Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: EVROPSKÁ VODNÍ DOPRAVA - SPED., s. r. o., IČ: 48592412, se sídlem Nad Vavruškou 696/19, Praha 8, zastoupené advokátem JUDr. Markem Nespalou, advokátem Advokátní kanceláře Nespala, s. r. o., se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010 č. j. 22 Co 53/2010-291 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. prosince 2009 č. j. 17 C 34/2009-159, která byla zaevidována pod sp. zn. I. ÚS 3136/10 , a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 2501/2011-340, která byla zaevidována pod sp. zn. I. ÚS 963/12 , takto:
Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami I. ÚS 3136/10 a I. ÚS 963/12 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou I. ÚS 3136/10.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2010 a zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 3136/10 se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010 č. j. 22 Co 53/2010-291 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. prosince 2009 č. j. 17 C 34/2009-159. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2012 a zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 963/12 se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 2501/2011-340.
Ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uvádí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a předpisy vydané k jeho provedení. Podle § 112 odst. 1 o. s. ř. může v zájmu hospodárnosti řízení soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
Výše uvedené ústavní stížnosti spolu úzce, resp. neoddělitelně souvisejí, neboť směřují proti rozhodnutím vydaným v jediné právní věci, resp. v jediném soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 34/2009, kde (samostatně) napadené usnesení Nejvyššího soudu představuje rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a napadený rozsudek Městského soudu v Praze pak rozhodnutí o řádném opravném prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu obě věci Ústavní soud podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 o. s. ř. spojil ke společnému řízení, a to k věci sp. zn. I. ÚS 3136/10
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje, proč jsou právní závěry obecných soudů nesprávné a proč odpovědnost státu za škodu vznikla. Stěžovatelka rovněž namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, že dovolání není přípustné.
8. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že i výrokem o zaplacení náhrady nákladů řízení bylo porušeno její základní právo, neboť stát by neměl mít nárok na zaplacení výdajů právního zastoupení.
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a České republiky - Ministerstva dopravy, které bylo poté zasláno stěžovatelce k replice. Ta však svého práva vyjádřit se ve stanovené lhůtě nevyužila.
10. Česká republika - Ministerstvo dopravy navrhlo stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, protože staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance přezkoumávající podústavní právo. Dle zaslaného vyjádření rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé. Jak prvoinstanční, tak odvolací soud žalobu zamítly ze shodných důvodů. Pokud jde o námitku totožnosti prvoinstančního rozsudku s rozsudkem v jiné věci, tak jednak ve věcech obsahově identických žalob je naopak žádoucí, aby rozhodnutí byla stejná, a jednak údajně shodný rozsudek je pozdějšího data než rozsudek v této věci. Pokud jde o napadené výroky týkající se nákladů řízení, tak ty jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť šlo o mimořádně složitou a rozsáhlou problematiku s přesahem do práva mezinárodního.
12. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu lze označit jako překvapivé ve smyslu své ustálené judikatury (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)). Městský soud ve svém rozsudku výslovně uvedl, že soud prvního stupně "si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní, proto se odvolací soud s jeho skutkovými i právními závěry zásadně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje". Na daném závěru nic nemění skutečnost, že k tomuto odvolací soud doplnil některé své další úvahy, jak i poznamenává ve svém usnesení Nejvyšší soud, s jehož názorem se Ústavní soud ztotožňuje.
13. Ústavní soud rovněž neshledal žádné porušení práva stěžovatelky na nezávislého a nestranného soudce. Je třeba souhlasit s názorem, že je naopak žádoucí, aby ve skutkově podobných věcech soudy rozhodovaly stejně, a z ústavního hlediska není na závadu, pokud jsou rozhodnutí odůvodněna obdobným způsobem. Navíc, jak podotýká vedlejší účastník řízení, problém zde nemohl nastat již z toho důvodu, že rozsudek, z kterého údajně soud první instance měl opisovat, je pozdějšího data. Rozsudek soudu prvního stupně v této věci byl vynesen 4. prosince 2009, kdežto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 21 C 31/2009, na který odkazuje stěžovatelka, je datován až 23. prosince 2009.
14. Pokud jde o ostatní námitky stěžovatelky, tak Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
15. V dané věci však taková situace nenastala. Jak rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak Nejvyššího soudu, jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a z hlediska respektování namítaných základních práv stěžovatelky jim nelze nic vytknout (v obdobné věci srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 3096/11 ze dne 8. 3. 2012).
16. Obdobný závěr platí i pro námitky stěžovatelky na porušení Úmluvy. Jak se podává v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, ani Úmluva nezaručuje právo na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, ledaže by rozhodnutí bylo "arbitrární nebo zjevně nesmyslné" (viz např. rozsudek ve věci BENet Praha, spol. s r.o. proti České republice ze dne 24. února 2011 č. 33908/04, § 128 a rozsudek velkého senátu Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze dne 11. ledna 2007, č. 73049/01, § 71).
17. Ústavní soud shledává zjevně neopodstatněnou i námitku týkající se nákladů řízení. Jak vyplývá z jeho judikatury, tak i když zpravidla stát nemá nárok na náhradu nákladů řízení, tak při aplikaci tohoto pravidla "je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní.
Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit" [nález sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779) a usnesení sp. zn. II. ÚS 2616/10 ze dne 10. 2. 2011].
18. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vylíčil, proč v dané věci považoval náklady ve sporu úspěšné žalované (České republiky - Ministerstva dopravy) vynaložené na právní zastoupení advokátem za oprávněné a účelně vynaložené. Ústavní soud neshledává, že by v tomto svém rozhodnutí odvolací soud, jenž aplikoval judikaturu Ústavního soudu dopadající na danou problematiku, nějak vybočil z mezí ústavnosti.
19. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu