USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem
Malcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní č. 2206/127, proti žalované C.,
se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1015/55, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C
239/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
září 2020 č. j. 23 Co 217/2020-467, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra
Malce, advokáta se sídlem v Praze 3, Korunní č. 2206/127.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020 č. j. 23 Co 217/2020-467 není přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné
dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní
otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř nemohou založit námitky,
jimiž dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel
(že žalobce „měl na požadované plnění nárok, nejednal vůči žalované nepoctivě a
nepokusil se neoprávněně odčerpat majetek zaměstnavatele“, že žalobce
„prokazatelně uhradil z vlastních finančních prostředků ve prospěch obchodních
zájmů žalované marketingovou akci – relaxační pobyt na horách v Itálii a
žalovaná mu vynaložené finanční prostředky nekompenzovala“, že „nebylo
prokázáno, že by žalobce zfalšoval údaje na faktuře“ a „předložil fakturu se
zfalšovanými údaji svědkyni Š. k proplacení“, že žalobce „postupoval podle
instrukce finančního ředitele společnosti V.“, a že žalobce dne 18. 10. 2012
„nezaslal H. V. e-mail s obsahem, který v řízení předložila žalovaná“), a
hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li, že svědek V. „vypovídal
nepravdivě“, že „v jeho dřívější výpovědi existuje přinejmenším několik
rozporů“, že odvolací soud „žádným způsobem nezjišťoval důvodnost odepření
výpovědi svědka V.“, že „není zřejmé, proč odvolací soud ve svém Usnesení
přikázal OSP 8 provést opakovanou výpověď tohoto svědka, když podle jeho
pozdějšího Rozsudku bohatě postačovala již výpověď první“, že „zcela logickým a
odůvodněným se tak jeví závěr, že svědek V. odmítl napodruhé vypovídat proto,
že při vyjasnění rozporů jeho původní výpovědi s ostatními provedenými důkazy
by mohly vyjít najevo skutečnosti, které by mohly založit jeho trestní
odpovědnost“, a nesouhlasí-li s hodnocením účastnických výpovědí B. a T., pokud
odvolací soud uvedl, že ani na jejich základě „nebylo prokázáno, že předkládaný
materiál“ – projednávaný představenstvem žalované dne 7. 12. 2011 – „byl
schválen v předložené podobě“) a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že
„žalobce se dovolával proplacení částky za pomoci zfalšované faktury“, a to „v
rozporu s pokynem představenstva“, že žalobce „fakturu v hotelu Residence 3
Signori nemohl obdržet, musel vědět, že je tato výše pozměněná“, že „žalobce
rozeslal pomlouvačné emaily partnerům žalované i bankám, tvrdil, že bude podán
návrh na insolvenci“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu
odlišné právní posouzení věci. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo
2125/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné
skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011 sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, včetně tam zmíněného odkazu na
nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
č. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1997, nebo odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o
skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při
hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje
vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti
provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její
průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014
sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Odvolací soud – rozhodl-li o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve
výrocích o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 10. 2012
a ze dne 31. 10. 2012 – vyšel na prvním místě ze závěru o tom, že „žalobce
neporušil žádné povinnosti vyplývající pro něj z ust. § 301 zákoníku práce,
nadto zvlášť hrubým způsobem“. Napadené rozhodnutí proto nespočívá na vyřešení
dovolatelkou nastolené právní otázky, zdali jednání žalobce „svou intenzitou
naplnilo předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnance ve
smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů“, a uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Přiléhavé z tohoto důvodu nejsou ani
odkazy dovolatelky na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k otázce
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
1229/2014, sp. zn. 21 Cdo 1096/2017, sp. zn. 21 Cdo 991/2019, sp. zn. 21 Cdo
3034/2016, sp. zn. 21 Cdo 3864/2018, sp. zn. 21 Cdo 1631/2018). Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že soudy
obou stupňů nepoučily žalovanou podle ustanovení § 118a o. s. ř. o možnosti
neúspěchu ve věci proto, že její tvrzení nebyla prokázána, že z rozsudku soudu
prvního stupně „není vůbec zřejmé“, co soud zjistil z výpovědi B., že odvolací
soud postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 3 o. s. ř., jestliže
„přistoupil k hodnocení výpovědi B.“, aniž by jeho výslech zopakoval, a že
rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelné, neboť
dovolatelka přehlíží, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by
(kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však
dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený
předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka
procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo
3028/2018). K námitkám žalované, že rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je
nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že
i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele
(srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Poměřováno těmito závěry odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně
nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaná, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně
plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno.
K tomu lze dodat, že z
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze
dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka
řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek
odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje. Dovolací soud nemohl přihlédnout k důvodům, které dovolatelka dovolání
uplatnila ve svém vyjádření ze dne 15. 4. 2021, neboť tak učinila až po
uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k
závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní
moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud
nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.