26 Cdo 2209/2020-623
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně MONA, veřejná obchodní společnost, se sídlem ve Vyškově-
Dědicích, Sídliště Osvobození 643/27, IČO 42660009, zastoupené Mgr. Vítězslavem
Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, proti žalovanému J. D.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Košťálem, advokátem se
sídlem v Brně, Wurmova 607/26, o 1.989.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 363/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2020, č. j. 17 Co
152/2019-595, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2020, č. j. 17 Co
152/2019-595, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. února 2019, č.
j. 8 C 363/2009-525, ve výrocích I., III., IV. a V., se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č.
j. 8 C 363/2009-525 [předcházející rozsudek ze dne 18. 4. 2014, č. j. 8 C
363/2009-183, jímž žalobu zamítl, zrušil Krajský soud v Brně (odvolací soud)
usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 13 Co 279/2014-218], uložil žalovanému
zaplatit žalobkyni 1.989.000 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně za dobu od 29.
1. 2011 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení – žalobkyni ve výši 424.161 Kč
(výrok III.), státu ve výši 8.116 Kč (výrok IV.) a soudní poplatek ve výši
69.217 Kč (výrok V.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně
zamítl žalobu v části týkající se tam specifikovaných úroků z prodlení (výrok
II.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 17 Co 152/2019-595, rozsudek
soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
40.075 Kč; výrok II. odvoláním napaden nebyl a nabyl právní moci.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
po provedeném dokazování učinil tato zjištění:
- od 22. 9. 1993 do 14. 3. 2001 byl společníkem žalobkyně také V. R.,
který byl od roku 1991 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník budovy s
pozemkem parc. XY, zastavěná plocha o výměře 973 m2 pro k. ú. a obec XY (dále
též jen „Nemovitosti“, „Budova“). - V. R. uzavřel dne 1. 4. 1994 s žalobkyní smlouvu o výpůjčce, podle níž
předal žalobkyni do užívání Budovu na 15 let. Posléze dne 31. 12. 1994 uzavřeli
smlouvu o nájmu (dále též jen „Nájemní smlouva“) na dobu od 1. 1. 1995 do 31. 12. 2009, jejímž předmětem byly Nemovitosti, dohodli se, že účelem nájmu je
podnikání žalobkyně, zejména podnajímání Nemovitostí, sjednali si nájemné ve
výši 12.000 Kč ročně, splatné jednou za pět let, ujednali si, že před uplynutím
sjednané doby nájmu lze nájem vypovědět v případě, že nájemkyně bude v prodlení
s placením nájemného, byl na ni prohlášen konkurz nebo přes písemné upozornění
hrubě porušuje klid a pořádek. Žalobkyně se zavázala platit náklady spojené s
obvyklým udržováním a provozem, pronajímatel se zavázal platit služby spojené s
užíváním předmětu nájmu. Dne 23. 12. 1997 uzavřely strany dodatek, v němž si
odsouhlasily rekonstrukci předmětu nájmu hrazenou z úvěru ve výši 4.000.000 Kč
poskytnutého žalobkyni, dohodly se, že při skončení nájmu bude provedeno
vyúčtování nákladů vynaložených na zhodnocení a vybavení Nemovitostí, k jejich
úhradě se zavázal pronajímatel, a že nájemné bude vyúčtováno a započteno ke dni
skončení nájmu. Žalobkyně užívala Nemovitosti pro svou podnikatelskou činnost,
přenechávala je (přerušovaně) od roku 1994 do roku 2000 do podnájmu dalším
osobám. Poslední podnájemní smlouva byla uzavřena do 31. 12. 2000, poté byly
Nemovitosti vyklizeny. Dopisem odeslaným dne 28. 4. 2006 V. R. vypověděl
Nájemní smlouvu, a to bez uvedení důvodu. Doručení jiné výpovědi žalobkyni
nebylo prokázáno. Nebyla uzavřena ani dohoda o ukončení nájmu mezi žalobkyní a
žalovaným. Podle dohody o vypořádání uzavřenou při vystoupení V. R. ze
společnosti žalobkyně dne 19. 9. 2000 došlo k úplnému vypořádání všech práv a
povinností souvisejících s jeho dosavadní účastí ve společnosti; Nájemní
smlouva výslovně zmíněna nebyla. - Dne 17. 1. 2006 uzavřela žalobkyně se společností VEZ, s. r. o., v té
době se sídlem v Brně, Jílová 123/16a, IČO 26245230 (dále též jen
„Společnost“), smlouvu o budoucí podnájemní smlouvě (dále též jen „Smlouva“),
která měla být uzavřena do 17. 6. 2006, s tím, že nájem bude sjednán do 31. 12. 2009, výše nájmu bude činit 78.000 Kč měsíčně a není v ní zahrnuta úhrada za
služby spojené s užíváním Nemovitosti, sjednána byla i smluvní pokuta ve výši
150.000 Kč pro případ odstoupení od smlouvy či neuzavření podnájemní smlouvy. Podle ročního úhrnu čistého obratu v roce 2005 byla Společnost schopna sjednané
podnájemné platit. Stav Nemovitostí umožňoval v době, kdy měla být podnájemní
smlouva uzavřena, jejich užívání k účelu, k němuž byl podnájem uzavřen. Podnájemní smlouva mezi žalobkyní a Společností uzavřena nebyla; později si
Společnost pronajala jinou budovu (restauraci) v Drásově. - V. R. uzavřel dne 13. 4.
2006 s žalovaným kupní smlouvu o prodeji
Nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 27. 4. 2006 (dále též jen „Kupní
smlouva“), v níž ho mj. ujistil, že k Nemovitostem nemá žádný subjekt nájemní
či jiné užívací právo. - Žalovaný odmítl vpustit žalobkyni do Budovy, mezi účastníky probíhala
v následujících měsících rozsáhlá korespondence, žalobkyně se dovolávala
užívání Nemovitostí podle Nájemní smlouvy, posléze žalovanému Nájemní smlouvu i
s dodatkem předložila, žalovaný zpochybňoval její platnost, začal v Budově
provádět stavební práce, neumožnil žalobkyni její užívání a sám v ní začal
podnikat. V době zakoupení Nemovitostí žalovaným byl (podle znalce) jejich stav
průměrný, objekt nebyl asi 5 let užíván, některé vybavení bylo v horším stavu,
dohodnutá výše (pod)nájemného 78.000 Kč měsíčně byla nízká. Stejně jako soud prvního stupně měl za to, že věc je třeba posoudit podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor (dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť právní vztahy účastníků a
veškeré nároky vznikly ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, dále též jen „o. z.“ (§ 3028 odst. 1 a 3, § 3074 odst. 1 a § 3079
odst. 1 o. z.). Dospěl k závěru, že Nájemní smlouva obsahuje všechny zákonné náležitosti, je
platná, nebylo prokázáno, že by šlo o zastřený úkon, případně že by jejím
uzavřením strany obcházely zákon za účelem získání úvěru. Neshledal ani důvod
neplatnosti ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1, § 39, § 41a obč. zák., smlouva o
výpůjčce uzavřená před Nájemní smlouvou se netýkala všech Nemovitostí (jen
Budovy), předmět smluv byl odlišný a Nájemní smlouva smlouvu o výpůjčce
nahrazovala. Žalovaný dnem 27. 4. 2006, kdy se stal vlastníkem Nemovitostí,
vstoupil do právního postavení pronajímatele podle § 680 odst. 2 obč. zák. Protože V. R. odeslal výpověď v době, kdy již nebyl vlastníkem Nemovitostí,
nebyl nájem vypovězen platně, výpověď navíc v rozporu s ujednáním ve smlouvě
neobsahovala žádný výpovědní důvod a navíc žádný z ujednaných výpovědních
důvodů, stejně jako žádný z důvodů pro odstoupení od Nájemní smlouvy, by nebyl
naplněn. Nájem nebyl ukončen ani dohodou o vypořádání V. R. s žalobkyní při
jeho vystoupení ze společnosti, neboť z její formulace o úplném vypořádání
všech práv a povinností souvisejících s účastí vystupujícího společníka na
podnikání žalobkyně nelze dovodit vůli ukončit i Nájemní smlouvu. Uzavřel, že
nájemní vztah tedy trval i poté, co se žalovaný stal vlastníkem Nemovitostí. Nárok žalobkyně, který je předmětem řízení, posoudil jako nárok na náhradu
škody podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že byly splněny všechny zákonné
předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu. K prvnímu předpokladu odpovědnosti za škodu uzavřel, že žalovaný porušil právní
povinnost tím, že v rozporu se svou povinností pronajímatele neumožnil
žalobkyni i přes její písemné výzvy užívat Nemovitosti, v důsledku jeho jednání
nemohla žalobkyně naplnit Smlouvu a uzavřít do 17. 6. 2006 podnájemní smlouvu
se Společností.
Vznikla jí tím škoda, neboť jí ušlo sjednané podnájemné. Byl
tak splněn i druhý předpoklad odpovědnosti za škodu – vznik škody. Smlouva
přitom měla všechny náležitosti požadované zákonem, byla platná, závazek
uzavřít smlouvu nezanikl a jiná překážka pro uzavření podnájemní smlouvy nebyla
v řízení zjištěna. Žalobkyně tak prokázala, že mohla důvodně očekávat
rozmnožení majetku, k čemuž nedošlo v důsledku jednání žalovaného. Při určení
výše ušlého zisku vyšel z celé výše sjednaného podnájemného ve výši 78.000 Kč
měsíčně za žalované období 16. 11. 2007 do 31. 12. 2009, celkem 1.989.000 Kč,
neboť nebylo prokázáno, že by bylo třeba od této částky odečíst nějaké další
náklady, ať se již mělo jednat o náklady, které byl povinen platit pronajímatel
(daně a poplatky, pojištění, náklady na revize rozvodů elektřiny, komínů a
výtahů, služby spojené s užíváním Nemovitostí), nebo o náklady, které žalovaný
vynaložil na opravu Nemovitostí. Podle Nájemní smlouvy byl nájemce povinen
hradit pouze náklady spojené s obvyklým udržováním a provozem, v ceně podnájmu
náklady na služby nebyly zahrnuty, žalobkyně by je tudíž nebyla povinna
vynakládat. Za splněný považoval i třetí předpoklad odpovědnosti za škodu -
existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem
škody na straně žalobkyně. Měl za to, že nebylo prokázáno, že by Společnost
nemínila smlouvu o podnájmu uzavřít, podle výpovědi její tehdejší jednatelky J. V. si společnost musela pronajmout jiné prostory, žalovaný odmítal žalobkyni
pustit do Nemovitostí již v červnu 2006 a neučinil tak ani později, naopak je
sám začal užívat a v důsledku toho žalobkyně nemohla naplnit své závazky ze
Smlouvy a vyzvat Společnost k uzavření podnájemní smlouvy, a to ani později (po
17. 6. 2006). Jednání žalovaného považoval za přímou příčinu vzniku škody,
nikoli příčinu zprostředkovanou. Odvolací soud zdůraznil, že poslední
předpoklad odpovědnosti za škodu – zavinění, je zákonem předpokládán a bylo na
žalovaném, aby se odpovědnosti zprostil a prokázal, že škodu nezavinil; to však
neučinil, naopak odmítal plnit své povinnosti pronajímatele z Nájemní smlouvy
vědomě a úmyslně, a to i poté, kdy mu byla Nájemní smlouva předložena. Žalobkyně včasným nepředložením Smlouvy neporušila ani prevenční povinnost, o
existenci Nájemní smlouvy se z korespondence s žalobkyní dozvěděl již v dubnu
2006, nepochybně se spojil s V. R., od něhož si také měl Nájemní smlouvu
vyžádat. I kdyby mu ji žalobkyně zaslala dřív, nemělo by to na jeho odpovědnost
za škodu vliv, neboť žalovaný smlouvu považoval za absolutně neplatnou. Úroky z
prodlení v zákonné výši přiznal soud ode dne 29. 1. 2011, neboť žalovaný měl
plnit na výzvu žalobkyně, za kterou je možno považovat až doručení žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýkal odvolacímu
soudu, že se při řešení otázek absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy, příčinné
souvislosti mezi jednáním žalovaného, vznikem škody na straně žalobce a
stanovením výše škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Měl za to, že Nájemní smlouva je neplatná zejména pro nemožnost plnění a dále i
z důvodu účelovosti jednání jejích účastníků, předmět smlouvy o výpůjčce a
Nájemní smlouvy je v zásadě totožný, písemně sjednaná smlouva o výpůjčce nebyla
ve stejné formě ukončena, Nájemní smlouva je proto neplatná (odkázal přitom na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004). Namítal, že vznik škody ani její výši nemohl předvídat. Svým právním
předchůdcem V. R. byl výslovně ujištěn, že na Nemovitostech neváznou žádné
právní vady včetně nájemních smluv, měl tak důvodné pochybnosti o existenci
práva žalobkyně užívat Nemovitosti a důvodně proto po ní požadoval prokázání
tvrzené Nájemní smlouvy. V Budově měl uskladněné osobní věci a stavební
materiál na její opravu, měl tak zájem zabezpečit Nemovitosti proti vstupu
třetích osob. Do předložení Nájemní smlouvy mohl svou případnou povinnost
umožnit žalobkyni užívání Nemovitostí porušit pouze nezaviněně a nemohl
předvídat, že by porušením této povinnosti mohl způsobit škodu v podobě ušlého
zisku z podnájmu. Nebyl nijak informován ani o uzavřené Smlouvě. Poukázal při
tom na judikaturu týkající se adekvátní příčinné souvislosti a podmínky sine
qua non. Nemohl také předvídat žalovanou výši škody, předvídat mohl škodu
maximálně v částce cca 50.000 Kč měsíčně (obvyklá cena podle znaleckých
posudků). Soudy při stanovení výše škody nesprávně vycházely pouze z ceny
podnájemného, neodečetly od ní náklady (přinejmenším ve výši nájemného, dále
náklady spojené s předáním Nemovitostí, vyklizením a nutnými opravami). Příčinná souvislost není dána ani proto, že podnájemní smlouva nebyla nikdy
uzavřena, nelze ji dovodit pouze z uzavření Smlouvy. V řízení nebylo postaveno
najisto, že žalobkyně splnila veškeré předpoklady pro uzavření podnájemní
smlouvy a že k uzavření smlouvy nedošlo výlučně z důvodů na jeho straně;
požadavek na předložení Nájemní smlouvy nebránil uzavření podnájemní smlouvy. Měl i za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena
otázka, zda je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem
škody v podobě ušlého zisku, když smlouva, na jejímž uzavření se strany dohodly
ve smlouvě o smlouvě budoucí, nebyla uzavřena. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s.
ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
je přípustné, neboť otázka, zda uzavření platné smlouvy o nájmu brání
skutečnost, že nemovitost, jenž má být pronajata, je již předmětem smlouvy o
výpůjčce, která nebyla doposud ukončena, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu doposud výslovně řešena a při řešení otázky příčinné souvislosti a
zavinění žalovaného na vzniku tvrzené škody se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat podle předcházejících
předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť všechny smlouvy byly
uzavřeny za jejich účinnosti a za jejich účinnosti měl vzniknout rovněž celý
žalobou uplatněný nárok (§ 3028 odst. 1 a 3, § 3074 odst. 1, § 3079 odst. 1 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně a V. R. (předcházející vlastník
Nemovitostí) uzavřeli ohledně užívání Nemovitostí (ať již celých či části)
smlouvu o výpůjčce a posléze, aniž by byla tato smlouva formálně ukončena,
smlouvu o nájmu (Nájemní smlouvu). Výpůjčka (§ 659 a násl. obč. zák.) i nájem
(§ 663 a násl. obč. zák.) jsou závazkové vztahy působící mezi jejich stranami,
smlouvy nevyžadují žádnou zvláštní formu a jde vždy o vztahy dočasné. Zatímco u
výpůjčky se jedná o bezplatné užívání věci, nájem je vždy úplatný. Z úpravy v
občanském zákoníku nevyplývá, že by existence smlouvy o výpůjčce vylučovala
(pozdější) pronájem téže věci, že by tedy mohl neplatnost později uzavřené
nájemní smlouvy založit rozpor se zákonem, případně že by se jednalo o případ
počáteční nemožnosti plnění, objektivně totiž možnost plnění vyloučena není
(obdobně srovnej odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18). Navíc v projednávané věci byly stranami obou vztahů stejné
osoby, z jejich jednání se dá usoudit, že se na ukončení smlouvy o výpůjčce a
její nahrazení Nájemní smlouvou dohodly, žádná ze stran těchto smluv ostatně
opak nikdy ani netvrdila, podle úpravy výpůjčky v § 659 – 662 obč. zák. nemusela mít dohoda o ukončení smlouvy písemnou formu, a i kdyby byla písemná
forma dohodnuta stranami smlouvy, její nedodržení by mohlo mít za následek jen
její relativní neplatnost (§ 40a obč. zák.), jíž se však žádná ze stran
nedovolala. Lze tak uzavřít, že Nájemní smlouva mohla nahradit dříve uzavřenou smlouvu o
výpůjčce a není z tohoto důvodu neplatná. Pro úplnost je třeba dodat, že dovolatel sice v dovolání namítal, že Nájemní
smlouva je neplatná i „z důvodu účelovosti jednání jejích účastníků“, avšak
tuto (jen naznačenou) otázku neplatnosti Nájemní smlouvy nijak neodůvodnil a
neuvedl ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že Nájemní smlouva nebyla
ukončena ani platnou výpovědí ani dohodou stran, nebyl dovoláním zpochybněn. Podle Nájemní smlouvy (se sjednanou dobou nájmu do 31. 12.
2009) mohla
žalobkyně jako nájemkyně předmět nájmu (Nemovitosti) dále podnajímat, aniž by k
tomu potřebovala další souhlas vlastníka Nemovitostí V. R. Poté, co se (27. 4. 2006) žalovaný stal novým vlastníkem Nemovitostí, přešla na něj podle § 680
odst. 2 obč. zák. také přímo ze zákona (ex lege) práva a povinnosti z Nájemní
smlouvy, tj. bez ohledu na skutečnost, zda o její existenci věděl. Podle
ustálené soudní praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13),
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09 (dále též jen
„nález sp. zn. II. ÚS 3292/09“)] vstupuje nabyvatel do původního nájemního
vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy vyplývajícími ze zákona a z
nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný
právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a
dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu), ustanovení §
680 odst. 2 obč. zák. se vztahuje nejen na složky podstatné (např. způsob
výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), pravidelné (např. místo a čas
plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé), mezi které lze bezpochyby
zařadit i souhlas k podnájmu. Žalovaný, poté, co se stal vlastníkem
Nemovitostí, vstoupil do práv a povinností z Nájemní smlouvy (uzavřené na dobu
určitou do 31. 12. 2009), stal se pronajímatelem a vázala ho povinnost
vyplývající z Nájemní smlouvy umožnit žalobkyni užívání předmětu nájmu, včetně
užívání formou přenechání Nemovitostí do podnájmu (srovnej mutatis mutandis
nález sp. zn. II. ÚS 3292/09). Dovolatel dále zpochybnil v dovolání také závěry odvolacího soudu, že všechny
zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu byly splněny, zejména vytýkal
odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou a teorií adekvátnosti kauzálního
nexu jsou jeho závěry o existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a
jeho jednáním. Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na
současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci
škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně
právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti
otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná
souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy
o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá
ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny
a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo
915/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,
odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez
jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu
jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém
následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více,
působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově
překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné,
aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku
škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek
příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou
souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000 ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo
3585/2007). V řadě souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné a je třeba
odlišit právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikovat je
na konkrétní případ. Je přitom nutno odlišit tzv. faktickou (přirozenou)
kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny fyzikální příčiny jsou významné
z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy
nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická
(Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245). Řešení je třeba hledat v teorii adekvátnosti kauzálního nexu. Jejím základním rysem a účelem je vyloučit netypické škody, které mohly
vzniknout v důsledku náhodných okolností a v důsledku nepředvídatelných jevů. Škůdci nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Adekvátnost kauzality je třeba posoudit ex ante z hlediska škůdce – jaké
okolnosti bylo možno z hlediska optimálního pozorovatele v postavení škůdce
rozpoznat. Teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní
odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil,
ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato
odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že
předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze
kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku.
Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a
to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen
subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě
zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování
adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost
své doby. Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost
své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být
předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Příčinná souvislost jako jeden z
nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda
podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive
poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, ze dne
15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo
83/2019). Zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je
požadována náhrada. V daném případě požaduje žalobkyně náhradu ve formě ušlého
zisku za újmu, která jí měla vzniknout tím, že nemohla uzavřít smlouvu o
podnájmu (ač se na jejím uzavření dohodla se Společností ve Smlouvě), neboť jí
žalovaný, poté, co se stal vlastníkem Nemovitostí, neumožnil její užívání, a
proto jí ušel příjem z podnájmu. Jednou ze základních povinností pronajímatele je umožnit nájemci nerušené
užívání předmětu nájmu; tomu odpovídá základní právo nájemce – právo užívat
předmět nájmu (§ 665 odst. 1 obč. zák.). Nájemce může užívat předmět nájmu
osobně, může ho však dát i do podnájmu, nestanoví-li smlouva jinak (§ 666 odst. 1 obč. zák.). V projednávané věci v Nájemní smlouvě nejenže nebylo ohledně
podnájmu stanoveno jinak, ale bylo výslovně dohodnuto, že pronajímatel (V. R.)
přenechává žalobkyni jako nájemkyni Nemovitosti do užívání za účelem
provozování její podnikatelské činnosti, zejména k podnájmu dalším subjektům. Žalovaný, jakmile se stal vlastníkem Nemovitostí, vstoupil do postavení
pronajímatele z Nájemní smlouvy. Při zvažování protiprávnosti jednání žalovaného a příčinné souvislosti mezi
jeho jednáním a vznikem škody však nelze přehlédnout, že (jak vyplývá z
provedeného dokazování) žalobkyně v době uzavření Kupní smlouvy neužívala
Nemovitosti více než 5 let, Nemovitosti byly vyklizeny, při jejich opakované
prohlídce žalovaný před uzavřením Kupní smlouvy nemohl nijak rozeznat, že by
jiné osobě svědčilo nějaké užívací právo a zároveň byl v Kupní smlouvě
prodávajícím (V. R.) ujištěn, že Nemovitosti nejsou zatíženy žádnou nájemní
smlouvou.
Jestliže žalobkyně dlouhodobě Nemovitosti nijak neužívala a tento
stav trval i v době uzavření Kupní smlouvy a zápisu vlastnického práva
žalovaného do katastru nemovitostí, jen tím, že se žalovaný chopil jejich
držby, neznemožnil žalobkyni výkon jejích práv nájemkyně, tak jak je do té doby
vykonávala; jestliže je nerealizovala, pak se samotným uchopením držby
Nemovitostí žalovaným nic nezměnilo. Ostatně ze skutkových zjištění odvolacího
soudu není ani zřejmé, kdy žalovaný skutečně začal Nemovitosti užívat (z listin
založených ve spise vyplývá, že vkladové řízení bylo přerušeno a vlastnické
právo žalovaného bylo – byť s účinky k 27. 4. 2006 – zřejmě zapsáno až koncem
května 2006 a podle Kupní smlouvy měl být při předání sepsán předávací
protokol), zda se tak stalo (případně jak dlouho) před 17. 6. 2006, kdy měla
být nejpozději uzavřena podnájemní smlouva mezi žalobkyní a Společností. Teprve poté, co žalovaný začal Nemovitosti užívat (a opravovat je), mu
žalobkyně oznámila, že je nájemkyní. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že není
významné, kdy žalobkyně předložila žalovanému Nájemní smlouvu a doložila mu tak
existenci nájemního vztahu. Protože ujištění v Kupní smlouvě, že k Nemovitostem
nemá žádný subjekt nájemní ani jiné užívací právo korespondovalo s jejich
stavem, Nemovitosti byly vyklizené a zjevně několik let neužívané, byly
pochybnosti žalovaného o existenci nájemního vztahu třetí osoby namístě a jeho
požadavek na předložení Nájemní smlouvy zcela legitimní. Ze skutkových zjištění
odvolacího soudu nevyplývá, že by se tak stalo do 17. 6. 2006, kdy měla být
uzavřena podnájemní smlouva. Odvolací soud (nesprávně) posuzoval jednání žalovaného k okamžiku, kdy nabyl
vlastnické právo k Nemovitostem, tento okamžik však z hlediska naplnění
předpokladů odpovědnosti za škodu není s ohledem na zjištěné specifické
okolnosti v dané věci významný; tím byla až skutečnost, kdy žalovaný zjistil
(mohl zjistit), že Nemovitosti jsou zatíženy nájmem a žalobkyně je nájemkyní a
že se rozhodla – po několika letech – opět začít realizovat svá práva
vyplývající z Nájemní smlouvy. Pro úplnost je třeba dodat, že tvrzení žalobkyně o nemožnosti dostát závazku ze
Smlouvy a uzavřít podnájemní smlouvu v dohodnuté lhůtě, je poměrně vágní,
netvrdí, jaké konkrétní kroky ve vztahu ke Společnosti do uplynutí lhůty
stanovené k uzavření podnájemní smlouvy činila a že by žalovaného do 17. 6. 2006, kdy měla být podnájemní smlouva uzavřena, adekvátně informovala nejen o
existenci Nájemní smlouvy, ale též o existenci Smlouvy. Mezi účastníky
probíhala několik měsíců poté, co se žalovaný stal vlastníkem Nemovitostí,
poměrně rozsáhlá korespondence, v ní se však žalobkyně o existenci Smlouvy
několik měsíců (dokonce více než rok) vůbec nezmiňuje, dlouhé měsíce se domáhá
v podstatě jen svého nároku na vypořádání investic do Nemovitostí. Žalobkyně
dokonce dne 2. 8. 2007 podává trestní oznámení na V. R. (v němž mj. uvádí, že
žalovaného o existenci Nájemní smlouvy informovala ústně 28. 6. 2006 a dne 15. 8.
2006 písemně) s tím, že při uzavírání Kupní smlouvy uvedl úmyslně žalovaného
v omyl ohledně právního stavu Nemovitostí, že jí tím vznikla škoda, neboť v
minulosti provedla rozsáhlou rekonstrukci, za investice zaplatila 4.000.000 Kč,
došlo ke zhodnocení Nemovitostí, které jí měl podle dodatku k Nájemní smlouvě
ze dne 23. 12. 1997 při ukončení nájemního vztahu zaplatit pronajímatel V. R. O
Smlouvě se v trestním oznámení vůbec nezmiňuje, stejně jako v dalších přípisech
v následující době, kdy je její trestní oznámení prověřováno, a až po několika
měsících uvádí obecně, že by mohla Nemovitosti podnajímat za 80-100.000 Kč
měsíčně a teprve začátkem roku 2009 konkretizuje Smlouvu. Také z vysvětlení
jednatelky Společnosti J. V. při prověřování trestního oznámení (na které
odkazuje při své svědecké výpovědi před soudem prvního stupně) žádné konkrétní
kroky k uzavření podnájemní smlouvy do 17. 6. 2006 za sjednané podnájemné ve
výši 78.000 Kč nevyplývají; navíc z jejích tvrzení je zřejmé, že žalobkyně v
době, kdy měla být uzavírána Smlouva a podnájemní smlouva ani neměla do
Nemovitostí přístup. S těmito skutečnostmi vzbuzujícími pochybnosti o samotné
existenci Smlouvy v době uzavření Kupní smlouvy se odvolací soud nijak
nevypořádal. Zcela pominuta zůstala v řízení i námitka žalovaného, že – pokud
by soud shledal, že jsou splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu – měl by
při stanovení výše škody přihlédnout ke specifickým vztahům mezi žalobkyní a V. R. (bývalým vlastníkem Nemovitostí), které se promítly do nestandardních
ujednání v Nájemní smlouvě (zejména ve vztahu k výši nájemného, jeho splatnosti
a sjednání výpovědních důvodů). Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích
námitek správný, Nejvyšší soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to
včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Jelikož důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil v rozsahu uvedeném ve výroku i toto rozhodnutí a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace,
kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu