Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. T., zastoupeného JUDr. Věrou Říhovou, advokátkou se sídlem Dr. Davida Bechera 23, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 11 Td 38/2011-6, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud rozhodoval k návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře poté, co odvolání státní zástupkyně, obviněných a některých poškozených proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007, předložené Vrchnímu soudu v Olomouci (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006), Vrchní soud v Olomouci nejprve vrátil bez věcného vyřízení krajskému soudu; to odůvodnil tím, že citované usnesení Nejvyššího soudu o delegaci se dotýká pouze konkrétní věci, o níž bylo rozhodováno, a krajský soud následně navrhl předmětné odnětí a přikázání věci s tím, že stále existují důvody vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.
1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006. Přitom krajský soud uvedl, že tento návrh předkládá z důvodu opatrnosti, ač podle jeho názoru již předchozí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahovalo na všechny další v této věci podané opravné prostředky. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že "v trestní věci JUDr. J. B. a spol. je věcně a místně příslušný k projednání opravných prostředků proti rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, Vrchní soud v Praze, přičemž tomuto soudu byla ze závažných důvodů v souladu s § 25 trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 11 Td 3/2006, věc odňata s ohledem na možnou podjatost soudců tohoto soudu a tento názor zastává Nejvyšší soud i nadále, to znamená i v tomto a každém dalším případě, kdy by ve věci měl rozhodovat Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně, pokud se důvody uvedené v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2006 nezmění. V současné době je JUDr. Z. S., na jehož dřívější úzké kontakty s obviněnými v dané věci bylo poukazováno, stále soudcem Vrchního soudu v Praze, tedy důvody vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích trvají.
Nejvyšší soud tedy výrokem tohoto usnesení rozhodl o odnětí a přikázání celé trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pro řízení o opravných prostředcích, a to i o těch, které budou v budoucnu teprve případně podány.". Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného usnesení je velice kusé. Nejvyšší soud se dle stěžovatele při rozhodování nevypořádal s tím, proč z rozhodování vyřadil celý Vrchní soud v Praze, pokud by mohl být ve věci podjatý jediný soudce tohoto soudu, JUDr.
Z. S. "Nelze snad uvažovat o tom", že by JUDr. Z. S. mohl ovládat všechny trestní soudce, působící u Vrchního soudu v Praze. Pokud je stěžovateli známo z médií, měl se JUDr. S. před více lety "zaplést" se spoluobžalovaným PhDr.
V. V. ve věci týkající se dopravní nehody JUDr. S., tedy s věcí, která absolutně neměla cokoliv společného s trestní věcí projednávanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, kde JUDr. Z. S. nebyl vyslechnut ani jako svědek. Soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Z. S.
není spoluobžalovaný v projednávané trestní věci, je shledáván způsobilým vykonávat funkci soudce, a proto působení jeho osoby na Vrchním soudu v Praze nemůže zakládat možnost využití zákonné výjimky dle § 25 trestního řádu a vybočení z ústavního principu. Za tohoto stavu je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby byl jeho návrh projednán mimo pořadí.
Ústavní soud především poukazuje na to, že proti témuž usnesení Nejvyššího soudu podalo ústavní stížnost několik osob, a to mimo jiné PhDr. V. V. Ústavní stížnost PhDr. V. V. Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2742/11 , jako zjevně neopodstatněnou. V citovaném usnesení uvedl zejména následující:
"Jakkoliv stěžovatel podrobně poukazuje na řadu judikátů a obecných východisek souvisejících s problematikou odnětí a přikázání věci, Ústavní soud není přesvědčen o tom, že z jejich aplikace na projednávanou věc nezbytně vyplývají takové závěry, jaké činí. Nutno zdůraznit, že je vždy třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu, v dané situaci se tedy zabývat vazbami osob obviněných či jinak figurujících v trestním řízení k soudcům předmětného soudu (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 266/03 ). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že existence důvodů pro vyloučení jednoho ze soudců soudu sama o sobě nepostačuje k odůvodnění odnětí a přikázání věci zcela jinému soudu. V daném případě však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by nepůsobilo věrohodně, aby soud, na jehož trestním úseku JUDr. Z. S. působí, v této trestní věci jakkoliv rozhodoval, též na základě daného způsobu a četnosti, s jakou je citovaný soudce zmiňován v důkazech shromážděných v přípravném řízení, a to především v přepisech telefonních odposlechů, v přinejmenším podezřelých souvislostech.
Dle Ústavního soudu je navíc v posuzovaném případě potřebné se možné podjatosti soudců zvláště vyvarovat, kdy trestná činnost obviněných měla probíhat na soudní půdě v souvislosti se soudní činností. Zcela bez významu pak není ani fakt, že Vrchní soud v Olomouci, kterému byla věc nyní přikázána, již dříve v dané trestní věci rozhodoval v případě jiného opravného prostředku na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, kdy je bezpochyby vhodné, aby v tomto směru došlo ke sjednocení.
Ústavní soud tedy, byť lze připustit, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je poněkud strohé, nezjistil, že by pro předmětné odnětí a přikázání věci absentovaly věcné důvody.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je dle konstantní judikatury Ústavního soudu ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Takovýto stav Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.". Ústavní soud neshledává důvod se od svého usnesení ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2742/11 , odchýlit. Proto - a pro stručnost, tedy z důvodu hospodárnosti - na ně i v nynějším usnesení odkazuje.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí. To již proto, že rozhoduje relativně krátce poté, co mu ústavní stížnosti stěžovatele byla doručena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2012
Vojen Güttler předseda senátu