Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Z., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Blansko, Svitavská 1, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 10. 2008, čj. 7 C 64/2006 - 67, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 4. 1. 2006 u okresního soudu novou žalobu na zaplacení 61.336,-- Kč s přísl. Usnesením ze dne 27. 4. 2007, čj. 7 C 64/2006 - 31, bylo řízení o ní přerušeno do pravomocného skončení předcházejícího řízení. Dne 2. 6. 2008 vzal stěžovatel žalobu částečně zpět, takže nadále požadoval zaplacení částky 145,-- Kč a úroků z prodlení. Okresní soud, rozsudkem ze dne 10. 10. 2008, čj. 7 C 64/2006 - 67, žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost zaplatit žalované náklady řízení.
Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele přezkoumal z hlediska výše uvedených zásad a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Z jejího obsahu je zřejmé, že její podstatou je nesouhlas stěžovatele s tím, že soud zamítl jeho žalobu na zaplacení částky 145,-- Kč s úroky z prodlení a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení.
K přezkumu hodnocení důkazů, v podobě provedených znaleckých posudků obecnými soudy, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další přezkumné instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94
(publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Takovou situaci však ve věci stěžovatele neshledal.
Spor o nájemné řešily obecné soudy na základě dvou žalob stěžovatele ve dvou soudních řízeních, přičemž sporná byla, v řízení prvém, výše nájemného za metr čtvereční užívaného pozemku a v řízení druhém, zakončeném rozhodnutím, které stěžovatel napadl ústavní stížností, výše nájemného a plocha pozemku. Okresní soud v Blansku ve zmíněném rozsudku úplně a srozumitelně odůvodnil, proč z provedeného dokazování vyplývá, že výměra žalovanou užívaných pozemků činí 4.415m2, a stěžovateli tedy žalovaná částka nenáleží. V tomto rozsahu tedy nejsou námitky stěžovatele opodstatněné, a to včetně úroků z prodlení, to za stavu, kdy stěžovatel žádá jejich zaplacení v situaci, kdy sám byl v prodlení s převzetím nájemného.
Hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy, především znalecký posudek Ing. M. S., byly způsobilé ovlivnit výsledek řízení a vyvolat jiné rozhodnutí ve věci, se pohybuje v mezích ustálené judikatury a není ani svévolné. Nelze tedy dovodit, že by jím došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ustáleně judikuje, že do takovéhoto rozhodování obecných soudů mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tato otázka dosahuje ústavně právní dimenze pouze v případě, že postup soudu extrémně vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 , sp. zn. II. ÚS 197/07 ). Takový případ ale Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení platí, podle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), zásada úspěchu ve věci, doplněná v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 OSŘ zásadou procesního zavinění (zastavení řízení). Smyslem využití zásady procesního zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. V takových případech se termín "zavinění" interpretuje jako vztah příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu). Ve stěžovatelově případě tak Okresní soud v Blansku hodnotil úspěch účastníků řízení plně v souladu s platnou právní úpravou a judikaturou obecných soudů, pokud přiznal náhradu nákladů řízení žalované.
Konečně nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně nesprávného skutkového a právního posouzení jeho nároku, neboť výše nájemného obvyklého v místě a čase byla určena nejen na základě aplikace předmětné vyhlášky, ale rovněž srovnávací metodou, uplatněnou v revizním znaleckém posudku, a dalšími listinnými důkazy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Ze skutečnosti, že jeho žaloba byla zamítnuta, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze interpretovat jako právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že ve své dřívější rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání, tedy ve věcech jako je věc stěžovatele, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01 , sp. zn. IV. ÚS 248/01 , sp. zn. IV. ÚS 8/01 , sp. zn. IV. ÚS 185/98 ).
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení výše zmíněných práv stěžovatele nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu