32 Cdo 2004/2012

32 Cdo 2004/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v

právní věci žalobkyně Apston Capital Limited, se sídlem 4th floor, Hanover

Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irská republika, registrační číslo 408579,

zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55,

proti žalovaným 1) M. S., zastoupenému opatrovníkem JUDr. Janem Pavlokem,

advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, 2) B. S., zastoupené

opatrovníkem Mgr. Šimonem Hradilkem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce

124/6 a 3) M. D., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se

sídlem v Praze 1, Pařížská 28/131, o zaplacení částky 611.881,54 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 300/2005,

o dovoláních žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

20. dubna 2011, č. j. 19 Co 417/2010-475, takto:

I. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

20. dubna 2011, č. j. 19 Co 417/2010-475, v části měnícího výroku ve věci samé,

kterou bylo rozhodnuto ve vztahu k tomuto žalovanému, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného 1) odmítá.

III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna

2011, č. j. 19 Co 417/2010-475, se ve

vztahu k žalovanému 3) v části měnícího výroku ve věci samé, ve výroku o

nákladech řízení mezi účastníky a ve výroku o nákladech řízení státu, zrušuje a

v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

IV. Žalobkyně a žalovaný 1) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů

dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 5 C

300/2005-404, zamítl žalobu o zaplacení částky 611.881,54 Kč s příslušenstvím

blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.). Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k žalované

2), ve vztahu k žalovaným 1) a 3) jej změnil tak, že oběma žalovaným uložil

zaplatit žalobkyni částku 611.881,54 Kč s 12,55% úrokem z částky 335.063,23 Kč

od 18. června 2004 do zaplacení a s 25% úrokem z prodlení z částky 145.071,81

Kč od 18. června 2004 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných

zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (první odstavec výroku),

rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (druhý,

třetí a čtvrtý odstavec výroku) a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní

poplatek za odvolání (pátý odstavec výroku). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž

právní předchůdkyně žalobkyně Komerční banka, a.s. (dále jen „banka“) uzavřela

se žalovanými 1) a 2) jako manželi 14. června 1999 smlouvu o úvěru (dále jen

„smlouva o úvěru“) a poskytla jim úvěr ve výši 399.000,- Kč. Pohledávka ze

smlouvy o úvěru byla zajištěna ručitelským prohlášením žalovaného 3) ze 7. června 1999 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Dlužníci povinnosti ze smlouvy

o úvěru neplnili. Odvolací soud částečně zopakoval a doplnil dokazování a zjistil, že banka

převedla na úvěrový účet žalovaných 1) a 2) dne 16. června 1999 částku

dohodnutou ve smlouvě o úvěru a že opakované postoupení pohledávky bylo právní

předchůdkyní žalobkyně oznamováno žalovaným s tím, že první postoupení

pohledávky smlouvou uzavřenou 17. června 2004 mezi bankou a Českou konsolidační

agenturou (dále též jen „ČKA“) bylo žalované 2) oznámeno až 7. dubna 2011. Odvolací soud dále uvedl, že smlouva o úvěru neobsahuje ujednání o tom, že

povinnost dlužníků je společná a nerozdílná, proto jde o povinnost mezi nimi

dělenou a jejich podíly na dluhu jsou stejné. Ve shodě se soudem prvního stupně

neuvěřil žalovanému 3), že neznal žalované 1) a 2) a že ručitelské prohlášení

nepodepsal, když v tomto směru považoval za rozhodující závěry znaleckého

posudku PhDr. Milana Nouzovského zpracovaného 25. února 2010. Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepovažoval skutečnost, že pohledávka

nebyla řádně postoupena, když v první smlouvě o postoupení pohledávky -

uzavřené mezi bankou a ČKA - není uvedeno jméno žalované 2), za důvod pro

zamítnutí žaloby. Odkazuje na ustanovení § 524 a § 526 občanského zákoníku

(dále jen „obč. zák.“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/2010 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 61/2010“), odvolací soud uvedl,

že oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je

skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi.

Právní skutečností, s níž je spojena změna osoby oprávněné přijmout plnění, je

tak oznámení postupitele dlužníkovi. Není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi

platně došlo. Notifikační úkon vyvolává zamýšlené právní důsledky i tehdy,

jestliže k cessi vůbec nedošlo nebo smlouva o postoupení pohledávky byla

neplatná. Pokud by původní věřitelka - banka - řádně oznámila všem žalovaným,

že došlo k postoupení pohledávky, nebyla by rozhodná ani skutečnost, že

žalovaná 2) není ve smlouvě o postoupení pohledávky uvedena a že smlouva je

proto neplatná. Banka to však neučinila, přičemž dodatečné oznámení banky o

postoupení pohledávky České konsolidační agentuře s datem 7. dubna 2011

adresované žalované 2) není účinné, neboť v době, kdy k němu došlo, již Česká

konsolidační agentura neexistovala a bylo jím tak oznamováno, že žalovaná 2) má

plnit neexistující osobě. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně není aktivně legitimována k vymáhání

pohledávky vůči žalované 2). To však neplatí ve vztahu k žalovaným 1) a 3),

kterým bylo postoupení pohledávky řádně oznámeno a námitka neplatnosti smlouvy

o postoupení pohledávky jim tak nepřísluší, poněvadž pro ně je podstatné, že

postupovaná pohledávka existuje, nikoliv to, kdo ji vymáhá. Otázku, zda

pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen

ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „proti všem výrokům“, podal žalovaný

1) dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V obecné rovině bez bližší argumentace

dovolatel tvrdí, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci a

neprovedl důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a na základě

provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.

Dovolatel namítá, že i v případě prokázání poskytnutí a nesplacení úvěru není

povinností žalovaného 1) uhradit celou žalovanou částku s příslušenstvím, ale

pouze její polovinu, neboť smlouva o úvěru neobsahuje ujednání o tom, že

povinnost žalovaných 1) a 2) je společná a nerozdílná, jak dovodil odvolací

soud. S ohledem na uvedené byla též nesprávně stanovena výše nákladů řízení,

neboť bylo vycházeno z celé žalované částky.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu

vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku, kterou odvolací soud

změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé vůči

žalovanému 3), podal tento žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítaje, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel namítá, že v řízení jako procesní obranu primárně vznesl námitku, že

ručitelské prohlášení ani smlouvu o úvěru nepodepsal, že dlužníky nikdy neviděl

a nezná je. K této námitce byl v řízení před soudem prvního stupně zpracován

znalecký posudek z oboru písmoznalectví PhDr. Milanem Nouzovským dne 25. února

2010. Soud prvního stupně se však otázkou platnosti ručitelského prohlášení

nezabýval, neboť žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace

žalobkyně a v rozsudku „nevyjevil“ svůj názor na to, zda dospěl k závěru, že

ručitelský závazek dovolatel podepsal. Ze znaleckého posudku vyplývá, že znalec

hodnotí srovnávací materiál jako méně vyhovující, umožňující vyslovit pouze

pravděpodobný závěr k podpisu v ověřovací knize a pouze orientační závěr k

podpisům na smlouvě o úvěru a ručitelském prohlášení, podle něhož nelze

vyloučit, že podpisy dovolatele jsou pravými podpisy. Nesprávnost právního

posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud

odkázal ohledně pravosti podpisu žalovaného 3) na ručitelském prohlášení na

závěry znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského, aniž tyto závěry mohl

učinit ve shodě se soudem prvního stupně, jak uvedl, neboť soud prvního stupně

v této otázce žádný závěr neučinil, protože jej nepotřeboval, když žalobu

zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, a otázkou platnosti

ručitelského prohlášení se nezabýval.

Dovolatel považuje pro posouzení věci za zásadní, že znalec hodnotil srovnávací

materiál jako méně vyhovující, umožňující vyslovit pouze pravděpodobný závěr ve

vztahu k podpisu v ověřovací knize a pouze orientační závěr k podpisům na

ručitelském prohlášení a ve smlouvě o úvěru. Pokud soudu stačil tento závěr

znalce k tomu, aby jeho podpis považoval za pravý, považuje takové právní

posouzení věci za hrubě nesprávné a právně vadné. Přitom odvolací soud měl

poznatek o tom, že byla potvrzena ztráta občanského průkazu dovolatele,

nahlášená policii svědčící pro to, že podpis učinila třetí osoba disponující

tímto občanským průkazem, ze kterého mohla nacvičit sporný podpis. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že nesprávně posoudil aktivní věcnou

legitimaci žalobkyně, a setrvává na stanovisku, že pohledávka za dlužníky

nebyla bankou České konsolidační agentuře platně postoupena, neboť nebyla

postoupena pohledávka banky za žalovanou 2). Poukazuje též na to, že v řízení

namítal, že mu nebylo oznámení o postoupení pohledávky nejen doručeno, ale ani

odesláno. Přitom žalobkyně na svoji povinnost tuto skutečnost tvrdit a prokázat

ji, zcela rezignovala. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o doručení

výzvy žalovanému 1) jako dlužníku, resp. prokázaní doručení výzvy k úhradě

zesplatněného dluhu. Zákon doručením výzvy k úhradě dluhu dlužníkovi podmiňuje

možnost uplatnění nároku vůči ručiteli, a jestliže výzva doručena nebyla,

nebyla žaloba podána po právu. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou o

nedoručení výzvy k zaplacení před podáním žaloby dovolateli jakožto ručiteli. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu

napadeném dovoláním zrušil. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona

č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve

znění účinném do 31. prosince 2012. Žalovaný 1) napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i v těch částech výroků,

jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1). Dovolání proti těmto částem výroků není přípustné, když z ustanovení § 237 až §

239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí

uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší

soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první

a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z

povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je

oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího

soudu plně vyhověno, případně které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá

újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání

označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Částí výroku rozsudku

odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně vůči

žalovanému 3) a žalobě o zaplacení žalované částky bylo vůči tomuto žalovanému

vyhověno, a částí výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve

vztahu k žalované 2), nemohla být žalovanému 1) způsobena žádná újma na jeho

právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.

V tomto rozsahu bylo

dovolání podáno někým, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání

žalovaného 1) v této části odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a

§ 218 písm. b) o. s. ř. Dovolání žalovaného 1) směřující proti části prvního výroku rozsudku, kterou

odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé

ve vztahu k tomuto žalovanému, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřuje v

závěru, podle něhož je povinnost plnit dlužníků ze smlouvy o úvěru společná a

nerozdílná. Podle ustanovení § 293 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je-li

zavázáno k témuž plnění společně několik osob, má se v pochybnostech za to, že

jsou zavázány společně a nerozdílně. Věřitel může požadovat plnění na kterékoli

z nich, avšak plnění nabídnuté jiným společným dlužníkem je povinen přijmout. V projednávané věci žalovaní 1) a 2) jako dlužníci společně uzavřeli s bankou

smlouvu o úvěru podle § 497 obch. zák. a oba se zavázali poskytnutý úvěr vrátit

v dohodnutých splátkách do 16. června 2004. Jak vyplývá ze zjištění soudů

nižších stupňů, smlouva o úvěru neobsahovala výslovné ujednání o společném a

nerozdílném plnění dlužníků. Jestliže odvolací soud dospěl k blíže

neodůvodněnému závěru, že žalobkyně se může vůči žalovanému 1) domáhat plnění

pouze do výše jedné poloviny nesplaceného úvěru, považuje Nejvyšší soud tento

závěr za nesprávný, nerespektující právní domněnku vyjádřenou v ustanovení §

293 obch. zák. Pokud se oba účastníci zavázali vrátit dlužnou částku věřiteli

jako společní dlužníci a současně se jako spoludlužníci zavázali, že zaplatí

věřiteli úrok z poskytnutého úvěru a za prodlení s vrácením úvěru úrok z

prodlení, přičemž v řízení nevyšlo najevo (podle skutkových závěrů soudů

nižších stupňů, z nichž dovolací soud vychází) nic, co by vyloučilo užití § 293

obch. zák., uzavřeli dohodu o společném a nerozdílném plnění a vznikl mezi nimi

vztah solidárních dlužníků, byť to výslovně ve smlouvě o úvěru nebylo ujednáno,

a věřitel se může domáhat plnění na kterémkoliv z nich v plné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 3463/2008, jež

je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, stejně jako ostatní jeho

rozhodnutí níže uvedená). Ač je právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k žalovanému 1) v této

otázce nesprávné, nepromítlo se ve výroku napadeného rozhodnutí, neboť k plnění

celé dlužné částky byli žalovaní 1) a 3) zavázáni tak, že plněním jednoho ze

žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku správné, Nejvyšší soud

dovolání žalovaného 1) ve zbývající části podle ustanovení § 243b odst. 2 části

věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Přestože dovolatel v obecné rovině uplatnil i dovolací důvod vady řízení, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a

odst. 2 písm. a) o. s. ř., žádnou vadu řízení odvolacímu soudu nevytkl.

Stejně

tak se dovolací soud nemohl zabývat obecnou proklamací, že „odvolací soud

neúplně zjistil skutkový stav věci a neprovedl důkazy potřebné k prokázání

rozhodných skutečností a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným

skutkovým zjištěním.“, čímž zřejmě dovolatel poukazoval na dovolací důvod podle

ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., aniž by však konkrétně uvedl, která ze

skutkových zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolání žalovaného 3) proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu ve

věci samé, jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k tomuto žalovanému, je rovněž

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné, byť

nelze přisvědčit všem dovolacím námitkám. Odvolací soud založil své rozhodnutí o ručitelském závazku žalovaného 3) na

závěru, podle něhož neuvěřil tvrzení, že dlužníky neznal a že ručitelské

prohlášení (ani smlouvu o úvěru) nepodepsal a v tomto směru vzal za rozhodující

závěry znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského. Podle ustanovení § 213 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012)

odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně

(odstavec 1). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná

skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci

nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen

jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl

jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly

provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to

neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže

ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo

zcela nedostatečné dokazování (odstavec 4). Z odůvodnění rozsudku se podává, že soud prvního stupně se nezabýval závěry

znaleckého posudku k pravosti podpisu žalovaného 3) na ručitelském prohlášení,

neboť žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Při svém

rozhodování proto vycházel pouze z důkazů potřebných pro posouzení, zda

žalobkyně je věřitelkou pohledávky ze smlouvy o úvěru, a z ostatních

provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění. Dovodil-li odvolací soud, že žalobkyně je věřitelkou pohledávky ze smlouvy o

úvěru vůči žalovaným 1) a 3), mohl při zjišťování skutkového stavu věci

vycházet - jak je nepochybné z ustanovení § 213 odst. 3 a 4 o. s. ř. - jen z

těch důkazů, které byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně a které

odvolací soud sám zopakoval, nebo z účastníky navržených důkazů, které soud

prvního stupně neprovedl a o něž odvolací soud doplnil dokazování. Z obsahu

spisu vyplývá (z protokolu o jednání ze dne 13. dubna 2011), že odvolací soud

provedl dokazování listinami uvedenými v protokole, nikoliv však znaleckým

posudkem zpracovaným PhDr. Nouzovským.

Důkazy provedenými odvolacím soudem

nebyly prokázány skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že žalobkyně má

proti žalovanému 3) nárok na zaplacení žalované částky z titulu ručitelského

závazku. Odvolací soud neuvedl, jaký byl jeho skutkový závěr určující pro

právní posouzení věci vůči žalovanému 3). Procesní postup odvolacího soudu byl

vadný a jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ostatní výhrady dovolatele nejsou opodstatněné. Námitka neplatnosti smlouvy o

postoupení pohledávky dlužníku, a tím méně ručiteli, nepřísluší. Nejvyšší soud

v rozhodnutí R 61/2010 (na něž správně odkázal odvolací soud) dovodil, že

oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak

dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně

případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za

následek změnu či zhoršení jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o

úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o

postoupení pohledávky. Oznámí-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil

postupníku (což bylo v řízení prokázáno a dovolatel to ani nezpochybňuje),

vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby

oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo

byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná. Zjevně bezdůvodná je námitka dovolatele, že mu nebylo postoupení pohledávky

oznámeno. Notifikační povinnost a s ní spojené právní účinky uvedené v

ustanovení § 526 obč. zák. se týkají jen dlužníka, pouze jemu oznámené

postoupení pohledávky má účinky předvídané zákonem. Nedůvodná je též námitka dovolatele ohledně nedoručení písemné výzvy k plnění

dlužníku. I v případě, že by písemné výzvy, které žalobkyně tvrdí v žalobě a

které soudy obou stupňů považovaly za řádně doručené (srov. č. l. 98 a č. l. 160 spisu), nebyly doručeny, platí, že za písemnou výzvu dlužníkovi se považuje

i žaloba podaná proti němu na zaplacení dluhu. Přitom pohledávka proti ručiteli

může být žalobou uplatněna i bez toho, že by ručitel byl předtím upomenut o

zaplacení. Stačí, že dlužník byl písemně vyzván k plnění (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 680/2003, rozsudek ze

dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněný v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 1746, svazek 24/2003 nebo

v právní literatuře Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, strana

1617). Jak se podává z obsahu spisu, žaloba byla podána 15. července 2004 a

žalovaný 1) ji osobně převzal 27. července 2005 (srov. doručenku u č. l. 15

spisu). Jelikož odvolací soud ve vztahu k žalovanému 3) zatížil řízení vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a

odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném

rozsahu, tedy ve vztahu k žalovanému 3) v měnícím výroku ve věci samé a v

závislých výrocích o nákladech řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části

věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty

první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 2543d odst. 1

část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu

rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 3) a mezi těmito

účastníky a státem.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) se

opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a §

146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného 1) bylo z části odmítnuto a z

části zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady

nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. listopadu 2013

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu