29 Cdo 1412/2021-594
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce
BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 27 38 67 32, zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem,
advokátem, se sídlem v Praze, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti žalovanému
JONAZA TRADING LIMITED, se sídlem Stasinou & Boumpoulinas 3, 1060 Nicósia,
Kyperská republika, reg. č. HE 190247, zastoupenému JUDr. Jiřím Velíškem,
advokátem, se sídlem v Praze, Pacovská 2104/1, PSČ 140 00, o zaplacení částky
1.482.920,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm
12/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
22. října 2020, č. j. 15 Cmo 8/2020-519, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2020, č. j. 15 Cmo 8/2020-519,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2020, č. j. 37 Cm
12/2015-463, se v rozsahu vyhovujících výroků ve věci samé ohledně částky
1.000.000,- Kč zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobou došlou Městskému soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) dne 8.
dubna 2015 se žalobce (BOHEMIA ENERGY entity s. r. o.) domáhal vůči žalovanému
(JONAZA TRADING LIMITED) náhrady škody způsobené protiprávně podaným
insolvenčním návrhem v celkové výši 4.982.920,- Kč, sestávající z částek
482.920,- Kč (skutečná škoda), 1.000.000,- Kč (ušlý zisk) a 3.500.000,- Kč
(nemajetková újma).
Podáním ze dne 4. října 2018 (č. l. 176), ve spojení s upřesněním učiněným u
jednání dne 6. února 2019 (č. l. 248) vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky
3.500.000,- Kč, s tím, že nadále požaduje zaplacení částek 482.920,- Kč
(skutečná škoda) a 1.000.000,- Kč (nemajetková újma); usnesením ze dne 6. února
2019, č. j. 37 Cm 12/2015-261, insolvenční soud řízení zastavil řízení ohledně
částky 3.500.000,- Kč.
(Mezitímním) rozsudkem ze dne 6. února 2019, č. j. 37 Cm 12/2015-263,
insolvenční soud určil, že „nároky žalobce ve svém základu jsou
opodstatněny“ (výrok I.) a o výši nároků a o náhradě nákladů řízení bude
rozhodnuto v konečném rozsudku (výroky II. a III.); Vrchní soud v Praze k
odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. května 2019, č. j. 13 Cmo
9/2019-315, potvrdil (mezitímní) rozsudek insolvenčního soudu (a ten nabyl
právní moci dne 7. července 2019). Rozsudkem ze dne 3. dubna 2020, č. j. 37 Cm 12/2015-463, insolvenční soud
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1.166.478,75 Kč (výrok I.), zamítl
žalobu co do částky 316.441,25 Kč (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů
řízení účastníků (výrok III.) a o povinnosti žalovaného zaplatit náklady státu
(výrok IV.). Insolvenční soud (mimo jiné) vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 29. září 2014, č. j. MSPH 96 INS 26398/2014-A-2, oznámil,
že dne 29. září 2014 bylo zahájeno (insolvenčním návrhem podaným žalovaným)
insolvenční řízení na majetek žalobce; současně vyzval věřitele žalobce, kteří
chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, aby podali u
insolvenčního soudu přihlášku své pohledávky ve lhůtě do rozhodnutí o úpadku. Usnesením ze dne 8. října 2014, č. j. MSPH 96 INS 26398/2014-A-11, (mimo
jiné) odmítl insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost a insolvenčnímu
navrhovateli (žalovanému) uložil zaplatit pořádkovou pokutu ve výši 50.000,-
Kč [§ 128a odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona)]; Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního
navrhovatele usnesením ze dne 24. června 2015, č. j. MSPH 96 INS 26398/2014,
2VSPH 2218/2014-A-36, (mimo jiné) změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. října 2014 tak, že se insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost neodmítá a
insolvenčnímu navrhovateli se pořádková pokuta neukládá. Podáním ze dne 21. července 2015 vzal žalovaný insolvenční návrh zpět; insolvenční soud usnesením
ze dne 22. července 2015, č. j. MSPH 96 INS 26398/2014-A-43, zastavil
insolvenční řízení, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 8. srpna 2015. Přitom šlo o druhé insolvenční řízení žalobce zahájené insolvenčním návrhem
žalovaného; první insolvenční návrh, doručený insolvenčnímu soudu 27. března
2014, odmítl insolvenční soud usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. MSPH 59
INS 8444/2014-A-8; k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne
2. června 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014, 4 VSPH 857/2014-A-18, výše
označené usnesení insolvenčního soudu zrušil a rozhodl, že se k insolvenčnímu
návrhu nepřihlíží. 2) Ve výroční zprávě z 31. prosince 2013 se žalobce označil za
nejvýznamnějšího alternativního dodavatele na českém trhu s energiemi v roce
2013; „u elektřiny“ má zhruba 316 tisíc zákazníků (z nich více než 2/3 tvoří
domácnosti a zbytek menší a střední firmy). Celkové výnosy žalobce vzrostly na
9,4 miliardy Kč; závazky hradí v termínech. 3) Podle výroční zprávy z 31. prosince 2014 dodal žalobce elektřinu zhruba 323
tisícům zákazníků a rozšiřoval prodejní aktivity v oblasti zemního plynu. Celkové výnosy poklesly na 8,7 miliard Kč (především z důvodu teplého počasí
během zimy).
4) Pokles počtu odběrných míst (ukončení smluvních vztahů jednotlivých
odběratelů s žalobcem) za rok 2014 a v následujících letech dával žalobce do
souvislosti právě s insolvenčním řízením (zahájeným výše uvedeným insolvenčním
návrhem žalovaného); viz seznam zákazníků (přílohy č. 38 a č. 39 podání ze dne
2. listopadu 2018 na č. l. 178). 5) Podle tiskových zpráv ze dne 15. srpna 2014 došlo za rok 2013 k nárůstu
počtu zákazníků, jimž žalobce dodával elektřinu a plyn. 6) Dne 30. září 2014 vydala Česká tisková kancelář zprávu, že insolvenční soud
zahájil insolvenční řízení na majetek žalobce; insolvenční návrh podal
žalovaný, který „přihlásil pohledávku přes 304.000,- Kč za nespecifikované
služby“ a tvrdil, že žalobce dluží „dalším společnostem a osobám přes 170
miliónů Kč“ a „existuje podezření na dluh vůči finančnímu úřadu na dani z
příjmu právnických osob za rok 2013 ve výši 9,3 miliónů Kč“. Zmíněnou zprávu
převzal téhož dne „Deník CZ“ a sdělení o zahájení insolvenčního řízení obsahuje
„Blesk“ s datem 30. října 2014. 7) „Energetické regulační úřady projednávaly pod č. j. 13926-16/2012-ERÚ, č. j. KO-11896/2013-ERU, č. j. Ko-11896/2013ERU, č. j. KO-00532/2015-ERU, č. j. 11574-11/2015-ERU a č. j. KO 11574/2015-ERU klamavé obchodní praktiky žalobce
dle zákona o ochraně spotřebitele“. Na tomto základě insolvenční soud v prvé řadě zdůraznil, že:
a) Při posuzování výše nemajetkové újmy se uplatní závěry, které formuloval
Nejvyšší soud „ohledně dobré pověsti“ v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, a podle nichž dobrá pověst vzniká okamžikem vzniku
právnické osoby a trvá po celou dobu její existence; opak musí být prokázán. Dobrou pověst je nezbytné hodnotit v konkrétním případě podle jejího chování v
obchodních vztazích. Přitom neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby je
v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje do její pověsti
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002). b) Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního
navrhovatele, má právnická osoba, proti které insolvenční návrh směřoval, právo
i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její
dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147
insolvenčního zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích
soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou
podstatu dobré pověsti právnické osoby (podnikatele), a to jeho schopnost včas
a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené
imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda
v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné
újmy) i škoda na majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015). V poměrech dané věci pak vzal v úvahu, že insolvenční návrh byl podán
žalovaným „opakovaně pro nevykonatelnou pohledávku, tj. žalovaný tvrdil, že
žalobce nemá dostatek finančních prostředků, aby uspokojil jeho nárok na
zaplacení“.
Toto nepravdivé tvrzení bylo zpřístupněno v insolvenčním rejstříku
„zhruba po dobu 180 dnů“ a žalovaný jím zasáhl do dobré pověsti žalobce. Argumentoval-li žalovaný „novinovými články či rozhodnutími energetického
regulačního úřadu ohledně špatné pověsti žalobce, opomenul, že žalobce má řadu
dodavatelů, kteří sledují jeho platební schopnost, nikoli to, zda dochází k
jednotlivým excesům zaměstnanců žalobce při sjednávání smluv o dodávkách
energií“. Přitom informace o zahájení insolvenčního řízení „se dá označit za
informaci o platební neschopnosti, která se opakovaně dostala do veřejného
prostoru v krátkém časovém úseku“. Insolvenční návrh byl způsobilý bez dalšího
zasáhnout do dobré pověsti žalobce, když „informace o zahájení insolvenčního
řízení je veřejně přístupná, média, která věnují pozornost různým excesům,
senzacím, událostem, ji šíří mezi drobné spotřebitele, čímž jen vyvolává
paniku, neboť drobného spotřebitele zajímají finanční výhody ze vztahu s
žalobcem, o které by případně mohl přijít, pokud by ten byl v insolvenci“. S
přihlédnutím (i) k tomu, že šlo o „druhý pokus“ založený na totožném
nepravdivém tvrzení, k celkové době zveřejnění informace, k zanedbatelné výši
žalovaným tvrzené pohledávky v poměru k majetku žalobce (jeho „volným“
finančním prostředkům), jakož i „k výši částky, která byla žalobci přiznána v
řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 35 Cm 55/2014“, dospěl
insolvenční soud k závěru, podle něhož je žalobcem požadovaná částka z titulu
náhrady nemajetkové újmy (1 milión Kč) „minimální“. Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 22. října 2020,
č. j. 15 Cmo 8/2020-519, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím
výroku ve věci samé ohledně částky 1.000.000 Kč (z titulu náhrady nemajetkové
újmy); jinak jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud ve vztahu k vyhovujícímu výroku rozsudku insolvenčního soudu
ohledně výše nemajetkové újmy ? vycházeje z ustanovení § 2957 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) ? zdůraznil, že způsob a výše
přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby „byly odčiněny i okolnosti
zvláštního zřetele hodné“. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak
způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na
škůdci, násobením účinků zásahů jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v
důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav,
etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezmou se rovněž v
úvahu obavy poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud
takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Určení výše nároku na
přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat obtížně; vesměs se
proto uplatní postup podle ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a soud určí tuto výši podle své úvahy.
I
ta však podléhá hodnocení; základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto
zjištění takových okolností, které soudu umožní založit ji na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když nelze vylučovat úlohu
preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke
konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo, jakož i k
osobě postižené fyzické osoby (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3124/2013). Vzhledem k tomu, že pro žalobce, který dodává „velkému rozsahu“ spotřebitelů
energie, které nakupuje u dodavatelů a výrobců, je velmi významná jeho pověst
ohledně platební schopnosti, přičemž zveřejnění (již druhého) insolvenčního
návrhu v insolvenčním rejstříku po dobu 180 dní mělo značný dopad na jeho
pověst (žalobce se mohl důvodně obávat o ztrátu zákazníků a o své postavení
jako odběratele velkého množství energií), odvolací soud uzavřel, že žalobci
náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši přiznané insolvenčním soudem. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní otázku výše
nároku z titulu náhrady nemajetkové újmy vyřešil odvolací soud (podle jeho
názoru) odchylně od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatel popisuje průběh řízení před soudy obou stupňů (včetně důvodů, na
nichž soudy založily svá rozhodnutí ve vztahu k výši nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené jeho insolvenčním návrhem) a odvolacímu soudu
především vytýká, že z žádné části jeho rozsudku není patrný „přesný“ postup
při určení konkrétní výše škody. Pochybení odvolacího soudu shledává zejména v
nesprávném použití ustanovení § 136 o. s. ř. způsobem, kterým „byl deformován
jeho smysl, v důsledku čehož došlo k nespravedlivému výsledku, třebaže
založenému na jeho zákonném použití“. S poukazem na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. října 2009,
sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 (uveřejněném pod číslem 98/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), a v rozsudcích ze dne 6. listopadu 2011, sp. zn. 30
Cdo 149/2010, a ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, dovolatel
akcentuje, že základem úvahy soudu podle ustanovení § 136 o. s. ř. je zjištění
takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na kvantitativním
posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Jde-li o „zásah“ do
pověsti právnické osoby, tento je třeba hodnotit z hlediska jeho
(ne)přípustnosti; za tím účelem je zapotřebí naplnit tři premisy: 1) právnická
osoba „předně musí mít nějakou dobrou pověst“, 2) zásah musí být způsobilý tuto
pověst poškodit a 3) zásah musí být neoprávněný. Přitom rozsudek insolvenčního soudu neobsahuje žádnou zmínku o tom, že výše
nároku byla určena postupem předvídaným ustanovením § 136 o. s.
ř.; zmíněné
pochybení nenapravil ani odvolací soud, který rovněž neodůvodnil, jak k výši
nároku dospěl, a vyčíslil jej na základě „pouhého potvrzení existence možnosti
negativního zásahu insolvenčního návrhu do dobré pověsti žalobce“. Neúplnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje i v tom, že se odvolací
soud nevypořádal s námitkou, podle níž v době podání insolvenčního návrhu již
žalobce „nepožíval stoprocentně dobré pověsti, a to vzhledem ke svému
negativnímu obrazu způsobenému jeho několikerými přešlapy“; v dané době tak
žalobce nebyl (nemohl být) považován širokou veřejností za zcela poctivého. Konečně dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné pro
absenci řádného odůvodnění, v důsledku čehož bylo omezeno jeho právo na
spravedlivý proces. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozsahu
vyhovujícího výroku ve věci samé (tj. ohledně částky 1 milión Kč) zrušil a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky
dovolatelem otevřené, týkající se určení výše nároku na náhradu nemajetkové
újmy podle ustanovení § 147 insolvenčního zákona, když v tomto směru je právní
posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s níže uvedenou judikaturou
Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 135 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním
svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto
práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může
domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho
následek (odstavec 1). Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo
bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o
účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné
zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy
právnické osoby (odstavec 2). Podle ustanovení § 2894 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy
povinnost k náhradě újmy na jmění (škody) [odstavec 1]. Nebyla-li povinnost
odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen
stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit
nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o
povinnosti nahradit škodu (odstavec 2). Podle ustanovení § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být
určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou
úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky,
zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho
uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se
zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné
obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty
života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná
příčina vyvolala. Podle ustanovení § 147 insolvenčního zákona, bylo-li řízení o insolvenčním
návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního
navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními
přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové
škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za
to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo
odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1).
Právo na náhradu škody nebo jiné
újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh
zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník
po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se
s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu
uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2). Žalobu, kterou uplatňuje práva podle
odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo
doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba
nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním
rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor (odstavec 4). Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona již od 1. ledna 2014 a později nedoznala změn. V poměrech dané věci Nejvyšší soud předesílá, že (mezitimním) rozsudkem
ze dne 6. února 2019, který nabyl právní moci dne 7. července 2019, insolvenční
soud (mimo jiné) určil, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy
v penězích je co do základu opodstatněný. Tímto rozsudkem tak bylo rozhodnuto o
celém základu předmětného nároku, tj. o všech otázkách vyplývajících z
uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají výše nároku [srov. např. (obecně) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března
1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2000,
sp. zn. 24 Cdo 1247/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník
2000, pod číslem 115, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1905/2005, uveřejněný pod číslem 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a (v poměrech řízení o náhradu škody nebo jiné újmy podle
ustanovení § 147 insolvenčního zákona) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018]. Přitom základ věci v řízení o nároku na náhradu škody zahrnuje
posouzení všech podmínek odpovědnosti (kromě výše škody), to znamená posouzení,
zda došlo k protiprávnímu jednání, zda vznikla škoda (majetková újma) a zda
existuje příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007,
uveřejněný pod číslem 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1879/2013, a rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 373/2018), jakož i dalších sporných otázek
existence uplatněného nároku, včetně promlčení, solidární povahy plnění při
pluralitě účastníků i spoluzpůsobení si újmy poškozeným (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný
pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše uvedené závěry se přitom uplatní i v řízení o nároku na náhradu
nemajetkové újmy.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je ustálena v těchto
závěrech:
1) Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nemá právnická
osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným
zásahem do své pověsti podle ustanovení § 135 odst. 2 o. z. Tím však není
vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé
právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z., zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též
takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 23
Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 2) Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je (ve
smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující
právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání zadostiučinění
za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její
dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut,
nebo zamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno
insolvenční řízení jeho vinou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června
2022, sp. zn. 29 Cdo 2654/2020). 3) Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí
(mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu
dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně
plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální
újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku
insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda
na majetku (skutečná škoda či ušlý zisk). Taktéž odpovědnost za jinou
(imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v zákoně
č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 5640/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2021,
pod číslem 26, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2654/2020). 4) Pro určení závažnosti zásahu do dobré pověsti právnické osoby
(podnikatele) a intenzity (tímto zásahem) způsobené nemajetkové újmy jsou
významné především tyto skutečnosti: a) zveřejnění insolvenčního návrhu (jeho
obsahu) v insolvenčním rejstříku (tj.
v informačním systému veřejné správy - §
419 insolvenčního zákona), který je (s výjimkou údajů, o nichž tak stanovení
insolvenční zákon) veřejně přístupný, a zápis údajů o insolvenčním řízení do
obchodního rejstříku (včetně nemožnosti takové údaje vymazat z historie
obchodního rejstříku), b) omezení právnické osoby při nakládání s majetkovou
podstatou (§ 111 insolvenčního zákona), c) délka doby, po kterou byla dobrá
pověst právnické osoby (jež se předpokládá) zasažená neoprávněným insolvenčním
návrhem zpochybňována, d) případné šíření informace o zahájení insolvenčního
řízení v médiích (včetně toho, v jakých médiích a jakým způsobem), e) postavení
dotčené právnické osoby na trhu (čím větším, známějším a významnějším je
podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré
pověsti), f) nepravdivost tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu, včetně
(ne)existence tvrzené pohledávky, a g) osoba insolvenčního navrhovatele a
pohnutka, která ji vedla k podání insolvenčního návrhu. K tomu srov. např. opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, sp. zn. 29 Cdo
4804/2017 a sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, včetně další judikatury Nejvyššího soudu
zmíněné v jejich důvodech. 5) Při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu se uplatní (i) obecná
právní úprava obsažená v ustanovení § 2957 o. z., jakož i porovnání požadované
částky s částkami náhrad přisouzených v jiných (obdobných) věcech (týkajících
se aplikace § 147 insolvenčního zákona). Při takovém srovnání je významnější
odchylka možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s
projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad
nemajetkové újmy (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam označených požadavků na způsob pojmenování
případných odlišností). Při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít
princip proporcionality též tím způsobem, že soud v mezích úvah o
srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy vezme v potaz
hierarchii chráněných práv a vezme v úvahu též ekonomický vývoj, v jehož
důsledku se náhrady postupem času zvyšují nebo mají zvyšovat (valorizují nebo
mají valorizovat); srov. obdobně v poměrech hierarchizace práv chráněných
Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. dubna 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem
6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. opět důvody rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2654/2020. V poměrech projednávané věci se výše uvedené právní závěry promítají
následovně.
Odvolací soud správně zdůraznil, že „pro žalobce je velmi významná
jeho pověst ohledně platební schopnosti“, a to jak ve vztahu k odběratelům
(kteří by mohli mít obavy, zda žalobce bude schopen energie nakupovat a
následně dodávat za dohodnuté ceny), tak ve vztahu k výrobcům a dodavatelům
energie (kteří by mohli ukončit smluvní vztahy s žalobcem a nadále mu nedodávat
energie). Po právu přihlédl (i) k postavení žalobce na trhu (k počtu jeho
zákazníků) a měl za významnou i dobu trvání insolvenčního řízení (a zveřejnění
insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku). Současně však nelze přehlédnout, že se odvolací soud nijak nevypořádal
s dalšími (právně významnými) kritérii pro určení výše nemajetkové újmy a
neprovedl ani porovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v
jiných (obdobných) věcech (týkajících se aplikace § 147 insolvenčního zákona),
popřípadě s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Samotné konstatování, že
žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši přiznané insolvenčním soudem,
nemůže obstát již proto, že insolvenční soud porovnával přiznanou částku s
poměry věci vedené pod sp. zn. 35 Cm 55/2014 [jde o řízení, v němž se žalobce
domáhal po žalovaném a další osobě (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za
první insolvenční návrh podaný žalovaným dne 27. března 2014]. Přitom žalovaný
již v odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu namítal, že v označené věci
vydaný rozsudek dosud nenabyl právní moci (viz č. l. 486-492), a v doplnění
odvolání (viz č. l. 505-508) upozornil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
23. září 2020, č. j. 13 Cmo 23/2019-549, změnil rozsudek ze dne 27. května
2019, č. j. 35 Cm 55/2004-477, jímž insolvenční soud (mimo jiné) uložil tamním
žalovaným zaplatit žalobci z titulu nemajetkové újmy částku 100.000,- Kč, tak,
že žalobu zamítl. Konečně Nejvyšší soud neshledává správným ani závěr odvolacího soudu,
podle něhož „případná prokázaná nedůvěra zákazníků žalobce vzniklá nevyhnutelně
v důsledku jeho klamavých praktik se netýká jeho pověsti ohledně platební
schopnosti, ale pouze způsobu jakým si žalobce získával zákazníky“, pročež „by
tento údajný postup žalobce nemohl mít dopad na pověst žalobce ohledně jeho
platební schopnosti“. Zmíněná úvaha odvolacího soudu totiž omezuje význam
takových skutečností jen v rovině „dobré pověsti ohledně platební schopnosti
žalobce“, a zjevně pomíjí možnost, aby presumpce existence dobré pověsti byla
vyvrácena jinak, než (jen) v rovině platební schopnosti. Pověst konkrétní
právnické osoby (jako právo spojené s právní osobností právnické osoby) je
totiž vytvářena především na základě zkušeností, které s ní mají její obchodní
partneři, zákazníci či jiné subjekty, které s ní přicházejí do kontaktu; není
spojena jen s její platební schopností.
Jelikož právní posouzení, na němž dovoláním napadený (vyhovující) výrok
rozsudku odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil; důvody, pro které neobstálo
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu;
Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V další fázi řízení insolvenční soud nepřehlédne závěry, které v době
po rozhodnutí odvolacího soudu formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. února 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, který byl dne 9. listopadu 2022 schválen
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, jež by mohly být (zčásti) využitelné při
úvahách o srovnání výše nemajetkové újmy podle ustanovení § 147 insolvenčního
zákona s jinými případy náhrad nemajetkové újmy, včetně toho, že odškodnění
nemajetkové újmy v penězích může přicházet v úvahu právě a jen v tom rozsahu, v
němž se neprojeví současně zmenšením jmění poškozeného subjektu, tedy v podobě
samostatně odčinitelné škody. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V
novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.