Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: Mahoussi Josline Angele Aza - Gnandji Houenouho, zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, sídlem Komenského 2473/40, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2185/2024-421 ze dne 11. 9. 2024, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 285/2023-405 ze dne 13. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 11 C 45/2020-364 ze dne 27. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Mgr. Josué Tchaou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její práva zaručená v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník se rozvedli v roce 2016 v Beninu, což následně uznal Nejvyšší soud. V roce 2020 se stěžovatelka žalobou u civilních soudů proti vedlejšímu účastníkovi domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů tak, aby tvrzená pohledávka za společností BIOVA Co s. r. o. ve výši 3 500 000 Kč byla přikázána do vlastnictví vedlejšího účastníka a ten byl zavázán vyplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 1 750 000 Kč. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že o předmětné pohledávce dříve neměla dostatek informací. Skutečnost, že měl bývalý manžel uvedené společnosti poskytnout zápůjčku, dovozovala především ze znaleckého posudku, jenž byl vypracován v rámci jiného soudního řízení o výživném stěžovatelky; posudek obsahoval vyjádření Ing. Macečky, který poukazoval na vedlejšímu účastníkovi postupně poskytované hotovostní zápůjčky v letech 2015-2017 za účelem financování provozu společnosti.
3. Okresní soud v Chebu ("nalézací soud") žalobu zamítl; Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") následně prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soudy dospěly k následujícím závěrům: Stěžovatelka neprokázala existenci tvrzené pohledávky ke dni zániku manželství v červenci 2016. Pohledávka byla do účetnictví společnosti zaúčtována v roce 2017, tedy po zániku manželství. Vedlejší účastník přitom na základě uložené vysvětlovací povinnosti tvrdil a dokládal, že šlo o finanční prostředky poskytnuté mu Ing. Macečkou a panem F. Sodangbe. Byť tvrzení vedlejšího účastníka a předkládané listiny vzbuzují určité pochybnosti o tom, zda zápůjčky společnosti a vedlejšímu účastníkovi byly reálné či pouze fiktivní, nic to nemění na závěru, že stěžovatelce se existenci sporné pohledávky ke dni rozvodu manželství prokázat nepodařilo (viz ústavní stížností napadené rozsudky). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že soudy v rozporu s listinnými důkazy a shodnými tvrzeními účastníků řízení dospěly k závěru extrémně nesouladnému se skutkovými zjištěními, že sporná pohledávka neexistovala, protože si vedlejší účastník a Ing. Macečka vše vymysleli. Nalézací soud provedl dokazování výpisem z katastru nemovitostí a smlouvou o zřízení zástavního práva z května 2017, na základě které bylo ke sporné pohledávce zřízeno zástavní právo ve prospěch vedlejšího účastníka.
V uvedené smlouvě se uvádí, že existuje pohledávka vedlejšího účastníka vůči společnosti a že tuto zápůjčku vedlejší účastník poskytl společnosti v průběhu několika posledních let. Fingoval-li vedlejší účastník zápůjčku, nebyl důvod zřizovat zástavní právo. Existenci pohledávky podle stěžovatelky prokazuje i bankovní výpis potvrzující provedení platby z účtu společnosti na účet vedlejšího účastníka v říjnu 2019. V listopadu 2019 vznikla též kvitance o splacení zápůjčky. Soudy rovněž pominuly, že svědek Ing.
Macečka potvrdil existenci sporné pohledávky v době trvání manželství. Z vyjádření tohoto svědka pouze nebylo postaveno na jisto, jaká část byla poskytnuta za trvání manželství a jaká eventuálně po jeho zániku; to ovšem má jiné správné právní řešení a nelze bez dalšího uzavřít, že vše je vymyšleno, a tím stěžovatelku připravit o majetek.
5. Soudy nepřihlédly k tomu, že stěžovatelka byla v informačním deficitu, který vedlejší účastník neodstranil splněním informační povinnosti uložené mu soudem. Zneužil-li vedlejší účastník informačního deficitu na straně stěžovatelky tím, že soudům poskytl nepravdivou informaci o době vzniku sporné pohledávky, jednal nemravně; napadená rozhodnutí odporují elementární spravedlnosti a zásadě, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, nad kterým má kontrolu (§ 8 občanského zákoníku). Odvolací soud se podle stěžovatelky nevypořádal s její odvolací argumentací a ochranu jí neposkytl ani Nejvyšší soud. Soudy se stěžovatelkou nezacházely jako s rovnou vedlejšímu účastníkovi a jednaly protiústavně překvapivě.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné kvalifikované ústavněprávní argumenty, nýbrž znovu - stejně jako v dovolacím řízení - rozporuje skutková zjištění soudů ohledně existence sporné pohledávky jejího bývalého manžela.
9. Ústavní soud ústavním pořádkem není povolán k přehodnocování skutkových zjištění obecných soudů. Zasáhnout do kompetence soudů volně hodnotit důkazy může Ústavní soud pouze výjimečně, dopustily-li se soudy libovůle. Ta může spočívat buďto ve vyvození skutkových zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo v právním posouzení extrémně nesouladným se skutkovými zjištěními [srov. kupříkladu nález sp. zn. I. ÚS 2864/09
ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305)]. Nic takového Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
10. Podle Ústavního soudu závěr obecných soudů, že se stěžovatelce nepodařilo dostatečně prokázat existenci sporné pohledávky ke dni zániku manželství v červenci 2016, za extrémní či svévolný označit nelze. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu opakuje důkazy, ze kterých dovozuje, že sporná pohledávka existovala (výpis z katastru nemovitostí, smlouvu o zřízení zástavního práva, bankovní výpis, kvitanci a vyjádření Ing. Macečka), nevysvětluje blíže, jak by soudy provedené důkazy konkrétně měly prokazovat dobu vzniku sporné pohledávky.
Soudy přitom stěžovatelkou obecně zmiňované důkazy hodnotily (nalézací soud kupříkladu hodnotil věrohodnost doložených listin či k obsahu zástavní smlouvy uvedl, že zmínka o zápůjčce poskytnuté "v průběhu několika posledních let" představovala spíše pojistku pro případ, že by se soud rozhodující o výživném pro stěžovatelku nespokojil s obecným údajem účetní závěrky a soustředil se důsledně na roky 2013 až 2016, za které již bylo účetnictví v té době uzavřeno; viz bod 21 napadeného rozsudku). Úkolem Ústavního soudu přitom není konkrétní ústavněprávní argumentaci za stěžovatelku domýšlet, neboť je to ona, koho tíží břemeno tvrzení ohledně porušení jejích základních práv.
11. Namítá-li stěžovatelka, že s ní soudy zacházely nerovně s ohledem na její informační deficit, lze pouze uvést, že nalézací soud vedlejšímu účastníkovi vysvětlovací povinnost uložil; naplnění této povinnosti zároveň hodnotil (body 18 a 20 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
12. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu