Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Michala Davida, advokáta, sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024 sp. zn. 7 To 384/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. září 2024 č. j. 2 T 86/2023-665, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal odměny a náhrady hotových výdajů za své úkony jako zmocněnce dvou nezletilých poškozených v trestním, resp. adhezním řízení. Stěžovatel vyúčtoval celkovou částku ve výši 149 410,80 Kč včetně DPH.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 stěžovateli přiznal odměnu a náhrady v celkové výši 83 683,60 Kč včetně DPH. Ve zbytku návrh zamítl. Neztotožnil se se stěžovatelem v otázce určení výše tarifní hodnoty. Ta se podle obvodního soudu má řídit ustanovením § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen "advokátní tarif"), a nikoli ustanovením § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Obvodní soud uvedl, že § 10 odst. 5 advokátního tarifu se podle judikatury Ústavního soudu, konkrétně podle usnesení sp. zn. I. ÚS 198/23 , použije pouze v situaci, kdy přiznaná náhrada újmy je majetkové povahy, což však není zde posuzovaný případ. Obvodní soud tak za tarifní hodnotu považoval částku ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, a nikoli částku vyšší, která by odpovídala přiznané náhradě nemajetkové újmy podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu.
3. Obvodní soud dále poukázal na to, že Vrchní soud v Praze rozděluje úkony zmocněnce poškozených na ty, které jsou přímo spojeny s adhezním řízením, a na ostatní úkony, v jejichž případě se odměna zmocněnce stanoví podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tedy dle nižší tarifní hodnoty 10 000 Kč (bod 12 odůvodnění). V případě několika úkonů obvodní soud dospěl právě k závěru, že nesouvisely s adhezním řízením. Nakonec obvodní soud nepřiznal stěžovateli žádnou odměnu za dvě písemná podání, která považoval za neúčelné úkony (bod 18 odůvodnění).
4. Městský soud v Praze následně zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu. Ztotožnil se s obvodním soudem v tom, že při určení tarifní hodnoty odměny za úkony související s adhezním řízením je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Judikatura Ústavního soudu podle městského soudu správně reagovala na skutečnost, že "s neustálým zvyšováním nároku na nemajetkovou újmu dochází k rostoucí disproporci mezi návrhy na odměny a náhradu hotových výdajů, uplatňovanými zmocněnci poškozeným, které velice podstatně převyšují návrhy na odměnu a náhradu hotových výdajů uplatňovaných obhájci obžalovaných." Obvodní soud byl rovněž dle městského soudu oprávněn rozdělovat úkony, které souvisí s adhezním řízením, a které nikoli. Přestože usnesení Vrchního soudu v Praze, na které obvodní soud odkázal, nebylo publikováno, a stěžovatel se s ním tedy nemohl seznámit, mohl z něj obvodní soud při dělení úkonů vycházet. Obvodní soud nepochybil ani při rozlišování úkonů na účelné a neúčelné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se všemi aspekty obou napadených rozhodnutí. Tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a do jeho legitimního očekávání, že za odvedenou práci bude v souladu s advokátním tarifem ohodnocen. Nadále trvá na tom, že obecné soudy měly při určení výše tarifní hodnoty vyjít z ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu v souladu s dlouholetou soudní praxí. Usnesení Ústavního soudu, na které obvodní soud odkázal, bylo vydáno až po převzetí právního zastoupení stěžovatelem, a proto jeho použití na posuzovanou věc představuje retroaktivitu. Závěry vyplývající z tohoto usnesení navíc stěžovatel považuje za rozporné se záměrem zákonodárce, aby se pojem újma, obsažený v § 10 odst. 5 advokátního tarifu, vztahoval na újmu majetkovou i nemajetkovou. Přijetím novely advokátního tarifu od 1. 1. 2025 byl podle stěžovatele tento jednoznačný úmysl normotvůrce postaven najisto.
6. Stěžovatel rovněž tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, co se týče rozdělování úkonů na související a nesouvisející s adhezním řízením. Stěžovateli přitom nebyla poskytnuta možnost bránit se proti tomuto rozlišování, jelikož rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze kterého soudy při rozdělení úkonů vycházely, nebylo publikováno.
7. Závěrem stěžovatel prezentuje svůj nesouhlas s posouzením některých úkonů jako neúčelných; Ústavní soud pro stručnost tyto podrobné námitky zejména skutkového charakteru nerekapituluje, avšak pro předejití jakýmkoli pochybnostem uvádí, že se s nimi seznámil.
8. Ústavní soud na prvním místě připomíná, že k problematice nákladů řízení se staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; nález sp. zn. IV. ÚS 2137/23 , bod 15). Zde posuzovaná věc se přitom týká právě nákladů řízení (§ 151 trestního řádu). Napadená rozhodnutí by tedy musela být projevem zjevného excesu či extrémní libovůle, aby bylo možné je shledat protiústavními. V řízení o ústavní stížnosti platí, že ani nezákonnost napadených rozhodnutí bez dalšího neznamená protiústavnost; tím spíše to platí, týká-li se posuzovaná věc problematiky nákladů řízení.
9. Napadená rozhodnutí v tomto omezeném ústavněprávním přezkumu obstojí. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to zejména pro podústavní charakter uplatněných námitek. Přesto však Ústavní soud považuje za vhodné se k některým námitkám stručně vyjádřit a vysvětlit stěžovateli podstatu napadených rozhodnutí, což se obecným soudům nepodařilo. III. a Určení výše tarifní hodnoty za úkony zmocněnce poškozených
10. Je na místě uznat, že napadená rozhodnutí jsou ne zcela přesvědčivě odůvodněna. Zejména městský soud se s některými námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, který neodpovídal relevanci uplatněných námitek stěžovatele. Z odvolání i ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel si nebyl vědom judikaturního posunu v otázce určení tarifní hodnoty, na němž obecné soudy vystavěly napadená rozhodnutí. Obvodní soud jako oporu pro své závěry použil výhradně odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/23
. Toto usnesení však samo o sobě není podkladem pro určování výše tarifní hodnoty za úkony zmocněnce ve věcech majetkové újmy.
11. Ústavní soud obecným soudům připomíná, že jsou to pouze vykonatelné nálezy, které mají obecnou závaznost ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud není jakýmsi negativním sjednocovatelem judikatury. To, že odmítne ústavní stížnost proti výkladu obecných soudů, neznamená, že Ústavní soud tento výklad sám do soudní praxe přinesl či že stvrdil jeho zákonnost, ale pouze shledal, že napadené rozhodnutí není protiústavní. Právě v tomto světle je tedy přinejmenším nevhodné, pokud obecné soudy své rozhodnutí vystavěly výhradně na usnesení Ústavního soudu. Ústavní soud stěžovateli, který je právně vzdělán, rozumí v tom, že se mu zdálo zvláštní, když obvodní soud opřel své rozhodnutí o pouhé jedno usnesení Ústavního soudu, které není obecně závazné, a z jehož odůvodnění se vzhledem k podstatě ústavněprávního přezkumu ani nepodává, proč by se mělo při určení tarifní hodnoty postupovat podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
12. Obecným soudům lze vytknout, že svá rozhodnutí, ve kterých vycházely z nižší tarifní hodnoty, neopřely výslovně o judikaturu obecných soudů, která tento výklad skutečně založila. Právě obecné soudy jsou povolány k výkladu podústavního práva. Použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu na případ stěžovatele vyplývá primárně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 (publikováno pod č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Toto rozhodnutí následně převzala za účelem sjednocení soudní praxe i judikatura trestních soudů, což Ústavní soud z pohledu ústavněprávního akceptoval. Učinil tak právě ve výše uvedeném usnesení sp. zn. I. ÚS 198/23 , ale i několika dalších usneseních ( sp. zn. IV. ÚS 2214/23 ,
,
II. ÚS 3305/24 ), či nálezech [ sp. zn. IV. ÚS 2137/23
(bod 15 a19) či
IV. ÚS 2334/23
(bod 20)].
13. Podkladem pro napadená rozhodnutí je tedy právě citované usnesení Nejvyššího soudu a navazující praxe trestních soudů. V tomto směru mohlo být lépe odůvodněno zejména usnesení městského soudu. Pokud stěžovatel v odvolacím řízení vznášel námitky ohledně použitelnosti usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/23 , pak bylo na místě, aby městský soud stěžovateli srozumitelněji vysvětlil, že se nejedná o rozhodnutí osamocené, a zejména, že se vůbec nejedná o rozhodnutí, na němž by výklad provedený obvodním soudem v základu stál. Obecné soudy měly svůj postup lépe vysvětlit tím spíše, že jde o výklad, který byl sice ústavně akceptovaný (mj. proto, že reagoval na určité neblahé systémové jevy v odměňování obhájců a zmocněnců), avšak bezesporu nešlo o výklad intuitivně plynoucí z prostého čtení zákona. Proto se stěžovateli nelze divit, že proti takovému výkladu obvodního soudu, opřenému výslovně o pouhé jedno usnesení Ústavního soudu, bez znalosti nové soudní praxe brojil.
14. Navzdory výše uvedeným deficitům v odůvodnění napadených rozhodnutí však Ústavní soud neshledal důvod k zásahu. Zaprvé, jak již bylo výše uvedeno, problematika nákladů řízení má sama o sobě nízký ústavněprávní význam. Rozhodování o nákladech řízení je podružné meritu věci, což z jedné strany neznamená, že by bylo na místě rezignovat na elementární nároky na odůvodnění soudních rozhodnutí, avšak z druhé strany je přece jen možné z ústavněprávního pohledu tolerovat širší míru deficitů. Zejména je však pro závěr o ústavní konformitě napadených rozhodnutí důležité, že navzdory stručnému odůvodnění jsou napadená rozhodnutí po věcné a výrokové stránce v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Postup obecných soudů, kterým určily tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. a), a nikoli podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, byl v souladu s tehdejší soudní praxí, kterou založil Nejvyšší soud, následovaly ji obecné soudy, a kterou Ústavní soud neshledal protiústavní. III. b Účelnost některých úkonů
15. V souvislosti s námitkami stěžovatele, které se týkají hodnocení účelnosti některých úkonů právních služeb, je třeba znovu poukázat na omezenou roli Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud nepřezkoumává, zda ten který úkon v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. Ústavní soud připomíná, že i případná nezákonnost rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 2334/23 , bod 18).
16. Napadená rozhodnutí jsou, co se týče posouzení účelnosti provedených úkonů, přezkoumatelná. Obsahují důvody, proč soudy některé úkony za účelné nepovažovaly, což je pro ústavnost napadených rozhodnutí zásadní, i kdyby se Ústavní soud s hodnocením (ne)účelnosti jednotlivých úkonů neztotožňoval. III. c Souvislost některých úkonů s adhezním řízením
17. Závěrečnou námitkou stěžovatele je nesouhlas s dělením úkonů na související a nesouvisející s adhezním řízením. Obvodní soud nejprve v bodě 12 odůvodnění uvedl, že takto úkony dělí Vrchní soud v Praze. Následně v bodech 16 a 17 odůvodnění jednotlivé úkony dle tohoto kritéria rozdělil. Při určení odměny za úkony, které s adhezním řízením nesouvisí, pak soud vycházel z nižší tarifní hodnoty dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
18. Také v tomto aspektu argumentace stěžovatele se projevuje, že obecné soudy ne zcela přesvědčivě seznámily stěžovatele s relativně novou judikatorní praxí, která toto rozdělení na úkony související a nesouvisející s adhezním řízením zavedla. Opět je třeba nad rámec napadených rozhodnutí doplnit, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na které obvodní soud odkázal, není jakýmsi osamoceným rozhodnutím, ale reflektuje tehdy aktuální soudní praxi. Poprvé byl tento přístup vyjádřen již v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 32/2022 (dále také např. v usnesení Vrchního soudu v Praze č. j.
7 To 108/2023-696). Vrchní soud v těchto rozhodnutích judikoval, že při stanovení odměny zmocněnce poškozeného za právní služby poskytnuté od 1. 1. 2022 se pro určení tarifní hodnoty užije ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu pouze ohledně těch úkonů právní služby, které jsou výlučně spojeny s adhezním řízením (obdobně v usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 46/2023-455, proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. IV. ÚS 2201/23 ).
19. Napadená rozhodnutí tedy i v tomto aspektu mohla být o něco lépe formulována, tak aby stěžovatel pochopil, z čeho vůbec nově zavedené rozlišování jednotlivých úkonů vychází, o co se opírá, a jaké sleduje ratio. Stručnost odůvodnění však sama o sobě nevede k protiústavnosti. Důležité je, že obecné soudy následovaly převládající soudní praxi, která takové dělení úkonů umožňuje. Konkrétní posouzení toho, zda úkony s adhezním řízením souvisí, je pak již na obecných soudech.
20. Není přitom pravdou, že by se stěžovatel proti rozlišení úkonů nemohl bránit. Nejpozději v odvolacím řízení mohl uplatňovat námitky, týkající se toho, zda posuzované úkony s adhezním řízením souvisí, anebo nesouvisí - na tomto dělení bylo totiž založeno již rozhodnutí obvodního soudu. Skutečnost, že obecné soudy své odůvodnění opřely o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které není veřejně dostupné, přitom neporušuje základní práva stěžovatele.
IV. Závěr
21. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Tomáš Langášek předseda senátu