29 Cdo 4439/2016-318
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně ECONTINUITY, a. s., se sídlem v Plaňanech, Za Školou 407, PSČ
281 04, identifikační číslo osoby 27582426, zastoupené JUDr. Jitkou Stržínkovou
Kvěchovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Arbesova 2255, PSČ 252 28,
proti žalovaným 1) DIEG Art studio s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Plzni,
Třebízského 2702/12, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 27605973, 2) ORGATEX
- NÁCHOD s. r. o., se sídlem v Náchodě, Wolkerova 1749, PSČ 547 01,
identifikační číslo osoby 25260341, zastoupené Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem, se
sídlem v Písku, Vladislavova 250, PSČ 397 01, 3) T. K., zastoupenému JUDr.
Zdeňkem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, PSČ 301 00, 4)
A. P., zastoupenému Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem, se sídlem v Písku,
Vladislavova 250, PSČ 397 01, a 5) J. H., zastoupenému Mgr. Jiřím Šolcem,
advokátem, se sídlem v Písku, Vladislavova 250, PSČ 397 01, o náhradu jiné újmy
vzniklé zahájením insolvenčního řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 56 Cm 47/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. dubna 2016, č. j. 3 Cmo 215/2015-287, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016, č. j. 3 Cmo
215/2015-287, se zrušuje v rozsahu, v němž odvolací soud:
1/ potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2015, č. j. 56
Cm 47/137-252, v zamítavém výroku ohledne částky 200.000 Kč vůči třetímu až
pátému žalovanému,
2/ potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi
žalobkyní a třetím žalovaným,
3/ změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi
žalobkyní a čtvrtým a pátým žalovaným,
4/ rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a třetím až pátým
žalovaným.
II. Věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2015, č. j. 56 Cm 47/2013-252,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí společně a
nerozdílně zaplatili částku 600.000 Kč (výrok I.) a první a druhá žalovaná
navíc uveřejnili v jakémkoliv čtvrtečním vydání deníku Mladá fronta DNES (ve
výroku specifikovanou) omluvu žalobkyni (výrok II.). Dále uložil žalobkyni
zaplatit na náhradu nákladů řízení druhému, čtvrtému a pátému žalovanému
(společně) částku 265.195,19 Kč (výrok III.) a třetímu žalovanému částku
88.930,16 Kč (výrok IV.); ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou pak
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. dubna 2016, č. j.
3 Cmo 215/2015-287, rozhodl tak, že:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla zamítnuta
žaloba vůči třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému v celém rozsahu a vůči první
a druhé žalované v rozsahu částky 400.000 Kč.
2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil první a
druhé žalované uveřejnit v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny (ve
výroku specifikovanou) omluvu žalobkyni.
3/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že uložil žalobkyni
zaplatit čtvrtému a pátému žalovanému (každému z nich) na náhradě nákladů
řízení částku 90.334,37 Kč.
4/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV.
5/ Zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žaloba vůči
prvnímu a druhému žalovanému zamítnuta v rozsahu částky 200.000 Kč, dále v
části výroku III., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní
a druhou žalovanou, a ve výroku V. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
6/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetím,
čtvrtým a pátým žalovaným.
Odvolací soud především (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že v
rozsahu částky 400.000 Kč nebyla žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaných
domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným insolvenčním návrhem
podaným první a druhou žalovanou, podána ve lhůtě určené ustanovením § 147
odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), když žalobkyně o tuto částku rozšířila původně žalobou uplatněný nárok
(ve výši 200.000 Kč) až podáním ze dne 6. června 2013. Právo žalobkyně domáhat
se náhrady nemajetkové újmy v rozsahu převyšujícím naposledy uvedenou částku
proto zanikl.
Ve vztahu k třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému pak měl odvolací soud
uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za předčasné. V této souvislosti
zdůraznil, že označení žalovaní měli podle tvrzení žalobkyně ručit (jako
členové statutárních orgánů první a druhé žalované) ve smyslu ustanovení § 147
odst. 3 insolvenčního zákona za splnění náhrady škody nebo jiné újmy způsobené
neoprávněným insolvenčním návrhem podaným první a druhou žalovanou. Podle
obecné úpravy ručení, obsažené jak v ustanovení § 548 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tak pro obchodní vztahy v
ustanovení § 306 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), však byla (v rozhodné době) předpokladem úspěšného uplatnění nároku
vůči ručiteli skutečnost, že dlužník nesplnil dluh přes písemnou výzvu
věřitele. V poměrech projednávané věci přitom žalobkyně existenci takové výzvy
ani netvrdila.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně jen proti té části výroku, jíž
byl ve vztahu ke třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 200.000 Kč, a dále též proti
výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými) podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to,
že odvolací soud se v řešení otázky, zda je žaloba vůči třetímu, čtvrtému a
pátému žalovanému předčasná, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, podle
kterého je její žaloba vůči ručitelům (třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému)
předčasná jen proto, že podání žaloby nepředcházela výzva, jíž by vyzvala
dlužníky (první a druhou žalovanou) k plnění. Z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu totiž podle dovolatelky jednoznačně plyne, že tento
hmotněprávní úkon věřitele (výzva k zaplacení dlužné částky) může být (jako
tomu bylo právě v projednávané věci) obsažen také v samotném návrhu na zahájení
řízení (v žalobě), přičemž v okamžiku, kdy soud o žalobou uplatněném nároku
rozhodne, bude již nepochybně splněna také podmínka, že dlužník svůj závazek
nesplnil ani v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. V
této souvislosti dovolatelka poukazuje na důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp.
zn. 26 Odo 786/2006 (jde o rozhodnutí ze dne 20. prosince 2007), sp. zn. 29 Odo
405/2005 (jde o rozhodnutí ze dne 28. června 2005) a sp. zn. 29 Odo 583/2004
(jde o rozhodnutí ze dne 25. ledna 2005).
Dovolatelka dále snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož by třetímu,
čtvrtému a pátému žalovanému neměla být podle ustanovení § 150 o. s. ř.
přiznána náhrada nákladů řízení, případně by přiznaná náhrada měla být snížena.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu (v dovoláním dotčeném rozsahu) změnil tak, že rozsudek soudu
prvního stupně se zrušuje ohledně částky 200.000 Kč i ve vztahu ke třetímu,
čtvrtému a pátému žalovanému, případně aby jej (shora uvedeným způsobem) změnil
alespoň ve výroku o nákladech řízení.
Dovolání žalobkyně proti výroku o věci samé (jeho dovoláním dotčené části) je
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení dovolatelkou
předestřené právní otázky (naplnění předpokladů, za nichž se věřitel může
domáhat splnění dluhu po ručitelích) je napadené rozhodnutí v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 147 insolvenčního zákona platí, že jestliže řízení o
insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut
vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti
insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu
vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční
navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu
zavinil (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má
dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh
zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník
po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se
s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu
uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2). Je-li insolvenčním navrhovatelem
právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1
a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že
bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční
soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn
některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o
úpadku (odstavec 3).
V této podobě bylo citované ustanovení účinné do 31. října 2012. S ohledem na
datum podání insolvenčního návrhu první a druhou žalovanou (obě podání byla
učiněna v lednu 2011) a datum vydání usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí
insolvenčního návrhu (13. května 2011) jde pak o znění rozhodné pro posouzení
projednávané věci [srov. čl. II zákona č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů].
Z ustanovení § 548 odst. 1 obč. zák. se dále podává, že ručitel je povinen dluh
splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván.
Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle
kterých:
1/ Dlužník se podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona může domáhat jak náhrady
škody vzniklé v jeho majetkové sféře (skutečné škody i ušlého zisku), tak i
náhrady jiné újmy, již utrpěl v důsledku insolvenčního návrhu, který byl
odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele; jinou újmou se rozumí i imateriální
újma způsobená zásahem do dobré pověsti právnické osoby – dlužníka, na něhož
byl podán insolvenční návrh.
2/ Odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu upravená v § 147 odst. 1
insolvenčního zákona je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou
na presumpci zavinění (§ 420 odst. 1 obč. zák.). Taktéž odpovědnost za jinou
(imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v občanském
zákoníku.
K výše řečenému srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, jakož i judikaturu v něm citovanou.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně dovodil, že jakkoli
předpokladem vzniku ručitelovy povinnosti splnit závazek je podle ustanovení §
548 odst. 1 obč. zák. výzva k plnění učiněná vůči dlužníkovi, přičemž teprve po
této výzvě je ručitel povinen dluh splnit, nesplní-li jej dlužník, nemůže být
současně žádných pochyb o tom, že za písemnou výzvu ke splnění dluhu je nutné
považovat rovněž žalobu na zaplacení dluhu podanou proti dlužníku (k tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 786/2006, sp. zn. 29 Odo
405/2005 a sp. zn. 29 Odo 583/2004, na něž odkazovala již dovolatelka v podaném
dovolání, jakož i důvody rozsudku ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo
2004/2012, nebo rozsudku ze dne 30. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 3585/2015).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že podala-li
žalobkyně současně žalobu o náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 147
odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jak proti insolvenčním navrhovatelům (první a
druhé žalované), tak proti osobám, které mají za splnění takové újmy podle
ustanovení § 147 odst. 3 insolvenčního zákona ručit (třetímu, čtvrtému a pátému
žalovanému), nelze žalobu ve vztahu k ručitelům zamítnout jako předčasnou jen
proto, že dlužník (případně) nebyl před podáním žaloby písemně vyzván ke
splnění dluhu. Za písemnou výzvu ke splnění dluhu (dlužníkovi) ve smyslu
ustanovení § 548 odst. 1 obč. zák. by totiž v takovém případě bylo nutné
považovat samotnou žalobou.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů
neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené
části a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Z
uvedeného důvodu se již Nejvyšší soud také nezabýval výhradami dovolatelky, jež
uplatňovala proti (kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu rovněž odklizeným)
nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu