29 Cdo 1726/2019-497
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, PSČ 301 00, proti žalovanému MEIXNER & HANUŠ a. s. Czech republic, se sídlem v Praze 2, Francouzská 172, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25259431, zastoupenému JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, PSČ 140 00, o náhradu škody ve výši 47 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 276/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. 15 Co 451/2018-459, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. 15 Co 451/2018-459, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. června 2018, č. j. 19 C 276/2016-427, se zrušují a věc se postupuje Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Žalobou ze dne 21. listopadu 2016, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2, se žalobce (J. H.) domáhal po žalovaném (MEIXNER & HANUŠ a. s. Czech republic) náhrady majetkové újmy ve výši 47 000 000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2016 do zaplacení, způsobené neoprávněným (šikanózním) insolvenčním návrhem. Rozsudkem ze dne 14. června 2018, č. j. 19 C 276/2016-427, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“):
1/ Žalobu zamítl (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 767 140 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. 15 Co 451/2018-459:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 153 428 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z dikce § 147 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť nebyla splněna základní podmínka pro uplatnění náhrady škody ve smyslu § 147 insolvenčního zákona, když insolvenční návrh nebyl pravomocně odmítnut, zamítnut ani řízení o něm nebylo pravomocně zastaveno. Naopak, úpadek žalobce byl zjištěn a povolena byla jeho reorganizace.
Dále uvedl, že na nezbytnost pravomocného ukončení insolvenčního řízení jako předpokladu k uplatnění nároku na náhradu škody či jiné újmy lze usuzovat rovněž ze znění § 147 odst. 6 insolvenčního zákona. Odvolací soud dodal, že žalobce ani „nesplnil šestiměsíční lhůtu pro podání žaloby o náhradu škody podle § 147 odst. 4 insolvenčního zákona“, která počala běžet ode dne následujícího po doručení rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu zvláštním způsobem. Odvolací soud se ztotožnil taktéž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl v úpadku již v době podání insolvenčního návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázek, zda „neoprávněným podáním insolvenčního návrhu je možné způsobit podnikateli újmu i v případě, že se podnikatel v průběhu insolvenčního řízení skutečně dostane do úpadku a že insolvenční řízení zahájené na základě nedůvodného, šikanózního insolvenčního návrhu nemusí nutně skončit zastavením insolvenčního řízení nebo odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu.“ Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že zahájení insolvenčního řízení znamená tak závažný zásah do podnikání, že v případě déle trvajícího insolvenčního řízení může podnikateli přivodit stav úpadku, ačkoli podnikatel v době podání insolvenčního návrhu objektivně v úpadku nebyl. Majetková újma, kterou žalovaný způsobil žalobci podáním nedůvodného a šikanózního insolvenčního návrhu, spočívá ve znehodnocení jeho závodu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a považuje dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a co do posouzení otázky dovoláním otevřené (vztahující se k výkladu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle § 147 insolvenčního zákona, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1).
Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení insolvenčního zákona jak v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (žalobce), tak v době vydání napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud při výkladu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dospěl k těmto závěrům:
1/ Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele - insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele plyne z § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde (i bez výslovného zdůraznění „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013; rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 2/ Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015].
3/ Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala (viz opět R 10/2013).
4/ Právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, má právo i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.
Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 110/2017). V takto ustaveném judikatorním rámci odvolací soud (i soud prvního stupně) v poměrech dané věci, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17.
května 2016, č. j. KSPH 72 INS 25864/2015, 1 VSPH 2346/2015-A-46, zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. KSPH 72 INS 25864/2015-A-24, o zamítnutí insolvenčního návrhu podaného žalovaným a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž posléze insolvenční soud rozhodl o úpadku žalobce (usnesení ze dne 25. července 2016, č. j. KSPH 72 INS 25864/2015-A-61), o řešení úpadku reorganizací (usnesení ze dne 3. ledna 2017, č. j. KSPH 72 INS 25864/2015-B-77) a o schválení reorganizačního plánu (usnesení ze dne 18.
dubna 2019, č. j. KSPH 72 INS 25864/2015-B-253), správně dovodil, že předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody dle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je pravomocné skončení insolvenčního řízení odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu nebo zastavením řízení o tomto návrhu.
Závěr, že základním předpokladem odpovědnosti věřitele - insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním šikanózního insolvenčního návrhu je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu a o zamítnutí insolvenčního návrhu, je ve světle dikce § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona závěrem triviálním. Ve shodě s odvolacím soudem nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že insolvenční řízení musí být (rozhodnutím o zastavení řízení, o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) skončeno pravomocně. Za daného stavu věci je právně nevýznamná dovolací argumentace, že žalobce se v důsledku těžkostí spojených s insolvenčním řízení posléze skutečně dostal do stavu úpadku.
S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že dovolání je potud nedůvodné. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou řízení v dané věci trpí. Spor o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (což je i spor v této věci) je totiž sporem, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni předepisuje ustanovení § 7a písm. d/ insolvenčního zákona (ve znění účinném v době podání žaloby, jež ani později nedoznalo změn) věcnou příslušnost krajského soudu. Tím, že věc projednal a rozhodl o ní v prvním stupni, ač k tomu nebyl věcně příslušný, Obvodní soud pro Prahu 2, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud, který sám nápravu nezjednal, zatížil v důsledku této své nečinnosti stejnou vadou řízení i odvolací řízení.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.)
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím o podaném dovolání se stal tento návrh bezpředmětným. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozsudek o zamítnutí žaloby se nevykonává, takže odložení jeho vykonatelnosti podle § 243 písm. a/ o. s. ř. pojmově nepřichází do úvahy.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
Mgr. Milan Polášek předseda senátu