USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: M. J. A. A. – G. H., zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského 2473/40, proti žalovanému: J. T., zastoupenému Mgr. Radkou Čadovou, advokátkou se sídlem v Chebu, Májová 608/23, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 45/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 285/2023–405, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 C 45/2020–364, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala přikázání pohledávky za společností B. C. s. r. o. ve výši 3 500 000 Kč do vlastnictví žalovaného a uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 750 000 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění účastníků tak, aby pohledávka za společností B. C. s. r. o. ve výši 3 500 000 Kč byla přikázána do vlastnictví žalovaného a ten byl zavázán vyplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1,75 mil. Kč. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem soudu v Beninu, uznaným Nejvyšším soudem České republiky dne 25. 9. 2017, rozsudek o rozvodu nabyl právní moci dne 11. 7. 2016. Žalobkyně neměla dostatek informací o uvedené pohledávce, vycházela jen ze závěrů znaleckého posudku Znalecké kanceláře Dušek, s. r. o.; znalecký posudek podle soudu prvního stupně „vycházel toliko z vyjádření M., ve kterém tento poukazoval na postupně žalovanému poskytované hotovostní zápůjčky v letech 2015-2017 za účelem financování provozu společnosti B. C. s. r. o., které byly v r. 2017 konsolidovány na celkově dlužnou částku 2,6 mil. Kč.“
3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby mimo jiné i proto, že „ke dni právní moci rozsudku beninského soudu o rozvodu manželství nebyla součástí společného jmění účastníků žádná pohledávka za společností B. C. s.r.o., tedy nemůže být ani předmětem vypořádání, když závazek vůči společníkovi ve výši 3,5 mil. byl touto společností zaúčtován až v r. 2017.“
4. Soud prvního stupně rozhodl nejprve rozsudkem pro uznání ze dne 16. 8. 2021, č. j. 11 C 45/2020-104. Tento rozsudek byl však zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2022, č. j. 18 Co 238/2021-125, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté žalobu zamítl s tím, že v řízení nevyšel najevo žádný majetek, který by byl ve společném jmění účastníků ke dni zániku jejich manželství v červenci 2016, tedy žádný majetek, který by soud mohl v tomto řízení vypořádat. Dále dovodil, že „pro rok 2017 pak může být v pochybnostech, zda šlo o skutečnou zápůjčku či spíše jen o fiktivně vytvořené dokumenty o zápůjčce, neboť společnost žalovaného v roce 2017, ale ani v letech předchozích, prokazatelně žádných externích zdrojů financování neměla zapotřebí, za to však bylo zapotřebí adekvátním způsobem reagovat na vývoj řízení o výživném žalobkyně v době trvání manželství, neboť právě v té době začalo být vysoce pravděpodobné (resp. se stalo jistým), že se nalézací soud na hospodářskou situaci žalovaným vlastněné společnosti napříště podrobněji zaměří“ (souvislost sporné pohledávky, kterou považoval za fiktivní, s řízením o výživné manželce, popsal soud prvního stupně podrobněji pod bodem 21 odůvodnění rozsudku).
5. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 285/2023–405, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud uvedl, že „na žalobkyni bylo, aby prokázala existenci tvrzené pohledávky ze společných prostředků účastníků ke dni rozvodu manželství, tedy ke dni 11. 7. 2016.“ Soudu prvního stupně odvolací soud přisvědčil, že existenci pohledávky ke dni zániku manželství žalobkyně neprokázala. Připomněl, že pohledávka byla do účetnictví společnosti zaúčtována v roce 2017, tedy po zániku manželství účastníků, přičemž žalovaný tvrdil a dokládal, že se jednalo o finanční prostředky poskytnuté mu M. a panem F. S. Byť údaje žalovaného a předkládané listiny vzbuzují, i dle mínění odvolacího soudu, určité pochybnosti o tom, zda zápůjčky společnosti a žalovanému byly reálné či pouze fiktivní, nic to nemění na závěru, že žalobkyni se existenci pohledávky ke dni rozvodu manželství prokázat nepodařilo. Odvolací soud uzavřel, že ke dni 11. 7. 2016 existence pohledávky nebyla prokázána. Proto ani uplynutím tří let od zániku manželství nemohla fikcí přejít do podílového spoluvlastnictví účastníků dle § 741 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“); z odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů se podává, že soudy sice měly o existenci sporné pohledávky pochybnosti, nicméně důvodem pro zamítnutí žaloby nebylo to, že by taková pohledávka neexistovala, ale to, že žalobkyně neprokázala, že by existovala ke dni zániku manželství, tedy ke dni 11. 7. 2016.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice: a) zda je porušením zásady projednací a zásady volného hodnocení důkazů, jestliže soud pro svá skutková zjištění pomine nesporná skutková tvrzení stran a současně v extrémním rozporu s provedenými důkazy dospěje ke zcela jiným skutkovým závěrům, než jaké vyplývají ze shodných skutkových tvrzení účastníků a z dalších v řízení provedených důkazů, b) zda a do jaké míry jsou nalézací soudy vázány souhlasnými nespornými tvrzeními účastníků, pokud tato tvrzení korespondují i s dalšími v řízení provedenými důkazy, c) zda je nesprávným právním posouzením, pokud nalézací soudy dospějí k závěru, že jedna ze stran sporu si svá skutková tvrzení zcela vymyslela (žalovaný), druhá strana sporu (žalobkyně) z těchto vycházela a soud k tíži druhé strany sporu (žalobkyně) to, že si jedna strana sporu (žalovaný) svá skutková tvrzení zcela vymyslela, nezohlední k její tíži (žalovaného), d) zda jde o nepřípustnou překvapivost soudního rozhodnutí, když nalézací soudy v rozporu s provedenými důkazy dospějí ke skutkovým závěrům, že jedna ze stran sporu si svá skutková tvrzení zcela vymyslela, aniž by v průběhu řízení i jen naznačily, že v řízení provedené zejména listinné důkazy, prokazující takovou skutkovou verzi, nepovažují za relevantní, e) zda je nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ohledně zrušení rozsudku soudu I. stupně, kterým byl vydán rozsudek pro uznání, takovou jinou vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tak důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
8. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
13. Dovolání není přípustné, neboť část žalobkyní vymezených otázek již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (a odvolací soud se od přijatého řešení neodchýlil) a na řešení části dovolatelkou předestřených otázek dovoláním dotčený rozsudek nezávisí.
14. Dovolatelka v podstatě nesouhlasí se skutkovými zjištěními, ze kterých soudy obou stupňů vyšly, a napadá postup, jak k nim dospěly; vychází přitom z premisy, že skutkové zjištění o neexistenci sporné pohledávky je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nicméně soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění vyšel i odvolací soud, provedené důkazy řádně hodnotil (§ 132 o. s. ř.) a vysvětlil, proč na jejich základě nemohl považovat existenci sporné pohledávky ke dni zániku manželství za prokázanou. Zásadní je, že šlo o existenci ke dni zániku manželství; to, že snad vznikla později, nebo i dříve a byla již uhrazena, významné nebylo.
15. Žalobkyně ve skutečnosti nezpochybnila správnost právního posouzení věci (jediným dovolacím důvodem může být toliko nesprávné právní posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
16. V jednotlivostech k uplatněným dovolacím námitkám:
Ad a): „Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků“ (§ 120 odst. 3 o. s. ř.); jde o tvrzení, kterými účastníci plní v řízení povinnost tvrzení, uloženou jim v § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V řízení před soudem účastníci nevznesli shodné skutkové tvrzení, že by tu ke dni zániku manželství sporná pohledávka byla; naopak žalovaný to popíral, připouštěl možnost jejího vzniku až v roce 2017. Dovolatelkou položená otázka tak nevychází z poměrů dané věci a nemůže založit přípustnost dovolání.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že podle výslovného znění zákona i podle judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, publikovaný pod číslem 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), soud může „vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků“; nejde o povinnost soudu, účastníci nemohou skutkovým stavem disponovat, a to ani formou shodných tvrzení. Je vždy na úvaze soudu, zda vzhledem k okolnostem dané věci ze shodných skutkových tvrzení vyjde.
Ad b): Zde platí obdobně to, co bylo uvedeno ad a); lze jen doplnit, že soudy nižších stupňů neučinily jiná skutková zjištění, ze kterých by vyplynula existence sporné pohledávky ke dni zániku manželství. Dovolatelka uvádí skutečnosti, ze kterých dovozuje, že sporná pohledávka existovala. Ty však nesvědčí jednoznačně o tom, že existovala ke dni zániku manželství. Soud prvního stupně ostatně svou úvahu o tom, že uvedená pohledávka ke dni zániku manželství neexistovala, vysvětlil přesvědčivě pod bodem 18 odůvodnění rozsudku.
Ad c): Dovolatelka tuto otázku upřesňuje takto, že „pokud nalézací soudy dospěly k závěru, že si žalovaný půjčku zcela vymyslel, tedy, že lhal, měly takové jeho jednání posoudit jako rozporné s dobrými mravy a věc vyložit ve prospěch dovolatelky a žalobě vyhovět“. V této části není dovolání přípustné se zřetelem k tomu, že na řešení předestřené otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud, jehož rozhodnutí je předmětem dovolacího přezkumu, neopřel rozhodnutí o to, že by „si žalovaný půjčku zcela vymyslel“, ale o to, že žalobkyně neprokázala její existenci ke dni zániku manželství. Pro doplnění se sluší uvést, že porušení povinnosti pravdivosti lze zohlednit zejména v rámci hodnocení důkazů, a to v případě, že se skutkový stav věci nepodaří zjistit jinak; toto porušení však nemůže mít „bez dalšího“ za následek vynesení nepříznivého rozhodnutí pro toho, kdo povinnost porušil.
To vyplývá zcela jasně z § 153 odst. 1 o. s. ř.: „Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci“. Výjimku z takového pravidla by musel stanovit zákon.
Ad d): Argument o překvapivosti rozhodnutí opírá dovolatelka o to, že soudy věc hodnotily „v rozporu s provedenými důkazy“. Tak tomu však v projednávané věci není. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a vysvětlil důvody, pro které dospěl ke skutkovému zjištění, ze kterého pak vyšel. To, že šlo o „rozpor s provedenými důkazy“ je jen subjektivním názorem dovolatelky; v dovolání navíc není tento rozpor řádně konkretizován. Rozsudek odvolacího soudu přitom nelze považovat za překvapivý či nepředvídatelný.
Rozhodnutí odvolacího soudu by totiž mohlo být překvapivé jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1.
2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015; obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12); o takový případ však v projednávané kauze nejde. V této věci žalovaný od počátku popíral existenci sporné pohledávky ke dni zániku manželství účastníků; zamítavé rozhodnutí tak nemohlo být pro žalobkyni nepředvídatelné. Ostatně ani v odvolacím řízení žalobkyně neoznačila důkazy, které by mohly svědčit v její prospěch; kromě znaleckého posudku uvedeného výše, s jehož závěry ohledně sporné pohledávky se soud prvního stupně vypořádal (bod 21 odůvodnění rozsudku), žádné další důkazy v žalobě nenavrhla.
V této konkrétní věci není ani zřejmé, jakou právní argumentaci by žalobkyně mohla předložit v případě, že by ji soud seznámil s tím, že na základě provedených důkazů nepovažuje existenci pohledávky ke dni zániku manželství za prokázanou. Ad e): Ani argumentace o nesprávnosti v tomto řízení vydaného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně pro uznání, přípustnost dovolání založit nemůže. Jejím prostřednictvím totiž žalobkyně uplatňuje vadu řízení, která by mohla mít vliv na správnost vydaného meritorního rozhodnutí, nikoliv ovšem dovoláním nyní dotčeného.
Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl v této věci zrušen rozsudek soudu prvního stupně pro uznání, vydaný podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., bylo možné napadnout dovoláním (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015). Dovolání však žalobkyně nepodala, a takové rozhodnutí je tak pro soudy a účastníky řízení závazné (§ 159a odst. 3 o. s. ř.); jeho správnost tudíž nelze řešit ani v rámci posouzení předběžné otázky ve stejném řízení. Dlužno také dodat, že vady řízení samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o.
s. ř.); jestliže dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku procesního charakteru, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř., může
dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v přítomné právní věci zjevně nejde.
17. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý věcný výrok I rozsudku soudu prvního stupně) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Protože dovolatelka uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu obou výroků, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
19. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu