28 Cdo 1525/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně HEXA PLUS, a.s. v likvidaci, IČ: 45274827, se sídlem v Praze 4,
Antala Staška 30, zastoupené JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem v Praze
2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 7,574.788,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 88/2006,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu
2009, č. j. 29 Co 259/2009-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobkyně
vymezila jako škodu vzniklou nesprávným úředním postupem žalované při
privatizaci podniku Radlická mlékárna, s.p. V rámci privatizace majetku
uvedeného státního podniku byla založena Radlická mlékárna, a. s. (po změně
firmy HEXA PLUS, a. s. v likvidaci) a do majetku, jež měl dle příslušného
privatizačního projektu žalobkyni náležet, bylo zařazeno i rekreační zařízení v
k. ú. Nové Hutě, jež žalobkyně následně v roce 1996 prodala Jihočeským
mlékárnám, a. s. (později MADETA a. s.) za cenu 2,100.400,- Kč, na níž byly
započteny pohledávky, která měla kupující za žalobkyní. Poté, v roce 1997, bylo
ovšem soudy pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem těchto nemovitostí je obec
Nová Huť a žalobkyni bylo v následném soudním řízení, vedeném se společností
MADETA a. s., rozsudkem ze dne 26. 2. 2003 uloženo, aby zaplatila společnosti
MADETA a. s. částku 2,100.400,- Kč s příslušenstvím a nahradila jí náklady
řízení. K nesprávnému postupu žalované došlo dle žalobkyně porušením ustanovení
§ 3 odst. 1 a § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, když byl privatizován i majetek ze zákona z privatizace
vyloučený. Žalobkyni tímto vznikla škoda ve výši částky 2,100.400,- Kč, o níž
měl být snížen dluh žalobkyně u společnosti MADETA a. s., dále ve výši soudem
stanoveného úroku z prodlení z této částky a náhrady nákladů řízení, jež musela
zaplatit procesně úspěšné straně. Žalobkyně sice dlužné částky společnosti
MADETA a. s. nezaplatila, nicméně tím, že byla nucena zahrnout tento závazek do
své účetní evidence, se navýšila její pasiva, a na majetku žalobkyně tak
vznikla citelná majetková újma. Obvodní soud zdůraznil, že vystupuje-li stát
jako vlastník a se svým vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávního vztahu,
pak jeho odpovědnost nemůže být založena zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním
postupem, neboť nejde o jednání státu jako nositele veřejné moci při jejím
uplatňování. Obvodní soud současně uvedl, že Fond národního majetku, jehož je
žalovaná právním nástupcem, porušil právní povinnost, vložil-li do základního
kapitálu nemovitosti vyloučené z privatizace ustanovením § 3 zákona č. 92/1991
Sb., a odpovídá tedy dle § 420 obč. zák. žalobkyni za škodu vzniklou v příčinné
souvislosti s tímto pochybením. Tvrzená škoda však nevznikla v příčinné
souvislosti s uvedeným pochybením, neboť dluh žalobkyně vznikl bez souvislosti
s jednáním Fondu národního majetku a rovněž platební neschopnost žalobkyně,
mající za následek navýšení dlužné částky o příslušenství, nenastala v příčinné
souvislosti s jednáním žalované. Stejně tak požadovaná náhrada nákladů soudního
řízení nepředstavuje škodu, za kterou by mohla být žalovaná shledána
odpovědnou, neboť žalobkyně mohla vynaložení této částky předejít včasným
uhrazením svého dluhu. Soud dále připomněl, že neuhradila-li žalobkyně doposud
svůj dluh společnosti MADETA a. s., nedošlo ke zmenšení jejího majetku a tedy
ke vzniku skutečné škody dle § 442 obč. zák.
Již z těchto důvodů je třeba
žalobu považovat za nedůvodnou. Podotknul současně, že nejpozději dne 11. 4. 1997, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Prachaticích, jímž bylo
určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je obec Nová Huť, se žalobkyně
dozvěděla, že tyto nemovitosti nemohly být vloženy do jejího základního
kapitálu, a mohla se tak v souladu s § 59 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), domáhat doplacení rozdílu mezi
hodnotou nepeněžitého vkladu do zakládané společnosti a částkou stanovenou při
jejím založení. Toto právo se však v souladu s ustanovením § 391 odst. 1 a §
397 obch. zák. promlčelo dne 11. 4. 2001, a nebylo by je tak s ohledem na
žalovanou vznesenou námitku promlčení možno přiznat. Soud tedy žalobu v plném
rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č. j. 29 Co 259/2009-72, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková
zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a právní posouzení věci správným. Na
posuzovaný spor nelze aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., neboť stát v tomto
případě vystupoval jako dosavadní vlastník privatizovaného majetku. Za porušení
právní povinnosti při privatizaci odpovídal Fond národního majetku a jeho
odpovědnost by mohla přejít na žalovanou, pokud by tomu odpovídají právo
žalobkyně dle § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. nebylo promlčeno. Odvolací soud
vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nejméně od
právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodováno o vlastnictví předmětných
nemovitostí, věděla o pochybení, ke kterému došlo v rámci privatizace, a o
skutečnosti, že předmětné nemovitosti do vlastnictví nenabyla. Od tohoto
okamžiku počala žalobkyni běžet čtyřletá promlčecí doba k uplatnění nároků s
touto skutečností souvisejících. Byla-li žaloba podána až dne 2. 3. 2006, stalo
se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Tyto úvahy tedy vedly odvolací soud k
potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vyslovila názor, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (a zřejmě tak
dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolatelka zrekapitulovala rozhodné skutkové okolnosti a dosavadní průběh
řízení, načež označila rozsudky soudů obou stupňů za nesprávné. Dle ustanovení
§ 1 odst. 1 a § 18 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou mimo
jiné v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem, a to i
úkolů v řízení správním. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vylučuje
aplikovatelnost obecných ustanovení o správním řízení na rozhodování o
privatizaci. Dovolatelka však zdůraznila, že při posuzování, zda se jedná o
správní řízení či nikoliv, není rozhodujícím kritériem, řídí-li se takové
řízení správním řádem, naopak z právního řádu ČR lze usuzovat, že správním
řízením je i postup dle jiného právního předpisu. Z ustanovení § 10 odst. 6
zákona č. 92/1991 Sb., upravujícího rozhodnutí o privatizaci, jakož i z dalších
ustanovení tohoto zákona, je zřejmé, že zákon č. 92/1991 Sb. upravuje vlastní
procesní postup při rozhodování státu o privatizaci a způsobech jejího
uskutečnění. Takovýto postup je řízením obdobným řízení správnímu, a je tedy
třeba jej považovat za řízení podřaditelné pod ustanovení § 1 odst. 1 ve
spojení s § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolatelka se domnívá, že stát
při převodu majetku dle zákona č. 92/1991 Sb. vystupuje nejen jako vlastník,
ale současně i jako vykonavatel veřejné moci, která mu je tímto zákonem udělena
právě k rozhodování o privatizaci a způsobu určení jejího postupu. Dovolatelka dále odmítla závěr soudů nižších stupňů o absenci příčinné
souvislosti mezi porušením povinnosti žalovanou a tvrzenou škodou. Nesprávné
zařazení rekreačního objektu do „privatizačního majetku“ žalobkyně mělo za
následek, že žalobkyně jej následně úplatně převedla do vlastnictví třetí
osoby, společnosti MADETA a. s., přičemž žalobkyně použila kupní cenu na
snížení svého dluhu vůči této osobě. Kdyby žalovaná nepochybila při
privatizaci, nedošlo by k ani k prodeji majetku, jenž nebyl ve vlastnictví
dovolatelky. Za nesprávný pokládá dovolatelka i závěr, dle nějž na její straně nedošlo ke
vzniku škody. Povinnost zaplatit nyní požadovanou částku uložená dovolatelce v
řízení se společností MADETA a. s., se prokazatelně projevila v majetkové sféře
a likvidní důvěryhodnosti dovolatelky. Dovolatelka, jako osoba povinná vést
podvojné účetnictví, musí vycházet z evidence stavu majetkové situace a nikoliv
reálně provedených plateb. Stav takto evidovaných závazků má v mnoha ohledech
stejné faktické důsledky na majetkové poměry dovolatelky jako reálně provedené
platby. Soudy dle dovolatelky pochybily, nezabývaly-li se otázkou vzniku nároku
žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého zisku. Z uvedených skutečností
vyplývá, že výše ušlého zisku činila částku rovnající se rozdílu mezi hodnotou
majetku vloženého žalovanou do základního kapitálu dovolatelky a kupní cenou
dosaženou při prodeji rekreačního objektu.
Tyto námitky vedly dovolatelku k
návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání za nedůvodné a navrhla jeho
zamítnutí. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je
dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Polemizuje-li dovolatelka ve svém dovolání se závěry soudů obou stupňů, dle
nichž ze strany státu nedošlo ve vztahu k ní k nesprávnému úřednímu postupu ve
smyslu zákona č. 58/1969 Sb., pak nelze souhlasit s tím, že by tato otázka
činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť její
posouzení ze strany odvolacího soudu zcela odpovídá dosavadní judikatuře
Nejvyššího soudu i soudu Ústavního (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1971/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4863/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2222/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
2391, sešit 28/2004), dle níž postup státu jako vlastníka nelze považovat za
nesprávný úřední postup ve smyslu předpisů upravujících odpovědnost státu za
pochybení při výkonu veřejné moci, třebaže ze strany státních orgánů došlo k
porušení předpisů upravujících nakládání s majetkem státu. Dovolatelka mylně
vychází z toho, že rozhodující pro posouzení, zda je na věc aplikovatelný zákon
č. 58/1969 Sb., je především proces formování rozhodnutí státu a povaha řízení,
jež vydání rozhodnutí předchází.
Je však třeba zdůraznit, že pro posouzení, zda
může nastoupit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. [popřípadě ve smyslu tento předpis nahradivšího zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], je rozhodující, zda
tento postup představuje výkon veřejné moci. Za výkon veřejné moci je pak
obvykle považováno vynucování vůle vyjadřující veřejný (státní či obecní) zájem
vůči jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti, při němž zpravidla
dochází k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech
těchto subjektů, přičemž stát s nimi není v rovném postavení, nýbrž jedná z
tzv. vrchnostenské pozice a jsou mu k dispozici mocenské prostředky pro
vytvoření podmínek rozhodnutí a vymožení jím uložených povinností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2008). Stát
(respektive právní předchůdce současné žalované, Fond národního majetku) přitom
vystupoval při privatizaci jako vlastník privatizovaného majetku, nikterak
nevyužívající mocenské prostředky autoritativního rozhodnutí s možností
vynucení, pročež není na místě posuzovat odpovědnost státu za případnou újmu
vzniklou na straně dovolatelky podle zákona č. 58/1969 Sb. Zpochybňuje-li dovolatelka dále závěr o absenci příčinné souvislosti mezi soudy
zjištěným pochybením a vzniklou škodou, pak je třeba uvést, že otázka příčinné
souvislosti je především otázkou skutkovou, jíž se dovolací soud při řešení
otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nemůže zabývat (srov. §
237 odst. 3, § 241a odst. 3 o. s. ř.), právním posouzením je pouze otázka, mezi
kterými skutečnostmi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Dovolací soud přitom neshledává, že by, s ohledem na to, jak tvrzenou škodu
dovolatelka vymezila, v tomto směru bylo soudům nižších stupňů možné cokoliv
vytknout. Povinnost zaplatit částku 2,100.400,- Kč společnosti MADETA a. s. vznikla dovolatelce nezávisle na skutečnosti, že předmětné nemovitosti byly
omylem zahrnuty do privatizačního projektu. Rovněž tak povinnost zaplatit úroky
z prodlení z této částky a náhradu nákladů řízení vedeného o tuto částku
nevznikla v důsledku pochybení žalované, ale především v důsledku toho, že
dovolatelka neuhradila svůj dluh řádně a včas. Ačkoliv je možné, že pochybení v
rámci privatizace mohlo pro dovolatelku znamenat majetkovou újmu, tak jak to
rovněž připustily soudy nižších stupňů prostřednictvím odkazu na § 59 obch. zák., není možno souhlasit s tím, že by tato újma odpovídala škodě požadované
dovolatelkou v tomto řízení. K tomu je možno dodat následující.
Je sice
pochopitelné rozčarování dovolatelky, že nemovitosti, o nichž předpokládala, že
jsou v jejím vlastnictví, ji nenáleží, nicméně nahlíženo z opačného strany,
dovolatelka tak současně mohla nabýt prospěchu jejich užíváním v době, než se o
ně přihlásil skutečný vlastník. Pouhá mylná domněnka určité osoby, že je
vlastníkem konkrétní věci, třebas vyvolaná protiprávním jednáním jiného, nemůže
bez dalšího zakládat právo této osoby na náhradu škody odpovídající částce, za
niž chtěla nemovitost jako její domnělý vlastník prodat třetí osobě. Takovýto
nárok by zcela postrádal jakoukoliv hmotněprávní oporu, neboť by v podstatě
ztotožňoval vlastnické právo domnělé s vlastnickým právem skutečně existujícím. Za správný je možno rovněž považovat i závěr, dle nějž nelze hovořit o vzniku
škody na straně dovolatelky, nedošlo-li k zaplacení dlužné částky, dle tvrzení
dovolatelky odpovídající škodě jí vzniklé, oprávněné osobě. Povinnosti plynoucí
dovolatelce z veřejnoprávních předpisů týkající se vedení účetnictví nemohou
nikterak změnit okolnost, že nedošlo-li ke skutečnému zmenšení majetku o
dlužnou částku, nelze tuto částku pokládat za majetkovou újmu, k jejíž reparaci
by bylo možno povolat případného škůdce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14, sešit 2/2005). Bezpředmětná je pak i poznámka dovolatelky, že její nárok měl být posouzen jako
nárok na náhradu ušlého zisku odpovídajícího rozdílu mezi hodnotou majetku
vloženého žalovanou do základního kapitálu dovolatelky a kupní cenou dosaženou
při prodeji majetku. Tato výtka však naprosto pomíjí, že za ušlý zisk je možno
považovat nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo
možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke
škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/1971, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4/2008). Tomuto však dovolatelkou vymezený nárok neodpovídá, neboť dovolatelka nehovoří
o ušlém zisku, o nějž jí připravilo chybné zahrnutí majetku ze zákona
náležícího jiné osobě do privatizačního projektu, ale o dluhu vůči třetí osobě,
jenž nemohla uspokojit prodejem nemovitostí, o nichž po jistý čas
předpokládala, že jsou v jejím vlastnictví (k prodeji věci domnělým vlastníkem
srov. úvahy uvedené výše). Je navíc poněkud nejasné, o rozdílu mezi jakými
cenami hovoří. Nebyla-li totiž dovolatelka řádnou vlastnicí předmětných
nemovitostí, nebyl prodej vůbec platně realizován, a dovolatelce nevzniklo
právo na kupní cenu. I tuto námitku lze tedy považovat za postrádající věcné
opodstatnění a způsobilost dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
jako nepřípustné
odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.