30 Cdo 1879/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce RNDr. Ing. P. K., DrSc., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem
se sídlem v Praze 4, Na Vrstvách 827/11, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 8.112.730,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 14 C 278/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 29 Co 318/2012 - 131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 29 Co 318/2012 -
131, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2012, č. j. 14 C
278/2010 - 107, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil
mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze
dne 25. 1. 2012, č. j. 14 C 278/2010 - 107, kterým byl shledán základ žalobního
nároku opodstatněným. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout
v důsledku nezákonného trestního stíhání jako ušlý zisk z podnikání ve výši
8.042.730,- Kč a skutečná škoda v podobě vynaložených nákladů na právní
zastoupení v celkové výši 70.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na žalobce
byla u Okresního soudu Praha-východ podána obžaloba pro trestný čin vydírání
podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,
který měl spáchat tím, že dne 11. 11. 2004 v místě svého trvalého bydliště
vyhrožoval krátkou střelnou zbraní zastřelením zámečníkovi L. L. provádějícímu
otevření domu na příkaz soudní vykonavatelky E. R. Žalobce se podle úředního
záznamu Policie České republiky ze dne 29. 11. 2004 k záležitostem kladeným mu
za vinu nevyjádřil. Dne 25. 6. 2008 byl zproštěn obžaloby rozsudkem Krajského
soudu v Praze č. j. To 203/2008 - 490, neboť v jeho jednání nelze spatřovat
trestný čin. Soud prvního stupně shledal základ žalobního nároku, pokud jde o trestní řízení
opodstatněným. To totiž neskončilo pravomocným odsouzením a podle judikatury
Nejvyššího soudu je tak třeba vycházet z toho, že žalobce čin nespáchal,
trestní stíhání proti němu nemělo být zahájeno a rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání je nezákonné. Otázka výše uplatněného nároku bude řešena v
konečném rozhodnutí. Pokud jde o obranu žalované, že si trestní stíhání žalobce
zavinil sám, když nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, soud
prvního stupně uvedl, že jsou to orgány činné v trestním řízení, kdo je povinen
shromažďovat důkazy k prokázání viny. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná je – co
do základu – za škodu vzniklou žalobci odpovědná. Podle odvolacího soudu je
zřejmé, že tvrzená újma žalobci vzniklá, je v příčinné souvislosti se
zprošťujícím rozhodnutím soudu a soud prvního stupně správně uvedl, že určení
její konkrétní výše bude předmětem dalšího řízení (§ 152 odst. 2 občanského
soudního řádu). Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Zásadní právní význam
napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu spatřuje v
tom, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly otázkou, zda je v daném
případě splněna podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a
žalobcem tvrzenou škodou, ačkoli se jedná o jednu z podmínek pro vznik
odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
Podle žalované není příčinná
souvislost dána, neboť u žádné ze smluv s žalobcem, od nichž jeho smluvní
partneři odstoupili, nebylo prokázáno, že by odstoupili právě v důsledku
předmětného trestního řízení, vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 2/2006. S touto argumentací se soudy nižších stupňů podle žalované
nikterak nevypořádaly. Navíc bylo vůči žalobci vedeno také trestní stíhání pro
trestný čin podvodu, ke kterému mělo dojít v souvislosti s podnikatelskou
činností žalobce v totožné oblasti, v níž byly sjednány předmětné smlouvy. Závěr, že odstoupení od smluv bylo následkem právě předmětného trestního řízení
(vedeného pro trestný čin vydírání), je tak spekulativní. Žalovaná má za to, že
žalobce nepředložil jediný důkaz, který by nesporně dokládal příčinnou
souvislost mezi předmětným trestním řízením a tvrzenou škodou. Navíc žalovaná
trvá na svém stanovisku, že si žalobce do značné míry zavinil trestní stíhání
sám, když ve fázi přípravného řízení před vznesením obvinění nespolupracoval s
orgány činnými v trestním řízení a nepoužil tak veškeré námitky, které mohly
při včasném uplatnění zabránit obvinění. Z úředního záznamu o podaném
vysvětlení ze dne 29. 11. 2004 je přitom zcela zřetelná neochota žalobce
spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že při posuzování přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního
stupně, není rozhodující, zda požadované peněžité plnění z titulu některého z
uplatněných nároků nepřevyšuje 50.000,- Kč (eventuálně 100.000,- Kč v
obchodních věcech). Takové dovolání tedy nemůže být odmítnuto podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3460/2012; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku
jsou dostupná na www.nsoud.cz). V otázce, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám, je napadený rozsudek v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě s rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, sp. zn.
25 Cdo 2/2007, podle něhož nelze zavinění obviněného na zahájení
trestního stíhání ve smyslu § 12 OdpŠk bez dalšího spatřovat pouze v tom, že v
pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své
obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat. Přitom ze skutkových zjištění
nevyplývá, že by žalobce disponoval důkazy svědčícími v jeho prospěch a
nepředložil je orgánům činným v trestním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2113/2007). Dovolání je však přípustné v otázce, zda je v daném případě splněna podmínka
příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a žalobcem tvrzenou škodou,
neboť odvolací soud při jejím řešení postupoval v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Ze stejného důvodu je dovolání žalované též důvodné. Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané
věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o
její části nebo jen o jejím základu. Podle Nejvyššího soudu se rozhodnutím o základu nároku rozumí „posouzení všech
otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které
se týkají jen jeho výše. Základ věci v řízení o nároku na náhradu škody podle
§ 420 obč. zák. proto – kromě výše škody – zahrnuje posouzení všech podmínek
odpovědnosti, to znamená posouzení, zda došlo k protiprávnímu jednání, zda
vznikla škoda (majetková újma) a zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním
škůdce a vznikem škody. Jestliže uplatněný nárok na náhradu škody sestává z
několika dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, je podmínkou
vydání mezitímního rozsudku, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu byly
splněny, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku, i když byly uplatněny v
jednom řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo
3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Podobně podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo
3656/2009, je v případě plurality žalovaných nároků nutno před vydáním
mezitímního rozsudku posoudit jejich důvodnost co do základu u každého z nich
zvlášť. Po právní moci mezitímního rozsudku o důvodnosti základu nároku pak již
nelze žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu
chybějící příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a jednáním škůdce. Pokud tedy soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci rozhodly o
opodstatněnosti všech žalobních nároků bez jejich specifikace a aniž by žalobu
ohledně některého z nároků zamítly, nelze jejich rozhodnutí vykládat jinak, než
že shledaly stát odpovědným (co do základu) ve vztahu ke každému z nich. Odpovědnost státu podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká za
současného splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo
nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4039/2010, nebo usnesení ze
dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 598/2012).
Jakékoli úvahy o existenci příčinné souvislosti (a stejně tak o vzniku škody) v
rozhodnutí soudů nižších stupňů zcela absentují. Odvolací soud k tomu neuvedl
více než to, že je „zřejmé, že tvrzená újma žalobci vzniklá, je v příčinné
souvislosti se zprošťujícím rozhodnutím soudu“, přičemž ovšem bylo jeho úkolem
zkoumat příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím o
zahájení trestního stíhání, nikoli mezi vzniklou škodou a zprošťujícím
rozsudkem trestního soudu. Posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti státu za
škodu je tak ze strany odvolacího soudu neúplné, a proto nesprávné. Navíc
žalobce uplatnil vícero nároků (nároky na zisk, jenž měl žalobci ujít v
důsledku odstoupení jeho obchodních partnerů od několika již uzavřených smluv,
a nároky na náhradu skutečné škody spočívající ve vynaložených nákladech na
právní zastoupení) a vznik odpovědnosti státu tedy měl být zkoumán ve vztahu ke
každému z nároků samostatně. Nejvyšší soud dodává, že mezitímním rozsudkem je soud, který jej vydal, vázán
(§ 156 odst. 3 o. s. ř.) a v konečném rozsudku by tak již nemohl uvedené
nedostatky eventuálně napravit a dodatečně přezkoumat, zda tvrzená škoda
žalobci skutečně vznikla a zda tomu tak bylo právě v důsledku jeho nezákonného
trestního stíhání (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009).
Protože je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§
243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení budou tedy soudy předně zkoumat, zda žalobci skutečně vznikla
jím tvrzená škoda a zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím
a touto škodou. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomíná svoji ustálenou
judikaturu, podle níž předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu tvrdí a
prokazuje poškozený, tedy žalobce, přičemž k prokázání existence příčinné
souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného
rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v jeho důsledku, nýbrž
musí být příčinná souvislost postavena najisto (srov. např. rozsudky ze dne 29.
2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo
4491/2011, nebo usnesení ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1244/2008).
Soudy budou v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými
v tomto rozhodnutí (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu