21 Cdo 1631/2018-253
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce P. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem
Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 21/29, proti žalovanému
STI Česko s. r. o. se sídlem v Rumburku 1, Žitná č. 123/21, IČO 25002741,
zastoupenému JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá č.
208/16, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 562/2010, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 158 642,64 Kč s
příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 9. prosince 2016 č. j. 12 Co 409/2015-198, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v
Děčíně ze dne 3. února 2015 č. j. 25 C 562/2010-150 se ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 2. 6. 2010, a ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 77
287,44 Kč s úrokem z prodlení z částky 77 287,44 Kč ve výši 7,75 % ročně za
období od 16. 7. 2010 do zaplacení a dále 81 355,20 Kč s úrokem z prodlení z
částky 81 355,20 Kč ve výši 7,75 % ročně za období od 16. 8. 2010 do zaplacení,
potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 91 287,30 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení
53 785,71 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 40 238,85 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ivana Vávry, advokáta se sídlem v
Litoměřicích, Dlouhá č. 208/16.
Dopisem ze dne 2. 6. 2010 žalovaný oznámil žalobci, že s ním okamžitě ruší
pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Okamžité
zrušení pracovního poměru odůvodnil tím, že: „Zvlášť hrubé porušení Vašich
povinností je spatřováno v tom, že ač jste se dne 10. 5. 2010 písemně zavázal,
že dne 11. 5. 2010 odevzdáte Vašemu zaměstnavateli vozidlo reg. zn. XY. Toto se
však nestalo a vozidlo jste odevzdal až dne 28. 5. 2010 po důrazné písemné
výzvě“.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 23. 7. 2010 (v průběhu řízení se
souhlasem soudu změněnou) se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že okamžité
zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 2. 6. 2010 je
neplatné, a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 158 642, 64
Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 77 287,44
Kč od 16. 7. 2010 do zaplacení a z částky 81 355,20 Kč od 16. 8. 2010 do
zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4.
2009 ve znění dodatku ze dne 1. 1. 2010 u žalovaného pracoval jako obchodní
ředitel. Při jednání s prokuristy žalovaného dne 10. 5. 2010 bylo žalobci
sděleno, že jeho pracovní místo se ruší bez náhrady, a byla mu navržena dohoda
o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 5. 2010. V rámci uvedeného jednání se
žalobce písemně zavázal, že téhož dne (tj. 10. 5. 2010) odevzdá žalovanému
notebook a klíče od kanceláře a dne 11. 5. 2010 předá mobilní telefon a osobní
vůz. Dne 25. 5. 2010 žalovaný doručil žalobci výpověď z pracovního poměru ze
dne 12. 5. 2010 danou z důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a
výzvu k okamžitému předání osobního automobilu ze stejného dne. Uvedené výzvě
žalobce vyhověl a osobní automobil dne 28. 5. 2010 vrátil. Navzdory uvedeným
skutečnostem bylo žalobci dne 4. 6. 2010 doručeno okamžité zrušení pracovního
poměru ze dne 2. 6. 2010. Žalobce má za to, že za situace, kdy osobní automobil
předal bez zbytečného odkladu po obdržení výzvy ze dne 12. 5. 2010 v souladu s
časovými možnostmi a pokyny zaměstnankyně H., zvlášť hrubým způsobem své
povinnosti neporušil. Dne 4. 6. 2010 „prostřednictvím e-mailu“ a dne 7. 6. 2010
„prostřednictvím doporučeného dopisu“ žalobce oznámil žalovanému, že trvá na
dalším zaměstnávání, a proto žalobou uplatnil i náhradu mzdy za dobu od 4. 6.
2010 do 31. 7. 2010.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 7. 8. 2012 č. j. 25 C 562/2010-107
žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 52 742 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivana Vávry. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 301 písm. a) a d)
zákoníku práce, neboť „v průběhu trvajícího pracovního poměru“ u žalovaného
„nesplnil jeho pokyn a dne 11. 5. 2012, jak se k tomu písemně zavázal, mu
nevrátil majetkovou hodnotu, jež mu byla žalovaným, jakožto jeho
zaměstnavatelem, svěřena“. Žalobce tím „hrubě porušil své povinnosti
vyplývající pro něho z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem, konkrétně zejména ustanovení § 301 písm. a) a d)
zákoníku práce, neboť zcela v rozporu s uvedenými ustanoveními dle své vůle
nakládal s majetkovou hodnotou (velké hodnoty) svého zaměstnavatele a tuto
hodnotu svému zaměstnavateli vydal až tehdy, kdy se k tomu sám rozhodl, byť to
bylo zcela v rozporu s pokynem svého zaměstnavatele“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 5. 2014
č. j. 12 Co 634/2013-132 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního
stupně, že při posuzování intenzity porušení „pracovní kázně“ přihlédl jen k
tomu, že žalobce disponoval s majetkem žalovaného velké hodnoty, aniž současně
vzal v úvahu i další okolnosti, které mohou být významné při vymezení relativně
neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Okresní soud v Děčíně následně rozsudkem ze dne 3. 2. 2015 č. j. 25 C
562/2010-150 žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 2. 6. 2010, doručené žalobci dne 4. 6. 2010, je
neplatné, a uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 77 287,44 Kč s
úrokem z prodlení z částky 77 287,44 Kč ve výši 7,75 % ročně za období od 16.
7. 2010 do zaplacení a dále 81 355,20 Kč s úrokem z prodlení z částky 81 355,20
Kč ve výši 7,75 % ročně za období od 16. 8. 2010 do zaplacení, zamítl a žalobci
uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 105 109 Kč k
rukám advokáta JUDr. Ivana Vávry. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
žalobce, který u žalovaného od 1. 4. 2009 pracoval na pracovní pozici
„obchodního ředitele“, se dne 10. 5. 2010 písemně zavázal, že zaměstnavateli
dne 11. 5. 2010 odevzdá – mimo jiné – zaměstnavatelem svěřený osobní automobil
XY, typ XY, RZ XY, že k předání vozidla ve sjednaný den nedošlo a že žalobce
vozidlo žalovanému odevzdal až dne 28. 5. 2010. Na jejich základě dospěl k
závěru, že žalobce svým jednáním (nevrácením svěřeného osobního automobilu)
porušil ustanovení § 301 písm. a) a d) zákoníku práce. Při posuzování intenzity
porušení pracovní povinnosti žalobcem zejména zohlednil, že žalobce postupoval
„v rozporu se svým závazkem k odevzdání uvedené majetkové hodnoty“, že poté, co
si tuto ponechal, „se svým zaměstnavatelem přerušil kontakt“, že „jednání
žalobce, včetně nevrácení vozidla, bylo záměrným jednáním, neboť si chtěl
vylepšit svoji vyjednávací pozici u žalovaného“, a že „se nejednalo o pouze
banální porušení pracovní povinnosti, neboť proti vůli zaměstnavatele byla
zadržována majetková hodnota velké hodnoty, jakou je nepochybně osobní
automobil a kdy se nejedná o běžného zaměstnance, ale jedná se o zaměstnance na
pozici obchodního ředitele – tedy člověka s vysokými inteligenčními hodnotami,
který si musel být nutně vědom, že uvedené jednání je pro jeho zaměstnavatele
zcela nežádoucí a je způsobilé jeho zaměstnavatele poškodit (přestože se tak
nestalo)“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že jednání žalobce – „byť to byl
exces z běžného chování žalobce“ – „dosahuje intenzity takové závažnosti, že
jen pro toto chování byla naplněna skutková podstata hrubého porušení pracovní
kázně a žalovaný mohl pro uvedené chování přistoupit k tak výjimečnému
prostředku, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru svého zaměstnance“, a
že žaloba není důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 12. 2016
č. j. 12 Co 409/2015-198 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru změnil tak,
že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného
provedené dopisem žalovaného ze dne 2. 6. 2010, doručeným žalobci dne 4. 6.
2010, je neplatné, a ve výroku o náhradě mzdy a o nákladech řízení rozsudek
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že „za takové procesní situace (skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně) nelze v jednání, jež je žalovaným žalobci
vytýkáno v dopise ze dne 2. 6. 2010, spatřovat porušení pracovních povinností
zvlášť hrubým způsobem“; soudu prvního stupně v této souvislosti vytknul, že
vedle pracovní pozice, kterou žalobce zastával, a toho, „jaký předmět žalobce
nevrátil“, nepřihlédl „k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové
zhodnocení případu“. Uvedl, že nelze „přehlédnout, že žalobce neporušil
výslovný jednostranný pokyn žalovaného (k vrácení vozidla), ale porušil svou
smluvní povinnost, k níž se po dohodě účastníků zavázal“, což „již samo o sobě
poněkud snižuje intenzitu porušení pracovních povinností“, že „výslovnou vůli –
pokyn k vrácení vozidla (k určitému datu) žalovaný projevil až dodatečně, a to
v okamžiku, kdy též již nepochybně projevil vůli s žalobcem skončit pracovní
poměr výpovědí“, že „žalovaný až do vytýkaného jednání neměl k dodržování
pracovních povinností k žalobci výhrad, ani blíže nekonkretizoval, jaký
negativní dopad na ostatní zaměstnance předmětné chování žalobce mělo, a ani že
by jej žalobce poškodil“, a že „v řízení z provedených důkazů nevyplynulo, že
by žalovanému jednáním žalobce vznikla škoda, že by tím nedošlo k jinak
očekávanému zisku, či ztrátě obchodních příležitostí, poškození jeho jména“; z
obsahu spisu podle odvolacího soudu nevyplývá ani tvrzení, „že by žalobce
nevrátil vozidlo jen proto, aby měl tzv. lepší vyjednávací pozici pro další
jednání o trvání pracovního poměru“. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k
závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž rozsudek
napadl v celém rozsahu. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že
jednání žalobce nedosáhlo intenzity vyžadované zákonem pro okamžité zrušení
pracovního poměru se zaměstnancem. Poukázal na to, že z ustálené rozhodovací
praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3200/2008) vyplývá, že
zaměstnanec je povinen využívat svěřený majetek ze strany zaměstnavatele k
výkonu své práce, je povinen tento majetek chránit a při jeho užívání
postupovat v souladu s pokyny zaměstnavatele, přičemž mu v tomto směru
nepřísluší přijímat vlastní opatření a rozhodnutí. Žalobce postupoval v rozporu
s uvedenými povinnostmi, zneužil vstřícnosti zaměstnavatele, který mu ponechal
vůz k osobním účelům do následujícího dne, a neoprávněně zadržený majetek
zneužil k tomu, aby si dle svých slov „vylepšil vyjednávací pozici“, čímž
porušil ustanovení § 301 a § 316 odst. 1 zákoníku práce. Odvolací soud se (na
rozdíl od soudu prvního stupně) ani nezabýval tím, zda lze po žalovaném
spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával do uplynutí výpovědní
doby (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3325/2015); dovolatel v této
souvislosti zdůraznil, že „nelze tolerovat hrubé porušení povinností
zaměstnance ve vedení společnosti a při tom účinně vymáhat dodržování
povinností na řadových zaměstnancích“. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání setrval na svých dosavadních
tvrzeních. Zdůraznil, že odvolací soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním o
tom, že žalobce byl až do vytýkaného jednání žalovaným kladně hodnocen a vůči
jeho práci nebyly vzneseny žádné výtky a že svým jednáním nezpůsobil žalobci
žádnou škodu. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru proto žalobce považuje za správný a navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a napadený rozsudek odvolacího soudu byl
vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2009 a jejího dodatku ze dne
1. 1. 2010 u žalovaného od 1. 4. 2009 pracoval jako obchodní ředitel. Dne 10.
5. 2010 účastníci v souvislosti s připravovanými organizačními změnami, na
jejichž základě se žalobce stal nadbytečným zaměstnancem a následně od
žalovaného obdržel výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 5. 2010 z důvodu
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, uzavřeli písemnou dohodu, v níž
se žalobce – mimo jiné – zavázal, že žalovanému dne 11. 5. 2010 „odevzdá“
osobní vůz (osobní automobil tov. zn. XY, typ XY, RZ XY). Žalobce uvedeného dne
automobil nevrátil a učinil tak až 28. 5. 2010. Dne 4. 6. 2010 žalovaný doručil
žalobci okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 2. 6. 2010.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na
vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek lze se zaměstnancem okamžitě
zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne
2. 6. 2010, které mu bylo doručeno dne 4. 6. 2010 – podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č.
261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. A č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č.
305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009
Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12.
2010 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z
pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák.
práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance.
Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání
zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže
být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
O povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem
vykonávané práci jde ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) a § 52 písm. g)
zák. práce nejen tehdy, ukládá-li ji zaměstnanci zákon nebo jiný obecně závazný
právní předpis. Zaměstnanci jsou povinni (mají právní povinnost) plnit závazky,
které jim vznikly – kromě kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu nebo pokynu
nadřízeného vedoucího zaměstnance – na základě pracovní smlouvy nebo jiné
smlouvy (dohody) uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; nesplnění
povinností z těchto smlouvou převzatých závazků (závazkových právních vztahů)
nepochybně představuje rovněž porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a může být tedy
důvodem k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3323/2008).
Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně
hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301
písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti
s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo
morální (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněného pod č. 86 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k
funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k
době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění
zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností
zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k
tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon
zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti
rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu,
zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance
u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní
úpravě například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995
sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněného v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996,
nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněného pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně (podle právní úpravy
účinné od 1. 1. 2007 povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k zaměstnancem vykonávané práci) není jen aritmetickým průměrem všech v
konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba
přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální
charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo
3325/2012).
Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je zároveň nezbytný vztah důvěry,
spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm.
d) zák. práce, jež zároveň – jak bylo uvedeno výše – ukládá zaměstnanci, aby
celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval
zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší soud proto již
dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např.
krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat
část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z
hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce
tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o
porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
V posuzované věci žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že dne 11. 5. 2010 nevrátil
(neodevzdal) svému zaměstnavateli (žalovanému) jím svěřený osobní automobil,
jak se k tomu zavázal v dohodě ze dne 10. 5. 2010, a v rozporu s tímto závazkem
tak učinil až dne 28. 5. 2010.
Jak bylo uvedeno výše, lze z hlediska jejich původu (způsobu vzniku) rozeznávat
několik druhů pracovních povinností, jež lze podřadit pod zákonem užívaný
termín „povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci“ [vedle povinností stanovených zákonem nebo jiným
obecně závazným právním předpisem, kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem nebo
pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance mezi ně náleží též povinnosti
vyplývající z pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy (dohody) uzavřené mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem]. Jejich jednotícím kritériem je, že vyplývají z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, a jejich dodržování
proto patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního
poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Jednotlivé druhy pracovních
povinností se tedy přimykají k uvedenému zákonnému termínu „povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a nelze je současně považovat za hledisko významné pro vymezení
relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce
(přihlížet k nim při výsledném posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem). Z toho plyne, že intenzitu porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem nesnižuje (a ani nezvyšuje) okolnost, že zaměstnanec porušil
povinnost ze smlouvou převzatých závazků.
Vzhledem k uvedenému nelze souhlasit s úvahou odvolacího soudu, podle které
intenzitu posuzovaného porušení pracovní povinnosti žalobcem „poněkud snižuje“
okolnost, že „žalobce neporušil výslovný jednostranný pokyn žalovaného (k
vrácení vozidla), ale porušil svou smluvní povinnost, k níž se po dohodě
účastníků zavázal“. Při výsledném posouzení intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
vytýkaného žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru je proto třeba
vycházet především z toho, že žalobce porušením povinnosti vrátit žalovanému v
dohodnutém termínu jím svěřený osobní automobil zaviněně porušil jednu ze
základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu
zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením,
ztrátou, zničením a zneužitím, vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák.
práce. Odvolací soud zde na jedné straně správně přihlížel k dosavadnímu
postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, jakož i k tomu, zda svým jednáním žalobce
způsobil žalovanému škodu (zohlednil-li, že „žalovaný až do vytýkaného jednání
neměl k dodržování pracovních povinností k žalobci výhrad, ani blíže
nekonkretizoval, jaký negativní dopad na ostatní zaměstnance předmětné chování
žalobce mělo, ani že by jej žalobce poškodil“, a že „v řízení z provedených
důkazů nevyplynulo, že by žalovanému jednáním žalobce vznikla škoda, že by tím
nedošlo k jinak očekávanému zisku, či ztrátě obchodních příležitostí, poškození
jeho jména“). Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení pracovní povinností
žalobcem došlo, měl však odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že žalobce se
svým jednáním, které spočívalo v neoprávněném zadržování věci v majetku
zaměstnavatele nemalé hodnoty po dobu 17 dnů, dopustil přímého útoku na majetek
svého zaměstnavatele a zneužil přitom svého postavení jako zaměstnance, který
měl tuto věc používat k plnění svých pracovních úkolů. Na této povaze jednání
žalobce již nemůže nic změnit okolnost, zda žalobce byl či nebyl při svém
jednání veden snahou vytvořit si „lepší vyjednávací pozici pro další jednání o
trvání pracovního poměru“ a zda žalobce osobní automobil žalovaného jen
zadržoval, či také – přes zákaz obsažený v ustanovení § 316 odst. 1 zák. práce
– užíval pro svou osobní potřebu. Uvedený (byť ze strany žalobce ojedinělý)
útok na majetek zaměstnavatele potom z hlediska vymezení relativně neurčité
hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce představuje tak významnou
okolnost, která již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti
zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého „za takové
procesní situace (skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) nelze v
jednání, jež je žalovaným žalobci vytýkáno v dopise ze dne 2. 6. 2010,
spatřovat porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“, není správný.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek
soudu prvního stupně se ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které dal žalovaný žalobci
dopisem ze dne 2. 6. 2010, a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby
žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci (na náhradě mzdy z důvodu
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) 77 287,44 Kč s úrokem z
prodlení z částky 77 287,44 Kč ve výši 7,75 % ročně za období od 16. 7. 2010 do
zaplacení a dále 81 355,20 Kč s úrokem z prodlení z částky 81 355,20 Kč ve výši
7,75 % ročně za období od 16. 8. 2010 do zaplacení, potvrzuje [§ 243d písm. b),
§ 219 o. s. ř.].
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího
řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst.
1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný měl v těchto řízeních plný
úspěch, a žalobce je proto povinen nahradit mu náklady potřebné k uplatňování
práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za
této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro
řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a
ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k
vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 64 155 Kč pro řízení
před soudem prvního stupně [ve kterém náklady vzniklé v původním řízení před
soudem prvního stupně, v odvolacím řízení a v novém řízení před soudem prvního
stupně tvoří jediný celek nových nákladů řízení před soudem prvního stupně
(srov. § 224 odst. 3 o. s. ř.)], 42 770 Kč pro odvolací řízení a 21 385 Kč pro
dovolací řízení.
V řízení před soudem prvního stupně kromě této paušální sazby odměny advokáta
(64 155 Kč) vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady
výdajů ve výši 9 x 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
účinném do 30. 6. 2018), v cestovném ve výši 3 609,05 Kč (srov. § 13 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), v náhradě za čas
promeškaný účastí na jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, ve výši
4 980 Kč (§ 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a
v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 15 843,25 Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před soudem prvního stupně tedy
žalovanému vznikly náklady v celkové výši 91 287,30 Kč.
V odvolacím řízení kromě paušální sazby odměny advokáta (42 770 Kč) vznikly
žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 4 x 300
Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6.
2018), v cestovném ve výši 481 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění účinném do 30. 6. 2018) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 9
334,71 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před
odvolacím soudem tedy žalovanému vznikly náklady v celkové výši 53 785,71 Kč.
V dovolacím řízení kromě paušální sazby odměny advokáta (21 385 Kč) vznikly
žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby (dovolání) ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), v náhradě za daň z přidané
hodnoty v dovolacím řízení ve výši 4 553,85 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2
věta druhá o. s. ř.), a v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 14
000 Kč. V řízení před dovolacím soudem tedy žalovanému vznikly náklady v
celkové výši 40 238,85 Kč.
Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v
celkové výši 91 287,30 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 53
785,71 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 40 238,85 Kč k
rukám advokáta, který žalovaného v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu