USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně LOUREN, s.r.o., se sídlem Praha 4 – Braník, Branická 213/53,
IČO: 26738104, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Praha
1, Revoluční 655/1, proti žalovaným 1/ N. S., 2/ I. K. a 3/ T. S., všem bytem
XY, zastoupeným Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem Praha 1, Rybná
678/9, o vyklizení nemovitých věcí a o zaplacení částky 720.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 308/2016,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září
2020, č. j. 26 Co 98/2020-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. října 2019,
č. j. 13 C 308/2016-266, ve spojení s usnesením ze dne 9. dubna 2020, č. j. 13
C 308/2016-294, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení tam
specifikovaných nemovitých věcí a zaplacení částky 720.000,- Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
2. září 2020, č. j. 26 Co 98/2020-314, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výroku III. jen tak, že výše nákladů řízení činí 1.600,- Kč; jinak ho v tomto
výroku a ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu
není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí
nevypořádal se všemi jejími právně relevantními námitkami, že jí neposkytl
poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. a že stejně jako soud
prvního stupně neprovedl jí navrhované důkazy, aniž tento postup přesvědčivě
odůvodnil. Těmito námitkami však ve skutečnosti uplatňuje vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K nim přitom dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy,
je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však
takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.)
nezakládají. Přesto dovolací soud výjimečně dodává, že – z posléze uvedených
důvodů – jimi řízení ani postiženo není. Předně se soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. listopadu 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2731/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí
odmítl Ústavní soud usnesením z 13. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/2014/, z 19. září 2018, sp. zn. 29 NSČR 174/2016, z 24. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3660/2018
/ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením
z 16. února 2021, sp. zn. I. ÚS 113/19/, či z 29. dubna 2021, sp. zn. 21 Cdo
900/2021) ustálila v názoru, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva
na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom uvedeným požadavkům
vyhovuje; je pochopitelné, srozumitelné a spolehlivě z něj vyplývá, jakými
úvahami se odvolací soud při budování svého právního názoru řídil. Vyjádřeno
jinak, odvolací soud přesvědčivě, uceleně a logicky v právu vyložil, z jakých
důvodů považoval rozsudek soudu prvního stupně za správný. Nebylo proto
zapotřebí, aby vypořádal každou jednotlivou dovolatelčinu námitku samostatně. Vzhledem k dílčím odvolacím námitkám, s nimiž se odvolací soud podle jejího
názoru dostatečně nevypořádal, a které v dovolání zopakovala, dovolací soud pro
úplnost uvádí, že v souladu s judikaturou je též závěr odvolacího soudu, podle
něhož „uzavření nájemní smlouvy nebrání nájemci (správně zřejmě pronajímateli)
uzavřít smlouvu o výpůjčce s třetími osobami“. Není totiž důvod, aby
pronajímatel (v souzené věci dovolatelka, vyjadřující svou vůli prostřednictvím
jednatele) nemohl uzavřít (úplatnou) nájemní smlouvu s jedním subjektem a vedle
ní též (bezúplatnou) smlouvu o výpůjčce se třetími osobami. Opačný přístup by v
konečném důsledku zasáhl do samotné podstaty práva pronajímatele (půjčitele –
vlastníka) vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (srov. obdobně nález Ústavního soudu z 13. září 2019, sp. zn. II. ÚS
4235/18, či rozsudek Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo
2209/2020). Již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, Nejvyšší soud
uvedl, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu,
aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým
tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla
zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci
neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo
zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle
ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010, či
jeho usnesení z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1817/2013 /ústavní stížnost
podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 6. února 2014,
sp. zn. I. ÚS 2871/13/, a z 11. května 2021, sp. zn. 26 Cdo 650/2021). O takový
případ přitom šlo i v posuzované věci. Odvolací soud (soud prvního stupně)
totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního. Naopak na základě dostatečně zjištěného (objasněného)
skutkového stavu dovodil, že žalobou uplatněný nárok nemá oporu v hmotném
právu. Pro postup podle § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. tudíž nebyl důvod.
Dovolatelka se tedy mýlí, domnívá-li se, že ve vztahu ke svým tvrzením neunesla
důkazní břemeno, resp. zaměňuje závěr soudu o jeho neunesení se závěrem o
neoprávněnosti žalobního nároku. Posléze uvedený důvod pro zamítnutí žaloby
totiž nespočívá na nedoložení (a neprokázání) rozhodujících skutečností, nýbrž
(jako v posuzované věci) na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, který však
neodpovídá žalobním tvrzením, a vyhovění požadavku žalobce proto neumožňuje. Zbývá dodat, že dovolatelka pouze tvrdošíjně odmítá přijmout právní názor, s
nímž nesouhlasí. V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které
důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem
o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v
rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy
toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu z 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, z 24. května 2017, sp. zn. 22
Cdo 135/2017, či z 13. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud
této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému
dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací
praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako
nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý
proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu z 18. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS
549/2000, ze 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a z 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněné pod č. 63/2001, 109/2002 a 85/2008 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. srpna
2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, z 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a z
15. května 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané
věci nejde. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku přiléhavě vysvětlil, z
jakých důvodů další navrhované důkazy neprováděl – jejich provedení neshledal
potřebným, neboť měly prokazovat skutečnosti, které nebyly podstatné pro
rozhodnutí ve věci samé (přičemž poukázal též na zásadu rychlosti a
hospodárnosti řízení, jelikož dovolatelka neměla v době posledního jednání tyto
důkazy ani k dispozici). Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s
jeho skutkovými i právními závěry plně ztotožnil. S přihlédnutím k charakteru ostatních uplatněných dovolacích námitek dovolací
soud zdůrazňuje, že také skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy
způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Rovněž
takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti
správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu
hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků a účastníků řízení).
Z ustálené
soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze
úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že
by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního
soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017
Sbírky zákonů). Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že rozsudek
odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu, tedy co do výroku I., výroku II. i výroku III.“, tj. jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu
stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není
dovolání proti této části rozhodnutí přípustné. Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2
o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu