Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele A. E., zastoupeného JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, směřující proti usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I (Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality) ze dne 30. 6. 2021 č. j. KRPA-101893-55/TČ-2021-001175-7-MAI, a usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 29. 9. 2021 č. j. 1 ZT 59/2021-12; za účasti Policie České republiky a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že dotčené orgány svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za nezletilého stěžovatele zmocnila advokáta k podání ústavní stížnosti a zastupování před Ústavním soudem jeho matka.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, napadeným usnesením příslušného orgánu Policie ČR bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro drogovou trestnou činnost. Dopustit se jí měl mj. tím, že při oslavě narozenin u sebe v bytě měl dvěma nezletilým dívkám podat různé druhy drog, v důsledku čehož se dívky předávkovaly a skončily ve vážném stavu v nemocnici. Proti zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 zamítlo jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Zaprvé namítá, že policejní orgán trestní stíhání zahájil, aniž by stěžovatele vůbec vyslechl či jinak zjistil, jak se k tvrzeným událostem staví. To považuje za nepřijatelné, neboť zahájení trestního stíhání bylo založeno pouze na výslechu zmíněných dívek a šlo by tedy (pokud by byl vyslechnut) o situaci tvrzení proti tvrzení. Zadruhé má stěžovatel za to, že dozorující státní zastupitelství se s jeho argumentací ve stížnosti nijak nevypořádalo a odůvodnění rozhodnutí pokládá za zcela nedostatečné a svévolné.
4. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je mj. i to, zda je přípustná.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
6. V posuzované věci procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele vyčerpány nebyly a stěžovatel tak princip subsidiarity ústavní stížnosti nerespektoval.
7. Jak je totiž zřejmé z rekapitulace výše, ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelovu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle aktuálně již ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v trestním řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (obdobně za všechny např. usnesení ze dne 1.
4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1026/19 ). Této procesní možnosti přitom stěžovatel dle všeho nevyužil, zcela jistě pak nenapadá žádné rozhodnutí, kterým by bylo rámci zmíněného dohledu učiněno. Nad rámec tohoto je třeba připomenout, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do probíhajícího trestního řízení, neboť většinu v něm učiněných pochybení (pokud by k nim opravdu došlo) je možné v jeho průběhu napravit.
8. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2022
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj