28 Cdo 4491/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní
věci žalobkyně MET a. s., IČ 63999455, se sídlem v Praze 5, Erbenova 17,
zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
30a/404, proti žalované Česká republice - Ministerstvu financí, IČ 00006947, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 130.987.206 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 37/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011,
č. j. 30 Co 74/2011-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2010, č. j. 19 C
37/2007-71 tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 130.987,206 Kč s úrokem z
prodlení od 31. 8. 2006 do zaplacení. Odvolacím soudem bylo dále ve výroku II. rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků
nemá na jejich náhradu právo. Ve výroku III. odvolacího soudu bylo rozhodnuto,
že žalobkyně je povinna zaplatit náklady řízení státu. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení
žalované částky jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z důvodu
nerealizovaného projektu O. do P. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě schváleného
privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci ze dne 12. 7. 1995 byla část
privatizovaného majetku, vyjmutého ze Sdružení ambulantních zdravotnických
zařízení, převedena ke dni 1. 5. 1997 na Fond národního majetku, který téhož
dne uzavřel ohledně tohoto majetku - pozemků p. č. 1083/15, 1083/16, 1083/17 a
budovy v k. ú. T., obec Praha - kupní smlouvu s MEDA s. r. o., IČ 45806080 za
kupní cenu 6.577.000,- Kč. Vzal za prokázané, že k privatizaci došlo přesto, že
na předmětné nemovitosti byl uplatněn dne 30. 12. 1992 restituční nárok
oprávněnými osobami. Dále zjistil, že dne 19. 12. 1997 prodala MEDA s. r. o. uvedené nemovitosti žalobkyni za 8.140.000 Kč. Též vzal za prokázané, že
rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 8. 4. 2005, č. j. PÚ 31/05, které
nabylo právní moci 21. 4. 2005, bylo určeno, že jmenované oprávněné osoby podle
§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
půdě“), jsou vlastníky mimo jiné pozemku p. č. 1083/17 v k. ú. T. a nejsou
vlastníky pozemků p. č. 1083/15 a 1083/16 v tomto katastrálním území. Zjistil,
že žalobkyně měla zpracovaný projekt O. do P. (dále jen předmětný projekt)
týkající se výstavby na pozemcích 1083/15, 1083/16 a 1083/17, o němž příslušný
stavební úřad vydal dne 8. 4. 2004 územní rozhodnutí. Zaujal názor, že smlouva
ze dne 1. 5. 1997 je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 2
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). Podle soudu
prvního stupně pokud MEDA s. r. o. nenabyla předmětné nemovitosti z důvodu
neplatnosti smlouvy ze dne 1. 5. 1997, je třeba i smlouvu uzavřenou dne 19. 12. 1997 posoudit jako absolutně neplatnou. Uzavřel, že žalobkyně se vlastnicí
předmětných nemovitostí nikdy nestala, proto má právo na ušlý zisk vzniklý tím,
že nemohla realizovat předmětný projekt na těchto pozemcích. Vyslovil, že nárok
žalobkyně je sice promlčený, neboť uplynula tříletá objektivní lhůta, avšak
námitku promlčení shledal za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. s ohledem na to, že objektivní promlčecí doba uplynula, aniž předtím měla
žalobkyně příležitost dozvědět se o tom, že jí škoda vznikla a kdo za ni
odpovídá.
Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do základu
dán. Podle odvolacího soudu, aby bylo možno učinit takový závěr, musí být
naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, kterými
jsou 1) porušení právní povinnosti, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost
mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a 4) zavinění. Odvolací soud
vyslovil, že uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně, tedy není-li
dán jeden z uvedených předpokladů, není dána odpovědnost za škodu. Odvolací
soud zaujal názor, že při úvaze o existenci příčinné souvislosti je třeba
vycházet z uplatněných skutkových tvrzení. Ty spočívají v tom, že porušením
povinnosti žalované v procesu privatizace ušel žalobkyni zisk z předpokládaného
a očekávaného projektu O. do P., který měl být realizován na předmětných
pozemcích. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o
neplatnosti smlouvy ze dne 1. 5. 1997 a tím i o neplatnosti následné smlouvy ze
dne 19. 12. 1997. Důsledkem této neplatnosti je to, že MEDA s. r. o. a potažmo
žalobkyně se nikdy nestaly vlastnicemi předmětných nemovitostí (z neplatných
smluv nemohly nabýt žádná práva). Nepovažoval za správný názor žalobkyně, že jí
byly pozemky v důsledku porušení povinností žalované ,,odňaty“, neboť žalobkyně
právě v důsledku porušení povinnosti žalovanou (v důsledku ,,vadné“
privatizace) uvedené pozemky získala a nikoli pozbyla. Žalobkyně se stala pouze
jejich oprávněným držitelem, nikoli vlastníkem, jelikož kupní smlouva byla sice
od počátku neplatná, avšak žalobkyně držela pozemky v dobré víře, že nabývací
smlouva je platná. To, že přestala být oprávněným držitelem, bylo způsobeno
tím, že vyšlo najevo, že vlastníkem pozemku je jiná osoba (oprávněné osoby), a
že kupní smlouva ze dne 19. 12. 1997 je neplatná. Pokud by nedošlo k porušení
povinnosti žalovanou, žalobkyně by se nestala vlastnicí ani oprávněným
držitelem uvedených pozemků a nemohla by na nich realizovat uvedený projekt. Kdyby žalovaná neporušila při privatizaci svou povinnost, pak by předmětné
pozemky nebyly privatizovány (v důsledku uplatněného restitučního nároku),
jejich vlastnicí ani oprávněným držitelem by se nestala MEDA s. r. o. a potažmo
ani žalobkyně a nedošlo by k zisku z realizovaného projektu právě na uvedených
pozemcích. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně tvrdí ušlý zisk výslovně ve
vztahu k tomu, že nebyl realizován konkrétní projekt, který byl připravován
přímo na předmětných pozemcích. Ve vztahu k takto tvrzenému ušlému zisku
uzavřel, že kdyby žalovaná povinnost neporušila, pak by žalobkyni při
pravidelném běhu událostí takový zisk nemohl vzniknout, tedy jí ani nemohl ujít
(žalobkyně by uvedené pozemky k dispozici pro uvažovaný projekt nikdy
nezískala). Připustil, že žalobkyni mohla v souvislosti s porušením povinnosti
žalované vzniknout jiná škoda, např. ušlý zisk vzniklý tím, že by žalobkyně
investovala finanční prostředky jiným způsobem, např. do nákupu jiných pozemků
a z této jiné investice by byl očekávaný zisk, o nějž tak mohla přijít, avšak
takto ušlý zisk žalobkyní tvrzen nebyl.
Odvolací soud proto uzavřel, že mezi tvrzeným porušením povinnosti
žalované (nesprávná privatizace předmětných pozemků a v důsledku toho neplatné
smlouvy ze dne 1. 5. 1997 a 19. 12. 1997) a tvrzeným ušlým ziskem
(nerealizovaný projekt na předmětných pozemcích) není dána příčinná souvislost. Odvolací soud zdůraznil, že v daném případě není pro závěr o
odpovědnosti žalované za škodu ve formě tvrzeného ušlého zisku použitelný
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 15 C 73/2007, neboť zde
bylo rozhodováno o vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatné smlouvy a o
náhradě skutečné škody (nikoli ušlého zisku). Odpovědnost žalované za škodu v
uvedeném řízení byla dána za situace, kdy žalobkyně uhradila závazky (vznikla
jí skutečná škoda) související s předmětnými pozemky, ačkoli se jejich
vlastnicí nikdy nestala. V případě této tvrzené škody byla totiž dána příčinná
souvislost, neboť nebýt porušení povinnosti žalované, by se žalobkyně nikdy
nestala vlastnicí ani oprávněným držitelem a nevynaložila by prostředky
uvedeným způsobem (nehradila by závazky s privatizovaným majetkem související). Odvolací soud dále zaujal názor, že z důvodu neexistence příčinné
souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a tvrzeným ušlým ziskem není
dána odpovědnost žalované za tvrzenou škodu. Není-li dána odpovědnost za škodu,
je třeba žalobu zamítnout a není tedy dán důvod pro vydání mezitímního rozsudku. Odvolací soud dodal, že je zde další důvod pro zamítnutí žaloby co do
částky přesahující 65.000.000,- Kč. Žalobou ze dne 6. 4. 2007 se totiž
žalobkyně domáhala ušlého zisku pouze ve výši 65.000.000,- Kč, když co do
zbývající části žaloby uplatňovala jinak skutkově vymezené škody (prostředky
vynaložené na nákup nemovitostí, prostředky vynaložené na údržbu a zhodnocení
pozemku). Teprve změnou žaloby ze dne 17. 6. 2010 uplatnila požadavek na ušlý
zisk ve výši 130.987.206 Kč. Pokud žalobkyně nejpozději v roce 2007 při podání
žaloby věděla, že jí vznikla škoda tvrzeným ušlým ziskem z nerealizovaného
projektu O. do P., a věděla, kdo je za ni odpovědný, pak pro uplatnění další
částky ze stejného důvodu jí uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba podle
§ 106 odst. 1 o. z. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou je třeba považovat
za důvodnou. V daném případě se jedná o subjektivní promlčecí dobu, proto není
případné považovat uplatnění této námitky za rozpornou s dobrými mravy, jak to
učinil soud v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 73/2007, kdy se jednalo o
uplynutí objektivní promlčecí doby ještě dříve, než začala plynout subjektivní
doba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. V dovolání dovozovala, že žalovaná v dané věci porušila právní povinnost. Názor dovolatelky a odvolacího soudu je odlišný v otázce, zda je dána existence
příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody ve formě ušlého
zisku tvrzeného žalobkyní. Dovolatelka se ztotožnila se závěry žalované, které
jsou explicitně uvedeny v jejím vyjádření v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C
73/2007, totiž, že žalovaná platně převedla ve prospěch nabyvatele všechny
pozemky, včetně pozemku parcely č. 1083/17, přičemž žalovaná nebyla jako
povinná osoba vázána blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka namítala, že v dobré víře nabyla pozemky s cílem realizovat na
těchto pozemcích projekt, nicméně, aniž to mohla jakkoliv ovlivnit, osm let po
nabytí pozemků se dozvěděla, že jí jeden z pozemků, na kterých měl být projekt
realizován, byl státem odňat a vydán třetím osobám. Tvrdila, že smlouva o
převodu není neplatná, přičemž v důsledku této smlouvy došlo k provedení vkladu
do katastru nemovitostí a žalobkyně, resp. její předchůdkyně, byly jako řádné
vlastnice předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí zapsány. Dovolatelka
ani její právní předchůdkyně MEDA a. s. žádnou právní povinnost neporušily,
naopak ve vztahu k restitučním nárokům byly výslovně ujištěny o tom, že
restituční nároky nebyly uplatněny. Poukazovala na skutečnost, že součástí
privatizačního projektu a tím i smlouvy je prohlášení ze dne 26. 9. 1995 s tím,
že na majetek vymezený k privatizaci nebyly k dnešnímu dni uplatněny nároky
třetích osob podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle dovolatelky může vzniknout
škoda ve formě ušlého zisku i oprávněnému držiteli, který v dobré víře jedná
jako vlastník a jako takový má legitimní očekávání. Dovozovala, že v dané věci
se jedná o protiprávní jednání žalované i jejího právního předchůdce FNM ČR –
tj. rozhodnutí o privatizaci, která byla následně podkladem pro uzavření
smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, je prvotní a podstatnou příčinou
následku spočívajícího v odebrání pozemku parcely č. 1083/17 žalované a jeho
převedení ve prospěch oprávněných osob a tedy vzniku škody žalobkyni. V
dovolání tedy shrnula, že je v dané věci dána příčinná souvislost mezi
porušením povinnosti a ušlým ziskem. Podle dovolatelky je zřejmé, že otázka
výše ušlého zisku ve vztahu k porušení povinnosti má být předmětem dalšího
řízení a konečného rozhodnutí, nicméně považuje paušální odmítnutí nároku
žalobkyně provedené rozhodnutím odvolacího soudu za nesprávné. Tvrdila, že soud
není vázán odvolacím návrhem, proto podle dovolatelky je nutno respektovat
zásadu předvídatelnosti vyjádřenou v § 118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211
o. s. ř. i v odvolacím řízení. Soud měl tedy poučit účastníky nejen o tom, že
má jiný názor než žalobkyně co do otázky příčinné souvislosti, ale i co do
návrhu žalované jako odvolatelky na zrušení mezitímního rozsudku.
Dovolatelka
navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 21. 6. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací
důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., t. j. pro vadu
řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných
vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud jde o dovolatelkou namítanou vadu řízení, kterou shledává v tom, že
odvolací soud neučinil žádné poučení, jak mu to ukládá § 118a odst. 2 o. s. ř.,
resp., že účastníci nebyli upozorněni na změnu právního názoru soudu, pak
Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto směru nedošlo k žádnému pochybení. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Soud podle § 118a odst. 2, 3 o. s. ř. zpřístupňuje účastníkům svůj jiný právní názor v rovině povinnosti tvrzení a
povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit
účastníku, že jej poučuje pro případ možné jiné právní kvalifikace, uvést
právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná
(zamýšlená) skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou
verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak už
nestalo) k jejímu prokázání (Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád
komentář – I. díl, 7. vyd. C.H. Beck v Praze r. 2006, str. 548). Z uvedeného
tedy vyplývá, že soud výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností učiní
pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou
jinou právní kvalifikaci. To znamená, že toto ustanovení není možné
interpretovat ve smyslu, že soud je povinen informovat účastníky o každém
zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl v rozporu s § 5 o. s. ř, dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném
právu. Tvrzení dovolatelky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady proto
nelze přisvědčit. Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v posuzované věci nejde. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetku, na jehož
vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito
podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve
stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.
je třeba respektovat
princip důvěry v právo a vykládat je tak, že blokace jím upravená je
komponována z hlediska časového až do eventuálního zamítnutí uplatněných
restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že je oprávněnou osobou
(srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, IV. ÚS 536/98, uveřejněný
pod č. 21 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti
dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v jiném nálezu též konstatoval, že „nemovitosti, na něž byl
uplatněn restituční nárok, o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného
privatizačního projektu rozhodnuto, nesmí být převedeny do vlastnictví jiných
subjektů. V případě, že se tak stane, jsou všechny takové úkony právně neplatné
(viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, II. ÚS 571/99, uveřejněný pod č. 74 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti též
dostupný na http://nalus.usoud.cz). K témuž závěru se přihlásil i Nejvyšší
soud, a to například v usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004
(veřejnosti přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz), a nepřímo též v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo
1224/2003 (publikovaném v Soudní judikatuře pod č. 21/2004, sešit č. 2/2004,
veřejnosti též přístupném na stránkách www.nsoud.cz). Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody
a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným
rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura,
ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně
prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je
příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem
škody, tedy je-li postup nebo rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve
vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či
nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží
důkazní břemeno na žalobkyni, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z
hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobkyně)
nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána
příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či
nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v
časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zde je třeba poznamenat, že
žalobkyně důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti ve sporu neunesla.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích
nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé
připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí
být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se
jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního
úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny
a následku. Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné
souvislosti zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že
kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny
nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo
hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české
občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné
souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je
škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním
důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat,
že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. –
Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné
souvislosti rozvedl, že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité
škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je
dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce
nepravděpodobný.“
Otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních
souvislostech. Není-li dána příčinná souvislost, nevzniká odpovědnost státu za
škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti
státu jsou splněny či nikoliv. Nejvyšší soud dále dodává, že ve svém rozhodnutí ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28
Cdo 3511/2012 vyslovil, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, je základním předpokladem pro aplikaci zákona o
odpovědnosti státu č. 58/1969 Sb. (případně nyní platného zákona č. 82/1998
Sb.), že stát prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné
moci, tj. za situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a
autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v
rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu
o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb.
je rozhodováním státu jako
dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně
rozhodnutí o ní) s tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to
nejen v souvislosti s volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci
privatizace, ale rovněž i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů
zařazuje vhodné nemovitosti do procesu privatizace ve smyslu § 5 odst. 1 zákona
č. 92/1991 Sb. nebo schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej
prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle § 10 odst. 1
citovaného zákona. Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu
veřejné moci tyto dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z
hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž
se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní. Dovolací soud proto uzavírá, že pokud v dané věci ze skutkových zjištění
vyplývá, že na nemovitost, která byla předmětem privatizace, byl uplatněn
restituční nárok oprávněných osob, je třeba smlouvu uzavřenou dne 1. 5. 1997
mezi FNM ČR a společností MEDA s. r. o. a následně uzavřenou smlouvu dne 19. 12. 1997 mezi MEDA s. r. o. a žalobkyní posoudit jako neplatnou pro rozpor s
ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Závěr odvolacího soudu, že z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi
tvrzeným porušením povinnosti žalované (nesprávné privatizace předmětných
pozemků, v důsledku které byly neplatné smlouvy ze dne 1. 5. 1997 a 19. 12. 1997) a tvrzeným ušlým ziskem, není dána odpovědnost žalované za tvrzenou
škodu, je třeba považovat za správný. Dovolatelce se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich
obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v
případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) -
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu