U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců
JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně KUBDAT
Software, s. r. o. „v likvidaci", se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, PSČ 700
30, identifikační číslo osoby 25351036, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, PSČ 702 00, proti žalovanému
Ing. M. M., zastoupenému JUDr. Jiřím Mlčochem, advokátem, se sídlem v Ostravě,
Nádražní 1325/18, PSČ 702 00, o zaplacení částky 636.832,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 61/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března
2013, č. j. 8 Cmo 414/2012-364, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 12.390,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 42 Cm 61/2007-316,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.788,21 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 403.091,65 Kč s
příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (první výrok), změnil je
ve výroku III. (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí
výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř.,
neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný
závěr odvolacího soudu, podle něhož je nárok žalobkyně s ohledem na všechny
okolnosti projednávané věci v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §
265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); srov. v této souvislosti zejm. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince
2012, sp. zn. 32 Cdo 3651/2011 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, na webových stránkách
Nejvyššího soudu), a judikaturu v něm citovanou. K závěru, podle něhož je
společník ve vztahu ke společnosti povinen jednat s nezbytnou loajalitou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo
387/2006. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene;
otázku jeho nesení tudíž nelze považovat za otázku procesního práva, na jejímž
vyřešení spočívá napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. Nehledě k
uvedenému je názor dovolatelky, podle něhož nese jednatel společnosti v případě
sporu důkazní břemeno ve vztahu ke všem předpokladům vzniku odpovědnosti za
škodu společnosti způsobenou, ve zjevném rozporu s ustanovením § 194 odst. 5
obch. zák. a ustálenou judikaturou (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011). Vytýkané vady řízení ani námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu pak s
účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud dodává, že z
ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat
povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dostupná na
webových stránkách Ústavního soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto
požadavkům vyhovuje. Potvrdil-li pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně, přitakávaje právním závěrům jím učiněným, nelze napadené rozhodnutí
považovat za překvapivé; skutečnost, že právní závěry odvolacího soudu jsou
odlišné od právního názoru dovolatelky, je z tohoto pohledu nevýznamná.
Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení dovolatelka spatřuje přípustnost
dovolání v řešení otázky, zda „byly náklady právního zastoupení napadeným
rozhodnutím stanoveny v souladu se zákonnými normami a ústavně zaručenými
základními právy dovolatele“; takto formulovaná otázka však nepředstavuje
otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí ve
smyslu § 237 o. s. ř. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s (v době jeho rozhodnutí
platnou a účinnou) vyhláškou č. 484/2000 Sb., včetně § 19 označené vyhlášky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II
bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu