný.
5. Proti rozhodnutí okresního soudu se stěžovatelka odvolala. Toto rozhodnutí však bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 9. 2020 č. j. 26 Co 98/2020-314 jako věcně správné potvrzeno.
6. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021 č. j. 26 Cdo 1483/2021-343 odmítnuto, neboť jej dovolací soud neshledal přípustným podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatelky s rozsahem v řízení provedeného dokazování, kdy stěžovatelka okresnímu i krajskému soudu shodně vytýká, že tyto nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování dodatečnou výpovědí svědků Alexandra Sokolova a Sergeje Sokolova a dále listinnými důkazy vyvracejícími údajné důvody uzavření smlouvy o výpůjčce, v čemž stěžovatelka spatřuje vadu tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud však toto tvrzení stěžovatelky neshledal důvodným. To proto, že podle § 120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu platí, že jsou to soudy, kdo rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, mj. též v případě tzv. opomenutých důkazů [viz nález
sp. zn. IV. ÚS 570/03
ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná, neboť okresní soud ve svém rozhodnutí jasně a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu doplnění dokazování stěžovatelkou navrhovanými důkazy zamítl (viz bod 23. rozhodnutí okresního soudu). Tyto důvody jsou stěžovatelce známy (když tato s nimi v ústavní stížnosti rozsáhle polemizuje), Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné je na tomto místě rekapitulovat. O tzv. opomenuté důkazy se tak zjevně nejedná. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů o nepotřebnosti doplnění dokazování jí navrženými důkazy nesouhlasí, pak důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu být nemůže.
11. Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani v postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. To proto, že dovolací soud se námitkou stěžovatelky stran soudy nižších stupňů údajně opomenutých důkazů zabýval. Dospěl však (shodně jako nyní Ústavní soud) k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů takovou vadou zatížena nejsou, neboť okresní soud z pohledu Nejvyššího soudu v dané věci přiléhavě vysvětlil, proč shledal stěžovatelkou navržené doplnění dokazování nepotřebným a z jakých dalších důvodů dokazování nedoplnil, přičemž krajský soud tyto jeho závěry jako věcně správné potvrdil. Pokud za této situace Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, nemůže Ústavní soud uzavřít, že by toto jeho rozhodnutí bylo v rozporu s jeho dřívější judikaturou k této otázce či že by se vůči stěžovatelce dopustil odepření spravedlnosti, jak se tato mylně domnívá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu