Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti JUDr. Aleše Nytry, advokáta, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2024 č. j. 1 To 92/2024-1598 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2024 č. j. 54 T 6/2023-1585, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je otázka výše odměny přiznané stěžovateli jako zmocněnci poškozených v trestním řízení.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel vystupoval v trestním řízení jako zmocněnec poškozené a nezletilého poškozeného. Okresní soud v Novém Jičíně oběma poškozeným přiznal nárok na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem. Stěžovatel následně vyúčtoval odměnu a hotové výdaje za zastupování obou poškozených ve výši 832 280 Kč. Napadeným usnesením však Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 332 099 Kč. Proti rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl v návětí označeným usnesením. Vrchní soud neshledal stížnost, v níž stěžovatel požadoval přiznání odměny násobně převyšující součet všech uplatňovaných nároků poškozených, za opodstatněnou. Uvedl, že stěžovateli měla být naopak přiznána ještě nižší odměna, než o jaké rozhodl krajský soud; s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu ji však snížit nemohl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva a ústavněprávní principy zaručené čl. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvádí, že obecné soudy zkrátily jeho odměnu o 60 %. Učinily tak podle stěžovatele v důsledku nesprávného stanovení tarifní hodnoty sporu. Soudy údajně nerespektovaly § 10 odst. 5 a § 11 advokátního tarifu, neboť stanovily náhradní tarifní hodnotu sporu, ačkoliv jim byla tarifní hodnota sporu známa.
Obecné soudy podle stěžovatele postupovaly svévolně, retroaktivně a v rozporu s principem dělby moci, neboť si přetvořily advokátní tarif. Dále údajně nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a nabouraly jeho právní jistotu a legitimní očekávání. Uvedl, že praxe soudů přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se dotýká celého advokátního stavu a poškozených trestnými činy, neboť ze zastupování ex offo činí značně rizikovou aktivitu. Advokátní tarif stěžovatel označil za zcela poddimenzovaný v důsledku inflace a růstu mezd.
Ve vztahu k nepřiznané odměně za důkazní návrhy konstatoval, že taková praxe vyprazdňuje právo poškozených na činění důkazních návrhů. Konečně namítl porušení čl. 9 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být podroben nuceným pracím.
4. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen [viz stanovisko pléna ze dne 8. října 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud považuje činnost zmocněnců z ústavněprávního hlediska za podstatnou materiální podmínku realizace práv poškozených, zvlášť v případech zvlášť zranitelných obětí jako v posuzované věci. Ústavní soud však také opakovaně judikoval, že zmocněncům má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených a že odměna zmocněnce poškozeného nemá přesahovat rozumnou míru účelnosti, kterou je třeba poměřovat mimo jiné i výší přiznané náhrady újmy [např. nález ze dne 23. května 2022 sp. zn. IV. ÚS 3152/21
(N 60/112 SbNU 50), body 15-16 a judikatura tam citovaná].
7. Z hlediska přezkumu výše odměny přiznané zmocněnci poškozených je zásadní, že není rolí Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zkoumat, jaké konkrétní částky jsou nebo nejsou odpovídající za ten či onen úkon právní služby (usnesení ze dne 3. října 2023 sp. zn. IV. ÚS 2201/23 , bod 12). Navíc platí, že v případech rozhodování o náhradě nákladů řízení, což je i tento případ (§ 151 trestního řádu), je Ústavní soud obecně velmi zdrženlivý a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně v případech zjevného excesu či extrémní libovůle (např. usnesení ze dne 30. dubna 2025 sp. zn. I. ÚS 347/25 , bod 8 a judikatura tam citovaná).
8. K takovým vadám v nyní posuzovaném případu nedošlo. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud k námitce nesprávného určení tarifní hodnoty poznamenává, že stanovení odměny zmocněnce v adhezním řízení v souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (ve znění do 31. prosince 2024) již Ústavní soud ve své judikatuře aproboval (nález ze dne 10. ledna 2024 sp. zn. IV. ÚS 2334/23 , bod 20). Obecné soudy také podrobně vysvětlily své úvahy při výpočtu výše odměny a nahrazovaných hotových výdajů stěžovatele.
Ústavní soud v jejich argumentaci nezaznamenal žádný logický exces nebo svévoli. Nemůže tak přisvědčit stěžovatelově tvrzení o svévolném a retroaktivním přístupu obecných soudů, který by měl být rozporný s principem dělby moci. Konečně Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani stěžovatelovu námitku, že obecné soudy porušily jeho právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám. S ohledem na obecnost a zjevnou neopodstatněnost této námitky postačí odkázat na ustálený výklad čl. 9 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny, který nespatřuje v povinnosti právních profesionálů poskytnout právní pomoc porušení zákazu nucené práce [přiměřeně již stanovisko pléna ze dne 21.
května 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471) či usnesení ze dne 8. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 1124/07 ]. Zbylé námitky Ústavní soud dál samostatně nehodnotil, neboť vzhledem k nákladové podstatě případu a výše uvedeným závěrům nemohlo jakékoli jejich řešení změnit výsledek řízení.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. července 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu