21 Cdo 1229/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce M. K., proti žalovanému Cooptel, stavební a. s. se sídlem v
Brně, Černovické nábřeží č. 501/7a, IČO 25560271, zastoupenému JUDr. René
Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova č. 635/4, o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C
47/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.
října 2013 č. j. 15 Co 315/2012-169, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince
2011 č. j. 13 C 47/2007-140 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 15. 12. 2006 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení
§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu
„hrubého porušení pracovní kázně“, jehož se žalobce měl dopustit „zneužitím
informací v obchodním styku získaných výkonem funkce vedoucího střediska
dopravy a mechanizace a poškozením žalovaného odlivem zakázek v oblasti dopravy
a mechanizace“.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 15. 2. 2007 se žalobce domáhal,
aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se nedopustil hrubého porušení pracovní kázně
„žádným způsobem“, že „informace získané při výkonu funkce“ nezneužil v
neprospěch žalovaného a že žalovanému nevznikla „na základě“ práce žalobce
žádná škoda. Namítal, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru „není
skutkově vymezen“, že uvedený důvod „neodpovídá skutečnosti“, že v okamžitém
zrušení pracovního poměru není uvedeno, kdy a jak konkrétně mělo k porušení
pracovní kázně žalobcem a k poškození žalovaného dojít, a že žalovaný
postupoval „podle právní normy, která nebyla účinná“.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce jako jeho zaměstnanec zneužil
informace, ke kterým měl přístup, neboť „jakožto manažer dopravy a mechanizace
žalovaného sjednával lukrativní dopravní zakázky, jež byl povinen sjednávat pro
žalovaného, pro společnost MAGIC SPELL, s. r. o.“, u níž jako dispečer pracoval
J. M., který je osobou blízkou žalobci a který byl několik let zaměstnancem
žalovaného na pozici vedoucího dopravy, v níž ho následně vystřídal žalobce. V
průběhu řízení žalovaný dále uvedl, že mu žalobce odcizil naftu v hodnotě
12.000,- Kč, k čemuž se doznal v trestním řízení, jež proti němu bylo vedeno.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2009 č. j. 13 C 47/2007-70 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 1.000,- Kč. Dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru „trpí
formálními vadami“ a že důvody, v nichž je spatřováno žalobcovo porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem, nejsou „způsobilými důvody pro použití ustanovení
§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Z dopisu žalovaného ze dne 15. 12. 2006
ani z výslechů svědků soud prvního stupně nezjistil, kdy „měly nastat
okolnosti, o kterých se v něm hovoří, a kdy se o nich žalovaný dozvěděl“. Z
„jediného a osamoceného případu“ popsaného svědkyní Ing. L. T., kdy měl žalobce
v listopadu 2006 sjednat dopravu „konkurenční firmě MAGIC SPELL“, nelze podle
názoru soudu prvního stupně usuzovat na „zvlášť hrubý způsob porušení
povinnosti“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 2. 2011 č. j. 15
Co 105/2010-106 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, neboť jej shledal nepřezkoumatelným. Uložil soudu prvního stupně, aby
se v dalším řízení zabýval tím, kdy bylo žalobci doručeno okamžité zrušení
pracovního poměru a zda se tak stalo v zákonem stanovené lhůtě, zda je v něm
vymezen jeho důvod tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, zda
žalobci byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru při jeho doručování
zřejmý, zda vytýkané jednání bylo porušením pracovní kázně a zda dosahovalo
intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 12. 2011 č. j. 13 C 47/2007-140 žalobě
znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 1.000,- Kč. Dovodil, že důvod okamžitého zrušení pracovního
poměru, které bylo žalobci doručeno dne 15. 12. 2006, nebyl vymezen tak, aby
jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, a že byl dodatečně měněn, neboť
žalovaný poté, co neprokázal „zneužití informací v obchodním styku“ a poškození
žalovaného „odlivem“ zakázek, „přišel s tvrzením o krádeži nafty“. Vzal za
prokázané, že žalovaný v době doručení okamžitého zrušení pracovního poměru
nevěděl o zakázce provedené společností MAGIC SPELL, s. r. o. pro Ing. L. T., a
z toho usoudil, že žalovaný tento důvod zjistil dodatečně a „použil ho v
průběhu řízení“. Neuvěřil v tomto směru Ing. R. B., kterého vyslechl jako
svědka a který vypověděl, že se žalovaný o tomto případu dozvěděl již v
listopadu 2006, neboť Ing. R. B. je – jako místopředseda představenstva
žalovaného – „osobně spjat se žalovaným“. Nevěrohodnými shledal rovněž výpovědi
svědků D. L. a P. H. k okolnostem doručování okamžitého zrušení pracovního
poměru žalobci, které podle jeho hodnocení „svědčí spíše ve prospěch tvrzení
žalobce“, že byl po předání okamžitého zrušení pracovního poměru z pracoviště
neprodleně vykázán. Návrhu žalovaného na doplnění dokazování k těmto okolnostem
„výslechem majitele společnosti žalovaného Š. a opakovaným výslechem svědka B.,
eventuálně dalších osob“ nevyhověl „s odkazem na obsah výpovědí svědkyně L. a
svědka H.“. Uzavřel, že i v případě, že by se žalobce dopustil porušení
pracovní kázně v souvislosti se zakázkou provedenou společností MAGIC SPELL, s.
r. o. pro Ing. L. T., nedosahovalo by toto porušení intenzity, která by „mohla
vést k okamžitému zrušení pracovního poměru“, neboť žalobce byl „po celou dobu
považován za velmi kladného zaměstnance“, dne 16. 10. 2006 byl „dosazen do
vyšší funkce“, po dobu jeho „působení“ u žalovaného „nikdy nedošlo k nějakému
zavinění“ a „nepřeúčtování za přepravu v částce 3.000,- Kč“ by nemělo pro
žalovaného „žádné následky při objemu zakázek a dosahovaného zisku společnosti“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 2013 č. j.
15 Co 315/2012-169 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že „faktický obsah projevu vůle žalovaného
ohledně důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem není zřejmý“ a
že tento projev vůle je třeba považovat za neurčitý, a souhlasil i s jeho
hodnocením výpovědí svědků D. L. a P. H. jako nevěrohodných. Nepřisvědčil
námitce žalovaného, že soud prvního stupně nedůvodně zamítl jeho návrhy na
doplnění dokazování výslechy svědků M. V. a A. S. k okolnostem doručování
okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci, neboť výpovědi svědků D. L. a P.
H. vyslechnutých k těmto okolnostem byly pro objasnění skutkového stavu věci
„naprosto dostačující“ a nebylo třeba „vyslýchat všechny zaměstnance
žalovaného“, kteří byli přítomni předávání okamžitého zrušení pracovního poměru
žalobci. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že „naplnění
skutkových důvodů“ pro okamžité zrušení pracovního poměru nebylo prokázáno a že
tvrzení o krádeži nafty jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
žalovaný uplatnil až dodatečně, a správným shledal rovněž - v „teoretické
rovině“ - hodnocení intenzity případného porušení pracovní kázně žalobcem v
případě „odlivu jedné zakázky“ objednané Ing. L. T.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
soudy nesprávně posoudily závažnost protiprávního jednání žalobce spočívajícího
v tom, že jako vedoucí přepravy sjednal obchod (přepravu) namísto pro
žalovaného jako svého zaměstnavatele pro „spřízněný právní subjekt“. Podle
názoru žalovaného je takové jednání, byť by se vyskytlo pouze v jednom případě,
„natolik zásadním porušením loajality k zaměstnavateli a tak zásadně v rozporu
se zájmy zaměstnavatele“, že zakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního
poměru. Dovolatel dále vytýká soudům, že zcela nedůvodně zamítly jeho návrh na
doplnění dokazování výslechem svědků M. V. a A. S., kteří byli osobně přítomni
předání okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci a „bezprostředně tak
vnímali“ sdělení jeho důvodů „ze strany ředitele společnosti“, a že vyslechly k
uvedené okolnosti žalobce a nikoli též žalovaného, přestože je tento postup v
rozporu se zásadou rovnosti stran a přestože podle usnesení odvolacího soudu ze
dne 1. 2. 2011 č. j. 15 Co 105/2010-106 měly být řádně objasněny okolnosti
seznámení žalobce s důvody okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva [jaká jsou východiska pro
konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy v ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, z hlediska posouzení
intenzity porušení pracovní kázně], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Posuzovanou věc je – vzhledem k tomu, že žalobci bylo okamžité zrušení
pracovního poměru doručeno dne 15. 12. 2006 – i v současné době třeba posuzovat
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zák. práce“) [srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce].
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně
závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák.
práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z
pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno
tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli
nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí
výpovědní doby.
Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73
odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v
souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už
majetkovou, nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005
sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006).
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo
tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr
zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a
mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn.
21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2001). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom
není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek;
k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci. Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele
a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho
poctivost ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, jež zároveň –
jak bylo uvedeno výše - ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v
souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už
majetkovou, nebo morální.
Nejvyšší soud proto již dříve [ve vztahu k obdobné právní úpravě podmínek pro
okamžité zrušení pracovního poměru obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce] dospěl k závěru, že útok na majetek
zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.),
nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez
odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité
hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou
okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení
povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
V posuzovaném případě nemůže být pochyb o tom, že jednáním, které bylo žalobci
vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 12. 2006 („zneužití
informací v obchodním styku získaných výkonem funkce vedoucího střediska
dopravy a mechanizace a poškození žalovaného odlivem zakázek v oblasti dopravy
a mechanizace“) a které mělo podle tvrzení žalovaného spočívat v tom, že
žalobce předal dopravní zakázku, kterou si u žalovaného objednala Ing. L. T.,
společnosti MAGIC SPELL, s. r. o., by žalobce – bylo-li by toto jeho jednání
prokázáno - zaviněně porušil jednu ze základních povinností zaměstnance řádně
hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, stanovenou v ustanovení
§ 73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Z tohoto ustanovení totiž nevyplývá pro
zaměstnance jen zákaz způsobovat zaměstnavateli skutečnou škodu na jeho
majetku, ale též jeho povinnost chovat se tak, aby svým jednáním zaměstnavateli
nezpůsobil ani jinou majetkovou škodu (tzv. ušlý zisk). Takovou škodu by
žalobce způsobil žalovanému v případě, že by jej připravil o zisk ze zakázky
objednané u žalovaného jeho zákaznicí Ing. L. T. tím, že by tuto zakázku předal
společnosti MAGIC SPELL, s. r. o.
Se soudy lze souhlasit v tom, že při posuzování intenzity porušení pracovní
kázně je třeba přihlížet též k dosavadnímu postoji zaměstnance k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
jakož i k tomu, jaká byla výše škody, kterou zaměstnanec svým jednáním způsobil
zaměstnavateli. Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení pracovní kázně
žalobcem mělo dojít, měly však soudy přihlížet zejména k tomu, že žalobce by se
svým jednáním, které mělo spočívat v úmyslném způsobení škody žalovanému v
podobě ušlého zisku předáním zakázky zadané žalovanému jiné obchodní
společnosti, dopustil útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to v postavení
zaměstnance, který měl jako vedoucí střediska dopravy a mechanizace činit kroky
potřebné k vyřízení zakázky žalovaným a k zajištění zisku žalovaného z ní a
který namísto toho informace o zakázce zneužil k jejímu předání jinému
podnikateli.
Důvodná je i námitka dovolatele, že soudy neměly zamítnout jeho návrh na
doplnění dokazování výslechem svědkyně A. S., která byla osobně přítomna
předání okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci a „bezprostředně tak
vnímala“ sdělení jeho důvodů ředitelem žalovaného.
Měly-li soudy pochybnosti o určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze
dne 15. 12. 2006 a měly-li za to, že není možné provést výklad tohoto písemného
projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, byly povinny se zabývat
- jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2999/2000 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2374/2000) - tím, za jakých
okolností žalovaný uvedený projev vůle učinil a zda za těchto okolností bylo
mezi účastníky zřejmé, proč přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru
se žalobcem. Jen v případě, že by ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného
na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci, nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po
skutkové stránce důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, by šlo o
neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k němuž takto vadný projev vůle
směřoval.
Protože žalovaný v řízení tvrdil, že mezi účastníky bylo zřejmé, proč
přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem, neboť žalobci
byly ředitelem žalovaného sděleny důvody tohoto opatření při jeho doručování,
byl povinen označit důkazy potřebné k prokázání tohoto svého tvrzení [srov. §
101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větu první o. s. ř.] a měl v tomto směru
důkazní břemeno, kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to,
že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být
rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. § 120 odst. 3 větu druhou o. s.
ř.). Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v
takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti
uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou
první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z
jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy,
jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k
prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v
případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc
rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý
prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle
hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod
č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního
břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže
zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka,
ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 7. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 408/2003).
Žalovaný k prokázání svého tvrzení, že žalobci byly při doručování okamžitého
zrušení pracovního poměru sděleny důvody tohoto opatření, a že proto mezi
účastníky bylo zřejmé, proč žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního
poměru se žalobcem, v řízení u soudu prvního stupně navrhl – jak vyplývá z
obsahu spisu - provedení důkazů výslechem svědků D. L., P. H. a A. S. (důkaz
výslechem svědka M. V. označil až v průběhu řízení o odvolání, které podal
proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2011 č. j. 13 C
47/2007-140), výslechem předsedy představenstva žalovaného M. Š. a opětovným
výslechem místopředsedy představenstva Ing. R. B. Vyhodnotily-li soudy výpovědi
vyslechnutých svědků D. L. a P. H. jako nevěrohodné, a tedy nezpůsobilé
prokázat uvedené tvrzení žalovaného, nemohly v souladu se zákonem dospět k
závěru, že žalovaný ohledně tohoto tvrzení neunesl důkazní břemeno, aniž by
provedly jím označené důkazy výslechy svědkyně A. S., předsedy představenstva
žalovaného M. Š. a (opětovně) místopředsedy představenstva Ing. R. B. (ten sice
soudem prvního stupně vyslechnut byl, nikoli však k okolnostem doručování
okamžitého zrušení pracovního poměru a nikoli správně jako člen statutárního
orgánu právnické osoby postupem podle ustanovení § 131 o. s. ř., nýbrž jako
svědek podle ustanovení § 126 o. s. ř.), které shledaly nadbytečnými.
Nadbytečným je jen takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány
skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými
důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud
vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 4 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést
účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě
vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu
neunesení důkazního břemene (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8.
2003 sp. zn. 21 Cdo 408/2003).
Protože se soudy v projednávané věci náležitě nezabývaly tím, za jakých
okolností žalovaný učinil jednostranný projev vůle směřující k rozvázání
pracovního poměru se žalobcem a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky
zřejmé, proč přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru, je závěr
odvolacího soudu, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem
není zřejmý a že tento projev vůle je proto třeba považovat za neurčitý, pro
svou předčasnost nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jiří
Doležílek
předseda senátu