ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce GT Energy s. r. o., se sídlem v Praze 10, Dolnoměcholupská 522/12a, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 25723189, zastoupeného JUDr. Evou Koubovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Vinohradská 343/6, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ STANAWAY s. r. o., se sídlem v Ostravě, Newtonova 295/32, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 01989324, a 2/ J. V., oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 991 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 13/2015, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 15 Cmo 10/2021-554, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 15 Cmo 10/2021-554, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2021, č. j. 11 Cm 13/2015-508, se zrušují vyjma té části, jíž byla žaloba co do částky 1 491 250 Kč s příslušenstvím zamítnuta (ohledně náhrady škody ve výši 791 250 Kč s příslušenstvím a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím), a věc se vrací ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaných odmítá.
1. Rozsudkem ze dne 8. dubna 2021, č. j. 11 Cm 13/2015-508, Městský soud v Praze: [1] Uložil žalovaným (1/ STANAWAY s. r. o., 2/ J. V.) zaplatit žalobci (GT Energy s. r. o.) částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 29. dubna 2015 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 1 491 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 29. dubna 2015 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (bod II. výroku). [3] Uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 77 881,20 Kč (bod III. výroku). [4] Uložil žalobci a žalovaným zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (body IV. a V. výroku).
2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí ve věci, když první rozsudek (pro uznání) soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2015, č. j. 11 Cm 13/2015-129, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2016, č. j. 15 Cmo 13/2016-191.
3. Soud prvního stupně vyšel v rozhodnutí zejména z toho, že: [1] První žalovaný podal (prostřednictvím druhého žalovaného jako svého jednatele) dne 29. ledna 2014 k Městskému soudu v Praze insolvenční návrh proti žalobci (s tehdejší obchodní firmou TEPELNÁ ČERPADLA IVT, s. r. o.). [2] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2014, č. j. MSPH 88 INS 2222/2014, 1 VSPH 1867/2014-A-36, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, č. j. MSPH 88 INS 2222/2014-A-24, kterým byl zamítnut insolvenční návrh; přitom „vyslovil, že žalobce není v úpadku“, neboť má dostatečné finanční prostředky k úhradě všech přihlášených pohledávek, i kdyby byly shledány po právu, přičemž „společným jmenovatelem“ všech pohledávek je jedna a táž osoba (T. F.). Rozhodnutí odvolacího soudu sen. zn. 1 VSPH 1867/2014 bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 29. října 2014 a doručeno žalobci 3. listopadu 2014. [4] Žalobce je obchodní společností, která obchoduje s tepelnými čerpadly Bosch IVT. Na konci roku 2013 a na počátku roku 2014 činil její podíl na trhu s tepelnými čerpadly v České republice více než 10 %; žalobce měl současně dominantní podíl na trhu v segmentu tepelných čerpadel typu země-voda (více než 33 %). [5] Dne 15. ledna 2014 byl do obchodního rejstříku zapsán odštěpný závod IVT, s. r. o., organizační složka, slovenské právnické osoby IVT, s. r. o. (dále též jen „organizační složka společnosti I“ a „společnost I“), který v květnu 2014 začal prodávat na území České republiky tepelná čerpadla Bosch IVT. Dne 24. června 2014 uzavřeli výrobce tepelných čerpadel Bosch Termoteknik AB (dále jen „výrobce“) a společnost I ohledně dodávek tepelných čerpadel distribuční smlouvu, a to pro území Slovenské republiky a České republiky (dále jen „distribuční smlouva“).
4. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 605 odst. 2, § 607, § 2021 odst. 1, § 2951 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
5. Žalobce podal žalobu včas ve smyslu § 147 insolvenčního zákona, neboť podle ustálené rozhodovací praxe je rozhodnutím, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. října 2014 bylo doručeno žalobci dne 3. listopadu 2014 a žalobce podal žalobu dne 29. dubna 2015, tedy v šestiměsíční propadné lhůtě.
6. Není dán „důvod pro liberaci“ žalovaných, jelikož insolvenční návrh byl zamítnut jak pro „neosvědčení pohledávky“, tak pro „neosvědčení úpadku“ dlužníka (žalobce).
7. Prvním požadovaným nárokem byla náhrada škody ve výši 77 500 Kč coby náklady vynaložené za dobu, kdy pracovníci žalobce a jeho vedení „trávili pracovní dobu vysvětlováním situace zákazníkům i obchodním partnerům“, a dále za čas strávený v souvislosti s insolvenčním řízením. Tuto částku nelze považovat za škodu, protože zaměstnanci konali popisované činnosti v pracovní době a dostávali mzdu či odměnu podle pracovních a jiných smluv; žaloba je tak v uvedené části nedůvodná.
8. Druhým požadovaným nárokem byla náhrada škody ve výši 2 000 Kč představující náklady na spotřebovaný papír, náklady na tisk, kopírování a poštovné. I v této části je žaloba nedůvodná, neboť žalobce přes poučení soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nedoplnil požadovaná tvrzení (zejména o tom, z jakých částek se škoda skládá), a neunesl tak břemeno tvrzení.
9. Dále žalobce požadoval náhradu ušlého zisku ve výši 711 750 Kč kvůli snížení prodeje tepelných čerpadel v příčinné souvislosti s šikanózním insolvenčním návrhem.; tento ušlý zisk soud prvního stupně považoval „za velmi nejistý“. Ani ze znaleckých posudků nevyplynulo, zda žalobci zisk ušel, popřípadě v jaké konkrétní výši. Nejpozději v červnu 2014 vstoupila na český trh organizační složka společnosti I, která byla personálně „úzce propojena“ s žalobcem a nelze tak dospět k závěru, že zisk ušel právě jen žalobci a (naopak) neušel organizační složce společnosti I. Z dokazování plyne, že zaměstnanci žalobce „vůbec nerozlišují“ mezi žalobcem a organizační složkou společnosti I a někdy ani „přesně nevědí“, kdy pracují pro jakého zaměstnavatele. Žalobce a organizační složka společnosti I si mezi sebou navíc „fakturovali či přeprodávali nějakou část“ tepelných čerpadel. Nelze přitom „akceptovat“, že žalobce sčítá své vlastní prodeje s prodeji organizační složky společnosti I, srovnává je s údaji za rok 2023 a ze „souhrnných čísel“ dovozuje (jen) svůj vlastní ušlý zisk. Žalobce sice „v předmětném období“ prodal méně tepelných čerpadel, ale není „příliš zřejmé“, co bylo „přímou a jedinou“ příčinou ekonomických změn, zda insolvenční řízení vedené proti žalobci nebo vstup organizační složky společnosti I na český trh; organizační složka společnosti I přitom se žalobcem „podnikala v kooperaci“ a sdílela se žalobcem ovládající osoby a zaměstnance.
10. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 200 000 Kč bylo prokázáno, že žalobce je společností podnikající na trhu s tepelnými čerpadly, přičemž před zahájením insolvenčního řízení měl na tomto trhu významné postavení a „nebyl zatížen“ jinými insolvenčními řízeními. Insolvenční řízení trvalo deset měsíců a zasáhlo „podstatu dobré pověsti“ žalobce, jelikož bylo prokázáno, že žalobce musel řešit „v běžném provozu“ velké množství dotazů ohledně probíhajícího insolvenčního řízení, svého postavení a finanční situace. S ohledem na další blíže rozebrané okolnosti případu soud prvního stupně dospěl k závěru, že šlo o významný zásah do dobré pověsti žalobce, takže omluva není dostačující formou zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu; za přiměřenou výši peněžitého zadostiučinění lze považovat částku 500 000 Kč.
11. Druhý žalovaný je pasivně věcně legitimovaný, protože byl statutárním orgánem (prvního žalovaného) v době podání insolvenčního návrhu a vedení insolvenčního řízení; jde o „specifickou formu zákonného ručení“ v situaci, kdy je insolvenčním navrhovatelem právnická osoba.
12. K odvolání žalobce i žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 15 Cmo 10/2021-554 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., II., IV. a V. výroku; v bodě III. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
13. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 105 a § 147 insolvenčního zákona, a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i se závěrem včasnosti žaloby; poukaz žalovaných na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2015, sp. zn. I. ÚS 3351/14, neměl v této souvislosti za přiléhavý. Za důvodnou neměl ani námitku žalovaných, že se zprostili odpovědnosti za situace, kdy první žalovaný nedoložil v insolvenčním řízení, že pohledávka, jíž dokládal aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, byla splatná. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi případným poklesem prodeje tepelných čerpadel (a tedy nižším ziskem) a probíhajícím insolvenčním řízením, neboť v době trvání insolvenčního řízení vstoupila na trh organizační složka společnosti I, která je personálně propojena se žalobcem, protože má stejné společníky.
14. Dále odvolací soud doplnil, že jsou splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti prvního žalovaného za nemajetkovou újmu žalobce a „návazného zákonného ručení“ druhého žalovaného. V důsledku podání insolvenčního návrhu a zveřejnění informace o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku došlo po dobu trvání insolvenčního řízení k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti žalobce a žalobci vznikla újma spočívající ve snížení „vážnosti a solidnosti“ u obchodních partnerů (včetně finančních institucí), zaměstnanců a další veřejnosti; riziko „neplnění převzatých závazků“ a „faktická doba“ trvání insolvenčního řízení se nutně projevily ve „snížení pozice“ žalobce na trhu a celkově ve „snížení hodnoty“ jeho dobrého jména na veřejnosti. Výši nároku lze určit vesměs „značně obtížně“, a proto se uplatní postup podle § 136 o. s. ř., kdy soud určí výši svou úvahou. Částka 500 000 Kč je přiměřeným peněžitým zadostiučiněním s ohledem na to, že žalobce je v České republice významným dodavatelem tepelných čerpadel „v poměrně konkurenčním prostředí“, insolvenční řízení trvalo deset měsíců, (první) žalovaný se nedůvodně odvolal proti rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu a žalovaní neposkytli žalobci nepeněžitou satisfakci např. ve formě omluvy, která by „aspoň z části“ mohla „ztrátu vyrovnat“.
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i oba žalovaní. Dovolání žalobce.
16. Žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, kterou byl potvrzen bod II. výroku a změněn bod III. výroku, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku, zda protiprávní jednání prvního žalovaného (podání nedůvodného a šikanózního insolvenčního návrhu proti žalobci) je v příčinné souvislosti se vznikem újmy (ušlým ziskem) žalobce.
17. Žalobce má za nesprávný závěr obou soudů o nedostatku příčinné souvislosti; naopak byla podle něj prokázána „existence řetězce postupně nastupujících příčin a následků“, který byl se vznikem ušlého zisku „velmi úzce propojen“. Namítá konkrétně, že až do června 2014 (uzavření distribuční smlouvy) byl jediným prodejcem tepelných čerpadel IVT typu vzduch-voda a země- voda na území České republiky. Původně měl přitom výrobce v úmyslu sjednotit český a slovenský trh „pod jednoho distributora“ (žalobce) a vstup nového prodejce na český trh (organizační složky společnosti I) byl toliko důsledkem probíhajícího insolvenčního řízení. Z toho důvodu je třeba pohlížet na zisky, které organizační složka společnosti I realizovala prodejem tepelných čerpadel na českém trhu, zároveň jako na ušlý zisk žalobce; k prokázání příčinné souvislosti žalobce navrhoval provést další důkazy, jejichž provedení ale soud prvního stupně zamítl. Nebýt insolvenčního řízení, rostly by tržby žalobce (coby stávajícího jediného prodejce tepelných čerpadel výrobce na českém trhu) tak, jak v roce 2014 rostly tržby obecně na českém trhu tepelných čerpadel a jak obecně rostla v roce 2014 ekonomika České republiky. Ohledně výše ušlého zisku (je-li „více variant skutkového stavu“) žalobce navrhoval stanovit částku úvahou soudu ve smyslu § 2955 o. z. a § 136 o. s. ř. Dovolání žalovaných.
18. Žalovaní podali dovolání výslovně proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, uplatňujíce v dovolání dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení právní otázky, která již soudem byla vyřešena, ale měla by být posouzena jinak. Konkrétně jde o následující otázky: [1] Od kdy běží lhůta k podání žaloby ve smyslu § 147 odst. 4 insolvenčního zákona? [2] Jaká kritéria je nutné zkoumat při určení spravedlivé výše přiměřeného zadostiučinění za zásah do dobré pověsti právnické osoby?
19. Ohledně první právní otázky mají žalovaní za to, že šestiměsíční lhůta k podání žaloby běží od doručení rozhodnutí insolvenčního soudu (soudu prvního stupně) dlužníku, nikoliv až od rozhodnutí odvolacího soudu; odkazují přitom na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3351/14 a mají naopak za překonané závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 ICdo 12/2014.
20. V mezích druhé položené právní otázky žalovaní namítají, že při určení formy zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je třeba zkoumat zejména to, zda insolvenční návrh zpochybňoval samotnou podstatu dobré pověsti žalobce (jeho schopnost včas a řádně plnit závazky), zda byly v insolvenčním návrhu uvedeny nepravdivé informace, zda byly informace o zahájeném insolvenčním řízení šířeny v médiích a též je třeba vzít v úvahu délku samotného insolvenčního řízení. Skutkové okolnosti případu navíc nasvědčují tomu, že přiměřeným zadostiučiněním v projednávané věci by měla být pouze omluva.
21. Žalovaní dále argumentují, že v insolvenčním návrhu nebyla uvedena žádná nepravdivá informace, pohledávka insolvenčního navrhovatele (prvního žalovaného) byla co do základu po právu, avšak její osvědčení přesahovalo rámec insolvenčního řízení, což spolu s nezjištěním úpadku žalobce vedlo k zamítnutí insolvenčního návrhu. Podáním insolvenčního návrhu nedošlo k významnému ohrožení pověsti žalobce, zahájené insolvenční řízení nebylo mediálně prezentováno, došlo-li k zásahu do dobré pověsti žalobce, trval nanejvýš devět měsíců. Nadto žalovaní zdůrazňují, že se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť neodůvodnily náležitě jednotlivá kritéria podstatná pro určení formy a výše zadostiučinění a odchýlily se i co do výše přiznaného zadostiučinění od jiných případů, u nichž tato částka nepřesáhla 200 000 Kč.
22. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání.
24. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolání žalobce.
25. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil bod III. výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, neboť ve vztahu k tomuto výroku vylučuje přípustnost dovolání ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
26. Dovolání směřující proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodě II. výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 779 500 Kč s příslušenstvím (náhrada škody ohledně dílčích nároků ve výši 77 500 Kč s příslušenstvím a 2 000 Kč s příslušenstvím a peněžité zadostiučinění ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím), Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v této části dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Dovolatel totiž veškerou dovolací argumentaci (včetně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení právní otázky, kterou Nejvyššímu soudu předestírá k řešení) vztahuje toliko k té části napadeného rozhodnutí, jíž bylo rozhodnuto o částce 711 750 Kč s příslušenstvím (ušlém zisku).
27. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodě II. výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 711 750 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
28. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, uveřejněného pod číslem 51/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)].
29. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom (ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022, sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 75/2023, včetně tam uváděné další judikatury.
30. V daném případě žalobce svou žalobu v části týkající se tvrzeného ušlého zisku vystavěl na tvrzení, že v roce 2012 realizoval celkem 680 zakázek, v roce 2013 celkem 765 zakázek, v roce 2014 pak 726 zakázek (o 39 zakázek méně než rok předcházející). Při průměrném příjmu 36 500 Kč za jednu zakázku tak žalobci ušel příjem 1 423 500 Kč; přesto po žalovaných požaduje toliko polovinu uvedené částky 711 750 Kč.
31. V průběhu řízení pak žalobce uvedená tvrzení měnil a doplňoval [srov. doplnění žaloby datované 10. ledna 2018 (č. l. 229)]. Soud prvního stupně vyzval žalobce k doplnění tvrzení (§ 118a odst. 1 o. s. ř.) u jednání dne 14. června 2018, a to (mimo jiné) s ohledem „na námitku žalovaného, že prodeje žalobce mohly v inkriminovaném období let 2014, 2015 klesnout i z důvodu, že došlo ke zřízení organizační složky společnosti IVT s. r. o. ze Slovenska“. Žalobce tvrzení doplnil podáním datovaným 16. července 2018 (č. l. 276) [mimo jiné] tak, že společníky společnosti I a společníky žalobce jsou stejné osoby (P. B., M. B., L. M. a S. T.), přičemž rozhodnutí společníků o „založení“ organizační složky společnosti I v České republice „padlo“ na podzim 2013 v reakci na plánované změny v právních předpisech v roce 2014 (a z toho plynoucí nejistotu společníků). V souvislosti se zřízením organizační složky společnosti I nedošlo k žádným přesunům zakázek ze žalobce na tuto organizační složku nebo na společnost I. Při výpočtu ušlého zisku žalobce vycházel z toho, jako kdyby všechny prodeje v roce 2014 „realizoval“ sám (nepřihlížel tedy k tomu, že část prodejů „realizovala“ organizační složka společnosti I, „a to právě proto, aby eliminoval námitky, že příčinou poklesu prodejů tepelných čerpadel žalobce v roce 2014 bylo podnikání organizační složky“).
32. Uvedené tvrzení, které má přímou vazbu na žalobní požadavek, žalobce zopakoval i v rámci písemné závěrečné řeči [v podání datovaném 6. dubna 2021 (č. l. 495)]: „Pro účely výpočtu ušlého zisku (…) žalobce v žalobě vycházel z (…) celkového prodeje tepelných čerpadel značky IVT, tedy počítal, jako by všechny tyto prodeje v roce 2014 realizoval žalobce, a nepřihlížel k tomu, že část prodejů ve skutečnosti realizovala organizační složka, resp. potenciální celkový ušlý zisk žalobce za rok 2014 si žalobce sám ponížil o prodeje realizované organizační složkou (kde vnímal problém z hlediska příčinné souvislosti ve vztahu k insolvenci).“ Závěrem pak žalobce shrnuje, že žalobce a organizační složka společnosti I v roce 2014 „společně prodali / vyfakturovali o 85 ks čerpadel méně“ v porovnání s rokem 2013; předmětem žaloby je pak ušlý zisk ve výši 711 750 Kč, který „odpovídá cca 20-21 ks tepelných čerpadel značky IVT“.
33. Až v odvolání datovaném 19. května 2021 (č. l. 530) proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2021 žalobce poprvé přednáší tvrzení, že ušlý zisk žalobce představuje zisk z prodeje tepelných čerpadel „realizovaných“ organizační složkou společnosti I a že organizační složka společnosti I uzavřela distribuční smlouvu s výrobcem (právě jen) kvůli insolvenčnímu řízení vedenému proti dlužníku (jinak by výrobce uzavřel distribuční smlouvu s dlužníkem), takže „zahájení prodejů“ organizační složkou společnosti I na území České republiky bylo „přímým důsledkem“ probíhajícího insolvenčního řízení.
34. Jinak řečeno, v řízení před soudem prvního stupně žalobce tvrdil, že ušlý zisk spočívá v nižším počtu prodaných tepelných čerpadel (v důsledku podání insolvenčního návrhu proti žalobci), kterého v roce 2014 společně dosáhli žalobce a organizační složka společnosti I („a to právě proto, aby eliminoval námitky, že příčinou poklesu prodejů tepelných čerpadel žalobce v roce 2014 bylo podnikání organizační složky“). V odvolání však žalobce nově (a protikladně) tvrdí, že v příčinné souvislosti s podáním insolvenčního návrhu bylo zahájení faktického podnikání organizační složky společnosti I a zejména, že toto podnikání jde „na úkor“ žalobce, protože zisk organizační složky společnosti I představuje ušlý zisk žalobce.
35. V uplatnění takových nových tvrzení až v odvolacím řízení však žalobci bránil princip neúplné apelace vyjádřený v § 205a o. s. ř., o němž soud prvního stupně účastníky řádně poučil u jednání dne 8. dubna 2021 (§ 119a odst. 1 o. s. ř). Soud prvního stupně (a odvolací soud, který se k jeho závěrům přihlásil) tak správně zkoumal příčinnou souvislost (pouze) mezi případným poklesem prodeje tepelných čerpadel (a tedy nižším ziskem) a probíhajícím insolvenčním řízením; závěr o nedostatku této příčinné souvislosti je závěrem skutkovým (učiněným mimo jiné na základě dokazování znaleckými posudky), který dovolacímu přezkumu nepodléhá.
36. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
37. Dovolací námitky proti závěrům obou soudů, že případný pokles prodeje tepelných čerpadel (a tedy nižší zisk) není v příčinné souvislosti s insolvenčním řízením, jsou ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejich prostřednictvím nelze založit.
38. Na daném závěru nemůže ničeho změnit ani námitka žalobce, že k prokázání příčinné souvislosti navrhoval další důkazy, jejichž provedení však soud prvního stupně zamítl. Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.); v rozhodnutí o věci pak musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Soud především neprovádí důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněného pod číslem 40/2003 Sb. rozh. obč.). Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeným požadavkům plně vyhovuje, neboť soud prvního stupně v odst. 66 vysvětlil, že zamítl další důkazní návrhy pro nadbytečnost, jelikož směřovaly k prokázání skutečností, jejichž případné prokázání by úvahy soudu nikterak nezměnilo („zejména pak skutečností ohledně vzniku a působení organizační složky slovenské společnosti“). K dovolání žalovaných.
39. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil (zamítavý) bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 491 250 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud dovolaní bez dalšího odmítl jako subjektivně nepřípustné ve smyslu § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.); k podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí (v napadeném rozsahu) zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, nebo usnesení ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh. obč).
40. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodech IV. a V. výroku o nákladech řízení státu a změnil bod III. výroku o nákladech řízení účastníků, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, neboť ve vztahu k těmto výrokům vylučuje přípustnost dovolání ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
41. Pro (první položenou) otázku, kdy počíná běžet lhůta podle § 147 odst. 4 insolvenčního zákona k podání žaloby na náhradu újmy, nemá Nejvyšší soud důvod dovolání připustit a to ani na základě argumentace uvedené dovolateli. Potud je totiž napadené rozhodnutí v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 12/2014, v němž Nejvyšší soud uvedl, že není- li proti rozhodnutí insolvenčního soudu prvního stupně podáno odvolání, považuje se za rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, toto rozhodnutí. Je-li proti rozhodnutí insolvenčního soudu prvního stupně podáno odvolání, považuje se za rozhodnutí, jímž se insolvenční řízení končí, až rozhodnutí odvolacího soudu o tomto odvolání (vede-li takové rozhodnutí odvolacího soudu k ukončení insolvenčního řízení).
42. Tyto závěry nemůže zpochybnit ani dovolateli odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2015, sp. zn. I. ÚS 3351/14, neboť (jak správně uvedl odvolací soud) toto usnesení na danou věc nedopadá a navíc jde o odmítací usnesení, kterým Ústavní soud toliko sděluje důvody, pro něž se nebude zabývat ústavní stížností po věcné stránce, a které tak nemůže obsahovat do budoucna závazný právní názor (srov. též odst. 65. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2023, sen. zn. 29 ICdo 117/2022, uveřejněného pod číslem 52/2024 Sb. rozh. obč., a nálezovou judikaturu Ústavního soudu tam uvedenou).
43. Dovolání žalovaných je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro druhou z jimi položených otázek; potud je totiž napadené rozhodnutí rozporné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
44. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
45. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
46. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku a insolvenčního zákona: § 135 (o. z.) (1) Právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. (2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby. § 2894 (o. z.) (1) Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). (2) Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. § 2957 (o. z.) Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. § 147 (insolvenčního zákona) (1) Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu. (2) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3. (…)
47. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona již od 1. ledna 2014 a později nedoznala změn.
48. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně výkladu ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ustálena v závěrech, které vychází např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 110/2017, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, uveřejněném pod číslem 60/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 60/2023“):
49. Obecně platí, že při určení výše relutárního přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti právnické osoby musí soud přihlédnout ke všem okolnostem posuzované věci. Přiznané zadostiučinění v penězích musí být přiměřené rozsahu (závažnosti) způsobené imateriální újmy (na dobré pověsti právnické osoby).
50. Při posuzování, zda bylo zasaženo do dobré pověsti právnické osoby, se vychází z toho, že dotčená právnická osoba požívá dobré pověsti; v řízení může být prokázán opak. Dobrou pověst právnické osoby, která je podnikatelem, je přitom třeba hodnotit zejména podle jejího „chování“ v obchodních vztazích.
51. Šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských internetových portálech, popř. prostřednictvím jiných médií. Takový insolvenční návrh totiž zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele (jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky).
52. Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu i postavení dotčené právnické osoby – podnikatele na trhu; čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti.
53. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 110/2017 vzal Nejvyšší soud v potaz též délku doby, po kterou byla dobrá pověst podnikatele zpochybňována.
54. V R 60/2023 (přijatém po vydání napadeného rozhodnutí) Nejvyšší soud přitakal odvolacímu soudu v úsudku, že při stanovení výše nemajetkové újmy se uplatní i obecná právní úprava obsažená v § 2957 o. z. a že nepochybil, jestliže se pokusil o porovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v jiných obdobných věcech (týkajících se aplikace § 147 insolvenčního zákona).
55. Zároveň zdůraznil, že při takovém srovnání je významnější odchylka možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sb. rozh. obč., včetně tam označených požadavků na způsob pojmenování případných odlišností). Při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud v mezích úvah o srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy vezme v potaz hierarchii chráněných práv a vezme také v úvahu ekonomický vývoj, v jehož důsledku se náhrady postupem času zvyšují nebo mají zvyšovat (valorizují nebo mají valorizovat); srov. mutatis mutandis v poměrech hierarchizace práv chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sb. rozh. obč.
56. Oba soudy správně zkoumaly, jaké postavení měl žalobce na trhu, jak konkrétně bylo podaným insolvenčním návrhem zasaženo do dobré pověsti žalobce a vzal v úvahu i délku insolvenčního řízení a okolnost, že případ nebyl medializován; výslovně pak zvažoval i skutečnost, že se první žalovaný (nejprve) nedomáhal uspokojení své pohledávky prostřednictvím civilního soudního řízení. Soudy se však již nezabývaly tím, zda neexistuje jiný podobný případ, se kterým by mohly porovnat jimi přiznanou částku. Jestliže takový případ neexistoval (nebyl účastníky označen ani není soudu znám z jeho činnosti), měly oba soudy „alespoň“ provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy a využít principu proporcionality; v konečném důsledku tak přiznaní částky 500 000 Kč s příslušenstvím není náležitě zdůvodněno, jelikož právní posouzení věci zůstalo neúplně, a tudíž nesprávné. K tomu srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1412/2021.
57. Dovolání žalovaných je tedy v této části důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil v té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen bod I. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 500 000 Kč s příslušenstvím (včetně závislého druhého výroku o nákladech řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (opět včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
58. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně a pro
odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu