U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce: JUDr. K. L., adresa pro doručování: U Kříže 624/7, Praha 5
– Jinonice, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem
Praha 1, Letenská 525/15, o 4.651.344,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 285/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 39 Co 94/2012-130, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 12. 2011, č. j. 30 C
285/2009-102, kterým byla žaloba o uložení povinnosti zaplatit 4.651.344,- Kč s
příslušenstvím zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované
zaplacení výše uvedené částky. Žalobce měl proti Knižnímu velkoobchodu,
státnímu podniku, restituční nárok ve výši žalované částky podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen „zákon o půdě“). V rámci privatizace státního podniku došlo k vyjmutí
jeho části, aniž v rámci privatizace došlo k vypořádání nároků žalobce. Nárok
žalobce nebyl uspokojen ani v rámci konkurzu prohlášeného na majetek Knižního
velkoobchodu, s. p.; konkurz byl dne 15. 9. 2009 zrušen pro nedostatek majetku,
přičemž pohledávka žalobce uspokojena nebyla. Podle žalobce tak došlo v rámci
privatizace státního podniku k nesprávnému úřednímu postupu, protože
privatizační projekt, schválený Ministerstvem pro správu národního majetku a
jeho privatizaci, neobsahoval vypořádání jeho restitučního nároku a stát tak má
povinnost zaplatit mu v důsledku toho vzniklou škodu podle zákona č. 58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem. V dalších podrobnostech ohledně skutkového a
právního stavu věci odkazuje dovolací soud na podrobný popis v odůvodněních
rozsudků soudů nižších instancí.
Soud prvního stupně žalobu zamítl poté, co dospěl k závěru, že stát
není věcně legitimován, opírá-li žalobce svůj nárok o povinnost státu nahradit
mu škodu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby. Dále uvedl, že stát ani nebyl povinen vypořádat žalobcův nárok v
privatizačním projektu, neboť takovou povinnost § 47 odst. 1 zákona č. 92/1991
Sb. ukládal pouze ve vztahu k majetkovým křivdám podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích. Skutečnost, že nemovitosti žalobci vydané byly
chybně uvedeny na formuláři 3 (A), neměla na postup státu při privatizaci
státního podniku vliv, neboť nemovitosti nebyly privatizovány, tedy nebyly
převedeny na Fond národního majetku ČR. Proto takové pochybení nemohlo žalobci
způsobit tvrzenou škodu.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že
souhlasí se soudem prvního stupně, že nelze dovozovat porušení povinností ani
podle jiných předpisů. Povinnost zaplatit předmětnou částku byla uložena
Knižnímu velkoobchodu, s. p. z titulu náhrady za odstraněné budovy a porosty
podle zákona o půdě. Žalovaná by byla povinna žalobci tvrzenou škodu nahradit
pouze v případě, kdy by její vznik byl následkem porušení povinností z její
strany; musela by se tedy dopustit nezákonného jednání, kterým by zavinila
nevymahatelnost nároku přiznaného žalobci. Prodej části podniku v rámci
privatizace při uplatnění práva na finanční náhradu (pohledávky) nebyl zákonem
zakázán – ten se týkal jen věcí (§ 5 odst. 3 zákona o půdě). Soud v tomto
ohledu odkázal též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 380/97, podle
něhož ze samotného rozhodování o tom, zda a komu bude v rámci privatizace
majetek převeden, pro stát žádná odpovědnost neplyne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a
jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Žalobce v dovolání uvedl, že
nezpochybňuje rozhodování o tom, zda a komu má být majetek převeden v rámci
privatizace a že z takového úkonu neplyne žádná odpovědnost. Uvedl, že chybné
vyplnění formulářů vedlo ke vzniku škody. Jako otázku zásadního právního
významu uvedl, že dovolacím soudem nebyla řešena otázka, kdy vznikla škoda v
souvislosti s privatizací státního majetku ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. na
zemědělském majetku fyzické osoby a zda je rozhodnutí odvolacího soudu v
rozporu s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. a vyhl. č. 324/1991 Sb.
K dovolání se prostřednictvím pověřené zaměstnankyně vyjádřila
žalovaná, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a dovolání proto
navrhla zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a
zjistil, že žalobce, jako osoba s právnickým vzděláním, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost
dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak.
Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS
380/97, není nejmenšího důvodu (z ústavněprávního hlediska) korigovat ustálený
názor obecných soudů, totiž že rozhodování (státu) o privatizaci podle zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby, ve znění pozdějších
předpisů, je sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako nositele
veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku,
čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoli dispozice
(rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a
důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení
privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního
stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem.
Podle stanoviska obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, publikovaného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1994, rozhodování vlády České
republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů (podle ustanovení
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění pozdějších předpisů) je rozhodováním jménem státu, jako vlastníka
majetku, o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Rozhodnutí vlády o
privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí
správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o
právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve
správním soudnictví přezkoumávat (srov. § 247 a § 248 o. s. ř.).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4863/2008, je základním předpokladem pro aplikaci zákona o odpovědnosti státu
č. 58/1969 Sb. (případně nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.), že stát
prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, tj. za
situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a autoritativně
rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném
postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu o privatizaci
podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka
privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní) s
tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to nejen v souvislosti s
volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci privatizace, ale rovněž
i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zařazuje vhodné
nemovitosti do procesu privatizace ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.
nebo schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej
prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle § 10 odst. 1
citovaného zákona. Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu
veřejné moci tyto dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z
hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž
se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní.
Z výše uvedeného vyplývá, že otázka, kterou žalobce v dovolání pokládá,
již byla v rozhodování nejvyšších soudních instancí řešena a nečiní tak
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Nejvyšší soud současně na
citovaná rozhodnutí v rámci odůvodnění pro stručnost odkazuje. Nadto dovolací
instance k námitkám žalobce dodává, že otázka příčinné souvislosti je především
otázkou skutkovou, jíž se dovolací soud při řešení otázky zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí nemůže zabývat (srov. § 237 odst. 3, § 241a odst.
3 o. s. ř.); právním posouzením je pouze otázka, mezi kterými skutečnostmi je
třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1525/2011 aj.).
Nejvyšší soud poté, co posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako
správné a v souladu s konstantní judikaturou, dovolání žalobce podle ustanovení
§ 243 odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšné žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalované však v
průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by mu bylo
možné přiznat, a proto soud rozhodl tak, jak je shora ve výroku II. usnesení
uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu