Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti GT Energy s. r. o. se sídlem Dolnoměcholupská 12a, Praha 10, zastoupené JUDr. Evou Koubovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2716/2022-584 ze dne 31. 7. 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. obchodní společnosti STANAWAY s. r. o. se sídlem Newtonova 32, Ostrava, 2. Jana Vytlačila, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se po vedlejších účastnících domáhala náhrady škody a újmy podle insolvenčního zákona. Škoda a újma měly vzniknout podáním nedůvodného insolvenčního návrhu vedlejšími účastníky na osobu stěžovatelky. Městský soud v Praze uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a v částce 1 491 250 Kč žalobu zamítl (výrok II). K odvolání všech účastníků řízení Vrchní soud v Praze potvrdil právě uvedené výroky rozsudku městského soudu. K dovolání všech účastníků Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a současně zrušil ty části rozsudků vrchního soudu a městského soudu, jimiž bylo stěžovatelce vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II). Zamítavý výrok městského soudu a navazující potvrzující výrok rozsudku vrchního soudu samostatně nabyly právní moci a nebyly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností.
2. Nejvyšší soud shledal stěžovatelčino dovolání částečně vadným a částečně nepřípustným. V části směřující proti zamítnutí žaloby na zaplacení částky 779 500 Kč stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání, a v tomto rozsahu tak nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Veškerá dovolací argumentace se totiž vztahovala k zamítnutí žaloby v částce 711 750 Kč z titulu náhrady ušlého zisku. U této bezvadné části dovolání však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bylo rozhodnutí městského soudu v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3. Podle Nejvyššího soudu uvedla stěžovatelka až v odvolání tvrzení, že ušlý zisk představuje zisk z prodeje čerpadel organizační složkou slovenské obchodní společnosti IVT s. r. o., která uzavřela distribuční smlouvu s výrobcem (právě jen) kvůli insolvenčnímu řízení vedenému proti stěžovatelce a která působila v České republice. Jinak by výrobce uzavřel distribuční smlouvu se stěžovatelkou, takže zahájení prodeje organizační složkou IVT s. r. o. na území České republiky bylo přímým důsledkem probíhajícího insolvenčního řízení. Naproti tomu v řízení před městským soudem stěžovatelka tvrdila, že ušlý zisk spočívá v nižším počtu prodaných tepelných čerpadel (v důsledku podání insolvenčního návrhu proti ní), kterého v roce 2014 v součtu dosáhly ona a organizační složka IVT, s. r. o. Takto se stěžovatelka vyjádřila "právě proto, aby eliminovala námitky, že příčinou poklesu prodejů tepelných čerpadel [...] v roce 2014 bylo podnikání organizační složky." Tato dvě tvrzení jsou však rozporná a uplatnění nových tvrzení až v odvolacím řízení brání princip neúplné apelace podle § 205a občanského soudního řádu ("o. s. ř."), o němž stěžovatelku městský soud řádně poučil. Městský soud (a vrchní soud, který se k jeho závěrům přihlásil) tak správně zkoumal příčinnou souvislost mezi původním tvrzením o případném poklesu prodejů (zisku) a insolvenčním řízením. Závěr o nedostatku příčinné souvislosti je skutkový, nikoli právní, a dovolacímu přezkumu tak nepodléhá.
4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku, a to pro tvrzené porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že důvody pro odmítnutí dovolání (v jeho bezvadné části) nemají oporu ve spisu. Údajně není pravdou, že uplatnila nová tvrzení až v odvolání ze dne 19. 5. 2021. Stěžovatelka namítá, že již dne 16. 7. 2018 v reakci na výzvu soudu doplnila svá skutková tvrzení tak, že výrobce čerpadel s ní v roce 2014 odmítl uzavřít distribuční smlouvu pro území kvůli probíhající insolvenci a proto byla distribuční smlouva uzavřena se slovenskou IVT s. r. o. Současně stěžovatelka v předmětném vyjádření z 16. 7. 2018 uvedla, že obraceli-li se zákazníci na slovenskou IVT s. r. o., resp. její organizační složku v České republice, bylo to též důsledkem probíhajícího insolvenčního řízení.
5. Stěžovatelka také opakovaně navrhovala pro případ, že by soud měl za to, že výše ušlého zisku v příčinné souvislosti s insolvencí nebyla prokázána, aby bylo postupováno podle § 2955 občanského zákoníku a § 136 o. s. ř., tj. aby soud výši náhrady škody (ušlého zisku) stanovil podle svého spravedlivého uvážení. Tento návrh obecné soudy pominuly, a porušily tak předpisy procesního práva. Pokud přicházelo v úvahu více variant skutkového stavu, neopodstatňovalo to samo o sobě zamítnutí žaloby, ale nárok žalobce měl být určen soudem dle jeho úvahy. Stěžovatelka se nedomnívá, jak jí vytkl Nejvyšší soud, že by příslušná skutková tvrzení byla ve vzájemném rozporu. Základním skutkovým tvrzením stěžovatelky podle žaloby i po celé navazující řízení bylo, že jí v důsledku šikanózní insolvence ušel zisk ve výši přesahující 1 milion Kč, přičemž žalobou se domáhala pouze částky 711 750 Kč. Tato částka odpovídala ušlému zisku z prodeje přibližně 20 až 21 kusů čerpadel. Zisk, který případně realizovala organizační složka IVT s. r. o. za prodej tepelných čerpadel v roce 2014, byl částečně též ziskem ušlým stěžovatelce.
6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na názoru, že stěžovatelka v odvolacím řízení v rozporu s principem neúplné apelace zásadním způsobem změnila svá skutková tvrzení, která by při jejich připuštění změnila předmět řízení. Nejvyšší soud odmítá, že by rozhodl v rozporu s obsahem spisu, jak snad naznačuje stěžovatelka; stěžovatelčino podání ze dne 16. 7. 2018 naopak vzal v potaz v bodě 31 rozsudku. Stěžovatelka přitom ještě v závěrečné řeči před městským soudem tvrdila, že ušlý zisk představuje snížení počtu prodaných kusů jejích a organizační složky IVT s. r. o. dohromady. Teprve v odvolání uvedla, že prodeje organizační složky IVT s. r. o. byly dosaženy na úkor stěžovatelky. Tato tvrzení jsou rozporná. Nejvyšší soud je přesvědčen, že postup obecných soudů není přepjatým formalismem. Nejde toliko o různé "varianty skutkového stavu" (jak uvádí stěžovatelka), ale o odlišně (protichůdně) vystavěný nárok, vyžadující jiná tvrzení a zkoumání příčinné souvislosti mezi jinými skutečnostmi. Nejistota stěžovatelky o základu a výši uplatněného nároku se projevuje v tom, že směšuje tyto varianty, přičemž v průběhu řízení uváděla širší skutková tvrzení na podporu jich obou (tak i ve vyjádření ze dne 16. 7. 2018). Obě skutkové verze jsou možné, současně je však zastávat nelze. Ve zbytku Nejvyšší soud především zopakoval, že příčinná souvislost mezi insolvenčním řízením a případným poklesem počtu prodaných čerpadel je otázkou skutkovou, kterou Nejvyšší soud nepřezkoumává.
7. Stěžovatelka v replice setrvala na svých námitkách. Míní, že v žalobě jednoznačně vymezila předmět řízení, svůj nárok. Svá základní skutková tvrzení a žalobní petit v průběhu řízení neměnila, a to ani v odvolacím řízení, jak jí Nejvyšší soud vytýká. Z odvolání ani žádného jiného stěžovatelčina podání nemělo vyplývat, že by ušlý zisk měl být představován prostým rozdílem mezi ziskem stěžovatelky v roce 2013 a v roce 2014. Stěžovatelka do zisku v roce 2014 započítala také zisk z prodejů organizační složky IVT, s. r. o. právě v reakci na odůvodnění městského soudu, že není zřejmé, zda příčinou poklesu prodejů bylo insolvenční řízení, nebo vstup organizační složky na trh. V odvolání poukázala na to, že v řízení bylo prokázáno, že aktivita organizační složky na českém trhu v roce 2014 byla též důsledkem insolvence. Zahraniční výrobce totiž odmítl kvůli insolvenčnímu řízení uzavřít se stěžovatelkou distribuční smlouvu. Soudy však stěžovatelčina tvrzení náležitě nezhodnotily. Stěžovatelka také poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 543/22 ze dne 29. 9. 2022 a III. ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018, týkající se vymezení předmětu řízení.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, vykazovalo-li by rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné ústavní úrovně dosahující vady (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovaná rozhodnutí). Ústavní soud si je vědom své judikatury (např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015), podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. V opačném případě, tj. typicky, pokud by např. Nejvyšší soud pouze citoval příslušná ustanovení o. s. ř. nebo svou obecnou judikaturu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci předestřenou dovolatelem, jde o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu vyhovuje postulátům uvedeným v předchozích dvou bodech. Na tom nic nemění skutečnost, že stěžovatel obě skutkové verze zahrnul do vyjádření ze dne 16. 7. 2018, ani že jeho sekundární tvrzení vrchní soud výslovně neodmítl. Nejvyššímu soudu je nutno přisvědčit, že obě varianty, z nichž stěžovatelka dovozuje tvrzený ušlý zisk, se vylučují. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, že stěžovatelka nejdříve v žalobě uvedla, že za nižší zisk považuje součet zisku z prodeje čerpadel jí samé spolu se ziskem organizační složky IVT s. r. o., až posléze (nepřípustně), že je to právě zisk organizační složky IVT s. r. o., který z části představuje ušlý zisk stěžovatelky. Proto Nejvyšší soud dospěl i k logickému závěru, že se obě tvrzení vylučují a že předmět řízení nemůže být vymezen oběma zároveň. Ústavní soud nepomíjí, že i druhé stěžovatelčino tvrzení bylo součástí argumentace před městským soudem. Nicméně městský soud stěžovatelku vyzval k doplnění tvrzení a důkazů, načež tak stěžovatelka učinila způsobem vnitřně rozporným. Proto nelze v rozsudku Nejvyššího soudu spatřovat rysy neústavnosti proto, že městský soud následně rozhodl o původně vymezeném nároku stěžovatelky.
12. V posuzované věci nejde pouze o nepřesné vymezení nároku při zachování totožnosti žalobního skutku, o kterém by měl soud rozhodnout, přestože byl vymezen mnoha tvrzeními, komplikovaně či částečně ne zcela konzistentně. Nejvyšší soud nepostupoval přepjatě formalisticky, trval-li na názoru, že si tvrzení stěžovatelky odporují a že o takto dvojím způsobem vymezeném nároku nelze rozhodnout. Proto nejsou k věci přiléhavé odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu týkající se zachování totožnosti skutku (viz výše bod 7); v posuzované věci nešlo o konflikt rozhodných norem hmotného práva, které by odlišně vymezovaly rozsah prokazovaných skutečností, ani o nové skutečnosti zjištěné v procesu dokazování. Z hlediska předmětu řízení pak vůbec nehrálo roli, jak stěžovatelka (subjektivně) svá tvrzení právně kvalifikovala.
13. I kdyby snad existoval způsob, jak uvést obě stěžovatelčiny skutkové "varianty" do souladu, není zřejmé, jak o nich měl městský soud rozhodnout, jestliže stěžovatelka před obecnými soudy opakovaně tvrdila, že za svůj zisk považovala zisk svůj v součtu se ziskem organizační složky IVT s. r. o. "právě proto, aby eliminovala námitky, že příčinou poklesu prodejů tepelných čerpadel [...] v roce 2014 bylo podnikání organizační složky". Přesto na druhou stranu tvrdí, že ušlý zisk je zčásti dán i podnikáním organizační složky. Nejvyšší soud proto v souladu s ústavním pořádkem shledal, že takto rozporně předestřený nárok nemůže obstát, protože by v jeho důsledku nebylo zřejmé, mezi jakými skutečnostmi má být příčinná souvislost zjišťována. Hodno dodat, že zaštiťuje-li své pozdější tvrzení stěžovatelka tím, že smlouva mezi výrobcem a slovenskou IVT s. r. o. byla důsledkem probíhajícího insolvenčního řízení, a byl tedy tímto důsledkem i zisk organizační složky na úkor stěžovatelky, pak to na ústavní souladnosti závěru Nejvyššího soudu nemůže ničeho změnit, neboť to rozpornost žalobních tvrzení nezhojuje. V takovém případě logicky ani není možné, aby soud náhradu ušlého zisku určil volnou úvahou podle § 136 o. s. ř.
14. Jelikož stěžovatelka nebrojí proti části rozsudku Nejvyššího soudu, v níž považoval dovolání za vadné, Ústavní soud se jím v této části nezabýval.
15. Ústavní soud neshledal kvalifikované vady (viz výše bod 9) rozsudku Nejvyššího soudu, tudíž ani porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2025
Tomáš Langášek
předseda senátu