29 Cdo 373/2018-147
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Ing. Tomáše Poláčka, se sídlem v Moravské Ostravě, Na Hradbách 18, PSČ
702 00, jako insolvenčního správce dlužníka L., identifikační číslo osoby XY,
proti žalovanému E. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem
Luťchou, advokátem, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ
130 00, o náhradu škody a jiné újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 37 Cm 2/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 20. září 2017, č. j. 13 Cmo 10/2017-113, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
února 2017, č. j. 37 Cm 2/2016-81, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2017, č. j. 13 Cmo
10/2017-113, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 28. února 2017, č. j. 37 Cm 2/2016-81, Městský soud v Praze
zamítl žalobu, kterou se žalobce L. (dále též jen „společnost L“) domáhal po
žalovaném E. K. uveřejnění ve výroku blíže specifikované omluvy v celostátním
deníku Hospodářské noviny a měsíčníku Transport magazín (bod I. výroku), zamítl
žalobu, kterou se společnost L po žalovaném domáhala zaslání omluvy ve výroku
blíže specifikovaným finančním institucím (bod II. výroku), zamítl žalobu,
kterou se společnost L po žalovaném domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 16
456 Kč a finančního zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy ve výši 200 000
Kč a náhrady nákladů řízení (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (bod IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalovaný podal u Městského soudu v Praze dne 13. května 2015 insolvenční
návrh, jímž se domáhal zjištění úpadku společnosti L. Svou aktivní legitimaci k
podání návrhu dovozoval z pohledávek v celkové výši 17 358 EUR. Jako dalšího
věřitele označil P. T. (dále jen „P. T.“), který měl mít za společností L
pohledávku ve výši 6 860 EUR splatnou 15. ledna 2015. 2/ Podáním ze dne 28. května 2015 společnost L sdělila, že pohledávky
žalovaného v celkové výši 17 358 EUR byly uhrazeny, a zároveň předložila výpis
ze svého bankovního účtu, na němž byl ke dni 25. května 2015 disponibilní
zůstatek 20 476,32 EUR. Insolvenční návrh označila za nedůvodný. 3/ Podáním ze dne 9. června 2015 změnil žalovaný insolvenční návrh tak, že již
„nepožaduje úhradu částky 17 358 EUR“, neboť tato částka již byla zaplacena. Svou aktivní legitimaci dovozoval z dosud nezaplaceného úroku z prodlení z
částky 17 358 EUR (který vyčíslil na částku 20 013,07 Kč) a dále ze „smluvní
pokuty“ ve výši 106 990 Kč. 4/ Usnesením ze dne 12. června 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, Městský soud v Praze
uložil žalovanému zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50
000 Kč. 5/ Podáním ze dne 22. června 2015 vzal žalovaný svůj insolvenční návrh zpět. 6/ Usnesením ze dne 26. června 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, Městský soud v Praze
zastavil insolvenční řízení. 7/ Rozsudkem ze dne 5. října 2016, č. j. 8 C 449/2015-66, Obvodní soud pro
Prahu 4 uložil společnosti L zaplatit P. T. částku 330 677 Kč s příslušenstvím. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 147 odst. 1 a § 97 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
– uzavřel, že žalovaný podal insolvenční návrh důvodně. Společnost L měla v
době podání insolvenčního návrhu závazky vůči žalovanému v celkové výši 17 358
EUR po dobu splatnosti delší než 30 dnů a věřitelem společnosti L byl rovněž P. T. s pohledávkou 330 677 Kč. Své závazky uhradila společnost L teprve poté, co
byl podán insolvenční návrh. Žalovaný splnil zákonné podmínky, které
insolvenční zákon požaduje, insolvenční řízení bylo zahájeno důvodně a v
průběhu insolvenčního řízení nebyla přijata žádná opatření, která by poškodila
společnost L. K odvolání společnosti L Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba je co do základu
opodstatněna. Odvolací soud předně uvedl, že insolvenční řízení primárně neslouží k
prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení úpadku či hrozícího
úpadku kolektivním řízením. Insolvenční řízení není a nemůže být „zařízením“ na
vymáhání pohledávek.
Účinky, které nastávají zahájením insolvenčního řízení v
poměrech dlužníka, jsou vyvažovány odpovědností insolvenčního navrhovatele
nejen za odmítnutí či zamítnutí insolvenčního návrhu, ale také za následky
spojené se zahájením a posléze zastavením insolvenčního řízení v důsledku
zpětvzetí návrhu, tedy procesního úkonu, který je zcela v dispozici
insolvenčního navrhovatele (zavinění na něm se zásadně posuzuje z procesního
hlediska a je presumováno). Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost za škodu
nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými
v jeho průběhu pro případ, že insolvenční řízení bylo zastaveno nebo byl
insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele. Dlužník se může
domáhat jak náhrady škody, tak i náhrady jiné újmy, kterou se rozumí i
imateriální újma způsobená zásahem do dobré pověsti dlužníka, na něhož byl
podán insolvenční návrh. Odpovědnost za škodu i za jinou újmu je nutné posoudit
podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Pro vznik této odpovědnosti
se vyžaduje zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Odvolací soud uvedl, že v dané věci je podstatné, že insolvenční řízení
skončilo zastavením insolvenčního řízení z důvodu zpětvzetí insolvenčního
návrhu žalovaným, který tak zavinil zastavení insolvenčního řízení. Usnesení o
zastavení insolvenční řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu je přitom
rozhodnutím procesní povahy, při němž soud neprovádí důkazy o tom, zda byl
dlužník v době podání insolvenčního návrhu v úpadku. Nelze přitom dovodit, že
důvodem zpětvzetí bylo jednání společnosti L po zahájení insolvenčního řízení
spočívající v tom, že pohledávku žalovaného jakožto insolvenčního navrhovatele
v plném rozsahu uhradila, jelikož šlo o reakci insolvenčního navrhovatele na
výzvu soudu k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Žalovaný jako insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení
vedeného na majetek společnosti L, proto odpovídá za škodu nebo jinou újmu
vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v průběhu
řízení. Nárok společnosti L je tak co do základu odpovědnosti dán. Odvolací soud dále doplnil, že soud prvního stupně (vycházeje z nesprávného
právního posouzení věci) se nezabýval předpoklady odpovědnosti za škodu nebo
jinou újmu a ani tím, zda tvrzení společnosti L o skutečnostech, z nichž
odvozuje zejména svůj nárok na omluvu a zadostiučinění, jsou dostatečná a úplná. Ačkoliv tak o výši nároku odvolací soud rozhodnout nemůže, je nárok společnosti
L podle odvolacího soudu co do základu dán jak v případě náhrady škody, tak v
případě přiměřeného zadostiučinění v penězích. Na společnosti L bude, aby
požadované nároky na uhrazení vzniklé škody a nemajetkové újmy řádně
konkretizovala (zejména pokud jde o omluvu v žalobě uvedeným finančním
institucím).
Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku soudu odvolacího podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na otázce,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, namítá nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Za dovolacím soudem neřešenou považuje dovolatel otázku, zda je insolvenční
navrhovatel podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona odpovědný za zastavení
insolvenčního řízení za situace, kdy jeho pohledávky uvedené v návrhu na
zahájení insolvenčního řízení, jakož i pohledávky přihlášené do insolvenčního
řízení dalším insolvenčním věřitelem v okamžiku podání insolvenčního návrhu,
odůvodňují věcné projednání insolvenčního návrhu, a zároveň existence těchto
pohledávek v okamžiku podání insolvenčního návrhu odůvodňuje „prohlásit, že
dlužník se nachází v úpadku“. Dovolatel tvrdí, že společnost L měla více věřitelů, peněžité závazky po dobu
delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (které navíc uznala, když je dobrovolně po
zahájení insolvenčního řízení uhradila) a dovolatel se rovněž domníval, že
společnost L nebyla schopna tyto závazky plnit, jelikož v souladu s § 3 odst. 2
písm. b/ insolvenčního zákona tyto závazky neplnila po dobu delší 3 měsíce po
lhůtě splatnosti. Společnost L se tak ke dni podání insolvenčního návrhu
nacházela v úpadku a není tak možné žalovanému klást za vinu důsledky spojené s
následným zastavením insolvenčního řízení, tedy to, že žalovaný zavinil
zastavení řízení a požadovat po něm náhradu škody nebo jiné újmy. Podle dovolatele se odvolací soud dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 21 Cdo
2525/2005, při posuzování společností L uplatňovaného nároku, když si soudy
obou stupňů domýšlely obsah petitu žaloby, či žaloby jako takové, a „z nich“
dovozovaly závěry, které ani z jednoho ve skutečnosti nevyplývají. V tomto směru dovolatel tvrdí, že společnost L se žalobou domáhala požadovaných
nároků v důsledku „podání bezdůvodného insolvenčního návrhu na tuto
společnost“, nikoliv proto, že insolvenční řízení bylo zastaveno. Dovolatel
podal insolvenční návrh důvodně, neboť se domníval, že se společnost L skutečně
nachází v úpadku. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. prosince
2018, č. j. MSPH 93 INS XY, nejprve zjistil úpadek společnosti L a jejím
insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Poláčka (dále též jen „T. P.“), a
posléze, usnesením ze dne 6. března 2019, č. j. MSPH 93 INS XY, prohlásil
konkurs na majetek společnosti L. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 9. ledna
2020, č. j. 29 Cdo 373/2018-140, vyrozuměl o této skutečnosti účastníky řízení
a vyzval T. P., aby sdělil, zda podává návrh na pokračování v dovolacím řízení. Podáním ze dne 13. ledna 2020 navrhl T. P. pokračování v dovolacím řízení,
Nejvyšší soud proto jako s žalobcem jednal s T. P.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud řízení o něm zastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek
funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání v části, v níž směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro výklad § 147 odst. 1
insolvenčního zákona, jímž se Nejvyšší soud v daných souvislostech dosud
nezabýval. Podle § 147 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017, pro věc
rozhodném, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li
insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které
zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla
škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči
insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční
navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního
návrhu (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze
uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže
insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky,
které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném
způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3
(odstavec 2). Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou
podáním insolvenčního návrhu a opatřeními přijatými v jeho průběhu ustálena v
těchto závěrech:
1/ Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o
pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu
povolanými. 2/ V situaci, kdy insolvenční zákon zbavuje dlužníka, jehož věřitel s
insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení
splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2
insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním
navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. 3/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu jde k tíži) zvážit před podáním
insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by
insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním
řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povoleným,
bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v
insolvenční řízení. [Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR
30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR
15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 10/2013“)]. 4/ Ustanovení § 147 odst.
1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele
– insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením
insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že
řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut
jeho „vinou“ (srov. R 10/2013). 5/ V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde (i bez
výslovného zdůraznění „viny“ věřitele – insolvenčního navrhovatele v § 147
odst. 1 insolvenčního zákona) o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu
založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku; v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
jde o úpravu uvedenou v jeho § 2894 a násl.) [viz R 10/2013, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013]. 6/ Rovněž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle
obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015). K takto ustavenému judikatornímu rámci lze doplnit, že ke vzniku výše uvedené
odpovědnosti musí být naplněny její jednotlivé předpoklady. Základním předpokladem odpovědnosti věřitele – insolvenčního navrhovatele za
škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle § 147 odst. 1
a 2 insolvenčního zákona je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení
insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí
insolvenčního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019,
sp. zn. 29 Cdo 1726/2019). Jinými slovy řečeno, byl-li podán insolvenční návrh,
který byl zamítnut, odmítnut nebo insolvenční řízení o takovém návrhu bylo
zastaveno, nastupuje v případě splnění dalších předpokladů odpovědnost
insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou insolvenčním
řízením či opatřeními přijatými v jeho průběhu. Druhý předpoklad spočívá v tom, že podáním insolvenčního návrhu nebo opatřeními
přijatými v průběhu insolvenčního řízení byla dlužníku způsobena újma na jmění
(škoda) a/nebo nemajetková újma. Příčinná souvislost pak spočívá v tom, zda újma vznikla insolvenčním návrhem
nebo opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení. Posledním předpokladem je zavinění, kdy insolvenční navrhovatel odpovídá za
škodu či jinou újmu tehdy, jestliže zavinil, že řízení o jeho insolvenčním
návrhu bylo zastaveno, insolvenční návrh byl zamítnut nebo odmítnut (s výjimkou
stanovenou v § 147 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona). Zavinění
se přitom podle § 147 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona presumuje, tudíž
je na žalovaném, aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z
uvedených způsobu nezavinil. Dovolatel tvrdí, že neodpovídá za škodu, neboť jeho pohledávky uvedené v
insolvenčním návrhu, jakož i pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení
dalším insolvenčním věřitelem v okamžiku podání insolvenčního návrhu
odůvodňovaly věcné projednání insolvenčního návrhu a existence těchto
pohledávek v okamžiku podání insolvenčního návrhu odůvodňovala rozhodnout o
tom, že dlužník se nachází v úpadku.
Podle dovolatele není možné klást mu za
vinu důsledky spojené s následným zastavením insolvenčního řízení, tedy není
možné prohlásit, že zavinil zastavení insolvenčního řízení a požadovat po něm
náhradu škody nebo jiné újmy. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda dovolatel zavinil zastavení
insolvenčního řízení. Věřitelským insolvenčním návrhem se věřitel domáhá zjištění úpadku dlužníka. Jeho povinností je tvrdit skutečnosti k prokázání aktivní legitimace k podání
návrhu (existenci splatné pohledávky), jakož i prokázání úpadku (ve formě
platební neschopnosti nebo předlužení). Je-li důvodem zastavení insolvenčního
řízení zpětvzetí insolvenčního návrhu, insolvenční navrhovatel nezavinil
zastavení insolvenčního řízení, jestliže vzal zpět insolvenční návrh, který byl
podán důvodně, pro chování dlužníka. Důvodnost insolvenčního návrhu je pak
nutné posuzovat z procesního hlediska, což v tomto případě znamená, zda dlužník
uspokojením pohledávky (či pohledávek) tvrzených v insolvenčním návrhu
připravil insolvenčního navrhovatele o aktivní legitimaci (uhrazením jeho
pohledávky) či odvrátil tvrzený úpadek (zaplacením pohledávek dalších
označených věřitelů). V insolvenčním návrhu ze dne 12. května 2015 osvědčoval dovolatel svou aktivní
legitimaci pohledávkami za uskutečnění přepravy v celkové výši 17 358 EUR. Dlužník následně tuto částku dovolateli uhradil. Kdyby v tomto okamžiku vzal
dovolatel svůj insolvenční návrh zpět, pak by k zastavení insolvenčního řízení
došlo pro chování dlužníka (jako reakce na splnění dluhu). Insolvenční
navrhovatel však po této úhradě insolvenční návrh změnil, když nově uplatnil
pohledávku z titulu dlužného příslušenství (úroku z prodlení) vyčísleného v
částce 20 013,07 Kč a další pohledávku ve výši 106 990 Kč. Následně, aniž
dlužník tyto nově tvrzené pohledávky uhradil (či jinak způsobil jejich zánik),
vzal insolvenční navrhovatel insolvenční návrh zpět. Insolvenční navrhovatel
tak zavinil (svým zpětvzetím) zastavení insolvenčního řízení, když jeho jednání
nebylo reakcí na chování dlužníka. V tomto směru je pouze nutné korigovat odvolacím soudem vyslovenou domněnku, že
zpětvzetí insolvenčního návrhu bylo reakcí na výzvu soudu k zaplacení zálohy na
náklady insolvenčního řízení. Zda šlo skutečně o reakci na uvedenou výzvu, ze
zpětvzetí insolvenčního návrhu neplyne. Na posouzení zavinění odvolacím soudem
však uvedená skutečnost nemá vliv, neboť rozhodnou skutečností je, zda ke
zpětvzetí došlo v důsledku chování dlužníka; přitom ze skutkových zjištění
soudů nižších stupňů plyne, že chování dlužníka zpětvzetí doplněného
(„změněného“) insolvenčního návrhu neovlivnilo. Jinými slovy řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel vezme insolvenční návrh
zpět z jiného důvodu než proto, že dlužník tvrzené pohledávky (jež osvědčují
aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele či mnohost věřitelů) splnil (či
jinak způsobil jejich zánik), pak tím zavinil zastavení insolvenčního řízení a
odpovídá za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu a opatřeními
přijatými v průběhu insolvenčního řízení.
Závěr odvolacího soudu, že dovolatel zavinil zastavení insolvenčního řízení, je
tak správný. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. u přípustného dovolání přihlédne dovolací soud též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud rozhodoval o jiném než žalobcem požadovaném
„plnění“, neboť žalobce požadoval své nároky nikoliv proto, že žalovaný zavinil
zastavení insolvenčního řízení, ale na základě toho, že žalovaný podal
insolvenční návrh bezdůvodně. Přitom dovolatel prokázal, že insolvenční návrh
byl důvodný. Dovolatel tak míní, že odvolací soud rozhodl o jiném než žalobcem
požadovaném nároku. Požadoval-li žalobce svůj nárok z titulu zavinění zastavení
insolvenčního řízení, pak měl tuto skutečnost vyjádřit v petitu žaloby. Soudům
tak vytýká, že si domýšlely obsah petitu či žaloby jako takové. Vytýkanou vadou napadené rozhodnutí zjevně netrpí. Z žaloby, zejména z jejího článku IV., totiž vyplývá, že se společnost L
domáhala náhrady škody podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona. Tvrdila, že
insolvenční řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí insolvenčního návrhu
žalovaným (insolvenčním navrhovatelem), který zastavení insolvenčního výhradně
zavinil. Napadené rozhodnutí však přesto trpí vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané
věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o
její části nebo jen o jejím základu. Jestliže soud rozhodne mezitímním rozsudkem, ač pro takový postup nebyly
splněny zákonné podmínky, zatíží řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.,
a jeho rozhodnutí tak není správné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009). Judikatura Nejvyššího soudu k institutu mezitímního rozsudku je ustálena na
těchto závěrech:
1/ Mezitímním rozsudkem podle § 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř. soud rozhoduje
zejména v komplikovanějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a
hospodárnosti řízení praktické vyřešit nejprve, zda je dán základ nároku, a až
na takto ustaveném základě se zabývat (mnohdy složitou) otázkou určení jeho
výše. 2/ Mezitímním rozsudkem musí být rozhodnuto o celém základu projednávané věci;
základem projednávané věci se přitom rozumí posouzení všech otázek
vyplývajících z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají výše
nároku. [Srov. k výše uvedeným bodům např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 21. března 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/1996“), rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. června 2000, sp. zn. 24 Cdo 1247/98, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 115, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1905/2005, uveřejněný pod číslem
8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 4368/2011].
3/ Otázka způsobu požadované náhrady není ztotožnitelná s (pouhou) výší nároku
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 85/96). 4/ Rozhodnutím o základu věci není řešení předběžné (dílčí) otázky pro
rozhodování o věci samé (viz R 44/1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3474/2012, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2016, pod číslem 29). 5/ Institut mezitímního rozsudku je vhodným (z hlediska hospodárně vedeného
řízení) procesním prostředkem pro ty spory, kde lze rozhodnout o všech právních
předpokladech důvodnosti nároku s výjimkou jeho výše, jako tomu bývá typově
zejména u nároků na náhradu škody. Jeho předpokladem je však jistota v tom, že
příslušný právní znak, např. škoda či jiná kvantitativně hodnotitelná veličina,
je co do své existence skutkově prokázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007). 6/ Základ věci v řízení o nároku na náhradu škody zahrnuje posouzení všech
podmínek odpovědnosti (kromě výše škody), to znamená posouzení, zda došlo k
protiprávnímu jednání, zda vznikla škoda (majetková újma) a zda existuje
příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody. Jestliže uplatněný
nárok na náhradu škody sestává z několika dílčích položek, jež jsou skutkově
samostatnými nároky, je podmínkou vydání mezitímního rozsudku, že všechny
předpoklady odpovědnosti za škodu byly splněny, a to ve vztahu ke každému
jednotlivému nároku, i když byly uplatněny v jednom řízení (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007,
uveřejněný pod číslem 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1879/2013). 7/ Skutkově samostatnými nároky na náhradu škody jsou takové nároky, jejichž
existence je navzájem natolik nezávislá, že každý z nich může poškozenému
vzniknout samostatně bez ohledu na vznik nároků ostatních, neboť předpoklady
jejich vzniku (zejména příčinná souvislost mezi skutkem a škodou) jsou ve
srovnání s ostatními nároky odchylné, mohou se i odchylně naplňovat a nemusí
ani být uplatněny najednou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005). V takto ustaveném právním rámci lze konstatovat, že ani ve vztahu k náhradě
škody, ani ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění, jakožto skutkově samostatným
nárokům, nebyly splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozhodnutí. Odvolací
soud se totiž zabýval toliko tím, zda insolvenční řízení zahájené insolvenčním
návrhem žalovaného bylo zastaveno a zda se tak stalo zaviněním žalovaného. Neposuzoval však další předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a jinou újmu, a
sice to, zda vznikla škoda či nemajetková újma (z jeho rozhodnutí skutkové
zjištění ohledně škody či nemajetkové újmy neplyne), a zda existuje příčinná
souvislost mezi podáním insolvenčního návrhu (eventuálně opatřeními přijatými v
průběhu insolvenčního řízení) a vzniklou újmou.
Tato nedostatečná skutková
zjištění tak brání tomu, aby mohl být v řízení vydán mezitímní rozsudek, neboť
základ nároku dosud dán nebyl. Odvolací soud, jenž rozhodl mezitímním rozhodnutím o základu nároku na náhradu
škody i nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění, kdy navíc u přiměřeného
zadostiučinění považoval ohledně nepeněžité náhrady skutková tvrzení
společnosti L za nedostatečná, zatížil řízení vadou podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a jeho rozhodnutí tak není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) mezitímní rozsudek podle § 243e odst. 1 zrušil a věc podle § 243e odst. 2
věta první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.