25 Cdo 2113/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) J. H., a b) O. T., obou zastoupených advokátem, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 115/2004, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2006, č. j. 35 Co 351/2006-60,
I. Dovolání žalobkyně a) se zamítá.
II. Dovolání žalobce b) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se vůči státu domáhali náhrady škody (žalobkyně ve výši 25.731,- Kč
sestávající z nákladů právního zastoupení, žalobce ve výši 23.772,80 Kč
sestávající z nákladů právního zastoupení a cestovních nákladů), která jim měla
vzniknout v důsledku sdělení obvinění a následného trestního stíhání pro
trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3
trestního zákona.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 4. 2006, č. j. 17 C 115/2004-34,
uložil žalované České republice povinnost zaplatit žalobkyni 25.731,- Kč s 2%
úrokem z prodlení od 14. 8. 2004 do zaplacení a žalobci 23.772,80 Kč s 2%
úrokem z prodlení od 14. 8. 2004 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 2% úroku z
prodlení od 8. 5. 2004 do 13. 8. 2004, a to z částky 25.731,- Kč ve vztahu k
žalobkyni a z částky 23.772,80 Kč ve vztahu k žalobci, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě sdělení obvinění ze dne 20. 1.
1998 byli žalobci jako spolupachatelé stíháni pro trestný čin zkrácení daně,
poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 trestního zákona; odsuzující
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23.
6. 2000, č. j. 9 T 22/98-374, byl k odvolání obou žalobců zrušen usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2001, č. j. 3 To 121/2000-435, a Krajský
soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pak podle jeho pokynu po
doplnění dokazování rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, č. j. 9 T 22/98-462, oba
žalobce obžaloby zprostil s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že spáchali
skutek, pro který byli trestně stíháni. V průběhu přípravného řízení si žalobci
zvolili obhájce (jednalo se o nutnou obhajobu), jemuž žalobkyně zaplatila
odměnu ve výši 25.731,- Kč a žalobce ve výši 20.000,- Kč, a oba využili svého
práva nevypovídat (žalobce poskytl výpověď poprvé při hlavním líčení před
vydáním odsuzujícího rozsudku, žalobkyně při hlavním líčení konaném po
odvolacím řízení). Soud prvního stupně při aplikaci zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem /dále též jen „zákon“/, dovodil, že sdělení obvinění ze dne
20. 1. 1998 lze považovat za nezákonné rozhodnutí, neboť trestní řízení proti
oběma žalobcům skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem; v příčinné
souvislosti s tím vznikla žalobcům škoda na zaplacených nákladech právního
zastoupení a žalobci pak ještě škoda spočívající v nákladech na cesty z místa
jeho bydliště k trestnímu soudu. Za zavinění si trestního stíhání ve smyslu § 5
odst. 2 písm. a) zákona nepovažoval soud tu skutečnost, že žalobci využili
svého práva nevypovídat a že sami začali k existujícím důkazům vypovídat až v
samém závěru trestního řízení, které nakonec vedlo ke zproštění obžaloby.
Jestliže se navíc jednalo o případ tzv. nutné obhajoby, byl by žalobcům obhájce
ustanoven, pokud by si jej sami nezvolili, a v tom případě by stejně náklady
obhajoby nesl stát.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, č. j. 35
Co 351/2006-60, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících
výrocích ve věci samé změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že osoba, proti
níž bylo na základě sdělení obvinění zahájeno trestní stíhání, které skončilo
zprošťujícím rozsudkem, má zásadně právo na náhradu škody, pokud jí v příčinné
souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím vznikla, a že příčinnou souvislost
mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba
hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním
řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v
jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu,
především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda
svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání
muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno (odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 941/2003). Na rozdíl od soudu prvního stupně
však dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci si trestní stíhání zavinili,
neboť skutečnosti rozhodné pro jejich pozdější zproštění obžaloby uvedli až v
závěru trestního řízení, kdy teprve k odvolání proti odsuzujícímu rozsudku
předložili důkazy ke své nevině, ačkoli o nich věděli od samého počátku
trestního stíhání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které odůvodňují podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci
spatřují v závěru odvolacího soudu, že žalobci si odepřením výpovědi přivodili
pokračování trestního stíhání. Mají za to, že je věcí orgánů činných v trestní
řízení shromáždit takové množství důkazů, na základě kterých bude možno
objektivně vyslovit vinu obviněných, přičemž nelze klást k jejich tíži, že sami
začali k existujícím důkazům vypovídat až v samém závěru trestního řízení,
které nakonec vedlo ke zproštění obžaloby. Žalobci v trestním řízení nevyužili
ustanovení obhájců státem, kdy v případě zproštění obžaloby stát hradí veškeré
náklady včetně obhajoby, čímž de facto uznává nezákonnost stíhání obviněné
osoby, a sami si advokáty zvolili na plnou moc. Podle žalobců není v souladu s
principy materiálního právního státu (šlo by o nerovnost v postavení osoby,
které je obhájce ustanoven, a osoby, která si jej zvolí sama), aby stát na
jedné straně odmítal osobám zproštěným obžaloby proplacení náhrady nákladů v
případě, kdy si zvolí obhájce sami, a naopak zcela opačný přístup zaujímal u
obhajoby ex offo. Odkazují na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu a
navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 29. 9. 2006.
Dospěl k závěru, že dovolání žalobce b) je nepřípustné, dovolání žalobkyně a)
je pak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných
nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobcem požadovaná částka (bez
příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících náklady na právní
zastoupení (20.000,- Kč) a náklady na cestu z místa jeho bydliště k trestnímu
soudu a zpět (3.772,80 Kč); jde o nároky se samostatným skutkovým základem, byť
mají oba původ v tomtéž trestním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto
ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly
uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže
tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně obou těchto nároků bylo rozhodnuto o
peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti
dovoláním napadenému rozsudku v části týkající se žalobce vyloučena ustanovením
§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že
součet výše plnění z obou těchto samostatných nároků přesahuje částku 20.000,-
Kč.
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto
odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., které ve svém přípustném dovolání uplatnila jako dovolací důvod
žalobkyně, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného
právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud správně posoudil uplatněný nárok na náhradu škody způsobené
zahájením (např. sdělením obvinění jako v daném případě) trestního stíhání,
které neskončilo pravomocným odsouzením, jako specifický případ odpovědnosti
státu podle zákona č. 58/1969 Sb., který se posuzuje podle ustanovení § 1 až 4
zákona, tedy obdobně jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2.
1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1991, rozsudek téhož soudu, ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. 25
Cdo 574/99, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo
2322/2006) s tím, že rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti)
zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení.
Stejně tak lze odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že právo na náhradu škody
podle § 1 až 4 zákona nemá - mimo jiné - ten, kdo si obvinění sám zavinil.
Tento právní názor vyslovený již ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaném pod č. 35 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, vychází z analogické aplikace ustanovení
§ 5 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona, které stanoví, že právo na náhradu škody
způsobené rozhodnutím o vazbě nemá ten, kdo si vazbu zavinil sám, zejména tím,
že pokusem o útěk nebo jiným svým jednáním dal příčinu k obavám, jež byly
důvodem vazby nebo jejího prodloužení.
Zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení
trestního stíhání proti němu (tj. na sdělení obvinění, jak tomu bylo v daném
případě) znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem (případně i nečinností)
přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno a
vedeno, tedy že jeho jednání (opomenutí) bylo důvodem k zahájení trestního
stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního
stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým
měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného
činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního
stíhání nebo v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v
trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru
zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále
pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku,
pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, jak
ostatně dovodil i odvolací soud, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním
ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního
stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení
(pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých
skutečností, odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu, či
předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně
neexistovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 6.
2003, sp. zn. 25 Cdo 941/2003, či obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 29. 5.
2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 26,
pod C 1971).
Dovolateli lze přisvědčit, že osoba, která byla zproštěna obžaloby (trestní
stíhání proti ní bylo zastaveno) má zásadně vůči státu nárok na náhradu
nákladů, které vynaložila na obhajobu, a to bez ohledu na to, v jaké fázi
trestního řízení byl závěr o neopodstatněnosti trestního stíhání učiněn. Není
proto rozhodující, zda se tak stalo již v přípravném řízení či až v řízení před
soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2614/2003, publikovaný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2005). Tento obecný závěr však není pro rozhodnutí ve věci podstatný,
neboť zde šlo o otázku, zda žalobkyně tím, že vypovídala až v řízení po zrušení
rozsudku soudu prvního stupně a že předložila důkazy ve svůj prospěch až v
odvolání proti němu, zavinila si trestní stíhání.
Právo odepřít výpověď je tradičním institutem trestního procesního práva a má
dopad právě do poměrů trestního řízení; to, že obviněný není povinen vypovídat,
nesmí mu přinést újmu v řízení trestním, zejména tedy k výpovědi nesmí být
nucen a jeho vina musí být spolehlivě prokázána jinými důkazy. Využití tohoto
procesního práva však za určitých okolností může vést k důsledkům v
hmotněprávní oblasti nároků na náhradu škody proti státu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007). Zavinění
obviněného na zahájení trestního stíhání rozhodně nelze bez dalšího spatřovat
pouze v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné
prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat. I zde se
totiž musí uplatnit závěry o konkrétním vlivu takového postoje na průběh či
zahájení trestního stíhání. Odepření výpovědi ze strany obviněného ve smyslu §
33 odst. 1 a § 92 odst. 1 trestního řádu (srov. též čl. 40 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod) totiž na druhé straně automaticky nevylučuje možnost
aplikace ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona per analogiam z pohledu
zavinění obviněného na trestním stíhání. Stejně jako úmyslná nepravdivá výpověď
obviněného vůči orgánům činným v trestním řízení může být posouzena tak, že
obviněný zavinil zahájení (vedení) trestního stíhání (srov. rozsudek NS ČR ze
dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2089/2006, Soubor C 5073), tak i odmítnutí
vypovídat spojené s nepředložením důkazů, které má obviněný k dispozici a které
mohou být rozhodující pro závěr o neopodstatněnosti trestního stíhání, lze
považovat za zavinění zahájení či pokračování trestního stíhání.
V posuzovaném případě bylo zjištěno (dovolatelka proti zjištěnému skutkovému
stavu námitky nevznáší), že žalobkyně odmítla vypovídat poté, co jí bylo
sděleno obvinění pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle
§ 148 odst. 1, 3 trestního zákona, a vypovídala teprve po zrušení odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně k jejímu odvolání, v němž předložila listinné
důkazy ve svůj prospěch. Tyto důkazy označil odvolací soud za významné a uložil
soudu prvního stupně, aby se jimi zabýval. Rozhodnutí o vině žalobkyně ze
spáchání daňového trestného činu, u něhož se předpokládá jistá skutková i
právní složitost, tedy sice záviselo na hodnocení více důkazů, z nichž některé
byly provedeny v řízení před zrušením odsuzujícího rozsudku, některé pak při
hlavním líčení konaném až po odvolacím řízení, nicméně právě výpověď žalobkyně
v souvislosti s jí předloženými důkazy o existenci zařízení, k němuž byl
uplatňován daňový odpočet, byla rozhodující pro rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočky v Táboře o zproštění obžaloby. Je tedy zřejmé,
že popsaný postup žalobkyně v trestním řízení (odlišný od jednání, jímž měla
podle sdělení obvinění obžaloby naplnit znaky skutkové podstaty zmíněného
trestného činu) odvolací soud důvodně považoval za jednání, které zapříčinilo,
že trestní stíhání muselo být zahájeno, resp. bylo v něm nadále pokračováno
právě do doby, kdy bylo možno zmíněné důkazy provést. Je sice povinností orgánů
činných v trestním řízení shromažďovat všechny důkazy, včetně těch, které
svědčí ve prospěch obviněného, jak uvádí dovolatelka, nicméně má-li obviněný
důležité důkazy, které nejsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici, a
včas je nepředloží, stíhá jej negativní právní důsledek úpravy odškodnění.
Argumentace dovolatelky tím, že zvolením obhájce se snažila „předejít
nespravedlivému odsouzení“, je zcela nepřípadná právě ve světle toho, že
rozhodující důkazy nepředložila dříve než v odvolání, ačkoliv obhájce měla již
v přípravném řízení. Zároveň je třeba uvést, že nejde o nezákonnou či dokonce
neústavní nerovnost, jestliže je obviněnému, který si zvolí obhájce, odepřen ze
zákonem stanovených důvodů nárok na náhradu vynaložených nákladů. Jde totiž o
zákonem předepsanou podmínku, která má své ústavní zakotvení v čl. 36 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. U obviněného, jemuž byl obhájce ustanoven z
úřední povinnosti, se sice při rozhodování o nákladech obhajoby po skončení
trestního stíhání podle trestního řádu zavinění na zahájení trestního stíhání
nezkoumá, nejde však o tutéž situaci, neboť zde obhájce platí stát a následně
podle výsledku trestního řízení požaduje úhradu od odsouzeného. Ten, kdo si
obhájce zvolí sám, má možnost výběru, včetně toho, že obhájce může zvolit osoba
blízká, také jej sám platí a nárok vůči státu mu vzniká pouze tehdy, splní-li
zákonem požadované podmínky.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je věcně správné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
není naplněn; Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, resp. § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace,
kdy žalobkyně neměla ve věci úspěch a dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak
žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu