Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem v Ostravě, Sokolská 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3460/2006-88 ze dne 6. 9. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 168/2006-74 ze dne 12. 7. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na přiměřené hmotné zajištění, práva na spravedlivou odměnu, práva na přiměřené zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se proti vedlejšímu účastníkovi - OKD, a. s., domáhal povinnosti zaplatit mu výše uvedenou částku jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 6. 2003 do 31. 5. 2005. Okresní soud v Ostravě žalobě zcela vyhověl a náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku onemocnění nemocí z povolání v pracovním poměru u vedlejšího účastníka v době od 16. 2. 1981 do 30. 12. 1993 mu v plném rozsahu přiznal. Po právní stránce tento nárok odůvodnil ustanovením § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce v tehdejším znění (dále jen zákoník práce).
Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že odnětím částečného invalidního důchodu nedošlo u stěžovatele k žádné podstatné změně poměrů, která je nezbytná pro postup podle § 202 odst. 1 zákoníku práce, neboť u něj nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu; k odnětí částečného invalidního důchodu došlo z důvodu změny právní úpravy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele se stejným odůvodněním zamítl.
Stěžovatel tvrdí, že odnětím částečného invalidního důchodu u něho došlo k podstatné změně poměrů, která zakládá možnost nového rozhodnutí o náhradě, a že interpretace ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce, tak ji provedly odvolací a dovolací soud, není ústavně konformní. Domnívá se, že toto ustanovení je nutno vykládat tak, aby byl naplněn účel zákona, tj. odškodnění zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz nebo nemoc z povolání. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 168/2006-74 ze dne 12. 7. 2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Z hlediska skutkového konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu. Dále uvedl, že zanikl-li nárok poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku z toho důvodu, že poškozený dosahoval pravidelně výdělku (se zahrnutím částečného invalidního důchodu) přesahujícího jeho průměrný výdělek před vznikem škody, je nové rozhodnutí o náhradě za ztrátu na výdělku ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce možné jen tehdy, dojde-li k podstatné změně v poměrech poškozeného.
Změna poměrů má význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného, spočívá-li změna přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Krajský soud prohlásil, že z posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava - město vyplývá, že stěžovateli nebyl odňat částečný invalidní důchod z důvodu změny zdravotního stavu, ale z důvodu změny právní úpravy, která nastala zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb.). Částečná invalidita byla u stěžovatele kontrolována až při jednání posudkové komise dne 13.
11. 2000; ta dospěla k závěru, že stěžovatel již není částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 15 %, zatímco podle ustanovení § 44 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec částečně invalidní, pokud jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla nejméně o 33 %. Krajský soud uzavřel, že v samotné skutečnosti, že stěžovateli byl při nezměněném zdravotním stavu odňat částečný invalidní důchod pouze pro změnu právní úpravy, nelze spatřovat podstatnou změnu poměrů ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3460/2006-88 ze dne 6. 9. 2007 zamítnuto. Dovolací soud uvedl, že změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce význam jen tehdy - jak správně uvedl odvolací soud - týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u poškozeného, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného zaměstnance, jemuž byla již dříve uznána nemoc z povolání a jehož zdravotní stav nedoznal podstatné změny, není ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce změna hledisek pro přiznání částečného invalidního důchodu.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, které vyslovily odvolací a dovolací soud. Tu Ústavní soud - v obecné rovině - připomíná, že nesouhlas s právními závěry obecných soudů a neúspěch ve sporu nemůže být sám o sobě základem úspěchu ústavní stížnosti, neboť není zásadně porušením práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy v předmětném řízení postupovaly v souladu s příslušnou právní úpravou a své skutkové a právní závěry řádně odůvodnily. To se v souzené věci také stalo.
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že výklad ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce tak, jak ho provedly obecné soudy (odvolací a dovolací), je ústavně nekonformní. Naopak, výklad, na němž byly napadené rozsudky obecných soudů postaveny, je v souladu s ustálenou a obecně uznávanou rozhodovací praxí. Ústavní soud nevidí důvod - ani z hlediska ochrany ústavnosti - aby interpretaci práva provedenou obecnými soudy zpochybňoval či aby se sám od ní odchyloval.
Ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce představuje průlom do obecné překážky věci pravomocně rozhodnuté tím, že připouští, aby o náhradě škody bylo za určitých podmínek znovu rozhodováno. Podmínkou, která připouští nové rozhodnutí, je v dikci citovaného ustanovení uvedená "podstatná změna poměrů na straně poškozeného". Změna poměrů musí nastat přímo v osobě poškozeného a musí se týkat takových okolností, které jsou důležité pro posouzení otázky vzniku škody. Změna poměrů tedy musí být co do intenzity podstatná a vázaná přímo na osobu poškozeného. Ústavní soud zde tedy přisvědčil právnímu názoru odvolacího i dovolacího soudu v tom, že změna právní úpravy, byť byl v jejím důsledku stěžovateli odňat částečný invalidní důchod, aniž by se změnil jeho zdravotní stav, není podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení zákoníku práce.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenamítal nesprávnost skutkových zjištění, ani nedostatky v hodnocení provedených důkazů, ale napadal pouze vyslovený a řádně argumentovaný právní názor obecných soudů, nelze dospět k závěru, že by bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy v předmětné věci pouze aplikovaly "podústavní" právo a jejich interpretace - jak již bylo uvedeno - byla ústavně konformní.
Pokud stěžovatel namítal rovněž porušení práva na přiměřené hmotné zajištění, práva na spravedlivou odměnu a práva na přiměřené zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, Ústavní soud ani těmto námitkám nepřisvědčil. Právo na přiměřené hmotné zajištění ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny se týká situace, kdy je stát povinen přiměřeně hmotně zajistit občana, který si nemůže prostředky k živobytí zajistit vlastní prací, popřípadě při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny). Tato souzená věc se však týkala náhrady škody při odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání, nikoliv některé z otázek sociálního zabezpečení. Stejně tak namítané porušení čl. 28 nesouvisí s předmětem soudního sporu, protože čl. 28 se týká toliko spravedlivé odměny za vykonanou práci;; náhradu za ztrátu na výdělku však pod pojem odměny za vykonanou práci podřadit nelze.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich oba vyšší soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu