29 Cdo 1726/2019-497
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem,
advokátem, se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, PSČ 301 00, proti
žalovanému MEIXNER & HANUŠ a. s. Czech republic, se sídlem v Praze 2,
Francouzská 172, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25259431, zastoupenému
JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11,
PSČ 140 00, o náhradu škody ve výši 47 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 276/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. 15 Co 451/2018-459, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. 15 Co
451/2018-459, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. června 2018, č.
j. 19 C 276/2016-427, se zrušují a věc se postupuje Krajskému soudu v Praze
jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Žalobou ze dne 21. listopadu 2016, podanou u Obvodního soudu pro Prahu
2, se žalobce (J. H.) domáhal po žalovaném (MEIXNER & HANUŠ a. s. Czech
republic) náhrady majetkové újmy ve výši 47 000 000 Kč s příslušenstvím
tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2016 do
zaplacení, způsobené neoprávněným (šikanózním) insolvenčním návrhem.
Rozsudkem ze dne 14. června 2018, č. j. 19 C 276/2016-427, Obvodní soud pro
Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“):
1/ Žalobu zamítl (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 767 140 Kč
k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II.
výroku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j.
15 Co 451/2018-459:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 153 428 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci
rozsudku (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z dikce
§ 147 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba
nemůže být úspěšná, neboť nebyla splněna základní podmínka pro uplatnění
náhrady škody ve smyslu § 147 insolvenčního zákona, když insolvenční návrh
nebyl pravomocně odmítnut, zamítnut ani řízení o něm nebylo pravomocně
zastaveno. Naopak, úpadek žalobce byl zjištěn a povolena byla jeho
reorganizace. Dále uvedl, že na nezbytnost pravomocného ukončení insolvenčního
řízení jako předpokladu k uplatnění nároku na náhradu škody či jiné újmy lze
usuzovat rovněž ze znění § 147 odst. 6 insolvenčního zákona.
Odvolací soud dodal, že žalobce ani „nesplnil šestiměsíční lhůtu pro podání
žaloby o náhradu škody podle § 147 odst. 4 insolvenčního zákona“, která počala
běžet ode dne následujícího po doručení rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního
návrhu zvláštním způsobem. Odvolací soud se ztotožnil taktéž se závěrem soudu
prvního stupně, že žalobce byl v úpadku již v době podání insolvenčního návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a
to otázek, zda „neoprávněným podáním insolvenčního návrhu je možné způsobit
podnikateli újmu i v případě, že se podnikatel v průběhu insolvenčního řízení
skutečně dostane do úpadku a že insolvenční řízení zahájené na základě
nedůvodného, šikanózního insolvenčního návrhu nemusí nutně skončit zastavením
insolvenčního řízení nebo odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu.“
Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na
němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že zahájení insolvenčního řízení znamená tak závažný zásah do
podnikání, že v případě déle trvajícího insolvenčního řízení může podnikateli
přivodit stav úpadku, ačkoli podnikatel v době podání insolvenčního návrhu
objektivně v úpadku nebyl. Majetková újma, kterou žalovaný způsobil žalobci
podáním nedůvodného a šikanózního insolvenčního návrhu, spočívá ve znehodnocení
jeho závodu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasí s právním posouzením věci odvolacím
soudem a považuje dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a co do
posouzení otázky dovoláním otevřené (vztahující se k výkladu § 147 odst. 1 a 2
insolvenčního zákona) jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle § 147 insolvenčního zákona, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu
zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního
navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními
přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové
škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za
to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo
odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné
újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh
zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník
po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se
s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu
uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení insolvenčního
zákona jak v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (žalobce),
tak v době vydání napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud při výkladu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dospěl k těmto
závěrům:
1/ Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele
- insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením
insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že
řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut
jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele plyne
z § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu
(prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a
2 insolvenčního zákona jde (i bez výslovného zdůraznění „viny“ věřitele -
insolvenčního navrhovatele v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) o obecnou
občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. §
420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) [viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné
pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
10/2013“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29
Cdo 4150/2013; rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
2/ Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle
obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.)
[srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo
5640/2015].
3/ Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 a
2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla
zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči
insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen
proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105
insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo
jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v
jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního
návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se
jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně
(okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud
nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže
prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti
dlužníku po právu existovala (viz opět R 10/2013).
4/ Právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou
insolvenčního navrhovatele, má právo i na přiměřené zadostiučinění za
imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené
zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního
zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo
jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré
pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit
své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na
dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku
insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda
na majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 110/2017).
V takto ustaveném judikatorním rámci odvolací soud (i soud prvního stupně) v
poměrech dané věci, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. května 2016,
č. j. KSPH 72 INS 25864/2015, 1 VSPH 2346/2015-A-46, zrušil usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. KSPH 72 INS 25864/2015-A-24, o
zamítnutí insolvenčního návrhu podaného žalovaným a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení, v němž posléze insolvenční soud rozhodl o úpadku
žalobce (usnesení ze dne 25. července 2016, č. j. KSPH 72 INS 25864/2015-A-61),
o řešení úpadku reorganizací (usnesení ze dne 3. ledna 2017, č. j. KSPH 72 INS
25864/2015-B-77) a o schválení reorganizačního plánu (usnesení ze dne 18. dubna
2019, č. j. KSPH 72 INS 25864/2015-B-253), správně dovodil, že předpokladem
uplatnění nároku na náhradu škody dle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je
pravomocné skončení insolvenčního řízení odmítnutím či zamítnutím insolvenčního
návrhu nebo zastavením řízení o tomto návrhu.
Závěr, že základním předpokladem odpovědnosti věřitele - insolvenčního
navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním šikanózního
insolvenčního návrhu je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení
insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu a o zamítnutí
insolvenčního návrhu, je ve světle dikce § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona
závěrem triviálním. Ve shodě s odvolacím soudem nemá Nejvyšší soud žádné
pochybnosti o tom, že insolvenční řízení musí být (rozhodnutím o zastavení
řízení, o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) skončeno pravomocně.
Za daného stavu věci je právně nevýznamná dovolací argumentace, že žalobce se v
důsledku těžkostí spojených s insolvenčním řízení posléze skutečně dostal do
stavu úpadku.
S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že dovolání je potud nedůvodné.
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Právě takovou vadou řízení v dané věci trpí.
Spor o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního
řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (což je i spor v této věci) je
totiž sporem, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni předepisuje
ustanovení § 7a písm. d/ insolvenčního zákona (ve znění účinném v době podání
žaloby, jež ani později nedoznalo změn) věcnou příslušnost krajského soudu.
Tím, že věc projednal a rozhodl o ní v prvním stupni, ač k tomu nebyl věcně
příslušný, Obvodní soud pro Prahu 2, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud, který sám nápravu
nezjednal, zatížil v důsledku této své nečinnosti stejnou vadou řízení i
odvolací řízení.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k
dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243e
odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.)
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud
nerozhodoval, neboť rozhodnutím o podaném dovolání se stal tento návrh
bezpředmětným. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozsudek o zamítnutí žaloby
se nevykonává, takže odložení jeho vykonatelnosti podle § 243 písm. a/ o. s. ř.
pojmově nepřichází do úvahy.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu