28 Cdo 4906/2009

28 Cdo 4906/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní

věci žalobkyně FEDERAL CARS, s. r. o., IČ 00671843, se sídlem v Liberci 23,

Doubská 424, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v

Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice - Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za nějž jedná Úřad pro

zastupování státu ve věcech majetkových, o náhradu škody, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 100/2005, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 11 Co 505/2008-137,

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

odstavci III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vyšel ze

zjištění, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 88.805.422,-

Kč jako náhrady škody vůči státu s tím, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci

ze dne 24. 10. 2000, č. j. 10 C 1734/97-28, potvrzeným rozsudkem Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2001, č. j. 29 Co 64/2001-53 byla

žalobkyně zavázána zaplatit České republice 8.300.000,- Kč s příslušenstvím od

1. 1. 1996 do zaplacení a dále náklady řízení v částce 463 Kč. Rozhodnutí

odvolacího soudu nabylo právní moci dne 22. 5. 2001. Vzal za prokázané, že na

základě návrhu na výkon rozhodnutí bylo podle usnesení Okresního soudu v

Liberci ze dne 3. 9. 2001, č. j. E 3031/2001-10, provedeno zajištění účtu

žalobkyně do výše vymáhané pohledávky do částky 8.511.479,- Kč, přičemž tyto

peněžní prostředky byly bankou blokovány až do 21. 1. 2003. Dále zjistil, že

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č. j. 33 Odo 566/2001-79, na

základě žalobkyní podaného dovolání oba shora uvedené rozsudky zrušil a věc

vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Okresní soud v Liberci, vázán

právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 10 C

1734/97-88, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2003 (ve výroku o nákladech

řízení dne 8. 7. 2003), žalobu zamítl. Rovněž vzal za prokázané, že nařízený a

provedený výkon rozhodnutí byl zastaven usnesením Okresního soudu v Liberci ze

dne 27. 11. 2002, č. j. E 3031/2001-34, které nabylo právní moci dne 20. 12. 2002. Na základě shora uvedených pravomocných rozhodnutí zaplatila žalobkyně

dne 23. 5. 2001 jistinu ve výši 8.300.000,- Kč a náklady řízení ve výši 463,-

Kč, přičemž tyto částky jí byly vráceny dne 7. 4. 2003, t. j. za 684 dnů a dále

soudní poplatek ve výši 332.000,- Kč, který byl vrácen dne 3. 10. 2003, t. j. za 864 dnů. Žalobkyně z těchto částek požaduje v rámci náhrady škody zaplacení

zákonného úroku z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby po dobu, kdy

tyto finanční prostředky nemohla používat, přičemž škodu vyčíslila na částku

1.262.283,- Kč. Dále žalobkyně dne 14. 6. 2001 zaplatila soudní poplatek z

dovolání ve výši 5.000,- Kč, který jí byl vrácen dne 3. 10. 2003, t. j. za 842

dnů. V rámci výkonu rozhodnutí jí byl zablokován účet do částky 8.511. 479,-

Kč, a to ode dne 26. 10. 2001 do 21. 1. 2003, tedy po dobu 453 dnů. Rovněž z

těchto částek uplatňuje náhradu škody ve výši zákonného úroku z prodlení, neboť

po uvedená období nemohla tyto finanční prostředky používat, přičemž škodu

vyčíslila částkou 898.826,- Kč. V souvislosti s nařízením exekucí vznikla

žalobkyni dále povinnost zaplatit bance poplatek za správu účtu, na němž byly

zablokovány finanční prostředky ve výši 3.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že

žalobkyně pozbyla po shora uvedené období možnosti nakládat se svými finančními

prostředky na bankovním účtu, které jí byly zablokovány, byla nucena na

překlenutí nepříznivé finanční situace uzavřít s Československou obchodní

bankou dne 12. 12.

2001 smlouvu o střednědobém účelovém úvěru na dobu tří let

ve výši 8.000.000,- Kč a v důsledku toho jí vznikla škoda v celkové výši

662.053,- Kč, spočívající v zaplaceném jednorázovém poplatku za přidělení úvěru

ve výši 35.000,- Kč a dále zaplaceném úroku z tohoto úvěru ve výši 627. 053,-

Kč. V období, kdy probíhal uvedený spor a následné exekuční řízení, vykonala

žalobkyně činnosti směřující k plánované výstavbě Autocentra Peugot v Praze na

Černém Mostě. Předmětný spor posoudil ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). V dané věci bylo vyhověno podmínce

předběžného projednání nároku podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb, neboť

žalobkyně se obrátila na Ministerstvo spravedlnosti se svým nárokem na náhradu

škody, přičemž její nárok byl odmítnut. S poukazem na ustanovení § 1 odst. 1, §

7 odst. 1, § 8 zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že shora uvedený rozsudek

Okresního soudu v Liberci a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem lze

považovat za nezákonná rozhodnutí, neboť oba tyto rozsudky byly zrušeny

Nejvyšším soudem ČR. Vzhledem k tomu, že exekuční titul byl zrušen, lze za

nezákonné považovat i usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Ohledně částky

2.826.962,- Kč, které soud vyhověl, shledal též existenci příčinné souvislosti

mezi uvedeným nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Uvedl, že žalobkyně

dobrovolně splnila svou povinnost, která jí byla uložena pravomocným

vykonatelným rozhodnutím, neboť zaplatila jistinu žalované částky včetně

nákladů řízení, přičemž poté, co byl exekuční titul zrušen, ji oprávněný

jistinu žalované částky včetně příslušenství vrátil, a to u jistiny a samotných

nákladů řízení za 684 dnů a u soudního poplatku za 864 dnů, žalobkyně tedy

uvedenou dobu nemohla tyto finanční prostředky používat. Ke stejnému závěru

dospěl soud prvního stupně ohledně žalobkyní zaplaceného soudního poplatku z

dovolání ve výši 5.000,- Kč, který žalobkyni byl vrácen až za 842 dnů, i

ohledně částky, která byla na základě nařízeného výkonu rozhodnutí zablokována

na účtu žalobkyně po dobu 453 dnů. Vzhledem k tomu, že všechny tyto částky byly

žalobkyni následně vráceny, škoda ji ve výši těchto částek nevznikla. Shledal

však po právu nárok žalobkyně na náhradu škody, která vznikla tím, že shora

uvedené částky nemohla po uváděná období používat, přičemž škodu vyčíslil podle

zákonné úpravy úroku z prodlení. Vyšel z nařízení vlády č. 142/94 Sb. a

přiznal žalobkyni částku ve výši 1.262.283,- Kč odpovídající zákonnému úroku z

prodlení za období, kdy žalobkyně dobrovolně uhradila jistinu pohledávky a

náklady řízení a rovněž tak vyhověl částce 898.826,- Kč odpovídající úroku z

prodlení z částky zablokované na účtu žalobkyně v důsledku nařízeného výkonu

rozhodnutí, a stejně tak i ohledně doby, než byl žalobkyni vrácen soudní

poplatek zaplacený za dovolání.

Vyhověl též požadavku žalobkyně na zaplacení

částky 3.800,- Kč, která byla žalobkyni stržena z účtu v souvislosti se správou

zablokované částky. Po právu soud prvního stupně rovněž shledal také nárok

žalobkyně spočívající ve škodě vzniklé v souvislosti s přidělením účelového

úvěru, jehož výše přibližně odpovídá zablokované částce. Považoval za zřejmé,

že nebýt nařízeného výkonu rozhodnutí, žalobkyně by si takový úvěr vzít

nemusela. Jeho požadavek na uhrazení poplatku za přidělení úvěru a vzniklých

úroků z úvěru, je v příčinné souvislosti s existencí nezákonného rozhodnutí. Na

rozdíl od shora uvedených částek soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal právo

na náhradu škody spočívající v již vynaložených nákladech v souvislosti s

plánovanou výstavbou Autocentra Peugot v Praze na Černém Mostě a ani požadovaný

ušlý zisk z předpokládaného provozu tohoto autocentra, neboť zde neshledal

existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Tvrzení žalobkyně, že nemohla uskutečnit plánovanou výstavbu autocentra,

považoval za hypotetické, neboť nelze prokázat, zda by k výstavbě autocentra

došlo či nikoli.

K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací

rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č. j. 11 Co 505/2008-137, změnil rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 2.161.109 Kč tak, že v tomto rozsahu

žalobu zamítl, co do zbývající částky ve výši 665.853,- Kč rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. a III. rozsudek soudu prvního stupně

zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu soud

prvního stupně na danou věc správně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb. Vyslovil, že

nelze přisvědčit argumentaci žalované, že zde není odpovědnostní titul. Tím

jsou předmětná rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu zmíněná v

žalobě, která byla po právní moci zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR,

přičemž následné řízení před soudem prvního stupně bylo již pravomocně skončeno

zamítnutím žaloby. V této souvislosti poukazoval na konstantní judikaturu, na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, podle něhož

odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědnost objektivní a není

rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro

vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Argumentaci

žalované s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 593/2003

hodnotil v dané věci za nepřípadnou. Odvolací soud považoval za správné závěry

soudu prvního stupně o nezákonnosti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Soud

prvního stupně postupoval správně, pokud vyhověl požadavku žalobkyně na

zaplacení částky 3.800,- Kč, která byla žalobkyni bankou stržena v souvislosti

se správou na účtu zablokované částky, a dále pokud shledal po právu též nárok

žalobkyně spočívající ve škodě vzniklé v souvislosti s přidělením účelového

úvěru pro překlenutí nepříznivé finanční situace v době, kdy peněžní prostředky

byly zablokovány na jejím účtu, neboť nebýt nařízeného výkonu rozhodnutí,

žalobkyně by si takový úvěr vzít nemusela. Její požadavek na uhrazení poplatku

za přidělení úvěru ve výši 35.000,- Kč a vzniklých úroků z úvěru ve výši

627.053,- Kč je tak po právu. V tomto rozsahu, t. j. do celkové částky

665.853,- Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako

věcně správný potvrdil. Ohledně částky 2.161.109,- Kč pak odvolací soud změnil

výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že do této částky žalobu zamítl,

když se neztotožnil se s závěrem soudu prvního stupně o oprávněnosti nároku

žalobkyně na náhradu škody ve výši zákonného úroku z prodlení za dobu, kdy

nemohla disponovat zaplacenou jistinou ve výši 8. 300.000,- Kč, částkou ve výši

zaplacených nákladů řízení 463,- Kč, částkou ve výši zaplaceného poplatku

332.000,- Kč, částkou ve výši zaplaceného soudního poplatku z dovolání, ani

částkou ve výši 8.511.479,- Kč blokovanou na účtu v souvislosti s exekučním

řízení, když podle názoru odvolacího soudu je úrok z prodlení nárokem sankční

povahy mající místo jen tam, kde dlužník řádně a včas nesplní svůj dluh, a

dostane se tak s jeho úhradou do prodlení. Odvolací soud poté zdůvodnil tu část

svého výroku, jímž zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a to v

podstatě pro neúplnost skutkových zjištění.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (části výroku I., kterou bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně) podala žalobkyně včas dovolání, jehož

přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila, že

rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a rovněž existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky úroky z prodlení

jsou sice sankční platbou, která náleží věřiteli za porušení povinnosti

dlužníka řádně a včas splnit svůj peněžitý závazek, ale nárok na ně vzniká

věřiteli bez ohledu na skutečnosti, které prodlení způsobily. Jde o sankci,

která se uplatní bez ohledu na to, zda bylo opožděné splnění peněžitého závazku

způsobeno dlužníkem, či třeba i zásahem tzv. vyšší moci, v tomto případě

nezákonným rozhodnutím. To znamená, že jakékoli zdůvodňování vzniku prodlení je

právně bezvýznamné. Dovozovala, že povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení

začíná dnem, kdy došlo k porušení závazku k peněžitému plnění (dnem, kdy

dlužník nezaplatil sjednanou finanční částku) a končí dnem poskytnutí řádného

plnění (vyplacením nezákonně zaplacených a zadržovaných peněz). V této

souvislosti poukazovala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo

986/2001, v němž dovolací soud vyslovil, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou

částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu

odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná

existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti

dlužníka zaplatit dluh není skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Namítala, že v

tomto případě, jelikož žalobkyně zaplatila dne 23. 5. 2001 částky související s

exekucí a řízením o zrušení této nezákonně nařízené exekuce, jí tak vznikla

škoda a s tím související i nárok na úroky jako příslušenství těchto částek

nesprávně vyplacených, zablokovaných a vyplacených v souvislosti s řízením, kdy

se žalobkyně domáhala potvrzení tohoto nezákonného postupu. Stejně tak

namítala, že nároky na úroky byly v podobných případech přiznány. Poukazovala v

tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 296/2006. Důvodem

pro jejich přiznání je i skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb., obsahující

zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, škodu blíže

nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle ustanovení § 26 zákona

pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně

občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442

o. z. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70 za škodu se v

právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře

poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, t. j. penězi. Ušlý zisk lze spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně

odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat, a nemohl ji tak využít k

dosažení předpokládaného zisku, který by jí neušel, jestliže by nedošlo ke

škodné události.

Nesouhlasila tedy se závěrem odvolacího soudu o povaze

uplatněného nároku jako sankčního úroku, který nemůže představovat ušlý zisk. Pokud žalobkyni v důsledku rozhodnutí žalované nebylo umožněno po určitou dobu

disponovat se svými penězi, mohl jí ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s

těmito prostředky za normálního běhu okolností dosáhla. Podle dovolatelky může

jít jak o výnos z úroků z těchto peněz, byly-li vybrány z úročeného účtu, tak i

o výnos, který by částka přinesla při obvyklém způsobu hospodaření tím, že by

na účet žalobkyně byla za normálních okolností uložena, tak i zákonné úroky,

které jsou sankcí za to, že žalovaná obdržela nezákonně peníze od žalobkyně. V

dovolání připomenula, že žalovaná odpovídá za škodu, jež vznikla následkem

nezákonného rozhodnutí a nikoli následkem jeho zrušení a skutečnost, že peníze

zaplacené za nezákonně nařízenou exekuci nemohla používat, je nutné posoudit

jako škodu včetně příslušenství. Konstatovala, že obdobně je nárok na úroky z

prodlení přiznáván při vrácení bezdůvodného obohacení, které zde na straně

žalované vzniklo. Zde poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25

Cdo 2895/99. Tvrdila, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do 6 měsíců

ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle ustanovení § 14

zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího

soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, podle něhož proto bylo minimálně možné

přiznat nárok na sankční úroky od doby, kdy došlo k uplynutí 6 měsíců poté, kdy

žalobkyně vyzvala stát k úhradě způsobené škody. V dovolání poukazovala

dovolatelka též na možnost postupovat analogicky s případy vrácení daňového

přeplatku způsobeného zaviněním správce daně, kdy se poskytuje i peněžní částka

kompenzující výnos z přeplatku, tedy tzv. úrok z přeplatku podle § 64 odst. 6

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a přeplatků. Stejně jako v případech

daňového přeplatku i v dané věci škodu zavinila, resp. je za ni odpovědná

žalovaná a okamžikem porušení této povinnosti je povinna zaplatit žalobkyni

úrok z takto neoprávněně zadržených, resp. vybraných peněz ve výši repo sazby

stanovené Českou národní bankou. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího

soudu, a to části výroku I., kterou bylo změněno rozhodnutí soudu prvního

stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť

dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009

(srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve

lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je

dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti

pravomocnému rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu (části výroku I., kterou bylo

změněno rozhodnutí soudu prvního stupně) a shledal, že dovolání není

opodstatněné.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti

nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.

2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka konkrétní procesní vady nenamítá (jím uplatněný odkaz na § 241a

odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je ryze formální, konkrétními skutečnostmi

neodůvodněný) a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto –

v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, jsou-li naplněny další

důvody uplatněné žalobcem v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

O nesprávné právní posouzení věci (žalobcem uplatněný dovolací důvod podle §

241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc

podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis

nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu (v měnící části výroku I.) je založen na právním

závěru, že v dané věci není splněna podmínka objektivní odpovědnosti státu ve

smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a to příčinné souvislosti mezi nezákonným

rozhodnutím orgánu státu a mezi vznikem škody.

Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle

zákona č. 82/1998 Sb. (jde o odpovědnost bez ohledu na zavinění, jíž se nelze

zprostit) je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné

rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného

rozhodnutí a vznikem škody. Nezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby

pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným

orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud

v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn

sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné.

Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je

příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá (tj. zde mezi

nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li rozhodnutí orgánu

státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence

nezákonného rozhodnutí škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní

břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska

břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese

břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána

příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím (obecně k

otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997,

sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník

1998).

Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů

odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích

nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku

protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O

vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma

následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání

a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.

Dovolací soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3910/2011 zaujal názor,

že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v

konkrétních souvislostech V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím

orgánu veřejné moci musí být majetková újma způsobená tím, že tento

individuální právní akt zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a

nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Odpovědnost

státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl

na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do

úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného

rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu

tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za

normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by

prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto

peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s

ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým

ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti

státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna (viz relevantní závěry

rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007). V

posuzovaném případě tedy na existenci příčinné souvislosti a vzniku škody nelze

usuzovat.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (s

přihlédnutím k jejich obsahové konkretizaci) správnost rozsudku odvolacího

soudu zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení,

k nimž přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl

(§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,

neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v něm náklady

nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. února 2012

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu