26 Cdo 650/2021-1201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně RENCAR PRAHA, a. s., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské
nábřeží 678/25, IČO: 00506397, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se
sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Dopravnímu podniku hl. m.
Prahy, akciové společnosti, se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská
42/217, IČO: 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Hvězdova 1716/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně
EUROPLAKAT spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží
678/25, IČO: 40614832, zastoupené Mgr. Ladislavem Peterkou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o určení platnosti smlouvy, existence
závazkového vztahu a neplatnosti výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 9 C 394/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. září 2020, č. j. 17 Co 134/2020-1072, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. září 2019,
č. j. 9 C 394/2016-890, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že je platným
právním jednáním smlouva o nájmu ploch pro reklamní činnost (dále jen „nájemní
smlouva“) uzavřená mezi účastnicemi dne 31. ledna 1997, ve znění tam
specifikovaných dodatků č. 1 – 7 a konsolidovaného a upraveného úplného znění
smlouvy ze dne 19. října 2009, ve znění dodatků č. 8 a 9; současně zamítl
rovněž žalobu na určení, že mezi žalobkyní a žalovanou existuje platný
závazkový vztah, jehož konkrétní obsah odpovídá ustanovením obsaženým v nájemní
smlouvě (výrok II.), a dále i žalobu na určení, že je neplatná výpověď
konkludentní smlouvy mezi účastnicemi o pronájmu prostor k reklamě (dále jen
„výpověď“), kterou žalovaná učinila dopisem svého právního zástupce JUDr. Jaromíra Císaře dne 30. března 2016 adresovaným žalobkyni (výrok III.). V
návaznosti na rozhodnutí ve věci samé pak rozhodl o nákladech řízení účastnic a
vedlejší účastnice (výrok IV.). K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Městský soud v Praze jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 3. září 2020, č. j. 17 Co 134/2020-1072, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. a zrušil ve
výrocích II. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzující části výroku rozsudku
odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně
vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka předně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo
překvapivé, neboť odvolací soud potvrdil zamítavé výroky I. a III. rozsudku
soudu prvního stupně z jiného důvodu, než pro který tak učinil soud prvního
stupně, aniž ji seznámil se svým odlišným právním názorem a umožnil jí se k
němu vyjádřit. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytkla, že jí
neposkytl odpovídající poučení ve smyslu ustanovení § 213b o. s. ř. ve spojení
s § 118a o. s. ř. Tím ve skutečnosti uplatnila vady v řízení před odvolacím
soudem, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Vady řízení však přípustnost dovolání nezakládají a lze k
nim přihlížet pouze v případě přípustného dovolání. Nad rámec toho dovolací
soud výjimečně dodává, že – z posléze uvedených důvodů – jimi řízení ani
postiženo není. Podle ustálené soudní praxe je překvapivým takové rozhodnutí, které na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný
z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně.
Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí,
jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo
2147/2009, uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z
27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či jeho usnesení z 22. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018). Nadto je zapotřebí zdůraznit, že procesní předpisy
(občanský soudní řád) umožňují, aby odvolací soud, pokud vychází ze skutkových
zjištění provedených soudem prvního stupně, rozhodl po právní stránce odlišně
od soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 20. března
2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, či rozsudek Nejvyššího soudu z 12. října 2011,
sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní
soud usnesením ze 17. května 2012, sp. zn. II. ÚS 247/2012/). Již v usnesení z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, pak Nejvyšší soud
uvedl, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu,
aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým
tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla
zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci
neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo
zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle
ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost
není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a
z 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, či jeho usnesení z 28. ledna
2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013, uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní
rozhledy; viz též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. IV. ÚS
101/01).
V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž
všechny nároky dovolatelky posuzoval věcně) shledal, že dovolatelka nemá
naléhavý právní zájem na určení platnosti nájemní smlouvy a neplatnosti
výpovědi. Protože však soud prvního stupně žalobu v tomto rozsahu rovněž
zamítl, potvrdil jeho rozsudek ve vztahu k těmto výrokům jako věcně správný. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nemohlo být pro dovolatelku překvapivé ve
výše uvedeném smyslu. Nelze totiž přehlédnout, že ona sama jednu část žalobní
argumentace věnovala právě naléhavému právnímu zájmu na požadovaných určeních a
žalovaná jej naopak od počátku zpochybňovala (viz její Vyjádření k žalobě ze
dne 27. září 2016 na č. l. 53 spisu), jak ostatně přiléhavě uvedl též odvolací
soud. Již v tomto okamžiku si tedy byla vědoma, že předpokladem věcného
projednání jejích nároků je existence naléhavého právního zájmu. Vytýká-li
současně odvolacímu soudu, že ji se svým právním názorem (rozdílným od právního
názoru soudu prvního stupně) neseznámil a neposkytl jí poučení ve smyslu § 118a
o. s. ř., pak nezbývá než uvést, že k tomuto postupu nebyl důvod. Napadený
rozsudek totiž nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene
důkazního. Odvolací soud pouze odlišně právně posoudil skutková zjištění
učiněná již soudem prvního stupně, vyjádřeno jinak, v řízení dosud učiněná
tvrzení a provedené důkazy postačovaly k objasnění skutkového stavu věci i při
odlišném právním názoru odvolacího soudu; postup podle § 118a o. s. ř. proto
nebyl namístě. Pro úplnost zbývá dodat, že značná část dovolací argumentace se
nesprávně opírá o občanský soudní řád, ve znění do 31. března 2005. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen
„o. s. ř. před novelou“); nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže právní otázka (platnost smlouvy),
o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu
k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na
určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva
nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp.
zn. II Odon 50/96, uveřejněný na str. 113 v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se
tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil
také v rozsudku z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení
platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky
(ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem
založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní
zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. před novelou. Uvedené závěry
se přitom prosadí i za situace, kdy se žalobce domáhá určení (ne)existence
práva nebo právního vztahu a (ne)platnosti právního jednání (úkonu), jímž měl
být tento právní vztah (právo) založen, změněn nebo ukončen souběžně v jednom
řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. července 1998, sp. zn. 2 Cdon
1531/97, a ze 17. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 2530/2007, či jeho usnesení z 18. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2713/2005 /ústavní stížnost podanou proti tomuto
rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 28. května 2007, sp. zn. IV. ÚS
421/06/). V posuzovaném případě se dovolatelka domáhala současného určení platnosti
nájemní smlouvy, existence závazkového právního vztahu mezi účastnicemi
vzniklého na základě nájemní smlouvy a neplatnosti výpovědi. Jestliže odvolací
soud za těchto okolností uzavřel, že dovolatelka nemá naléhavý právní zájem na
určení platnosti smlouvy a neplatnosti výpovědi, postupoval zcela v intencích
výše citovaných judikatorních závěrů; nejde tedy o otázku v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nevyřešenou, jak se mylně domnívala dovolatelka. Předně
je zapotřebí zdůraznit, že posouzení (ne)platnosti předmětné smlouvy i výpovědi
představují pouze otázky předběžné ve vztahu k určení (ne)existence závazkového
právního vztahu mezi účastnicemi, což ostatně nepopírá ani sama dovolatelka. Nadto z její veskrze obecné argumentace nevyplývá, z jakého důvodu by souběžné
věcné projednání a následné rozhodnutí o všech požadovaných nárocích „ještě
lépe naplnilo základní smysl a účel určovacích žalob“, resp. z ní není zřejmé,
proč podle jejího názoru požadovaný účel nenaplní (pouhé) vyslovení
(ne)existence příslušného právního vztahu vzniklého na základě nájemní smlouvy,
jestliže námitky zde vyslovené naopak posléze uvedený závěr podporují. Přitom
platností nájemní smlouvy, stejně jako neplatností výpovědi se soud prvního
stupně bude zabývat v dalším řízení (shledá-li již žalobní návrh dostatečně
určitým a dovodí-li existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení),
a to při posuzování, zda mezi účastnicemi trvá příslušný právní vztah.
Jedině
takové rozhodnutí je pak způsobilé odstranit nejistotu v jejich právních
vztazích a vytvořit jasný právní rámec k odvrácení možných budoucích sporů;
není pak rozhodující, že tyto otázky budou zodpovězeny pouze v odůvodnění
rozhodnutí, neboť samotná (ne)existence právního vztahu již bude nesporná a
soudy budou tímto výrokem v dalších řízeních vázány. Konečně ani není
pravděpodobné, že by samy účastnice řízení nerespektovaly soudem vyslovené
závěry, je-li jejich zájmem především nastolení jistoty ve vzájemných právních
vztazích. Pro úplnost pak zbývá dodat, že právě možnost dovolatelky domáhat se
přímo určení existence právního vztahu představuje důvod, pro nějž musí být
zamítnuty žaloby na určení (ne)platnosti právních úkonů (jednání), jež tento
právní vztah měly založit či ukončit. Jak již bylo řečeno výše, celý obsah
sporného právního poměru postihne toliko určení (ne)existence právního vztahu
mezi účastnicemi, přičemž není rozumný důvod, pro nějž by posouzení předběžných
otázek mělo být vysloveno ve výroku rozhodnutí. Závěry rozhodovací praxe, od
níž není důvod se odklonit, jsou v tomto směru jasné a rozhodnutí odvolacího
soudu v potvrzující části výroku je s nimi v souladu. Se zřetelem k řečenému dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle § 237
o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech
členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu