26 Cdo 1817/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a
soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci
žalobkyně Tiskárny JDS, spol. s r.o., se sídlem v Černošicích, Ke hřišti 507,
okres Praha-západ, IČ: 40614590, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, proti žalovanému V. Z., bytem
v P. 7, M. 9, zastoupenému JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze,
Táborská 619/46, o zaplacení částky 339.913,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 165/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, č. j. 69 Co
539/2011-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (nájemkyně nebytového prostoru specifikovaného v žalobě) se domáhala,
aby jí žalovaný (podnájemce nebytového prostoru) zaplatil částku 339.913,- Kč s
příslušenstvím, která na něj měla připadat jako nedoplatek za elektrickou
energii, kterou v nebytovém prostoru spotřeboval za dobu trvání podnájmu, tj. za dobu od 1. června 2001 do 4. listopadu 2002. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. června
2011, č. j. 30 C 165/2005-126, ve spojení s usneseními ze dne 18. dubna 2012,
č. j. 30 C 165/2005-153, a ze dne 15. října 2012, č. j. 30 C 165/2005-158,
žalobu zamítl ohledně částky 338.898,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), řízení
ohledně částky 18,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. března 2013, č. j. 69 Co 539/2011-179, potvrdil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku III. a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě dovodil,
že žalobě nelze vyhovět v situaci, kdy žalovaný účinně vznesl námitku promlčení
práva uskutečnit právní úkon (vyúčtovat spotřebu elektrické energie za dobu
trvání podnájmu) a žalobkyně mu nevyúčtovala řádně (určitě a srozumitelně a
tudíž platně) spotřebu elektrické energie ve čtyřleté promlčecí době počítané
od 29. března 2004 do 29. března 2008 (§ 390 ve spojení s § 391 odst. 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„obch. zák.“); učinila tak až podáním ze dne 14. října 2010, učiněným u soudu
dne 15. října 2010. Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele
provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(navíc na řešení některých otázek, zmíněných dovolatelkou, nezávisí – viz
posléze uvedený výklad). Dovolatelka především namítla, že „nárok na úhradu spotřebované elektřiny byl u
soudu uplatněn v otevřené promlčecí lhůtě … o promlčení práva dle § 390 obch. zákoníku nejde, poněvadž žalovaný byl k úhradě vyzván včas …“, tedy jakoby měla
za to, že odvolací soud řešil otázku včasného uplatnění práva na plnění u
soudu. V posuzovaném případě však odvolací soud řešil otázku promlčení práva na
právní úkon (řádného vyúčtování spotřeby elektrické energie za dobu trvání
podnájmu) ve smyslu § 390 ve spojení s ustanovením § 391 odst. 2 obch. zák. Napadené rozhodnutí tedy nezávisí na vyřešení dovolatelkou naznačené otázky
hmotného práva a už proto nemůže být pro řešení této otázky přípustné. Nad
rámec řečeného dovolací soud dodává, že je-li vznesena námitka promlčení práva
provést určitý právní úkon důvodně, pak hmotněprávní důsledek spočívá v tom, že
k takovému opožděnému úkonu se nepřihlíží, jeho účinky jsou nulitní, a nedošlo
tedy k tvrzené modifikaci právního vztahu.
V rovině procesní to má za následek,
že soud rozhodne právě podle stavu, jako by k opožděnému právnímu jednání
nedošlo, a promlčení práva na provedení tohoto právního úkonu konstatuje v
důvodech svého rozhodnutí. K dovolací výtce, že „námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými
mravy“, musí dovolací soud rovněž konstatovat, že na řešení této otázky
napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud uvedenou otázku neřešil) a ani
záviset nemohlo, neboť v nalézacím řízení dovolatelka pro tyto účely netvrdila
(natož prokázala) žádné relevantní okolnosti. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný
pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna
2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009) totiž dovodila, že právní posouzení věci
odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok
z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu
odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo.
Navíc v naznačených souvislostech nelze ani přehlédnout, že v dovolání nelze
uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 6 o.s.ř.).
Ve vztahu k dovolací námitce týkající se porušení ustanovení § 118a odst. 2 a 3
o.s.ř. o poučovací povinnosti soudu ohledně povinnosti důkazní lze uvést, že
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003,
konstatoval, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží k tomu, aby
účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým
tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však v dané věci nebylo
dovolatelce vyhověno nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale na
základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle § 118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle § 118a o.s.ř. přichází v úvahu
jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené,
ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř.
přistupovat.
Jde-li v daném případě o nárok ze smlouvy o podnájmu nebytového
prostoru ze dne 1. června 2001 (viz čl. IV. bod 7. smlouvy), nemůže (současně)
jít o nárok z bezdůvodného obohacení, jak se snad dovolatelka – vzhledem k
charakteru v tomto směru uplatněných dovolacích námitek – mylně domnívá (srov.
zprávu NS ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou pod R
26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 33 Odo 127/2003, uveřejněné pod C
2013 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. prosince 2005, sp. zn. 25
Cdo 916/2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolené právní otázky odvolací soud
zčásti neřešil a zčásti je vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání
přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1
o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro
nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu