29 Cdo 4804/2017-408
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce TECHNO - SERVIS, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Zakouřilova
1259/36, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 63992060, zastoupeného JUDr.
Robertem Matasem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, PSČ 110 00,
proti žalované D. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem
Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, PSČ 602 00, o náhradu
jiné újmy vzniklé podáním insolvenčního návrhu, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 15 Cm 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 15 Cmo 28/2016-366, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 15
Cmo 28/2016-366, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
bodě III. výroku, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o
nákladech odvolacího řízení.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 15
Cmo 28/2016-366, se s výjimkou té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, zrušuje a věc se ve
zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 2. ledna 2015 se žalobce (TECHNO - SERVIS, spol. s
r. o.) domáhal po žalované (D. P.) náhrady nemajetkové újmy způsobené
neoprávněným (šikanózním) insolvenčním návrhem podaným žalovanou, a to ve formě
omluvy (uveřejněné v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny) a dále v
penězích (ve výši 200 000 Kč). Rozsudkem ze dne 29. září 2016, č. j. 15 Cm 1/2015-295, Městský soud v Praze:
1/ Uložil žalované uveřejnit v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny (ve
výroku specifikovanou) omluvu žalobci (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč (bod II. výroku). 3/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 29. ledna 2014 oznámil
Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) zahájení insolvenčního
řízení na majetek žalobce (dlužníka), a to na základě insolvenčního návrhu
žalované ze dne 16. ledna 2014. Žalovaná tvrdila svou pohledávku za dlužníkem v
celkové výši 134 805 Kč z titulu neuhrazené mzdy za tři měsíce (od 1. října
2013) a jako další věřitele dlužníka označila „Pražskou správu sociálního
zabezpečení“ a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky. 2/ Usnesením ze dne 4. února 2014, č. j. MSPH 79 INS 2157/2014-A-6, odmítl
insolvenční soud insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) jako vadný. K odvolání
žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. 2 VSPH
393/2014-A-13, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 3/ V úplném výpisu z obchodního rejstříku žalobce jsou uvedeny údaje o
insolvenci (o zahájení insolvenčního řízení a o jeho skončení odmítnutím
insolvenčního návrhu) s dovětkem, že tyto skutečnosti byly zapsány dne 3. února
2014 a vymazány dne 29. srpna 2014. 4/ Dne 9. října 2014 byly v insolvenčního rejstříku znepřístupněny údaje o
dlužníkovi (v souladu s § 425 insolvenčního zákona). 5/ E-mailem z 12. února 2015 Komerční banka, a. s. sdělila žalobci, že jeho
žádost o úvěr byla zamítnuta, neboť proti němu bylo v posledních dvou letech
vedeno insolvenční řízení. 6/ Dopisem z 10. února 2014 Shell Czech republic, a. s. vypověděl žalobci
smlouvu o kartách Euro Shell card ze dne 13. dubna 2012 z důvodu „podání návrhu
na prohlášení konkursu“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podáním insolvenčního návrhu, jenž byl
odmítnut pro absenci zákonných náležitostí, žalovaná zasáhla do dobré pověsti
žalobce. Újma vzniklá žalobci spočívá ve snížení jeho vážnosti a solidnosti u
zaměstnanců, obchodních partnerů a další veřejnosti. Zdůraznil, že žalovaná
podala odvolání proti usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu, v jehož
důsledku insolvenční řízení probíhalo téměř šest měsíců. Veřejná omluva v
deníku Hospodářské noviny je tedy přiměřenou formou zadostiučinění.
Podle soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že v souvislosti s jednáním
žalované utrpěl takovou nemajetkovou újmu, k jejímuž vyrovnání nepostačuje
přiznané zadostiučiněné v nepeněžité formě. Ohledně požadavku žalobce na
zadostiučinění v penězích odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října
2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011 (které je - stejně jako další níže označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Při úvahách o finančním zadostiučinění soud prvního stupně zohlednil náklady,
které žalované vzniknou zveřejněním omluvy, a dále skutečnost, že podáním
insolvenčního návrhu se žalovaná „snažila řešit“ problémy ve vztahu s manželem,
který je jediným společníkem žalobce. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května
2017, č. j. 15 Cmo 28/2016-366:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok). 2/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z § 147
odst. 1, 3 a 4 insolvenčního zákona - shodně se soudem prvního stupně uzavřel,
že žalovaná podáním insolvenčního návrhu způsobila žalobci újmu, k jejímuž
vyrovnání je povinna žalobci poskytnout zadostiučinění ve formě omluvy. Odvolací soud vyhodnotil insolvenční návrh podaný žalovanou jako zjevně
bezdůvodný ve smyslu § 128a odst. 2 písm. a/ a c/ insolvenčního zákona. Tento
závěr učinil na základě doplněného dokazování o rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 1. února 2017, č. j. 62 Co 368/2016-566, z jehož odůvodnění
vyplynulo, že mezi žalobkyní a dlužníkem nebyla uzavřena platná písemná
pracovní smlouva s datem 1. srpna 2008 a že nebyl prokázán výkon jakékoli
pracovní činnosti žalované pro žalobce. Dále odvolací uvedl, že žalovaná neměla
vůči žalobci tvrzenou mzdovou pohledávku a zneužila práva podat insolvenční
návrh na jeho úkor. Pohnutky žalované, spočívající v manželských rozporech mezi
ní a jednatelem (a současně společníkem) žalobce, jsou nerozhodné. Zadostiučinění v penězích považoval odvolací soud za nadbytečné a neadekvátní,
„a to i s přihlédnutím k žalobcovým nepochybně velmi dobrým majetkovým poměrům,
které žalobce zdůrazňuje, tak i s přihlédnutím k tomu, že žalobce nepředložil
žádný důkaz o tom, že odmítnutý insolvenční návrh žalované měl nějaký významný
ekonomický dopad na jeho podnikatelskou činnost, či že v důsledku tohoto návrhu
přišel o své zákazníky, nebo své obchodní partnery“. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti prvnímu výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku, a dle obsahu
dovolání i proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení) podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku „určování
finanční satisfakce nemajetkové újmy právnických osob (zejména obchodních
korporací) způsobené šikanózně podanými insolvenčními návrhy“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud změnil první výrok napadeného rozsudku tak, že změní bod II. a
III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, taktéž změnil i jeho druhý výrok,
nebo napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu s pokynem
ohledně právního hodnocení věci. Dovolatel považuje přisouzenou formu zadostiučinění za zcela nepřiměřenou. Neztotožňuje se ani s úvahami, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30
Cdo 5483/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30
Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dle dovolatele „obecné soudy nesprávně vymezily kritéria a hranici,
kdy je již záhodno přiznat i finanční satisfakci, ať již v jakékoliv výši“. Skutečnou škodu lze zjistit složitě a ještě složitěji ji lze vyčíslit, proto
insolvenční zákon nabízí i náhradu nemajetkové újmy. Na rozdíl od fyzické osoby
nemůže právnická osoba popsat své pocity a strasti, avšak poškození jejího
dobrého jména lze zobecnit a objektivizovat prostřednictvím mnoha kritérií. Dovolatel si zakládá na seriózním chování ke svým partnerům, čehož si je
žalovaná dobře vědoma. Někteří obchodní partneři ukončili spolupráci s
dovolatelem právě z důvodu vedeného insolvenčního řízení (například Shell Czech
Republic a. s., Komerční banka, a. s.) a řada potencionálních partnerů
dovolatele již nekontaktuje. Shrnuje, že šikanózní insolvenční návrh zasahuje
vždy do práva na dobré jméno společnosti, jde o závažný zásah, který je nutno
kompenzovat za všech okolností veřejnou omluvou. Pokud se k této základní
úrovni nemajetkové újmy přidají další skutečnosti (například „úmyslnost podání“
insolvenčního návrhu, konkrétní „pocítění následků poškozeným“ nebo celková
délka řízení), je třeba přiznat i finanční náhradu nemajetkové újmy. Dále dovolatel argumentuje tím, že podání insolvenčního návrhu bylo nevhodné a
škodlivé, neboť žalovaná musela vědět, že pracovní smlouvu zfalšovala a že
nikdy nevykonávala práci pro dovolatele. V důsledku zahájení insolvenčního
řízení byl dovolatel omezen v činnosti a v obchodních vztazích, ač pravým
důvodem bylo „řešení“ rodinných vztahů. Jednání žalované nelze nazvat
neodborným postupem či omylem, ale jde o zavrženíhodné pohnutky v podobě
ziskuchtivosti a pomstychtivosti.
Žalovaná ve vyjádření nesouhlasí s názorem dovolatele, že otázka majetkové újmy
právnických osob způsobené insolvenčními návrhy nebyla judikatorně řešena. Ztotožňuje se s právním posouzením nároku dovolatele na přiměřené
zadostiučinění v penězích, jež učinily soudy obou stupňů. Dodává, že
nemajetková újma byla zcela kompenzována omluvou, kterou již zveřejnila v
celostátním vydání deníku Hospodářské noviny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné odmítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu
III. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti
druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší
soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud
dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil
důvod přípustnosti dovolání. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. (které je dostupné i na webových
stránkách Ústavního soudu). Dovoláním předestřená otázka se výroků o nákladech řízení netýká a ohledně
těchto výroků dovolatel v dovolání argumentoval pouze obecně tak, že obě strany
sporu nebyly stejně úspěšné a v souladu s konstantním názorem Ústavního soudu
se obecné soudy musí zabývat náhradou nákladů podrobněji, pokud ji
nepřiznávají. V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když
v posouzení dovolatelem otevřené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (zčásti přijatou po vydání dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud při výkladu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dospěl ve své
judikatuře k těmto závěrům:
1/ Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele
- insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením
insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že
řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut
jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele plyne
z § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu
(prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a
2 insolvenčního zákona jde (i bez výslovného zdůraznění „viny“ věřitele -
insolvenčního navrhovatele v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) o obecnou
občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010,
uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013).
2/ Právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou
insolvenčního navrhovatele, má právo i na přiměřené zadostiučinění za
imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené
zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního
zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo
jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré
pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit
své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na
dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku
insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda
na majetku. Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit
podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015).
K závěrům vysloveným v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 se Nejvyšší soud
následně přihlásil například v rozsudcích ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo
4439/2016 nebo ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 110/2017).
Výše uvedené judikatorní závěry se v dané věci promítají tak, že závěr
odvolacího soudu, že písemná omluva dovolateli postačí k reparaci nemajetkové
újmy, která mu vznikla podáním neoprávněného insolvenčního návrhu, není
správný. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že insolvenční návrh
obsahující nepravdivé údaje zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti
podnikatele - jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Především odvolací
soud nezohlednil skutečnost, že ke zveřejnění insolvenčního návrhu obsahujícího
nepravdivé údaje dochází prostřednictvím informačního systému veřejné správy
(insolvenčního rejstříku - srov. § 419 a násl. insolvenčního zákona).
Dovolateli tedy lze přisvědčit, že informace o zahájení insolvenčního řízení (§
97 odst. 1 insolvenčního zákona), jakož i obsah insolvenčního návrhu, jsou
prakticky ihned dostupné široké veřejnosti prostřednictvím insolvenčního
rejstříku, což zvyšuje závažnost zásahu do dobré pověsti podnikatele; stejně
jako skutečnost, že od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, je dlužník omezen při nakládání s majetkovou podstatou (§
111 insolvenčního zákona).
Odvolací soud nevzal v úvahu ani delší dobu, která uplynula mezi zveřejněním
vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (29. ledna 2014) a zveřejněním
usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o
odmítnutí insolvenčního návrhu (2. července 2014). Přitom délka doby, po kterou
byla dobrá pověst podnikatele (zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem)
zpochybňována, je též významná při posuzování intenzity způsobené nemajetkové
újmy.
Závažnou újmu na dobré pověsti podnikatele je způsobilé přivodit taktéž zapsání
údajů o insolvenčním řízení do obchodního rejstříku. Tzv. úplný výpis zachycuje
nejen aktuální údaje o zapisovaném subjektu, ale i všechny údaje, které kdy
byly do obchodního rejstříku zapsány a následně vymazány. Dovolatel má pravdu v
tom, že nemá možnost dosáhnout výmazu údajů o insolvenčním řízení (ani
zahájeném šikanózním insolvenčním návrhem) z historie zápisů z obchodního
rejstříku. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008, sp.
zn. 29 Odo 625/2006, uveřejněné pod číslem 81/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
„zadostiučinění v penězích je již nadbytečné a neadekvátní, a to i s
přihlédnutím k žalobcovým nepochybně velmi dobrým majetkovým poměrům (…)“.
Takto vedená úvaha navíc vypovídá o tom, že odvolací soud nečiní rozdíl mezi
základem nároku (na náhradu nemajetkové újmy) a kritérii rozhodnými pro
posouzení výše přiměřeného zadostiučinění.
Jinak řečeno, je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního
navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl
vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění
imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka -
právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v
insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá
omluva insolvenčního navrhovatele.
Namítá-li dovolatel, že žalovaná „v zásahu (…) pokračovala podáním odvolání i
přes upozornění o nedůvodnosti insolvenčního návrhu“, že si musela být vědoma
toho, že pracovní smlouvu zfalšovala a pro dovolatele nikdy žádnou práci
nevykonávala a že insolvenční návrh podala ze zavrženíhodné pohnutky v podobě
pomstychtivosti (nikoli v důsledku neodbornosti či omylu), argumentuje
skutečnostmi, které mohou být významné při stanovení výše náhrady za
nemajetkovou újmu a které odvolací soud (v důsledku závěru o dostatečné
reparaci vzniklé újmy formou omluvy) neposuzoval. V uvedených souvislostech lze
dodat, že přiznané zadostiučinění musí být přiměřené rozsahu způsobené
imateriální újmy. K vymezení okolností (kritérií), jež je třeba vzít v úvahu
při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy, Nejvyšší soud odkazuje na
důvody rozsudků sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 a sp. zn. 29 Cdo 110/2017. Zbývá
dodat, že jen proto, že majetkové poměry dotčené právnické osoby - podnikatele
jsou „velmi dobré“, jí nelze odepřít právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a v závislém výroku o nákladech
řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu